Cítím se ztraceně víc, než kdy jindy. Ztratila jsem samu sebe před dávnou dobou a doteď jsem se nenašla. Třeba se nenajdu vůbec. Protože jsem část mě už ztratila mezitím co jsem hledala cestu ven z tohoto bludiště. K tomu ještě ty léky do toho. Není mi vůbec dobře. Neudělalo se mi ani líp. Možná je mi furt stejně. Možná mi je ještě hůř než předtím. Je mi špatně z mé vlastní existence. To, že vlastně svými chodidly chodím po zemi a dýchám stejný vzduch jako ostatní... Mám toho dost.
Občas mám z toho života i radost. Ale k čemu mi to občas je, když žiju s pocitem nerovnováhy? Jsem naštvaná samu na sebe, že jsem to dotáhla až k tomuhle bodu. Hroutím se mnohem častěji než kdy dřív a všichni lidé okolo... Točí se mi z toho hlava a každou chvíli hrozí, že se pozvracím.
Tuhle ráno jsem se vzbudila s mokrou tváří. Cítila jsem, jak mám opuchlé oči a i přesto, že jsem se snažila uklidnit, nešlo to. Všechno přišlo v tak špatnou dobu. Všechno si plánuju ve špatnou dobu. Všechno se mi hroutí. Všechno co udělám je nakonec úplně k ničemu.
Protože to já jsem od svého narození.
K ničemu.
Vždycky jsem byla, jsem a budu na furt. Stejně jako jsem zlomená. Už to nikdy nebude jiný. Připadám si s těmi léky jako nějaký psychopat. Přijdu si, že mě každý všude kontroluje. Vše co udělám nebo se chystám udělat, tak mé kroky už dávno znají. Přijdu si každým krokem jako za mřížemi. Jako kdyby se jednoho dne ti nahoře rozhodli mě čapnout a zavřít do blázince.
Proto jsem si udělala o víkendu menší výlet. Za účelem sebepoznání, ale hlavně abych byla pryč od místa, kde to znám a protřídila si myšlenky. Místo toho jsem se vrátila domů úplně zničená, zdevastovaná,... zklamaná. Nic nebylo tak jak jsem si představovala a možná, že jsem se akorát tak uzavřela víc do sebe. Bojím se dne, kdy se nedonutím vydat ani hlásku.
Po návratu domů jsem si uvědomila jediné.
Každým rokem k sobě pouštím míň svého okolí. Místo toho, abych se víc otevírala, tak dělám přesný opak. Odháním lidi, na kterých mi záleží. Držím všechny od sebe dál. Nekominukuju s nimi, ale ne proto, že bych nevěděla co říct. Je to proto, že mám v hlavě tolik zasraných myšlenek, že někdy slyším jenom je. Teď se nedokážu ani rozmluvit s člověkem, kterýho znám celý život. Všechny neúmyslně od sebe odstrkuju. I když s nimi trávím čas, přijde mi pak, že jsem si s danou osobou ještě vzdálenější než tomu bylo předtím.
Kde se stala chyba, že jsem teď taková?
Co se se mnou kurva stalo?
Snažím se to být zase já. Proč je to tak těžký? Proč je tak těžký se chytnout něčeho, čeho jsem dřív byla součástí? Co se se mnou děje... ?
2018 12/01 dvacetčtyři dnů do Vánoc
Ve čtvrtek jsem poprvé byla u psycholožky a tuhle zkušenost vstřebávám ještě teď. Nevím, jestli se po tom cítím líp, furt stejně anebo ještě hůř. Asi bych ráda řekla, že mi to první sezení pomohlo. Ale sama nevím, jestli to je pravda. Řekla mi pár zajímavých věcí, nad kterými od toho dne silně přemýšlím.
Budu navštěvovat psychologa dál a uvidíme, jak se to se mnou srovná (jestli vůbec). Dost pravděpodobně budu i nucena papat nějaký happy pills.
Prý se cítím jako malé dítě, za které mě rodiče stále považují, i když věkově patřím mezi dospělé lidi. Je pravda, že rodiče mě nejen tak vidí, ale občas se mnou i tak jednají. A já se necítím jako malé děcko. Problém je asi v tom, že už v útlém věku jsem musela dospět dřív než všechny ostatní děti. Protože se na mě valily zodpovědnosti, které by měl řešit někdo dospělý. A já jsem ráda za to, že jsem dospěla o tolik dřív. Ten život začal od té chvíle být trochu víc na hovno, ale dávno se nepovažuju za dítě.
Taky bych měla na sobě hledat světlé stránky a napsat deset věcí, ve kterých vynikám. Vím odjakživa, že mám nízké sebevědomí. Taky nenávidím pozornost a mám pocit, že na mě všichni koukají divně. Ale nikdy by mě nenapadlo, že jsem to já kdo na sebe kouká divně. Docela mě to srazilo na kolena.
Protože ono to je asi pravda.
Koukám se na sebe divně.
Budu navštěvovat psychologa dál a uvidíme, jak se to se mnou srovná (jestli vůbec). Dost pravděpodobně budu i nucena papat nějaký happy pills.
Prý se cítím jako malé dítě, za které mě rodiče stále považují, i když věkově patřím mezi dospělé lidi. Je pravda, že rodiče mě nejen tak vidí, ale občas se mnou i tak jednají. A já se necítím jako malé děcko. Problém je asi v tom, že už v útlém věku jsem musela dospět dřív než všechny ostatní děti. Protože se na mě valily zodpovědnosti, které by měl řešit někdo dospělý. A já jsem ráda za to, že jsem dospěla o tolik dřív. Ten život začal od té chvíle být trochu víc na hovno, ale dávno se nepovažuju za dítě.
Taky bych měla na sobě hledat světlé stránky a napsat deset věcí, ve kterých vynikám. Vím odjakživa, že mám nízké sebevědomí. Taky nenávidím pozornost a mám pocit, že na mě všichni koukají divně. Ale nikdy by mě nenapadlo, že jsem to já kdo na sebe kouká divně. Docela mě to srazilo na kolena.
Protože ono to je asi pravda.
Koukám se na sebe divně.
2018 08/17 fake happy
Snažím se udržet v klidu a absorbovat svůj vztek a přeformulovat ho v klid. Snažím se nebýt vzteklý dítě a zachovat chladnou hlavu, chovat se dospěle, racionálně. Místo toho by ale nebylo na škodu mít chladný srdce. Hodilo by se mi hned v několika situacích a vyřešilo by to i mé problémy, protože bych byla tak chladná, že by mi to bylo u prdele. Ale jelikož jsem takový vydařeně nevydařené sluníčko, tak mám bohužel tendenci být opatrná na lidi ve svém okolí.
Pojďme tedy zase zabít čas a slova tím, že zase budu mluvit o iracionálních věcech. Jako třeba o svém milostném životě.
Vzhledem k tomu jak je můj život zoufalý a s ním i ten milostný. Tak nejen že mě prokleli tím, že jsem neúmyslně přišla na svět. Ale taky tím, že je se mnou asi něco v nepořádku. Tedy, ano... v mnoha výlevných článcích jsem psala o své psychické nestabilitě, ale hádej co. Celý tenhle emo-blog je o tom, jak jsem psychicky nemocná. Takže se ví už dávno od začátku, že nejsem tak úplně v pořádku. Ale to je v pořádku, protože my všichni jsme tak trochu v nepořádku. Jen někteří s tou nenormálností musí trochu víc bojovat. Takže ne. Nikdo z nás není special snowflake. Jsme prostě lidi. A teď když jsem z celýho lidstva udělala prostě lidi a sobě snížila sebevědomí ještě víc, vrátím se zpátky k tomu, že mimo můj nenormálně normální život, mám i nenormálně normální milostný život.
Ráda bych připomněla, že mám teď třetí vztah a byla to vždycky oni, kteří to ukončili. Nejenže ukončili náš vztah, ale taky ho sami začali. Vždy to bylo tak, že o mě jevili zájem a já se vezla s vlnou. Ze začátku mi vždy trvalo, než se zamiluju, ale když už k tomu došlo, najednou přišel náhlý konec a já nevěděla co se děje a proč se to děje. Prostě lusk a všechno bylo pryč. Jenže jak jsem se jednou zamilovala, bylo pro mě těžký se odmilovat. Nechat to plavat a jít dál. Zotavovala jsem se takhle ze dvou vztahů a poslední rozchod mě totálně rozsekal, až to nebylo zdravý pro nikoho. Bylo mi sice ublíženo několikrát, ale zlomený srdce vždycky bolelo ze všeho nejvíc.
Vždycky mě dostane ten fakt, jak se tak snažili si mě získat a když konečně povolím a mají mě, tak jim asi přijde, že se už dál snažit asi nemusí, když už jim vlastně patříte. Že si vás drží jako trofej, kterou párkrát vyleští a pak se rozhodnou vás uložit do sklepa nebo na půdu, kde budete ležet celá léta až upadnete v zapomnění. Ne. Takhle to nefunguje. Nevím, jestli to tak mám jenom já. Ale kvůli tomuhle si připadám... zbytečně. Bezcenně. Že jsem snad kus hadru a nestojím jim ani za jejich čas. To vše co bylo na začátku vztahu najednou zmizí, kdy teď jen sedím a přihlížím něčemu, čemu nerozumím. Třeba to je tak, že když se konečně zamiluju, tak se rozhodnou se stáhnout, protože si najednou uvědomí "sakra, tohle začíná být vážný" a utečou. Nebo nevím, jestli to je mnou. Jestli nějak vysílám nevědomky negativní signály.
Nenávidím, když lidi na kterých mi záleží nejvíc, mi dávají pocity méněcennosti. Že nejsem nic obecně, ale že nejsem nic ani pro ně. Rád mě mít může klidně celý svět. Ale který z nich mě kdy skutečně miloval. A i teď to co mám... je to vůbec skutečný? Nebo zase ztrácím s někým čas na těch pár měsíců, kdy příští měsíce budu jen zavřená v pokoji a sebenenávidět se a ptát se, co je se mnou sakra špatně? Čím to je, že musím trpět životem a k tomu nikoho nemít vedle sebe? Jsem fakt prokletá? Nebo jsem jen příliš paranoidní? Nebo jsem psychopat, totálně vyšinutá z vlastní mysli? Já nevím...
Slíbila jsem si už několikrát, že si nebudu kvůli klukům vyplakávat oči. Ale nejde to. Ne když ve mně zanechávají tak negativní pocity a myšlenky. Říkala jsem, že se sebou nenechám vyjebávat. Proč se to ale děje už poněkolikátý. Proč se nedokážu poučit z té samé chyby. Proč jsem tak naivní...
Pojďme tedy zase zabít čas a slova tím, že zase budu mluvit o iracionálních věcech. Jako třeba o svém milostném životě.
Vzhledem k tomu jak je můj život zoufalý a s ním i ten milostný. Tak nejen že mě prokleli tím, že jsem neúmyslně přišla na svět. Ale taky tím, že je se mnou asi něco v nepořádku. Tedy, ano... v mnoha výlevných článcích jsem psala o své psychické nestabilitě, ale hádej co. Celý tenhle emo-blog je o tom, jak jsem psychicky nemocná. Takže se ví už dávno od začátku, že nejsem tak úplně v pořádku. Ale to je v pořádku, protože my všichni jsme tak trochu v nepořádku. Jen někteří s tou nenormálností musí trochu víc bojovat. Takže ne. Nikdo z nás není special snowflake. Jsme prostě lidi. A teď když jsem z celýho lidstva udělala prostě lidi a sobě snížila sebevědomí ještě víc, vrátím se zpátky k tomu, že mimo můj nenormálně normální život, mám i nenormálně normální milostný život.
Ráda bych připomněla, že mám teď třetí vztah a byla to vždycky oni, kteří to ukončili. Nejenže ukončili náš vztah, ale taky ho sami začali. Vždy to bylo tak, že o mě jevili zájem a já se vezla s vlnou. Ze začátku mi vždy trvalo, než se zamiluju, ale když už k tomu došlo, najednou přišel náhlý konec a já nevěděla co se děje a proč se to děje. Prostě lusk a všechno bylo pryč. Jenže jak jsem se jednou zamilovala, bylo pro mě těžký se odmilovat. Nechat to plavat a jít dál. Zotavovala jsem se takhle ze dvou vztahů a poslední rozchod mě totálně rozsekal, až to nebylo zdravý pro nikoho. Bylo mi sice ublíženo několikrát, ale zlomený srdce vždycky bolelo ze všeho nejvíc.
Vždycky mě dostane ten fakt, jak se tak snažili si mě získat a když konečně povolím a mají mě, tak jim asi přijde, že se už dál snažit asi nemusí, když už jim vlastně patříte. Že si vás drží jako trofej, kterou párkrát vyleští a pak se rozhodnou vás uložit do sklepa nebo na půdu, kde budete ležet celá léta až upadnete v zapomnění. Ne. Takhle to nefunguje. Nevím, jestli to tak mám jenom já. Ale kvůli tomuhle si připadám... zbytečně. Bezcenně. Že jsem snad kus hadru a nestojím jim ani za jejich čas. To vše co bylo na začátku vztahu najednou zmizí, kdy teď jen sedím a přihlížím něčemu, čemu nerozumím. Třeba to je tak, že když se konečně zamiluju, tak se rozhodnou se stáhnout, protože si najednou uvědomí "sakra, tohle začíná být vážný" a utečou. Nebo nevím, jestli to je mnou. Jestli nějak vysílám nevědomky negativní signály.
Nenávidím, když lidi na kterých mi záleží nejvíc, mi dávají pocity méněcennosti. Že nejsem nic obecně, ale že nejsem nic ani pro ně. Rád mě mít může klidně celý svět. Ale který z nich mě kdy skutečně miloval. A i teď to co mám... je to vůbec skutečný? Nebo zase ztrácím s někým čas na těch pár měsíců, kdy příští měsíce budu jen zavřená v pokoji a sebenenávidět se a ptát se, co je se mnou sakra špatně? Čím to je, že musím trpět životem a k tomu nikoho nemít vedle sebe? Jsem fakt prokletá? Nebo jsem jen příliš paranoidní? Nebo jsem psychopat, totálně vyšinutá z vlastní mysli? Já nevím...
Slíbila jsem si už několikrát, že si nebudu kvůli klukům vyplakávat oči. Ale nejde to. Ne když ve mně zanechávají tak negativní pocity a myšlenky. Říkala jsem, že se sebou nenechám vyjebávat. Proč se to ale děje už poněkolikátý. Proč se nedokážu poučit z té samé chyby. Proč jsem tak naivní...
2018 08/07 Vemte létu život
Letošní léto je tím nejteplejším, co jsi pamatuji. Je to fajn ale zároveň šíleně na prd, hrozný pařáky, vedro a hic, i když bývám během léta zavřená v bezpečí v pokoji. Nedávno mi odešel počítač i se vším, co jsem v něm měla. Takže jsem z toho trochu stále nesvá a snažím se vyrovnat se ztrátami.
Bohužel i během volna můj nepevně pevný štít selže a psychicky se zhroutím. A mám i pocit, že tenhle rok jsem se hroutila mnohem víckrát, než minulý rok. Navíc se nic nedokáže vyrovnat tomu pocitu, kdy jsem poprvé dostala panický záchvat před rodinou. Bylo mi tak šíleně špatně a nedokázala jsem se uklidnit jak jsem byla hrozně moc v šílených psychických bolestech a byla naštvaná zároveň. A i teď mám den, kdy se necítím nejlíp. Dnešek je jeden z těch horších dnů.
Říkám si, že bych měla toho psychologa zkusit. Abych aspoň dostala nějaký happy pills a necítila se každý den jak kus hovna. Jenže chybí takhle málo k tomu, abych se skutečně cítila jako opravdový šílenec a psychopat. To je vlastně momentálně jediný důvod, proč k psychologovi nechci chodit. Asi tím nechci svý matce potvrdit, že měla pravdu o tom, že jsem šílená. Já vím, že nejsem tak úplně v pořádku a jsem jaksi psychicky nestabilní. Ale mít psychologa... možná bych si připadala v ještě menší kleci, než teď. A třeba by mi ani nepomohl, což by mě složilo ještě víc. Mrzí mě, že si tyhle věci o sobě uvědomuju, ale nejsem schopna si jakkoli pomoct nebo poradit. Vždycky jsem byla sama za sebe, nespoléhala se na nikoho a byla od malička dost samotář. I když jsem pomoct chtěla, vždy mi připadalo, že bych tím lidi jen obtěžovala, což je stejný i teď. Prostě svými problémy nechci zatěžovat nebo jakkoli zapojovat lidi ve svým okolí. Beru to tak, že když jde o můj pytel sraček, tak se s tím pytlem sraček vypořádám taky sama. Občas mě to fakt vytáčí, že jsem taková. Protože jsem v šílených mukách a mám chuť se někomu vybrečet na rameni. Říct jim alespoň, že nejsem v náladě a vše co teď potřebuju, je dlouhé objetí a rameno.
Někdy to na mě přijde uprostřed města plných lidí a já mám chuť si dřepnout a brečet. Zasáhne mě to bez upozornění a fakticky výjimečně všechny ty emoce smíšené s depresemi neutáhnu a prasknu. Kýbl vody mi začne přetékat. Balónek plný vody mi praskl. Celá místnost se začne nepříjemně plnit nekonečnou vodou a já jsem neschopna vyplavat nahoru se nadechnout.
A stejně. Ono je i lepší mít deprese v zimě, než v létě. Nemůžu se schovat pod peřinu nebo se do ní zachumlat a brečet do polštáře, aniž bych se nezapotila jen tím, že stojím.
Bohužel i během volna můj nepevně pevný štít selže a psychicky se zhroutím. A mám i pocit, že tenhle rok jsem se hroutila mnohem víckrát, než minulý rok. Navíc se nic nedokáže vyrovnat tomu pocitu, kdy jsem poprvé dostala panický záchvat před rodinou. Bylo mi tak šíleně špatně a nedokázala jsem se uklidnit jak jsem byla hrozně moc v šílených psychických bolestech a byla naštvaná zároveň. A i teď mám den, kdy se necítím nejlíp. Dnešek je jeden z těch horších dnů.
Říkám si, že bych měla toho psychologa zkusit. Abych aspoň dostala nějaký happy pills a necítila se každý den jak kus hovna. Jenže chybí takhle málo k tomu, abych se skutečně cítila jako opravdový šílenec a psychopat. To je vlastně momentálně jediný důvod, proč k psychologovi nechci chodit. Asi tím nechci svý matce potvrdit, že měla pravdu o tom, že jsem šílená. Já vím, že nejsem tak úplně v pořádku a jsem jaksi psychicky nestabilní. Ale mít psychologa... možná bych si připadala v ještě menší kleci, než teď. A třeba by mi ani nepomohl, což by mě složilo ještě víc. Mrzí mě, že si tyhle věci o sobě uvědomuju, ale nejsem schopna si jakkoli pomoct nebo poradit. Vždycky jsem byla sama za sebe, nespoléhala se na nikoho a byla od malička dost samotář. I když jsem pomoct chtěla, vždy mi připadalo, že bych tím lidi jen obtěžovala, což je stejný i teď. Prostě svými problémy nechci zatěžovat nebo jakkoli zapojovat lidi ve svým okolí. Beru to tak, že když jde o můj pytel sraček, tak se s tím pytlem sraček vypořádám taky sama. Občas mě to fakt vytáčí, že jsem taková. Protože jsem v šílených mukách a mám chuť se někomu vybrečet na rameni. Říct jim alespoň, že nejsem v náladě a vše co teď potřebuju, je dlouhé objetí a rameno.
Někdy to na mě přijde uprostřed města plných lidí a já mám chuť si dřepnout a brečet. Zasáhne mě to bez upozornění a fakticky výjimečně všechny ty emoce smíšené s depresemi neutáhnu a prasknu. Kýbl vody mi začne přetékat. Balónek plný vody mi praskl. Celá místnost se začne nepříjemně plnit nekonečnou vodou a já jsem neschopna vyplavat nahoru se nadechnout.
A stejně. Ono je i lepší mít deprese v zimě, než v létě. Nemůžu se schovat pod peřinu nebo se do ní zachumlat a brečet do polštáře, aniž bych se nezapotila jen tím, že stojím.
2018 06/15 Koncert
Byla sobota ráno tohoto roku, 14. dubna. Probudila jsem se v cizí posteli, v cizím bytě, v cizím městě. Hned jak jsem vstala jsem si zase v zrcadle prohlížela svoje čerstvé první tetování a byla z toho nadšená. Ráno se mi do rukou dostal hrnek silné kávy, kterou mi udělala sestřenka a vyrazily jsme do města na jídlo. Co jsme se odpoledne vrátily k ní domů, jsem se připravila na svůj večerní program a vzala si na sebe nový hadry, který jsem si zrovna den předtím pořídila. Vyrazila jsem a hodinu bloudila v cizím městě, abych dorazila na místo setkání. Bývám všude pozdě a tak jsem na sraz dorazila o hodinu později, než bylo v plánu. Společně se současným X jsme se nakonec zařadili do dlouhé fronty a čekali tam dlouhé hodiny, stejně jako lidé před námi a za námi. Během čekání v dlouhé frontě, přišla parta týpků, kde jeden z nich měl na sobě tělový overal a s umělým nádobíčkem začal zpívat 'Wonderwall'. Nakonec jsme se asi po třech hodinách dostali dovnitř, kdy na nás před vchodem ještě čekala ochranka. Začala jsem okamžitě litovat toho, že jsem si vzala dvě flašky pití, protože v ten moment obě letěly do koše.
Vlezli jsme dovnitř a oba si koupili koncíkový trička, který platil on. Pak jsme se přemístili k pódiu, kde se kupodivu ještě nesešli všichni lidi, takže jsme chytili docela dobrý fleky a já byla mnohem blíž, než jsem čekala, že budu. Naneštěstí jsem byla o dost blíž k reprákům, takže během celého koncertu mi to hučelo do hlavy, že jsem se z toho vzpamatovávala ještě tak týden.
Začínala jsem dostávat husinu, když se začaly hrát starší písně. Všichni se těšili na proslulé 'Wonderwall', které začali sami fanoušci a odzpívali si část. Hrála se i 'Live Forever' a 'Don't Look Back In Anger, které se hrálo skoro na úplným závěru koncertu. Bylo mi do breku, když refrén zpívali jen fanoušci a najednou se celá koncertová hala rozsvítila. Bylo mi ale do breku ze štěstí, ne že bych byla smutná. V tu chvíli jsem cítila děsnou eufórii, šílené nadšení ze života a cítila jsem se poprvé být skutečně naživu. Byla jsem tak šťastná, že mi stačilo tam jen být spolu s ostatními a prožít svůj první koncert s mým budoucím přítelem. Vlastně jsem ani nečekala, že se někdy dožiju toho, se zúčastnit nějakého koncertu. Ještě lepší na tom snad je, že to nebyl jen tak nějaký koncert. A vůbec mě dostalo do kolen, jak současný X dokázal sehnat lístky, který byly už dávno vyprodané.
Svůj první koncert a celkově jako zážitek být někde takhle mimo, jsem si přímo užívala a cítila jsem se poprvé plně. Po tom naleštěným mramorovým schodišti to pěkně klouzalo, jak byla celá budova zadýchaná a ten hnusný těžký vzduch se tam držel jak smrad.
Po koncertu jsme si šli koupit pití, procházeli se a povídali si. Ptal se mě na pocity z prvního koncertu a já mu jednoduše a dost stručně řekla jen "bylo to boží". I když jsem měla tolik věcí co říct, měla tolik nadšení z koncertu a tak... nebyla jsem zkrátka schopná ze sebe vydat nic než tohle. Štve mě, že neumím vyjádřit, vysvětlit nebo jakkoli ukázat svoje pocity. Že na to neumím hledat slova a celkově mi mluvení nejde, kdy mi dělá neskutečný problém mluvit o svých pocitech a lépe se vyjádřím, když se z toho vypíšu.
Takže když mě doprovodil zpátky k sestřence a přišlo na loučení, cítila jsem se neskutečně trapně, protože jsem nevěděla jak vyjádřit to, co jsem cítila v tu chvíli. Nedokázala jsem ani poděkovat a chtěla jsem rychle zmizet, aby se na mě už nedíval. Takže jsem zazmatkovala, zařvala jsem mu díky a utekla dovnitř. Po koncertu, kdy jsem měla v hlavě větší klid, mi v tom tichu neskutečně hučelo v uších, ale i tak jsem se furt cítila skvělé jako nikdy předtím. Furt živě.
Vlezli jsme dovnitř a oba si koupili koncíkový trička, který platil on. Pak jsme se přemístili k pódiu, kde se kupodivu ještě nesešli všichni lidi, takže jsme chytili docela dobrý fleky a já byla mnohem blíž, než jsem čekala, že budu. Naneštěstí jsem byla o dost blíž k reprákům, takže během celého koncertu mi to hučelo do hlavy, že jsem se z toho vzpamatovávala ještě tak týden.
Začínala jsem dostávat husinu, když se začaly hrát starší písně. Všichni se těšili na proslulé 'Wonderwall', které začali sami fanoušci a odzpívali si část. Hrála se i 'Live Forever' a 'Don't Look Back In Anger, které se hrálo skoro na úplným závěru koncertu. Bylo mi do breku, když refrén zpívali jen fanoušci a najednou se celá koncertová hala rozsvítila. Bylo mi ale do breku ze štěstí, ne že bych byla smutná. V tu chvíli jsem cítila děsnou eufórii, šílené nadšení ze života a cítila jsem se poprvé být skutečně naživu. Byla jsem tak šťastná, že mi stačilo tam jen být spolu s ostatními a prožít svůj první koncert s mým budoucím přítelem. Vlastně jsem ani nečekala, že se někdy dožiju toho, se zúčastnit nějakého koncertu. Ještě lepší na tom snad je, že to nebyl jen tak nějaký koncert. A vůbec mě dostalo do kolen, jak současný X dokázal sehnat lístky, který byly už dávno vyprodané.
Svůj první koncert a celkově jako zážitek být někde takhle mimo, jsem si přímo užívala a cítila jsem se poprvé plně. Po tom naleštěným mramorovým schodišti to pěkně klouzalo, jak byla celá budova zadýchaná a ten hnusný těžký vzduch se tam držel jak smrad.
Po koncertu jsme si šli koupit pití, procházeli se a povídali si. Ptal se mě na pocity z prvního koncertu a já mu jednoduše a dost stručně řekla jen "bylo to boží". I když jsem měla tolik věcí co říct, měla tolik nadšení z koncertu a tak... nebyla jsem zkrátka schopná ze sebe vydat nic než tohle. Štve mě, že neumím vyjádřit, vysvětlit nebo jakkoli ukázat svoje pocity. Že na to neumím hledat slova a celkově mi mluvení nejde, kdy mi dělá neskutečný problém mluvit o svých pocitech a lépe se vyjádřím, když se z toho vypíšu.
Takže když mě doprovodil zpátky k sestřence a přišlo na loučení, cítila jsem se neskutečně trapně, protože jsem nevěděla jak vyjádřit to, co jsem cítila v tu chvíli. Nedokázala jsem ani poděkovat a chtěla jsem rychle zmizet, aby se na mě už nedíval. Takže jsem zazmatkovala, zařvala jsem mu díky a utekla dovnitř. Po koncertu, kdy jsem měla v hlavě větší klid, mi v tom tichu neskutečně hučelo v uších, ale i tak jsem se furt cítila skvělé jako nikdy předtím. Furt živě.
2018 05/04 Mám rád... nemám rád...
Mám jaro ráda. Protože vše začíná zelenat, znovu oživovat ze zimy. Květen je ale nejhorší měsíc v roce. Nenávidím květen ze spousty důvodů. Nejradši bych ho vypustila ze všech kalendářů. A celkově mě štve, jak se všechno odehrává v květnu.
Není trochu komický, že jsem dostala svou první pusu na 1. máj? Původně jsem se měla sejít s mým prvním ex-přítelem, ale tím bych jaksi zrazovala důvěru svého současného přítele. Tak jsem se raději rozhodla jet za přítelem než za ex a udělala jsem jedině dobře.
Život mě teď nějak podezřele nechává na pokoji. Čekám jen na tu chvíli, kdy se to celé posere a vše pojede od znovu. Asi se teď mám fajn. Jen mě už pár dní hlodá několik věcí od chvíle, kdy jsem se rozhodla se zamilovat do někoho jiného. Jsem nesmírně vděčná, že s minulým X jsme i nadále přáteli a že jsme teď čistě velkými přáteli a že tuhle věc vzal naprosto v pohodě.
Jsem momentálně se svým současným přítelem (říkejme mu současný X) spokojená. Ale nezdá se mi, že bych byla do něj zamilovaná. Je vlastně víc než úžasný. Je to skoro jako bych chodila sama se sebou a řekla bych, že si i dost rozumíme, i když já jako ultra introvert toho moc nenamluvím. Mám ho hodně ráda. Líbí se mi trávit čas s ním. Pokaždé se na něj neskutečně těším, když se máme po delší době vidět. Mám ty přiblblý úsměvy vždy, když se o něm někdo jen zmíní nebo když si píšem. Ale necítím něco jako zamilovanost. A bojím se toho, že to tak nikdy cítit nebudu. Že to zůstane jen u toho "mám ráda". Zkrátka necítím ty motýlky v břiše. Cítím jen obrovské nadšení, ale motýlci nikde a já si to kvůli svým zasekaným pocitům nechci posrat. Nechci se s tímhle ani s nikým podělit, protože by mi řekli, že pokud tam nic necítím, tak ať se rozejdu a já se bojím, že bych nad tím začala přemýšlet a nakonec to po všech těch úžasných dnech skutečně ukončila. Jenže to nechci ukončovat. Díky němu můžu mít myšlenky jinde. Můžu myslet na něj a nemít po nocích ubrečené oči a zakrvácenou paži. Můžu se víc soustředit na jiné věci a celkově jsem spokojenější a šťastnější. Častěji vycházím z domu a znovu se učím patřit do společnosti lidí, i když se mi to hnusí. S ním je to ale snažší, už ani nevnímám ty hnusný pohledy. Dělá mi to akorát dobře, když mě vidí šťastnou, jak se držím za ruku s někým, koho mám neskutečně ráda.
Není trochu komický, že jsem dostala svou první pusu na 1. máj? Původně jsem se měla sejít s mým prvním ex-přítelem, ale tím bych jaksi zrazovala důvěru svého současného přítele. Tak jsem se raději rozhodla jet za přítelem než za ex a udělala jsem jedině dobře.
Život mě teď nějak podezřele nechává na pokoji. Čekám jen na tu chvíli, kdy se to celé posere a vše pojede od znovu. Asi se teď mám fajn. Jen mě už pár dní hlodá několik věcí od chvíle, kdy jsem se rozhodla se zamilovat do někoho jiného. Jsem nesmírně vděčná, že s minulým X jsme i nadále přáteli a že jsme teď čistě velkými přáteli a že tuhle věc vzal naprosto v pohodě.
Jsem momentálně se svým současným přítelem (říkejme mu současný X) spokojená. Ale nezdá se mi, že bych byla do něj zamilovaná. Je vlastně víc než úžasný. Je to skoro jako bych chodila sama se sebou a řekla bych, že si i dost rozumíme, i když já jako ultra introvert toho moc nenamluvím. Mám ho hodně ráda. Líbí se mi trávit čas s ním. Pokaždé se na něj neskutečně těším, když se máme po delší době vidět. Mám ty přiblblý úsměvy vždy, když se o něm někdo jen zmíní nebo když si píšem. Ale necítím něco jako zamilovanost. A bojím se toho, že to tak nikdy cítit nebudu. Že to zůstane jen u toho "mám ráda". Zkrátka necítím ty motýlky v břiše. Cítím jen obrovské nadšení, ale motýlci nikde a já si to kvůli svým zasekaným pocitům nechci posrat. Nechci se s tímhle ani s nikým podělit, protože by mi řekli, že pokud tam nic necítím, tak ať se rozejdu a já se bojím, že bych nad tím začala přemýšlet a nakonec to po všech těch úžasných dnech skutečně ukončila. Jenže to nechci ukončovat. Díky němu můžu mít myšlenky jinde. Můžu myslet na něj a nemít po nocích ubrečené oči a zakrvácenou paži. Můžu se víc soustředit na jiné věci a celkově jsem spokojenější a šťastnější. Častěji vycházím z domu a znovu se učím patřit do společnosti lidí, i když se mi to hnusí. S ním je to ale snažší, už ani nevnímám ty hnusný pohledy. Dělá mi to akorát dobře, když mě vidí šťastnou, jak se držím za ruku s někým, koho mám neskutečně ráda.
2018 04/23 Crying room
Byla jsem tak spokojená, nic mě netrápilo a sluníčko mě tak hezky hřálo každý dny. Dneska prší, byla bouřka, všude tma a zataženo, i když noc ještě nepřišla. Cítím, jak na mě opět doléhají deprese a já si nemůžu pomoct, než se s tím stejným pocitem svést opět dolů. Přála bych si někomu povědět, aby mě rozveselil. Přála bych si mít osobu, kdy bych se probouzela další rána s pocitem, že to není jen další den.
Je tomu přesně dvacet dní, co jsem se úspěšně nepořezala. Ale po dnešku mám potřebu po žiletce sáhnout znovu a začít odečítat znovu. Znovu budu muset nosit dlouhé rukávy, abych zakryla čáry zarudlé krví. Zas a znovu se skrývat za úsměvem den co den. Jak já tak nenávidím mít takový pocity. Jak já nenávidím cítit. Jak já nenávidím žít. Po dlouhé době se mi pomalu vracela chuť do života, ale ta se zase vytratila, vypařila se jako pára nad hrncem. Doufala jsem, že mi to vydrží a já zas nespadnu do pocitu úzkostí a depresí. Je mi ze mě samotné tak špatně. Je mi špatně nejen ze sebe, ale ze všeho ostatního. Ze všeho kolem. Je mi špatně z těchto slov, která tu teď píšu.
Zase jsem navázala kontakt s mým úplně prvním klukem. Je úplně prvním, komu jsem řekla o pokus sebevraždy spolykáním prášků. A nevím, jestli jsem tak udělala dobře nebo ne. Je fakt, že se mi vždycky tak náhodně mihl v mysli. Teď si sama nejsem jistá, jestli jsem se dostala přes svého prvního přítele nebo druhého... anebo jsem prostě jen šíleně smutná a v depkách si tu vylejvám myšlenky.
Někdy bych si přála zastavit tok svých myšlenek. Aby prostě vypnuly. Nemyslet na nic. Nestarat se o nic. Je to tak únavný. Sedím tu u klávesy a snažím se nerozbrečet, jak sepisuju další slova. Ani nevím, co tyhle moje suprový nálady spouští. Kde je to zatracený tlačítko, na který tak často nechtěně mačkám. Chci se zas cítit spokojeně. Nechci se cítit na dně. Nechci se probouzet s těmito pocity, který mě budou provázet celý den a další ráno to bude pořád stejný. Jsem tak v depresích a naštvaná. Nechci být taková. Nechci být já. Nechci být v tomhle těle. Nechci vlastnit tyhle myšlenky, pocity a všechno. Chci od toho odejít.Unavuje mě být věčně smutná. Věčně v depresích. Věčně zamyšlená nad svými věcmi, protože moc přemýšlím. Věčně zahleděná do věcí, který by mi měli být ukradený. Potřebuju nutně někoho po svém boku. Kdo mě při takových chvílích podrží a neuteče, když se emocionálně zhroutím. Vážně někoho potřebuju. Nechci být sama. Děsí mě být samotnou. Protože tu nemám nikoho, kdo by mi zabránil v těch špatných věcech, co dělám. Nikdo, kdo by mi zabránil myslet na ty nejhorší scénáře.
Už mě nebaví všechny okolo sebe rozveselovat ale já sama zůstávám pořád se stejnými pocity. Hluboko uvnitř mrtvá, že občas ani necítím vlastní tep.
Někdy bych si zkrátka chtěla lehnout na koleje, počkat až přijede vlak a spokojeně zavřít oči na furt.
Je tomu přesně dvacet dní, co jsem se úspěšně nepořezala. Ale po dnešku mám potřebu po žiletce sáhnout znovu a začít odečítat znovu. Znovu budu muset nosit dlouhé rukávy, abych zakryla čáry zarudlé krví. Zas a znovu se skrývat za úsměvem den co den. Jak já tak nenávidím mít takový pocity. Jak já nenávidím cítit. Jak já nenávidím žít. Po dlouhé době se mi pomalu vracela chuť do života, ale ta se zase vytratila, vypařila se jako pára nad hrncem. Doufala jsem, že mi to vydrží a já zas nespadnu do pocitu úzkostí a depresí. Je mi ze mě samotné tak špatně. Je mi špatně nejen ze sebe, ale ze všeho ostatního. Ze všeho kolem. Je mi špatně z těchto slov, která tu teď píšu.
Zase jsem navázala kontakt s mým úplně prvním klukem. Je úplně prvním, komu jsem řekla o pokus sebevraždy spolykáním prášků. A nevím, jestli jsem tak udělala dobře nebo ne. Je fakt, že se mi vždycky tak náhodně mihl v mysli. Teď si sama nejsem jistá, jestli jsem se dostala přes svého prvního přítele nebo druhého... anebo jsem prostě jen šíleně smutná a v depkách si tu vylejvám myšlenky.
Někdy bych si přála zastavit tok svých myšlenek. Aby prostě vypnuly. Nemyslet na nic. Nestarat se o nic. Je to tak únavný. Sedím tu u klávesy a snažím se nerozbrečet, jak sepisuju další slova. Ani nevím, co tyhle moje suprový nálady spouští. Kde je to zatracený tlačítko, na který tak často nechtěně mačkám. Chci se zas cítit spokojeně. Nechci se cítit na dně. Nechci se probouzet s těmito pocity, který mě budou provázet celý den a další ráno to bude pořád stejný. Jsem tak v depresích a naštvaná. Nechci být taková. Nechci být já. Nechci být v tomhle těle. Nechci vlastnit tyhle myšlenky, pocity a všechno. Chci od toho odejít.Unavuje mě být věčně smutná. Věčně v depresích. Věčně zamyšlená nad svými věcmi, protože moc přemýšlím. Věčně zahleděná do věcí, který by mi měli být ukradený. Potřebuju nutně někoho po svém boku. Kdo mě při takových chvílích podrží a neuteče, když se emocionálně zhroutím. Vážně někoho potřebuju. Nechci být sama. Děsí mě být samotnou. Protože tu nemám nikoho, kdo by mi zabránil v těch špatných věcech, co dělám. Nikdo, kdo by mi zabránil myslet na ty nejhorší scénáře.
Už mě nebaví všechny okolo sebe rozveselovat ale já sama zůstávám pořád se stejnými pocity. Hluboko uvnitř mrtvá, že občas ani necítím vlastní tep.
Někdy bych si zkrátka chtěla lehnout na koleje, počkat až přijede vlak a spokojeně zavřít oči na furt.
2018 04/15 Back to suffering
Zažila jsem svůj nejlepší víkend a nejlepší dny mého zasranýho života. Musela jsem odejít brzy a jakmile jsem byla zpět a viděla po třech dnech svůj pokoj, chtělo se mi brečet. Je mi tak šíleně smutno jako nikdy a přála bych si, aby tenhle víkend pro mě nikdy neskončil. Chtěla bych si takhle užívat do konce svých dnů a nikdy nelitovat svých rozhodnutí. V tu chvíli jsem byla tak šťastná, že jsem stále na živu. Snad poprvé za svůj život. Byla jsem šťastná, že se to moje tělo rozhodlo nevzdat. Byla jsem tam tak šťastná jako nikdy a po tolika letech jsem na tyhle dny měla pozitivní myšlení. Nebála jsem se ukázat a měla jsem celkově pocit, že jsem někdo jiný. Že jsem v kompletně jiném těle s jaksi napravenou myslí a tělem.
Byla jsem poprvý na koncertu a nemůžu tomu uvěřit ještě teď. Není tomu ani 24 hodin, co jsem tam stála mezi těmi propocenými těly a skákala do rytmu s nimi, zpívala texty společně se zpěvákem. Bylo mi neskutečně dobře a poprvé v životě jsem dostala chuť žít. Na chvíli jsem utekla od svýho chaotickýho života a ani ne na tři dny jsem mohla být někým, komu nevadí být na živu. Tak strašně moc bych se tam chtěla vrátit. Jen za ty dva dny jsem zjistila, že ona ta Praha není tak strašná, jak jsem si vždycky myslela. Lidem tam jste úplně ukradený a neprohlížejí si vás s odsuzovačnými pohledy od hlavy k patě. Je jim ukradený kdo jste, co jste. Automaticky tam patříte do společnosti, protože si tam uvědomují, že lidé jsou různí a je jim to jedno.
Ale nejen že jsem se zúčastnila toho nejlepšího koncertu vůbec, ale konečně jsem se nechala i tetovat. Moc to nebolelo a já jsem šťastná, že jsem něco takovýho mohla absolvovat. Díky tomu se cítím jaksi plnější. Cítím se být jako víc já. Za ty dva dny jsem se o sobě naučila mnohem víc, než za celý život. Získala jsem díky těm dnům spoustu nových zkušeností a i když se to zdá být málo, pro mě toho bylo víc než dost.
Zrovna teď ale ze mě vyprchala veškerá pozitivita, optimismus a sluníčkovství. Jakmile jsem se vrátila zpět, věděla jsem, že se zase vracím zpět ke svýmu starýmu životu. Moje nálada se instantně změnila v pesimismus, začala jsem vidět věci opět negativně a chytila mě hrozně špatná nálada. Myslím, že si dnes večer vypláču oči.
Byla jsem poprvý na koncertu a nemůžu tomu uvěřit ještě teď. Není tomu ani 24 hodin, co jsem tam stála mezi těmi propocenými těly a skákala do rytmu s nimi, zpívala texty společně se zpěvákem. Bylo mi neskutečně dobře a poprvé v životě jsem dostala chuť žít. Na chvíli jsem utekla od svýho chaotickýho života a ani ne na tři dny jsem mohla být někým, komu nevadí být na živu. Tak strašně moc bych se tam chtěla vrátit. Jen za ty dva dny jsem zjistila, že ona ta Praha není tak strašná, jak jsem si vždycky myslela. Lidem tam jste úplně ukradený a neprohlížejí si vás s odsuzovačnými pohledy od hlavy k patě. Je jim ukradený kdo jste, co jste. Automaticky tam patříte do společnosti, protože si tam uvědomují, že lidé jsou různí a je jim to jedno.
Ale nejen že jsem se zúčastnila toho nejlepšího koncertu vůbec, ale konečně jsem se nechala i tetovat. Moc to nebolelo a já jsem šťastná, že jsem něco takovýho mohla absolvovat. Díky tomu se cítím jaksi plnější. Cítím se být jako víc já. Za ty dva dny jsem se o sobě naučila mnohem víc, než za celý život. Získala jsem díky těm dnům spoustu nových zkušeností a i když se to zdá být málo, pro mě toho bylo víc než dost.
Zrovna teď ale ze mě vyprchala veškerá pozitivita, optimismus a sluníčkovství. Jakmile jsem se vrátila zpět, věděla jsem, že se zase vracím zpět ke svýmu starýmu životu. Moje nálada se instantně změnila v pesimismus, začala jsem vidět věci opět negativně a chytila mě hrozně špatná nálada. Myslím, že si dnes večer vypláču oči.
2018 04/07 Zmrtvýchvstání
Zdálo se mi o něm. Podařilo se mu zas a znovu mě rozbrečet. Stejně jako i v realitě, mě i ve snu od sebe odehnal a přiměl mě k tomu, abych ho začala nenávidět. Ale jak bych mohla. Jak bych mohla, když znám jeho úmysly. Za celou dobu, byl tohle snad ten nejživější sen, který jsem měla. Cítila jsem všechny doteky. Slyšela všechny ty myšlenky. Celým tělem mnou proudily ty pocity. Jako kdyby se to skutečně stalo. Jako kdyby mi po tváři skutečně tekly ty slzy. Po probuzení se mi možná ulevilo, možná jsem si přála se vrátit. Přišlo mi to ale bolestivě krásný. I v tom snu to bolelo, ale nevadilo to. Ta bolest mi za to stála.
Po třech týdnech jsem se včera ukázala ve škole a byla zase mezi lidmi. Zase mi připadalo, že se nedokážu po tolika dnech znovu zařadit do společnosti a měla pocity úzkosti, připadala jsem si zvláštně chodit mezi lidmi jen tak. Nehledě na to, že nikdo z těch lidí venku nezná můj příběh, moje pocity, moje myšlenky... měla jsem pocit, že se na mě každý otáčí a myslí si, jak velká lůza jsem. Že by pro všechny bylo lepší, kdybych mezi lidi už nevycházela. Byla jsem ale ráda, že můj návrat do školy spolužáci ani učitelé nijak nehrotili. Další otázky, které by mě dostala na kolena, bych asi nesnesla. Už jen tak-tak mám na mále, když se matka začne vyptávat a skončí to promluvou do duše.
Promiň mami, jsem tvrdohlavá.
Co se týče mého "vzkřísení"... ta halda prášků mi nic neudělala. Místo smrti jsem dostala podivný pocit, který se mi usadil hluboko v žaludku a neopouštěl mě celý dva dny. Jako kdybych dostala otravu z jídla a zároveň tě doslova něco tížilo, jako kdyby mi někdo položil balvan na hruď a řekli mi "a teď dýchej" a já dýchala.
Dá se vůbec pokus o zaškrcení samu sebe, považovat za pokus o sebevraždu? Budou tomu skoro dva roky a já do středy nevěděla, proč jsem ty ruce na tom krku nedržela alespoň o ty dvě minuty dýl. Po dopsání svého (před)posledního výlevnýho článku, jsem napsala dopis na rozloučenou. Není tam ani polovina z mého příběhu, ale asi je tam vše, co jsem chtěla světu před smrtí říct. Nepotřebuji si to ani zpětně číst, pamatuji si, co jsem tam psala.
Víc než další marný pokus o sebevraždu, mě děsil a překvapil ten fakt, co se mi během toho honilo hlavou. Nic. Prázdno. Černo. Neproběhl mi celý život před očima. Neproběhlo mi před očima vůbec nic. Vnímala jsem jen, že jsou čtyři ráno a já mám v ústech celou hrst tablet a doufajíc, že se dalšího východu Slunce nedočkám. Byla jsem připravena tenhle celý svět a i lidi s ním nechat za sebou a osvobodit se jednou provždy. Chtělo se mi brečet zoufalstvím, že to moje tělo nevzdalo a já se slzami v očích neochotně otevřela oči, kdy mi světlo svítilo do ksichtu. Můj život je mi tak jedno, že při polykání těch hnusů, mi hlavou neproběhlo vůbec nic. V tu chvíli mi bylo všechno tak jedno, mojí hlavní prioritou bylo usmrcení. Konečně se po těch letech dotknout svobody. Stisknout to záhadné tlačítko... možná kdybych se natáhla, dosáhla bych na něj. Ale bylo moc daleko.
Asi tuhle záležitost zatím nechám vsáknout se do mě a do všech věcí, kterých se příště dotknu. Hádám, že ještě nenadešel čas, kdy říct všemu sbohem a se s Smrtí si spokojeně podat ruku.
Po třech týdnech jsem se včera ukázala ve škole a byla zase mezi lidmi. Zase mi připadalo, že se nedokážu po tolika dnech znovu zařadit do společnosti a měla pocity úzkosti, připadala jsem si zvláštně chodit mezi lidmi jen tak. Nehledě na to, že nikdo z těch lidí venku nezná můj příběh, moje pocity, moje myšlenky... měla jsem pocit, že se na mě každý otáčí a myslí si, jak velká lůza jsem. Že by pro všechny bylo lepší, kdybych mezi lidi už nevycházela. Byla jsem ale ráda, že můj návrat do školy spolužáci ani učitelé nijak nehrotili. Další otázky, které by mě dostala na kolena, bych asi nesnesla. Už jen tak-tak mám na mále, když se matka začne vyptávat a skončí to promluvou do duše.
Promiň mami, jsem tvrdohlavá.
Co se týče mého "vzkřísení"... ta halda prášků mi nic neudělala. Místo smrti jsem dostala podivný pocit, který se mi usadil hluboko v žaludku a neopouštěl mě celý dva dny. Jako kdybych dostala otravu z jídla a zároveň tě doslova něco tížilo, jako kdyby mi někdo položil balvan na hruď a řekli mi "a teď dýchej" a já dýchala.
Dá se vůbec pokus o zaškrcení samu sebe, považovat za pokus o sebevraždu? Budou tomu skoro dva roky a já do středy nevěděla, proč jsem ty ruce na tom krku nedržela alespoň o ty dvě minuty dýl. Po dopsání svého (před)posledního výlevnýho článku, jsem napsala dopis na rozloučenou. Není tam ani polovina z mého příběhu, ale asi je tam vše, co jsem chtěla světu před smrtí říct. Nepotřebuji si to ani zpětně číst, pamatuji si, co jsem tam psala.
Víc než další marný pokus o sebevraždu, mě děsil a překvapil ten fakt, co se mi během toho honilo hlavou. Nic. Prázdno. Černo. Neproběhl mi celý život před očima. Neproběhlo mi před očima vůbec nic. Vnímala jsem jen, že jsou čtyři ráno a já mám v ústech celou hrst tablet a doufajíc, že se dalšího východu Slunce nedočkám. Byla jsem připravena tenhle celý svět a i lidi s ním nechat za sebou a osvobodit se jednou provždy. Chtělo se mi brečet zoufalstvím, že to moje tělo nevzdalo a já se slzami v očích neochotně otevřela oči, kdy mi světlo svítilo do ksichtu. Můj život je mi tak jedno, že při polykání těch hnusů, mi hlavou neproběhlo vůbec nic. V tu chvíli mi bylo všechno tak jedno, mojí hlavní prioritou bylo usmrcení. Konečně se po těch letech dotknout svobody. Stisknout to záhadné tlačítko... možná kdybych se natáhla, dosáhla bych na něj. Ale bylo moc daleko.
Asi tuhle záležitost zatím nechám vsáknout se do mě a do všech věcí, kterých se příště dotknu. Hádám, že ještě nenadešel čas, kdy říct všemu sbohem a se s Smrtí si spokojeně podat ruku.
2018 04/03 Už nevím co
Šla jsem zase za školu. Místo toho jsem se rozehřívala na teplým místě a vykuřovala si. Z kouření se mi poslední dobou začala točit hlava. Neměla jsem v sobě dostatek tekutin a živin. Špatně se stravuju, špatně piju, špatně spím. Tělo mi dobře nefunguje. Jsem jako rozbitý stroj. Ale nevadí to. Vlastně jsem přemýšlela, že se zítra půjdu zabít. Po sepsání těchto nesmyslů, půjdu asi napsat něco jako suicide note. Ale upřímně nevím, co bych do něj měla napsat. Asi stejně, jako to nevím teď.
Přemýšlím, jestli se zítra do školy dostavit anebo se jít zabít hned ráno. Jak dlouho bude lidem asi trvat, než najdou moje tělo? Hodiny? Dny? Týdny? Měsíce? Třeba mě nenajdou vůbec. Což by bylo fajn, pohřbili by moji prázdnou rakev. A jak dlouho asi bude trvat, než umřu? Bude to rychle? Pomalu? Vlastně bych mohla jednoduše spolykat prášky a už se nikdy nevzbudit, nemusím čekat do zítřka. Tím by padl celý zítřejší plán zajít konečně k psychologovi. Protože mě nijak neláká někomu vyprávět o svých problémech.
Taky jsem chtěla ukončit studium už hrozně dlouho. Učení a škola celkově mě nikdy nebavila. Vždycky jsem tam seděla jen proto, že zkrátka musím. Nikdy nebylo na mě, jestli tam být chci nebo ne. Ale teď na to solidně kašlu a pro některý bohužel, mi to je docela jedno. Kdyby se každej zajímal o svý a nestrkal nos do cizích věcí, bylo by mi hned líp. Každej žije v budoucnosti, co jim tohle vzdělání přinese a bla bla. Nepotkala jsem nikoho, kdo by žil v přítomnosti. Já v ní taky nežiju, radši od ní utíkám jako zbabělec a nechám fantazii, ať už udělá svoje. V přítomnosti stejně nic nevidím a svoji budoucnost si ani představovat nechci. Děsí mě jen to, že bych tu měla být ještě dýl, než je nutný.
A vůbec... měla bych dát blízkým lidem předem vědět, že se půjdu zabít? Zanechám po sobě dopis, ale ten se ke každýmu nedostane. Chci jim dát vědět, že mi už nemusí psát nebo volat. Protože odpověď už nikdy nedostanou. Na druhou stranu jim nechci zatěžovat mysl a nechat se zbytečně přesvědčovat, ať to nedělám. Možná tímhle ublížím spoustě lidí. Možná vůbec nikomu a život půjde dál. Lidé se narodí, žijí a zemřou. Je to naprosto normální cyklus života. Narodili jsme se, existujeme, abychom nakonec umřeli. Jak krásný to je?
Odjakživa jsem si představovala, že umřu stářím. Že kolem mě budou moje děti a vnoučata, jak všichni budou kolem mojí smrtelné postele a držet mě za ruku, kdy společně počkáme na tu chvíli, kdy se naposledy na ně usměju a spokojeně zavřu oči. Ale nakonec si nikdy nezašukám a neudělám spousty dalších věcí, která mě čekala a na který jsem se jako malá holka těšila. Přála bych si svoje přání být dospělou, vzít zpět. Každým dnem je to víc a víc na hovno, že je až neuvěřitelný, že se ještě držím. Pořád doufám, že se probudím a zjistím, že tohle všechno byl jen kurevsky dlouhej zlej sen. Ale všechno cítím, všechno je tak skutečný. Cítím se jako pokusný králík, kdy nade mnou stojí kupa vědců a zkouší, co všechno vydržím... za jak dlouho se zlomím.
V tuhle chvíli mi hlavou běží tak neskutečně nebezpečné myšlenky. Moc bych si přála, aby tu byl někdo, kdo by mě zastavil a držel mě od toho všeho co nejdál. Chci se cítit alespoň jednou v bezpečí. Vědět, že tu pro mě někdo je a nejsem všem úplně ukradená. Mrzí mě, že se mě nikdo nesnaží pochopit. Už mě nebaví předstírat ty veselý obličeje. Zřejmě to ukončím jediným krokem a udělám to rychle, ať mám ten klid co nejdřív.
Jestli je tohle můj poslední výlevný článek, tak se asi loučím.
Přemýšlím, jestli se zítra do školy dostavit anebo se jít zabít hned ráno. Jak dlouho bude lidem asi trvat, než najdou moje tělo? Hodiny? Dny? Týdny? Měsíce? Třeba mě nenajdou vůbec. Což by bylo fajn, pohřbili by moji prázdnou rakev. A jak dlouho asi bude trvat, než umřu? Bude to rychle? Pomalu? Vlastně bych mohla jednoduše spolykat prášky a už se nikdy nevzbudit, nemusím čekat do zítřka. Tím by padl celý zítřejší plán zajít konečně k psychologovi. Protože mě nijak neláká někomu vyprávět o svých problémech.
Taky jsem chtěla ukončit studium už hrozně dlouho. Učení a škola celkově mě nikdy nebavila. Vždycky jsem tam seděla jen proto, že zkrátka musím. Nikdy nebylo na mě, jestli tam být chci nebo ne. Ale teď na to solidně kašlu a pro některý bohužel, mi to je docela jedno. Kdyby se každej zajímal o svý a nestrkal nos do cizích věcí, bylo by mi hned líp. Každej žije v budoucnosti, co jim tohle vzdělání přinese a bla bla. Nepotkala jsem nikoho, kdo by žil v přítomnosti. Já v ní taky nežiju, radši od ní utíkám jako zbabělec a nechám fantazii, ať už udělá svoje. V přítomnosti stejně nic nevidím a svoji budoucnost si ani představovat nechci. Děsí mě jen to, že bych tu měla být ještě dýl, než je nutný.
A vůbec... měla bych dát blízkým lidem předem vědět, že se půjdu zabít? Zanechám po sobě dopis, ale ten se ke každýmu nedostane. Chci jim dát vědět, že mi už nemusí psát nebo volat. Protože odpověď už nikdy nedostanou. Na druhou stranu jim nechci zatěžovat mysl a nechat se zbytečně přesvědčovat, ať to nedělám. Možná tímhle ublížím spoustě lidí. Možná vůbec nikomu a život půjde dál. Lidé se narodí, žijí a zemřou. Je to naprosto normální cyklus života. Narodili jsme se, existujeme, abychom nakonec umřeli. Jak krásný to je?
Odjakživa jsem si představovala, že umřu stářím. Že kolem mě budou moje děti a vnoučata, jak všichni budou kolem mojí smrtelné postele a držet mě za ruku, kdy společně počkáme na tu chvíli, kdy se naposledy na ně usměju a spokojeně zavřu oči. Ale nakonec si nikdy nezašukám a neudělám spousty dalších věcí, která mě čekala a na který jsem se jako malá holka těšila. Přála bych si svoje přání být dospělou, vzít zpět. Každým dnem je to víc a víc na hovno, že je až neuvěřitelný, že se ještě držím. Pořád doufám, že se probudím a zjistím, že tohle všechno byl jen kurevsky dlouhej zlej sen. Ale všechno cítím, všechno je tak skutečný. Cítím se jako pokusný králík, kdy nade mnou stojí kupa vědců a zkouší, co všechno vydržím... za jak dlouho se zlomím.
V tuhle chvíli mi hlavou běží tak neskutečně nebezpečné myšlenky. Moc bych si přála, aby tu byl někdo, kdo by mě zastavil a držel mě od toho všeho co nejdál. Chci se cítit alespoň jednou v bezpečí. Vědět, že tu pro mě někdo je a nejsem všem úplně ukradená. Mrzí mě, že se mě nikdo nesnaží pochopit. Už mě nebaví předstírat ty veselý obličeje. Zřejmě to ukončím jediným krokem a udělám to rychle, ať mám ten klid co nejdřív.
Jestli je tohle můj poslední výlevný článek, tak se asi loučím.
2018 04/02 Láska
Po asi dvou týdnech se zítra vracím do školy. Objevím se tam po dlouhé době jako by nic. Včera jsem odjela na Moravu a krásně si to tam užila. Přála bych si tam zůstat už na furt a nevracet se sem na hnusný sever. Lidi tu jsou mrzutý a házej na tebe ty zlý pohledy. Ale jak je těm lidem dole tepleji, tak jsou mnohem příjemnější. Chybí mi to. Kdyby tehdy bylo po mém, v životě bych se neodstěhovala. Chybí mi to město a lidi tam. Tak strašně bych se chtěla vrátit.
Ani po dvou týdnech nejsem psychicky připravena znovu plně docházet do školy. Musím si začít doplňovat známky, abych tam nemusela sedět zas v srpnu. Nejraději bych se vyhnula všem svým povinnostem, ať to udělá za mě někdo, koho to baví.
Všechno mi to přijde tak otravný a všechno mě otravuje. Dokonce i kamarádky mě z nějakého neznámého důvodu začaly lézt šíleně na nervy. Poslední dobou se taky cítím hrozně osaměle a nejradši bych někoho objímala celý den. Potřebuju utěšit, zvednout náladu. Cítím se na dně a chybí mi láska. Tak moc bych se chtěla zamilovat. Celý dny jsem se dívala na romantický filmy a představovala si, že tenhle stejný nádherný kýč prožívám se svým milovaným. Jenže rozdíl je v tom, že jsem vlastně všem ukradená. Nejsem důležitá pro nikoho. A mít mě rád mi nestačí. Potřebuju, aby mě někdo zatraceně moc miloval a byl by tu se mnou. Svět by byl o tolik hezčí a mnohem snazší. Ráno by nebylo tak těžký vstát, večer by nebylo tak těžký usnout. A celý den by byl úplně pohodovej. Asi mi není souzeno s někým být. Asi budu sama a tak i umřu. Což je jedna z věcí, která mě děsí. Nebudu nikým milována, umřu sama a v zapomnění.
Dost často, nebo prakticky furt, mi bejvá špatně. Není ani podstatný z čeho, když mi je špatně, tak mám i špatnou náladu, kterou nesu klidně měsíce. Když mám špatnou náladu, tak jsem na tom dost bídně a v takových chvílích jsem nejraději sama. Je až skoro vyčerpávající být v tomhle těle a mít tenhle ksicht. Je vyčerpávající žít tenhle zbytečný život naprosto o ničem. Život bez života.
Až budu umírat, budu vědět, že jsem nikdy neuměla dostatečně žít. Že jsem ve všem kompletně selhala a selhala jsem i v tý primitivně složitý věci, žít život.
K čemu je láska. Jen mi ten život usnadní, ale i tak se těch pocitů uvnitř nedokážu zbavit. Ne že bych nechtěla, nejde to. Ať dělám co dělám, vždycky tu jsou se mnou a já se je marně snažím přehlušit písničkami anebo se ze všech sil snažit se soustředit na něco jinýho. Už tu ale sedím moc dlouho a snažím se hledat slova v ničem, abych se mohla rozpovídat víc. Ale začíná tu být až moc velký ticho, tak si pustím písničky a zkusím usnout. Nevím, jak to zítra budu zvládat. Pravděpodobně nebudu, ale můžu to aspoň předstírat.
Ani po dvou týdnech nejsem psychicky připravena znovu plně docházet do školy. Musím si začít doplňovat známky, abych tam nemusela sedět zas v srpnu. Nejraději bych se vyhnula všem svým povinnostem, ať to udělá za mě někdo, koho to baví.
Všechno mi to přijde tak otravný a všechno mě otravuje. Dokonce i kamarádky mě z nějakého neznámého důvodu začaly lézt šíleně na nervy. Poslední dobou se taky cítím hrozně osaměle a nejradši bych někoho objímala celý den. Potřebuju utěšit, zvednout náladu. Cítím se na dně a chybí mi láska. Tak moc bych se chtěla zamilovat. Celý dny jsem se dívala na romantický filmy a představovala si, že tenhle stejný nádherný kýč prožívám se svým milovaným. Jenže rozdíl je v tom, že jsem vlastně všem ukradená. Nejsem důležitá pro nikoho. A mít mě rád mi nestačí. Potřebuju, aby mě někdo zatraceně moc miloval a byl by tu se mnou. Svět by byl o tolik hezčí a mnohem snazší. Ráno by nebylo tak těžký vstát, večer by nebylo tak těžký usnout. A celý den by byl úplně pohodovej. Asi mi není souzeno s někým být. Asi budu sama a tak i umřu. Což je jedna z věcí, která mě děsí. Nebudu nikým milována, umřu sama a v zapomnění.
Dost často, nebo prakticky furt, mi bejvá špatně. Není ani podstatný z čeho, když mi je špatně, tak mám i špatnou náladu, kterou nesu klidně měsíce. Když mám špatnou náladu, tak jsem na tom dost bídně a v takových chvílích jsem nejraději sama. Je až skoro vyčerpávající být v tomhle těle a mít tenhle ksicht. Je vyčerpávající žít tenhle zbytečný život naprosto o ničem. Život bez života.
Až budu umírat, budu vědět, že jsem nikdy neuměla dostatečně žít. Že jsem ve všem kompletně selhala a selhala jsem i v tý primitivně složitý věci, žít život.
K čemu je láska. Jen mi ten život usnadní, ale i tak se těch pocitů uvnitř nedokážu zbavit. Ne že bych nechtěla, nejde to. Ať dělám co dělám, vždycky tu jsou se mnou a já se je marně snažím přehlušit písničkami anebo se ze všech sil snažit se soustředit na něco jinýho. Už tu ale sedím moc dlouho a snažím se hledat slova v ničem, abych se mohla rozpovídat víc. Ale začíná tu být až moc velký ticho, tak si pustím písničky a zkusím usnout. Nevím, jak to zítra budu zvládat. Pravděpodobně nebudu, ale můžu to aspoň předstírat.
2018 03/29 Odrazy čehosi
Ani nevím o čem bych tu teď měla psát. Je ale 5 hodin ráno a já už neusnu. Pokusím se to dohnat během odpoledne, jestli se mi to podaří.
Přihlásila jsem se na nějakou zoufalou seznamku, něco jako Tinder. Mám zase období, kdy koukám z okna a čekám až vyjde Slunce. Chtěla jsem si s někým psát, abych tak zabránila proudit svým myšlenkám. Takhle pozdě v noci se totiž dá těžko něco dělat.
Pohlcuje mě vlna horka a cítím se tu jako v sauně. Cítím, jak se mi hrne krev do obličeje. V hlavě začínám panikařit, dech se mi nepříjemně zrychluje a začínám mít úzkosti. Mám pocit, jako bych tu teď plavala ve vlastním potu.
Od středy se cítím děsně na hovno a všechno okolo mě se zdá být utlumený a uvnitř mě je všechno jasnější a hlasitější. Jsem víc jak týden nemocná, kdy zůstávám doma a jsem na antibiotikách. Je mi to nepříjemný, protože prášky jako takový se mi hnusí. Otupují mi mysl, nedokážu kvůli tomu jasně přemýšlet. Všechno je nějak mázlý a já poslední týden nemám tucha, co se vůbec děje. Vteřina mi přijde jako hodina. Hodina mi přijde zas jako vteřina. Je mi vždycky na zvracení, když musím polykat ty hnusy, aby se udělalo líp mýmu tělu. Moje sestřenka je medik, tak mě nutí je brát. V jeden den jsem se na ně vykašlala, protože se mi nelíbí jak se kvůli nim cítím. A bojím se, že za tu krátkou dobu si moje tělo zvykne na tu otupělost, na prášky, protože se tak cítí fajn. Ale můj mozek se necítí fajn. Necítí se fajn tak či tak, ale slyšet svoje myšlenky takhle hlasitě je jeste horší. Zvlášť když tu nemoc musím několik dní odležet. Hrozně mě to sere ty prášky dobírat jak nějakej narkoman a spolíhat se na ně.
Dneska mi budou brát krev a já se už několik dní kurevsky moc držím, abych nečapla žiletku a neublížila si. Jsem čistá už asi skoro dva týdny, ale necítit fyzickou bolest mě dohání k šílenství. Tak jsem začala kouřit jak fabrika, abych zablokovala myšlenky. Měla bych ležet doma v teple, ale nedá mi to a prostě už jen kvůli tomu jdu do tý zimy dobrovolně ven.
Začala jsem i péct. Zjistila jsem, že mě to vlastně docela baví a pomáhá mi se soustředit jen na pečení. Ale nesmím použít velký množství ingrediencí, proroze jsem rekla mámě, ze v pondělí půjdu do školy. Ale po těch prášcích jako bych částečně ztratila motoriku. Stejně bych tam jen tupě seděla s očima zapíchnutýma do lavice a nevěděla, která bije.
Přemýšlela jsem, že se na ten rok a půl na tu školu už vyseru a půjdu do práce. Hrozně mě to tam tak nebaví a učitelé mě akorát tak buzerujou, tlačí na mě a já se kvůli tomu dostávám do větších stresů. Ale musím to vydržet ještě ten podělanej rok, udělat si maturitu a vypadnout. Ale moje známky teď nejsou kdovíjak skvělý kvůli mojí poloviční docházce. Většinou se na školu vyseru úplně, protože to psychicky nedávám. Ale prostě to musím vydržet ještě chvíli a překousnout to, že tam budu jen sedět a vědět, že se stejně nic nového nenaučim. Je to děsně otravný.
Jsem unavená, od středy prakticky nespím. Ale nedokážu usnout jen tak. Moje tělo mě neposlouchá a dělá si co chce. Zatím jsem nenašla způsob jak se znavit do spánku. Furt tu jen zívám a stejně nic.
Bejt vzhůru je na nic.
Přihlásila jsem se na nějakou zoufalou seznamku, něco jako Tinder. Mám zase období, kdy koukám z okna a čekám až vyjde Slunce. Chtěla jsem si s někým psát, abych tak zabránila proudit svým myšlenkám. Takhle pozdě v noci se totiž dá těžko něco dělat.
Pohlcuje mě vlna horka a cítím se tu jako v sauně. Cítím, jak se mi hrne krev do obličeje. V hlavě začínám panikařit, dech se mi nepříjemně zrychluje a začínám mít úzkosti. Mám pocit, jako bych tu teď plavala ve vlastním potu.
Od středy se cítím děsně na hovno a všechno okolo mě se zdá být utlumený a uvnitř mě je všechno jasnější a hlasitější. Jsem víc jak týden nemocná, kdy zůstávám doma a jsem na antibiotikách. Je mi to nepříjemný, protože prášky jako takový se mi hnusí. Otupují mi mysl, nedokážu kvůli tomu jasně přemýšlet. Všechno je nějak mázlý a já poslední týden nemám tucha, co se vůbec děje. Vteřina mi přijde jako hodina. Hodina mi přijde zas jako vteřina. Je mi vždycky na zvracení, když musím polykat ty hnusy, aby se udělalo líp mýmu tělu. Moje sestřenka je medik, tak mě nutí je brát. V jeden den jsem se na ně vykašlala, protože se mi nelíbí jak se kvůli nim cítím. A bojím se, že za tu krátkou dobu si moje tělo zvykne na tu otupělost, na prášky, protože se tak cítí fajn. Ale můj mozek se necítí fajn. Necítí se fajn tak či tak, ale slyšet svoje myšlenky takhle hlasitě je jeste horší. Zvlášť když tu nemoc musím několik dní odležet. Hrozně mě to sere ty prášky dobírat jak nějakej narkoman a spolíhat se na ně.
Dneska mi budou brát krev a já se už několik dní kurevsky moc držím, abych nečapla žiletku a neublížila si. Jsem čistá už asi skoro dva týdny, ale necítit fyzickou bolest mě dohání k šílenství. Tak jsem začala kouřit jak fabrika, abych zablokovala myšlenky. Měla bych ležet doma v teple, ale nedá mi to a prostě už jen kvůli tomu jdu do tý zimy dobrovolně ven.
Začala jsem i péct. Zjistila jsem, že mě to vlastně docela baví a pomáhá mi se soustředit jen na pečení. Ale nesmím použít velký množství ingrediencí, proroze jsem rekla mámě, ze v pondělí půjdu do školy. Ale po těch prášcích jako bych částečně ztratila motoriku. Stejně bych tam jen tupě seděla s očima zapíchnutýma do lavice a nevěděla, která bije.
Přemýšlela jsem, že se na ten rok a půl na tu školu už vyseru a půjdu do práce. Hrozně mě to tam tak nebaví a učitelé mě akorát tak buzerujou, tlačí na mě a já se kvůli tomu dostávám do větších stresů. Ale musím to vydržet ještě ten podělanej rok, udělat si maturitu a vypadnout. Ale moje známky teď nejsou kdovíjak skvělý kvůli mojí poloviční docházce. Většinou se na školu vyseru úplně, protože to psychicky nedávám. Ale prostě to musím vydržet ještě chvíli a překousnout to, že tam budu jen sedět a vědět, že se stejně nic nového nenaučim. Je to děsně otravný.
Jsem unavená, od středy prakticky nespím. Ale nedokážu usnout jen tak. Moje tělo mě neposlouchá a dělá si co chce. Zatím jsem nenašla způsob jak se znavit do spánku. Furt tu jen zívám a stejně nic.
Bejt vzhůru je na nic.
2018 03/23 1 3 : 4 7
Jak hrozně jsem se mýlila.
U doktorky jsem se ve středu sice nedozvěděla tu skvělou zprávu, že mi zbývá pár měsíců a umírám na vzácnou nemoc. Ale moje fyzická bolest, kterou pociťuju na srdci mám údajně z nervů, depresí, úzkostí... Taky to není skvělá zpráva. Alespoň nebudu muset chodit zas ke kardioložce. Protože teď to bohužel má co dělat s mojí psychickou stránkou. Je šílený jak je vše propojený i když si člověk myslí, že není a vše je o náhodě. Matka se mě na to ptala, jestli sem objednaná u kardioložky. Když jsem jí řekla že ne, začala po mně zas ječet. Ale jak jí mám vysvětlit, že ty bolesti srdce nemám kvůli nemoci, ale kvůli svý posraný psychice. Myslím, že ani ona sama nevěřila tomu, když mi tvrdila, že je moje "kamarádka". Byl to jen hodně špatný vtip a pokus o to, aby ze mě něco vytáhla. Takhle ona hraje celej svůj život. Manipuluje lidmi okolo sebe svými nechutnými lži, který pak vykládá přímo mně do očí a myslí si, jak jí to projde i u mě. Těch jejích sraček mám už dost. Nepotřebuju řešit i její hovna nebo hovna někoho jinýho, když mi stačí ty moje.
U doktorky jsem se naštěstí nerozbrečela, ale nechybělo mi k tomu málo. Ve městě kde bydlím, žádný psycholog pro dospělý není. Ale budu to s ní ještě rozebírat v pátek, aby si zkontrolovala moji imunitu a bude mi zas odebírat krev. Od středy se snažím nebýt tak v depresi a neublížit si. Ale deprese mám v jednom kuse. Od minulého týdne furt jen spím a v půlce týdne jsem zas vzhůru do rána. Tak jsem hledala všude možný psychology pro dospělý, kteří by mi mohli aspoň trochu ulevit a pomoct mi spát s lehčí hlavou. Od té chvíle furt přemýšlím, jestli se u ní stavit. Jestli jsem připravena vysvětlit, proč jsem přišla a tak. Ale asi nejsem. U doktorky jsem se musela vyhecovat na místě, abych jí vůbec něco řekla a bilo mi srdce jako blázen.
Všechen tenhle jakýsi comingout je o ničem. Člověk by si myslel, jak mu bude líp. Je mi akorát tak hůř než mi bylo předtím. A kdo ví jak bych se cítila po tom, co bych si prošla prvním sezením u psychologa. A to jsem doktorce neřekla ani třetinku. Vlastně jsem jí to nedokázala ani pořádně vysvětlit, proč a kvůli čemu se tak cítím. Jsem v hajzlu prostě ze všeho. Asi nemám žádný specifický důvod proč, jak, kde, kvůli komu... prostě je ten pocit asi ve mně. Společnost mě odvrhla už dávno, lidi civí, šuškají si, nadávají... zvykla jsem si. Lidi jsou takhle v prdeli hlavně kvůli tomu, jak se k sobě chovají. Ubližují si a je jedno proč.
Nechci se užírat ve svých temných chvilkách a čekat na pomoc. Sama to nezvládám, ale taky se bojím požádat o pomoc. Protože víckrát než jednou nebo třikrát se mi stalo, že jsem se svěřila s jedinou věcí a nedostalo se mi žádné pomoci. Je to jako bych mluvila prázdně do zdi. Byl to pokaždý typ konverzace "No jo, jen si povídej ty svoje nesmysly. Stejně tě neposlouchám." Nikdo se mi nemůže kurva divit, že to chci zvládnout sama. Ale jak dlouho se o to pokouším? I přes ty roky mi je čím dál hůř a já hned z několika důvodů odmítám cizí pomoc, protože kvůli tomu nedokážu lidem ani důvěřovat. Ze všech je mi zle, čekám jen kdy se všichni rozhodnou se pozabíjet a já si ten chaos budu užívat.
Bojím se jen probouzet, když vím, že mě čeká další dlouhý a bezvýznamný den. Bojím se, že každý den bude tím nejhorším. Bojím se, že během dne mě chytne záchvat. Bojím se, že se přestanu ovládat a ta maska, kterou jsem si za ty roky vybudovala, mi nechtěně uklouzne a všichni uvidí jak slabá jsem. Bojím se, že jednoho dne tu bude někdo, kdo uvidí skrz mě a bude znát mé pravé já. Bojím se, že když se budu pokoušet se víc otevřít někomu dalšímu, dostanu další bolestivý bodnutí do zad.
Asi jsem úplně blbá, že se nedokážu poučit ze starých chyb a furt se snažím v lidech vidět dobro a čekat, že se dostane i ke mně. Jenže se to nikdy nestalo a zřejmě nestane.
Je děsivý, že je pro mě už normální mít sebevražedné myšlenky. Každý den mi hlavou problesknou alespoň desetkrát, ne-li víc. Je to pro mě už natolik normální, jako dýchání nebo utíkání vteřin. Neustále vymýšlím způsoby jak se zabít. Stačí mi se podívat na jedinou věc v místnosti a už si představuju, jak mě ta věc zabije. Je děsivý už jen to, jak moc nad tím přemýšlím, že jakmile to udělám, tak nad tím vlastně přemýšlet nebudu.
U doktorky jsem se ve středu sice nedozvěděla tu skvělou zprávu, že mi zbývá pár měsíců a umírám na vzácnou nemoc. Ale moje fyzická bolest, kterou pociťuju na srdci mám údajně z nervů, depresí, úzkostí... Taky to není skvělá zpráva. Alespoň nebudu muset chodit zas ke kardioložce. Protože teď to bohužel má co dělat s mojí psychickou stránkou. Je šílený jak je vše propojený i když si člověk myslí, že není a vše je o náhodě. Matka se mě na to ptala, jestli sem objednaná u kardioložky. Když jsem jí řekla že ne, začala po mně zas ječet. Ale jak jí mám vysvětlit, že ty bolesti srdce nemám kvůli nemoci, ale kvůli svý posraný psychice. Myslím, že ani ona sama nevěřila tomu, když mi tvrdila, že je moje "kamarádka". Byl to jen hodně špatný vtip a pokus o to, aby ze mě něco vytáhla. Takhle ona hraje celej svůj život. Manipuluje lidmi okolo sebe svými nechutnými lži, který pak vykládá přímo mně do očí a myslí si, jak jí to projde i u mě. Těch jejích sraček mám už dost. Nepotřebuju řešit i její hovna nebo hovna někoho jinýho, když mi stačí ty moje.
U doktorky jsem se naštěstí nerozbrečela, ale nechybělo mi k tomu málo. Ve městě kde bydlím, žádný psycholog pro dospělý není. Ale budu to s ní ještě rozebírat v pátek, aby si zkontrolovala moji imunitu a bude mi zas odebírat krev. Od středy se snažím nebýt tak v depresi a neublížit si. Ale deprese mám v jednom kuse. Od minulého týdne furt jen spím a v půlce týdne jsem zas vzhůru do rána. Tak jsem hledala všude možný psychology pro dospělý, kteří by mi mohli aspoň trochu ulevit a pomoct mi spát s lehčí hlavou. Od té chvíle furt přemýšlím, jestli se u ní stavit. Jestli jsem připravena vysvětlit, proč jsem přišla a tak. Ale asi nejsem. U doktorky jsem se musela vyhecovat na místě, abych jí vůbec něco řekla a bilo mi srdce jako blázen.
Všechen tenhle jakýsi comingout je o ničem. Člověk by si myslel, jak mu bude líp. Je mi akorát tak hůř než mi bylo předtím. A kdo ví jak bych se cítila po tom, co bych si prošla prvním sezením u psychologa. A to jsem doktorce neřekla ani třetinku. Vlastně jsem jí to nedokázala ani pořádně vysvětlit, proč a kvůli čemu se tak cítím. Jsem v hajzlu prostě ze všeho. Asi nemám žádný specifický důvod proč, jak, kde, kvůli komu... prostě je ten pocit asi ve mně. Společnost mě odvrhla už dávno, lidi civí, šuškají si, nadávají... zvykla jsem si. Lidi jsou takhle v prdeli hlavně kvůli tomu, jak se k sobě chovají. Ubližují si a je jedno proč.
Nechci se užírat ve svých temných chvilkách a čekat na pomoc. Sama to nezvládám, ale taky se bojím požádat o pomoc. Protože víckrát než jednou nebo třikrát se mi stalo, že jsem se svěřila s jedinou věcí a nedostalo se mi žádné pomoci. Je to jako bych mluvila prázdně do zdi. Byl to pokaždý typ konverzace "No jo, jen si povídej ty svoje nesmysly. Stejně tě neposlouchám." Nikdo se mi nemůže kurva divit, že to chci zvládnout sama. Ale jak dlouho se o to pokouším? I přes ty roky mi je čím dál hůř a já hned z několika důvodů odmítám cizí pomoc, protože kvůli tomu nedokážu lidem ani důvěřovat. Ze všech je mi zle, čekám jen kdy se všichni rozhodnou se pozabíjet a já si ten chaos budu užívat.
Bojím se jen probouzet, když vím, že mě čeká další dlouhý a bezvýznamný den. Bojím se, že každý den bude tím nejhorším. Bojím se, že během dne mě chytne záchvat. Bojím se, že se přestanu ovládat a ta maska, kterou jsem si za ty roky vybudovala, mi nechtěně uklouzne a všichni uvidí jak slabá jsem. Bojím se, že jednoho dne tu bude někdo, kdo uvidí skrz mě a bude znát mé pravé já. Bojím se, že když se budu pokoušet se víc otevřít někomu dalšímu, dostanu další bolestivý bodnutí do zad.
Asi jsem úplně blbá, že se nedokážu poučit ze starých chyb a furt se snažím v lidech vidět dobro a čekat, že se dostane i ke mně. Jenže se to nikdy nestalo a zřejmě nestane.
Je děsivý, že je pro mě už normální mít sebevražedné myšlenky. Každý den mi hlavou problesknou alespoň desetkrát, ne-li víc. Je to pro mě už natolik normální, jako dýchání nebo utíkání vteřin. Neustále vymýšlím způsoby jak se zabít. Stačí mi se podívat na jedinou věc v místnosti a už si představuju, jak mě ta věc zabije. Je děsivý už jen to, jak moc nad tím přemýšlím, že jakmile to udělám, tak nad tím vlastně přemýšlet nebudu.
2018 03/18 Tabu
Minulý pátek jsem se strašně zlila a další ráno mi to ani nebylo líto. Sice tvrdím, jak už se alkoholu nedotknu, ale vím, že tohle nebylo naposledy. I když znám svoje limity, nezajímají mě a pokračuju i přesto, že mám dost. Byl pátek večer, nikdo doma. Jen zas já a moje zatracený myšlenky. Tak jsem se opila, zařádila si a opilá vyšla ven neznámo kam. Vykouřila jsem nechtěně tři cigára během asi pěti minut. Obvolávala jsem lidi a ještě štěstí, že jsem nebyla tak na sračky, abych vytočila jeho číslo.
Z toho večera si pamatuju, jak jsem skončila někde na pěkně bahnitý louce. Dost možná soukromý pozemek. Ležela jsem tam asi půl hodiny, která mi připadala jako celá noc. K tomu jak se mi točil celý svět a já ještě vysmátá s cigárem v ústech sledovala hvězdičky. Chtělo se mi brečet, ale hned mě to přešlo, protože jsem začala zvracet všechen ten hnus z žaludku. Alkohol mě přestal hřát a já se rozhodla jít už domů, ale místo toho jsem se měla na chvíli schovat do sklepa, protože rodiče už byli doma a já se tam vřítila zlitá, kdy sem odhodila všechno a chtěla usnout co nejdřív. Krom toho jsem ten den a den po tom udělala docela hloupá rozhodnutí, za který se spíš stydím než lituju. Střízlivá nebo ne, pravděpodobně bych je udělala i tak.
Kontaktovali moje rodiče o mým prospěchu, že s takovým přístupem se nedostanu do vyššího ročníku a neodmaturuju. Škoda, že jim to není tak u prdele jako mně. Vím, že bych si měla dohnat známky, abych ze školy odešla co nejdřív, ale... nevím. Něco mi v tom brání, jako bych měla jakýsi blok co mi neumožňuje správně fungovat. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se tam snažila nerozbrečet. A pedagogové mi doporučili, ať se jdu léčit k psychologovi nebo k psychiatrovy. V podstatě jediný co jsem jim řekla je to, že trpím depresemi. Ale už jen to přiznat se mi dělalo úzko a sucho v krku. Jakmile jsem ta slova vyslovila, zlomil se mi hlas, jako když šlápneš na větvičku. Takhle snadno a stačilo pár slov.
V autě mi fotr řekl, že jestli mám problémy, tak ať to řeknu. A stejně bych se měla v tuhle chvíli soustředit na učení. Ještě víc to ale zhoršila matka, když jsem jí strouhala brambory. Začala na mě naléhat a tlačit, ať jí vyklopím co mám za problémy. Jenže jsem nebyla připravená jí to všecko říct. Stejně sem to ani neměla v plánu. Pak to zhoršila tím, že bych se měla soustředit na školu. Že škola je v podstatě můj jediný problém v tuhle chvíli. Že já v takovým věku nemůžu mít problémy. Po tom přišlo odsuzování, kdy si mě prohlížela a v jejím hlase bylo slyšet znechucení. Začala mi vyprávět o sobě a o jiných lidech, kteří jsou lepší než já a po celou tu dobu mě tam shazovala. Takže můj problém se stal její problém. Všechno zase začalo být jen o ní a jiných lidech. Nevydržela jsem to a řekla jí, ať mlčí. Nakonec jsem se zabarikádovala do pokoje a dostala panický záchvat. Trvalo mi snad celý hodiny, abych se uklidnila.
Kvůli tomu jak na mě tlačila, jsem ji začala nenávidět ještě víc, než fotra. Nikdy v životě jí tohle neodpustím. V podstatě mě tím zahnala do rohu a psychicky se na mně vybíjí se vším, čím může. Ještě v ten den jsem ráno probudila ve tři ráno, kdy jsem dostala menší záchvat úzkostí a nebyla schopna se pořádně nadechnout. Bodalo mě srdce a po celý den jsem měla pocit, že mi ho někdo neustále svírá jako jakousi hmotu. Připadalo mi, že mi každou chvíli bouchne. Každý nádech a výdech byla neskutečná fyzická bolest a měla jsem co dělat, abych tam se sebou nesekla na schodech.
Za tenhle stav svýho srdce si stejně asi můžu sama. Nejsem si jistá, co ty bolesti způsobuje, ale ve středu musím zajít za doktorkou. Od doby co jsem naposledy navštívila kardiologa, mě srdce bolí furt. A psychická stránka s tím nemá nic společnýho.
Byla doba, kdy jsem byla v prdeli ze šikany. Ze školy. Z rodinných důvodů. Ze zlomeného srdce. A ze života. Teď jsem v prdeli už jen z toho, že vůbec existuju plus z toho, že mám v piči srdce. Alespoň doufám, že se ve středu dozvím, že vlastně umírám a zbývají mi pár měsíců, možná rok. To by bylo fajn.
Často melu o tom, jak je důležitý mluvit o svých vnitřních pocitech a nemělo by to mezi lidmi být tabu. Jenže od toho momentu přiznání se, že mám psychické poruchy a říct to nahlas... je to mnohem těžší, než jsem si ve skutečnosti myslela. Nedivím se, proč je to takový problém a hrozný tabu. Zvlášť když lidi okolo tebe s tím nemají zkušenosti a nedokážou ti rozumět ani kdyby fakt chtěli. Upřímně se mi ani neulevilo, když jsem to vyslovila nahlas. Akorát se to se mnou zhoršilo a doufám, že udržím slzy před doktorkou až od ní budu chtít doporučení psychologa. Připadám si kvůli těm doporučením jako magor. Zasranej lunetik, šílenec v bílý kazajce uprostřed města přivázaná těžkými řetězy a lidé okolo jen prochází a raději nevnímají.
Třídní se mě ptala, jak dlouho tím trpím. Trpím tím snad od narození. Čím starší jsem tím se to zhoršuje. Lhala jsem a řekla, že teprve od prvního ročníku. I tak se všichni divili, jak to ty roky furt zvládám. Dokonce se mi třídní divila, že to jsem zrovna já. Že jsem prý vždycky taková veselá a hrozně v pohodě osoba. Potvrdilo se mi, že moje maska skutečně funguje. Je to další z důvodů, proč jsem nikomu neřekla o svých problémech a jakými všelijakými sračkami si procházím. Ty lidi by mě už nikdy neviděli stejně.
Už jen publikovat celej tenhle blog mi dělalo dost problém. Ale nakonec nikdo stejně neví kdo jsem. Což mi naprosto vyhovuje.
Z toho večera si pamatuju, jak jsem skončila někde na pěkně bahnitý louce. Dost možná soukromý pozemek. Ležela jsem tam asi půl hodiny, která mi připadala jako celá noc. K tomu jak se mi točil celý svět a já ještě vysmátá s cigárem v ústech sledovala hvězdičky. Chtělo se mi brečet, ale hned mě to přešlo, protože jsem začala zvracet všechen ten hnus z žaludku. Alkohol mě přestal hřát a já se rozhodla jít už domů, ale místo toho jsem se měla na chvíli schovat do sklepa, protože rodiče už byli doma a já se tam vřítila zlitá, kdy sem odhodila všechno a chtěla usnout co nejdřív. Krom toho jsem ten den a den po tom udělala docela hloupá rozhodnutí, za který se spíš stydím než lituju. Střízlivá nebo ne, pravděpodobně bych je udělala i tak.
Kontaktovali moje rodiče o mým prospěchu, že s takovým přístupem se nedostanu do vyššího ročníku a neodmaturuju. Škoda, že jim to není tak u prdele jako mně. Vím, že bych si měla dohnat známky, abych ze školy odešla co nejdřív, ale... nevím. Něco mi v tom brání, jako bych měla jakýsi blok co mi neumožňuje správně fungovat. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se tam snažila nerozbrečet. A pedagogové mi doporučili, ať se jdu léčit k psychologovi nebo k psychiatrovy. V podstatě jediný co jsem jim řekla je to, že trpím depresemi. Ale už jen to přiznat se mi dělalo úzko a sucho v krku. Jakmile jsem ta slova vyslovila, zlomil se mi hlas, jako když šlápneš na větvičku. Takhle snadno a stačilo pár slov.
V autě mi fotr řekl, že jestli mám problémy, tak ať to řeknu. A stejně bych se měla v tuhle chvíli soustředit na učení. Ještě víc to ale zhoršila matka, když jsem jí strouhala brambory. Začala na mě naléhat a tlačit, ať jí vyklopím co mám za problémy. Jenže jsem nebyla připravená jí to všecko říct. Stejně sem to ani neměla v plánu. Pak to zhoršila tím, že bych se měla soustředit na školu. Že škola je v podstatě můj jediný problém v tuhle chvíli. Že já v takovým věku nemůžu mít problémy. Po tom přišlo odsuzování, kdy si mě prohlížela a v jejím hlase bylo slyšet znechucení. Začala mi vyprávět o sobě a o jiných lidech, kteří jsou lepší než já a po celou tu dobu mě tam shazovala. Takže můj problém se stal její problém. Všechno zase začalo být jen o ní a jiných lidech. Nevydržela jsem to a řekla jí, ať mlčí. Nakonec jsem se zabarikádovala do pokoje a dostala panický záchvat. Trvalo mi snad celý hodiny, abych se uklidnila.
Kvůli tomu jak na mě tlačila, jsem ji začala nenávidět ještě víc, než fotra. Nikdy v životě jí tohle neodpustím. V podstatě mě tím zahnala do rohu a psychicky se na mně vybíjí se vším, čím může. Ještě v ten den jsem ráno probudila ve tři ráno, kdy jsem dostala menší záchvat úzkostí a nebyla schopna se pořádně nadechnout. Bodalo mě srdce a po celý den jsem měla pocit, že mi ho někdo neustále svírá jako jakousi hmotu. Připadalo mi, že mi každou chvíli bouchne. Každý nádech a výdech byla neskutečná fyzická bolest a měla jsem co dělat, abych tam se sebou nesekla na schodech.
Za tenhle stav svýho srdce si stejně asi můžu sama. Nejsem si jistá, co ty bolesti způsobuje, ale ve středu musím zajít za doktorkou. Od doby co jsem naposledy navštívila kardiologa, mě srdce bolí furt. A psychická stránka s tím nemá nic společnýho.
Byla doba, kdy jsem byla v prdeli ze šikany. Ze školy. Z rodinných důvodů. Ze zlomeného srdce. A ze života. Teď jsem v prdeli už jen z toho, že vůbec existuju plus z toho, že mám v piči srdce. Alespoň doufám, že se ve středu dozvím, že vlastně umírám a zbývají mi pár měsíců, možná rok. To by bylo fajn.
Často melu o tom, jak je důležitý mluvit o svých vnitřních pocitech a nemělo by to mezi lidmi být tabu. Jenže od toho momentu přiznání se, že mám psychické poruchy a říct to nahlas... je to mnohem těžší, než jsem si ve skutečnosti myslela. Nedivím se, proč je to takový problém a hrozný tabu. Zvlášť když lidi okolo tebe s tím nemají zkušenosti a nedokážou ti rozumět ani kdyby fakt chtěli. Upřímně se mi ani neulevilo, když jsem to vyslovila nahlas. Akorát se to se mnou zhoršilo a doufám, že udržím slzy před doktorkou až od ní budu chtít doporučení psychologa. Připadám si kvůli těm doporučením jako magor. Zasranej lunetik, šílenec v bílý kazajce uprostřed města přivázaná těžkými řetězy a lidé okolo jen prochází a raději nevnímají.
Třídní se mě ptala, jak dlouho tím trpím. Trpím tím snad od narození. Čím starší jsem tím se to zhoršuje. Lhala jsem a řekla, že teprve od prvního ročníku. I tak se všichni divili, jak to ty roky furt zvládám. Dokonce se mi třídní divila, že to jsem zrovna já. Že jsem prý vždycky taková veselá a hrozně v pohodě osoba. Potvrdilo se mi, že moje maska skutečně funguje. Je to další z důvodů, proč jsem nikomu neřekla o svých problémech a jakými všelijakými sračkami si procházím. Ty lidi by mě už nikdy neviděli stejně.
Už jen publikovat celej tenhle blog mi dělalo dost problém. Ale nakonec nikdo stejně neví kdo jsem. Což mi naprosto vyhovuje.
2018 03/07 Nekonečná zima
Přemýšlela jsem, jestli dneska půjdu do školy a jestli to v takovým stavu zvládnu. Bylo na mně poznat, že jsem byla jaksi "skleslá". V autobuse jsem se skoro rozbrečela. Ve škole jsem se skoro rozbrečela. Dneska toho na mě bylo tak moc... sotva jsem to zvládala. Obrovským štěstím, že ve škole nešlo topení a tak nás propustili domů. Vážně jsem dnes potřebovala odpočinek. Nemyslela jsem si, že dnešek ve škole přežiju. Po zbytek dne jsem se snažila hrát, že se nic neděje. Protože jsem věděla, že na holky se v tomhle spolehnout nemůžu. Nic by mi neřekly a stočily by téma na něco jinýho. Nečekám nic velkýho... jen kdyby mě v takových chvílích podržely, tak by mi to moc pomohlo. A tak jsem s nimi hrála tu hloupou hru na nevinnost a nevidomost.
Myslela jsem, že každou chvíli vyskočím z okna autobusu a poběžím s brekem domů. Musela jsem ale ještě zařizovat ty svoje dospělácký sračky. Fakt mě to nebaví. Ráno jsem se tak klepala a nemohla se dočkat, až si zapálím. Chvíli po tom jsem začínala mít ještě větší úzkosti, že mi dochází cigára. Nemohla jsem si je ani zajít koupit, protože holky byly se mnou. Jo... je mi vlastně ukradený, co si kdo o mně myslí. Ale tenhle fakt... já, cigareta... kouření a ten skvělý pocit. Chci tohle mít jen pro sebe. Stejně by nikdo z nich nepochopil proč dělám, to co dělám.
Chtěla jsem zajít i ke svý doktorce, protože od poslední návštěvy kardiologa, mě začalo bolet srdce. Ale ta fyzická bolest je horší než bývala minule. Nakonec jsem nešla, protože jsem se bála, že budou chtít odběr krve. Nemohla jsem je nechat dovolit, aby viděli moji zohavenou paži. Rány jsou v podstatě furt čerstvý... mohli by klidně kontaktovat rodiče i když jsem už plnoletá. Kdybych tam dnes šla, všechno bych posrala. Posrala bych si den ještě víc, než už je teď.
Tolik bych chtěla mluvit o svých pocitech. Jak strašně mrtvě se uvnitř cítím posledních několik let. V jakých příšerných bolestech jsem. Dnes ráno jsem se na to chtěla vykašlat a spolykat všechny prášky, co tu máme. Celou cestu busem jsem přemýšlela nad sebevraždou a jak si budu moct zapálit. Byla jsem to ráno tak na dně, že jsem se nedokázala ani rozbrečet, ani usmát. Nic jsem v tu chvíli necítila. Jako kdyby ze světa zmizelo veškerý štěstí a radost. Ale nezmizelo. Vyprchalo to ze mě. Jako kdyby mi někdo tu radost vysál do jediný kapky a já kvůli tomu neumím vidět svět jinak, než černobíle. Asi mi zmizelo i to jediný malý štěstíčko, které jsem měla. Už dávno jsem ztratila svou svatozář. Snažím se ji zase naleznout, ale nemá to cenu. Nedokážu tu temnotu porazit, nemám jak. Pohltila mě úplně a už není cesty zpět. Jen tu bezmocně stojím uprostřed temnoty a nic s tím nedělám. Ani nemůžu. Nebudu se už snažit dostat se pryč. Prostě tu zůstanu a s tím i umřu. Smířila jsem se s tím, že to už nikdy nezmizí. Nezmizí do doby, dokud to sama neukončím. Otázkou ale je... kdy bude ten konec? Kdy se konečně odhodlám ukončit to zasraný trápení, ty hnusný pocity, který mě doprovází každý a celý dny, od rána do dalšího rána. Kdy nastane ten den, kdy uchopím žiletku a podříznu si hrdlo. Nebo se předávkuju... oběsím... nechat se přejet na kolejích... skočit z mostu...
Chci zmizet... vypařit se a nemuset vysvětlovat proč.
Nikomu bych nescházela. Všichni by se smířili s mou smrtí a posunuli se dál. Přešli by mou smrt, jako kdyby umřel brouk a ne lidská duše. Na tom ale stejně nesejde. Když je konec... tak je to skutečný.
Myslela jsem, že každou chvíli vyskočím z okna autobusu a poběžím s brekem domů. Musela jsem ale ještě zařizovat ty svoje dospělácký sračky. Fakt mě to nebaví. Ráno jsem se tak klepala a nemohla se dočkat, až si zapálím. Chvíli po tom jsem začínala mít ještě větší úzkosti, že mi dochází cigára. Nemohla jsem si je ani zajít koupit, protože holky byly se mnou. Jo... je mi vlastně ukradený, co si kdo o mně myslí. Ale tenhle fakt... já, cigareta... kouření a ten skvělý pocit. Chci tohle mít jen pro sebe. Stejně by nikdo z nich nepochopil proč dělám, to co dělám.
Chtěla jsem zajít i ke svý doktorce, protože od poslední návštěvy kardiologa, mě začalo bolet srdce. Ale ta fyzická bolest je horší než bývala minule. Nakonec jsem nešla, protože jsem se bála, že budou chtít odběr krve. Nemohla jsem je nechat dovolit, aby viděli moji zohavenou paži. Rány jsou v podstatě furt čerstvý... mohli by klidně kontaktovat rodiče i když jsem už plnoletá. Kdybych tam dnes šla, všechno bych posrala. Posrala bych si den ještě víc, než už je teď.
Tolik bych chtěla mluvit o svých pocitech. Jak strašně mrtvě se uvnitř cítím posledních několik let. V jakých příšerných bolestech jsem. Dnes ráno jsem se na to chtěla vykašlat a spolykat všechny prášky, co tu máme. Celou cestu busem jsem přemýšlela nad sebevraždou a jak si budu moct zapálit. Byla jsem to ráno tak na dně, že jsem se nedokázala ani rozbrečet, ani usmát. Nic jsem v tu chvíli necítila. Jako kdyby ze světa zmizelo veškerý štěstí a radost. Ale nezmizelo. Vyprchalo to ze mě. Jako kdyby mi někdo tu radost vysál do jediný kapky a já kvůli tomu neumím vidět svět jinak, než černobíle. Asi mi zmizelo i to jediný malý štěstíčko, které jsem měla. Už dávno jsem ztratila svou svatozář. Snažím se ji zase naleznout, ale nemá to cenu. Nedokážu tu temnotu porazit, nemám jak. Pohltila mě úplně a už není cesty zpět. Jen tu bezmocně stojím uprostřed temnoty a nic s tím nedělám. Ani nemůžu. Nebudu se už snažit dostat se pryč. Prostě tu zůstanu a s tím i umřu. Smířila jsem se s tím, že to už nikdy nezmizí. Nezmizí do doby, dokud to sama neukončím. Otázkou ale je... kdy bude ten konec? Kdy se konečně odhodlám ukončit to zasraný trápení, ty hnusný pocity, který mě doprovází každý a celý dny, od rána do dalšího rána. Kdy nastane ten den, kdy uchopím žiletku a podříznu si hrdlo. Nebo se předávkuju... oběsím... nechat se přejet na kolejích... skočit z mostu...
Chci zmizet... vypařit se a nemuset vysvětlovat proč.
Nikomu bych nescházela. Všichni by se smířili s mou smrtí a posunuli se dál. Přešli by mou smrt, jako kdyby umřel brouk a ne lidská duše. Na tom ale stejně nesejde. Když je konec... tak je to skutečný.
2018 03/03 333tik
Oči mi bez ustání tikají sem a tam a já si pomalu připadám jako stalker. Je to jako kdybych tě viděla všude. Nemusím tě ani vyhledávat a přesto jsi tu. Vždycky se objevíš sám. Bez ohledu na situaci, vždycky a všude si mě najdeš. Skoro jako bys byl ty tím stalkerem. Ani o tvou přítomnost nestojím a stejně tě vidím všude. Je to jako by ses mi zažral do hlavy, abych na tebe nedej-bože třeba nezapomněla. Věř mi... na tebe se nedá zapomenout ani kdyby se chtělo. Občas si řeknu 'bohužel'. Miluju tvoji přítomnost, ale zároveň ji ze srdce nenávidím. Od prvního setkání jsi mým oblíbeným člověkem, tvou přítomnost si užívám tak moc, až mě ničí. Byla bych raději, kdybys odešel dřív, než se to zhorší. Ale na to je už bohužel pozdě. Teď nezáleží na tom jak dlouho zůstaneš. Jen tě vidím a dokáže mi to rozradostnit a posrat celý den. Celý týden, klidně i měsíc. Budou tomu skoro dva roky co se tě bez úspěchu snažím dostat z hlavy. Ale moje myšlenky a city k tobě jsou zřejmě mnohem silnější.
Upřímně. Stejně si to jen nalhávám. To, že tě chci vytěsnit z hlavy. To, že tě nenávidím víc, než tě mám ráda. To, že k tobě nechovám hlubší pocity. Všechno je to ale lež, kterou si sama nechci přiznat. Protože mi trvalo víc než rok, než jsem se tě dokázala zbavit, i kdyby jen na pár minut. Ale ty se neustále objevuješ jako kdybys šel jen kolem, abys pozdravil. Čím víc si namlouvám, že tě v tuhle chvíli mám jen šíleně ráda a nemiluju tě, tím větší lží se to stává. Začíná mě to děsit. Začínám panikařit. Protože ty celý jsi nebezpečný. Moje myšlenky jsou nebezpečný. A moje pocity k tobě jsou doslova zničující pohromou. Bojím se tě milovat znovu. Protože to co to se mnou udělalo naposled... bylo tak kurevsky bolestivý. Bolí to do teď. A když zase nabývám ten pocit, tak nevím jak se chovat. Jestli ti to dát najevo nebo předstírat dál, že moje city nejsou skutečný a navenek se dál hloupě usmívat, když za maskou mě to drtí.
Proč ze všech lidí jsi to zrovna ty. Ty, ten nejnebezpečnější člověk. Proč jsem to zrovna já, kdo schytává všechnu tvou pohromu, která mě k tobě tolik přitahuje? Proč to musím být já, kdo ví o tvých temných myšlenkách? Chtěla bych ti říct, že v tom nejsi sám. Že se cítím stejně zničeně. Ale jak bys reagoval? Nerozumím tomu? Nerozumím tobě? Pleteš se. Obávám se, že ti bohužel rozumím až příliš, což mě děsí. Myslím si, že si moji lásku nezasloužíš. Ze všech lidí si ty tu mou nezasloužíš. Dala jsem ti ji, asi jsem tě nemilovala z celýho srdce, ale jak vidíš. I tak mám pocit, že jsem to schytala nejvíc já. Srdce mi bije pomaleji, stejně jako já celá, se i moje srdce pomalu rozkládá v otupělosti z lásky.
Chci se znovu zamilovat, pobláznit se. Ale už ne do tebe. Tak prosím... proč na chvíli neodejdeš, abych měla zlomené srdce i od někoho jiného.
Upřímně. Stejně si to jen nalhávám. To, že tě chci vytěsnit z hlavy. To, že tě nenávidím víc, než tě mám ráda. To, že k tobě nechovám hlubší pocity. Všechno je to ale lež, kterou si sama nechci přiznat. Protože mi trvalo víc než rok, než jsem se tě dokázala zbavit, i kdyby jen na pár minut. Ale ty se neustále objevuješ jako kdybys šel jen kolem, abys pozdravil. Čím víc si namlouvám, že tě v tuhle chvíli mám jen šíleně ráda a nemiluju tě, tím větší lží se to stává. Začíná mě to děsit. Začínám panikařit. Protože ty celý jsi nebezpečný. Moje myšlenky jsou nebezpečný. A moje pocity k tobě jsou doslova zničující pohromou. Bojím se tě milovat znovu. Protože to co to se mnou udělalo naposled... bylo tak kurevsky bolestivý. Bolí to do teď. A když zase nabývám ten pocit, tak nevím jak se chovat. Jestli ti to dát najevo nebo předstírat dál, že moje city nejsou skutečný a navenek se dál hloupě usmívat, když za maskou mě to drtí.
Proč ze všech lidí jsi to zrovna ty. Ty, ten nejnebezpečnější člověk. Proč jsem to zrovna já, kdo schytává všechnu tvou pohromu, která mě k tobě tolik přitahuje? Proč to musím být já, kdo ví o tvých temných myšlenkách? Chtěla bych ti říct, že v tom nejsi sám. Že se cítím stejně zničeně. Ale jak bys reagoval? Nerozumím tomu? Nerozumím tobě? Pleteš se. Obávám se, že ti bohužel rozumím až příliš, což mě děsí. Myslím si, že si moji lásku nezasloužíš. Ze všech lidí si ty tu mou nezasloužíš. Dala jsem ti ji, asi jsem tě nemilovala z celýho srdce, ale jak vidíš. I tak mám pocit, že jsem to schytala nejvíc já. Srdce mi bije pomaleji, stejně jako já celá, se i moje srdce pomalu rozkládá v otupělosti z lásky.
Chci se znovu zamilovat, pobláznit se. Ale už ne do tebe. Tak prosím... proč na chvíli neodejdeš, abych měla zlomené srdce i od někoho jiného.
2018 03/01 Blíže ke světlu
Mám ráda, když je teplota a počasí tak akorát. Ale přikláním se raději k teplu, než k zimě. Miluju, když na své kůži cítím tu energii a to dokonalé teplo paprsků, které na mě dosahují. Ale opalování nesnáším. Mám raději světlo, než tmu. Před dvěma dni jsem se zase psychicky zhroutila. Bylo to snad poprvé, co mě to chytlo takhle brzy ráno. Pes mi ležel u nohou a během mých úzkostí se ani nehnul. Měla jsem chuť řvát, ale nechtěla jsem, aby se mě pes bál a v tu dobu lidi ještě spali. Všude jinde bylo ticho. Jen v mém pokoji se v rohu ozývalo nekonečné fňukání. Nekonečný nářek ublíženého sensitivního člověka. Probrečela jsem celý ráno a měla po zbytek dne napuchlé a zarudlé oči.
Můžu ti něco říct? Jen si tu k sobě povídat a vést si tu zbytečně svůj monolog jako vždycky.
Mám pocit, že mi lidi nerozumí. Že mi nikdo nerozumí. I když je tu přes sedm biliónů lidí, mám pocit, že... tu jsem hrozně sama. Úplně sama. I když se svěřím, tak mi nikdo nic neřekne. Neposlouchají mě. Anebo začnou mluvit o tom, co se stalo jim. Ale už to není o mně. Začíná to být o nich. Nakonec jsem já ta, která zase jen poslouchá. Jsem to zase já, koho zazdili. O mně nechce slyšet nikdo. Rodina... ani ti, kteří si na opravdové přátele jen hrají. Nejsou pro mě skutečnými, když mi odmítli pomoct. Jen přihlíželi a ani se nesnažili mi nijak ulehčit situaci. Byla jsem úplně sama. A furt jsem.
Někdy si přeju se znovu pobláznit, jako to tak kdysi bývalo s X. Nakonec si myslím, že je asi i dobře, že mě tohle tak zničilo. Nebýt toho, do teď bych věci neviděla tak jasně. Snadno bych přehlédla všechno. Přináší mi to trauma do teď, ale asi to tak vždycky mělo být. Asi jsem se narodila k tomu být tak křehká. Přeju si, abych nebyla tak hodná. Beru to jako špatnou vlastnost. Protože jsem hodná i na ty, kteří si to nezaslouží. Lidi toho využívají. Kvůli tomu mě to rozebírá na mnohem menší kousky.
Přemýšlela jsem, jestli se mám přeci jen zabít. Jakou to pro mě má cenu tu zůstávat. Akorát tak trpím a já už to dál snášet nechci. Peklo neexistuje. Život samotný je peklem. Nebe neexistuje. Po smrti nic není. Už jsem vlastně zapomněla, proč jsem se pokusila o sebevraždu. Nevzpomínám si, co mi v tom zabránilo. Jak jsem řekla, smrt by byla pro mě jedině milosrdenstvím. Tak proč si nedokážu sáhnout nad svůj limit? Proč to není tak jednoduchý stejně jako když na to jen myslím? Byla bych konečně volná. Osvobozená. Ani samotná gravitace by mě tu nedržela. Tak čeho se tak bojím? Je to doslova otázka života a smrti. Ale otázka, na kterou bohužel neznám odpověď.
Je šílený, jak jeden jediný rok se může zdát jako celá věčnost. Zdá se mi to nekonečný. Nikdy nekončící, uváznutý ve smyčce plného chaosu. Ve smyčce samotného času. Nikdy nemít možnost se z toho dostat pryč. Tornádo plné agónie šílenství. Co když existuje jen jeden den, který ale pokaždé probíhá jinak. Je to stereotyp... anebo zaseknutí v časové smyčce?
Zasekli se i všichni ostatní nebo jsem to zase jen já?
Jak jednoduchý je říct, že zmizíš. Ale bohužel není. Před zmizením si musíš projít nehezkou trnitou cestou. Pak se uvidí, jestli zmizíš anebo zůstaneš napořád.
Můžu ti něco říct? Jen si tu k sobě povídat a vést si tu zbytečně svůj monolog jako vždycky.
Mám pocit, že mi lidi nerozumí. Že mi nikdo nerozumí. I když je tu přes sedm biliónů lidí, mám pocit, že... tu jsem hrozně sama. Úplně sama. I když se svěřím, tak mi nikdo nic neřekne. Neposlouchají mě. Anebo začnou mluvit o tom, co se stalo jim. Ale už to není o mně. Začíná to být o nich. Nakonec jsem já ta, která zase jen poslouchá. Jsem to zase já, koho zazdili. O mně nechce slyšet nikdo. Rodina... ani ti, kteří si na opravdové přátele jen hrají. Nejsou pro mě skutečnými, když mi odmítli pomoct. Jen přihlíželi a ani se nesnažili mi nijak ulehčit situaci. Byla jsem úplně sama. A furt jsem.
Někdy si přeju se znovu pobláznit, jako to tak kdysi bývalo s X. Nakonec si myslím, že je asi i dobře, že mě tohle tak zničilo. Nebýt toho, do teď bych věci neviděla tak jasně. Snadno bych přehlédla všechno. Přináší mi to trauma do teď, ale asi to tak vždycky mělo být. Asi jsem se narodila k tomu být tak křehká. Přeju si, abych nebyla tak hodná. Beru to jako špatnou vlastnost. Protože jsem hodná i na ty, kteří si to nezaslouží. Lidi toho využívají. Kvůli tomu mě to rozebírá na mnohem menší kousky.
Přemýšlela jsem, jestli se mám přeci jen zabít. Jakou to pro mě má cenu tu zůstávat. Akorát tak trpím a já už to dál snášet nechci. Peklo neexistuje. Život samotný je peklem. Nebe neexistuje. Po smrti nic není. Už jsem vlastně zapomněla, proč jsem se pokusila o sebevraždu. Nevzpomínám si, co mi v tom zabránilo. Jak jsem řekla, smrt by byla pro mě jedině milosrdenstvím. Tak proč si nedokážu sáhnout nad svůj limit? Proč to není tak jednoduchý stejně jako když na to jen myslím? Byla bych konečně volná. Osvobozená. Ani samotná gravitace by mě tu nedržela. Tak čeho se tak bojím? Je to doslova otázka života a smrti. Ale otázka, na kterou bohužel neznám odpověď.
Je šílený, jak jeden jediný rok se může zdát jako celá věčnost. Zdá se mi to nekonečný. Nikdy nekončící, uváznutý ve smyčce plného chaosu. Ve smyčce samotného času. Nikdy nemít možnost se z toho dostat pryč. Tornádo plné agónie šílenství. Co když existuje jen jeden den, který ale pokaždé probíhá jinak. Je to stereotyp... anebo zaseknutí v časové smyčce?
Zasekli se i všichni ostatní nebo jsem to zase jen já?
Jak jednoduchý je říct, že zmizíš. Ale bohužel není. Před zmizením si musíš projít nehezkou trnitou cestou. Pak se uvidí, jestli zmizíš anebo zůstaneš napořád.
2018 02/26 Jarní prázdniny
Za týden mi zase začíná škola a já z toho začínám schýzovat, že po týdnu se musím vrátit za lavice a sedět tam v klidu a poslušně poslouchat. Cítím se slabší každou vteřinou, co uběhne. Nenávidím svůj život a kdybych na to měla koule, ukončila bych ho. Udělala bych za zavřenými dveřmi a našli by mě pravděpodobně až potom, co by se všichni vrátili domů.
Probírala jsem smrt s bratrem. Mrzí mě, že mě nebere vážně, když řeknu "chci se zabít".
Žiletku jsem už nějaký ten týden omezila a snažím se od ní držet dál. Během těchto chvíli to je ale nejtěžší. Pokaždé když mám sebevražedné myšlenky, vzpomenu si na ty lidi. Na ty lidi, pro který tu chci být... Teda asi mě nepotřebují, ale mám takový pocit, že jim jsem potřebná, protože jako jedna z mála je skutečně poslouchám. Je to pro mě důkaz toho, že mi ti lidé důvěřují natolik, aby mi sdělili své problémy a vážím si toho. Jenže já jim bohužel ten pocit opětovat nemůžu. Nedůvěřuju nikomu natolik, abych se jim svěřila se vším, co mě tíží a trápí.
Nikdo netvrdil, že žít život bude jednoduchý. Bohužel není. A moje slabá místa to potvrzují. Kdybychom byly sochy, tak jsem ve fázi polo-rozpadu. Stačil by jediný dotek a má socha by se sesypala v hromádku prachu.
Chci mít někoho, kdo by mě bral skutečně za slovo. Někdo, kdo mě bude brát vážně, když mu povím, že se zabiju. Aby mi to rozmluvil, zkusil rozveselit nebo tak. Jak zvláštní je, když si člověk sám naplánuje datum své sebevraždy?
Hodně... asi.
Člověk musí být tak strašně křehký a zranitelný, aby sám usoudil, že se zabije. A i když to člověk tvrdí a opakuje tu samou větu stále dokola... neznamená to, že to nemusí skutečně udělat. Kdyby se někdo podíval na mě, nikdo by si neřekl, že jsem sebevražedný typ. A i když mám docela nahnáno si sáhnout na život, přesto jsem se o to pokusila už dvakrát. Svět je tak šílený svět plný figurín. Shodíte jednu, spadnou všechny. Jen ti nejsilnější dokážou stále stát na svém místě.
Neustále opakuju, jak to nedávám a podobný sračky. Ale nic jiného mi v podstatě nezbývá. Můžu si jen stěžovat. Propít dny a noci. Probrečet je. Prokouřit je. Ale to všechno pořád nebude stačit k tomu, abych překonala své myšlenky. Zbytečně ze sebe dělám šaška, aby se ostatní smáli. Ale pro mě nikdo šaška nedělá. Občas se musím rozesmávat sama, nejspíš proto, že jsem asi jediná, na koho se můžu spolehnout.
Přemýšlela jsem i o plánované společné sebevraždě. Proč? Protože bych takhle neumřela sama a aspoň umřela s někým, koho bych měla ráda... Cítím se teď tak hrozně bezmocně. Mám pocit, že si tu jen prázdně vylejvám pocity.
Slova jsou jiná, pocity stále stejná.
Probírala jsem smrt s bratrem. Mrzí mě, že mě nebere vážně, když řeknu "chci se zabít".
Žiletku jsem už nějaký ten týden omezila a snažím se od ní držet dál. Během těchto chvíli to je ale nejtěžší. Pokaždé když mám sebevražedné myšlenky, vzpomenu si na ty lidi. Na ty lidi, pro který tu chci být... Teda asi mě nepotřebují, ale mám takový pocit, že jim jsem potřebná, protože jako jedna z mála je skutečně poslouchám. Je to pro mě důkaz toho, že mi ti lidé důvěřují natolik, aby mi sdělili své problémy a vážím si toho. Jenže já jim bohužel ten pocit opětovat nemůžu. Nedůvěřuju nikomu natolik, abych se jim svěřila se vším, co mě tíží a trápí.
Nikdo netvrdil, že žít život bude jednoduchý. Bohužel není. A moje slabá místa to potvrzují. Kdybychom byly sochy, tak jsem ve fázi polo-rozpadu. Stačil by jediný dotek a má socha by se sesypala v hromádku prachu.
Chci mít někoho, kdo by mě bral skutečně za slovo. Někdo, kdo mě bude brát vážně, když mu povím, že se zabiju. Aby mi to rozmluvil, zkusil rozveselit nebo tak. Jak zvláštní je, když si člověk sám naplánuje datum své sebevraždy?
Hodně... asi.
Člověk musí být tak strašně křehký a zranitelný, aby sám usoudil, že se zabije. A i když to člověk tvrdí a opakuje tu samou větu stále dokola... neznamená to, že to nemusí skutečně udělat. Kdyby se někdo podíval na mě, nikdo by si neřekl, že jsem sebevražedný typ. A i když mám docela nahnáno si sáhnout na život, přesto jsem se o to pokusila už dvakrát. Svět je tak šílený svět plný figurín. Shodíte jednu, spadnou všechny. Jen ti nejsilnější dokážou stále stát na svém místě.
Neustále opakuju, jak to nedávám a podobný sračky. Ale nic jiného mi v podstatě nezbývá. Můžu si jen stěžovat. Propít dny a noci. Probrečet je. Prokouřit je. Ale to všechno pořád nebude stačit k tomu, abych překonala své myšlenky. Zbytečně ze sebe dělám šaška, aby se ostatní smáli. Ale pro mě nikdo šaška nedělá. Občas se musím rozesmávat sama, nejspíš proto, že jsem asi jediná, na koho se můžu spolehnout.
Přemýšlela jsem i o plánované společné sebevraždě. Proč? Protože bych takhle neumřela sama a aspoň umřela s někým, koho bych měla ráda... Cítím se teď tak hrozně bezmocně. Mám pocit, že si tu jen prázdně vylejvám pocity.
Slova jsou jiná, pocity stále stejná.
2018 02/06 Ahoj únore
Snažím se myslet na veselé vzpomínky, které se mi uložily v hlavě a utlačit tak špatné vzpomínky. Ale ať se snažím jak se snažím, ty zlé vzpomínky si vždycky najdou nějakou skulinku. Přes svoje slzy sotva vidím na klávesy.
Už ani nevím, co mám dělat se svými depresemi. Chci si o tom všem s někým promluvit... ale je to tak kurevsky těžký. Je tak moc těžký se ozvat a něco říct. Už měsíc jsem se úspěšně nepořezala, ale cítím, jak na mě ta těžká nálada opět doléhá a já nevím, jak to mám zastavit. Je to jako bych padala nekonečným prostorem čím dál hlouběji od všeho co znám. Musel by se teď stát opravdu zázrak, aby mě něco od toho vytáhlo.
V životě je toho tolik, kolik bych toho chtěla udělat. Ale nikdy k tomu nebudu mít příležitost. Snažím se myslet jasně, ale nejde to. Moje špatné zkušenosti mi přehlušují vše v hlavě. Jako kdyby mě něco nutilo, si ty hnusný věci zapamatovat úplně všechny a nikdy na ně nezapomenout. Jsem v tak šílených bolestech, že tam uvnitř mě bych to srovnala s peklem. Uvnitř jsem v takové agónii, řvu... snažím se dostat skrz tu nekonečnou změť všeho, abych se mohla konečně nadechnout. Cítím se jak uprostřed svého největšího strachu, který mi nedovoluje vstát a utéct od toho. Jako bych se topila ve vlastním strachu a snažila se najít jakoukoliv cestu ven, i když tam žádné dveře ani zdi nejsou. Ten strach je nekonečný, nikdy nekončící noční můra. Mísí se s úzkostmi, ale barvu nemění. Vše je stále kompletně černě černé. Vše je tam tak tmavé, že si nevidím na vlastní stopy. Nevidím svoje ruce a nohy, když se na ně podívám. Kdybych se podívala do zrcadla, neviděla bych ani svůj obličej.
Nejraději bych si vyškrábala mozek z hlavy. Šílím z těch myšlenek. Buď nespím, anebo se probouzím propocená. Zdají se mi šílený sny. Mimo noc na mě během dne doléhají mikrospánky, i když jsem se v noci prospala. V jednu chvíli se usmívám a rozplývám se nad veselými zážitky. V tu další mám sebevražedné sklony.
Po týdnu jsem se vrátila do školy. Ale během cesty jsem se chtěla otočit a zamknout se v pokoji. Měla jsem pocit, že se už nedokážu plnohodnotně zařadit do společnosti. Vždycky si jen přeju, abych to mezi lidmi ten týden vydržela a nezlomila se uprostřed dne. V to včerejší pondělí jsem myslela, že se zlomím uprostřed hodiny. Ale nuceně jsem se smála, aby mi nevytryskly slzy a já se tam nesložila na zem s tím, že to už nezvládám.
Tolikrát jsem přemýšlela a představovala si, že bych to pověděla svojí třídní profesorce. Ale nemám pocit, že by mi nějak pomohla. Akorát by zavolala rodiče, před kterými chci tohle všechno zatajit. Myslela jsem i na to, že se teď zabiju, jakmile dopíšu poslední slova. Ale mám z toho strach. Mám strach z toho, že umřu takhle zničená a neodejdu z tohoto pošetilýho světa spokojeně a klidně. Kdybych se teď zabila, během svoji sebevraždy by mi hlavou prolítávaly všechny ty zasraný vzpomínky. Důkazy na to, jak perfektně jsem vše zpackala. Důkaz toho, že jako člověk jsem neuměla žít. Smrt by v tuto chvíli byla pro mě obrovským milosrdenstvím. Smrt je svým způsobem útěchou. Jakými si dveřmi ke svobodě.
Měla jsem možnost se těchto 'dveří' chopit a odejít od všeho jednou provždy. Kdybych to bývala byla udělala, byla bych teď mrtvá rok a čtyři měsíce. Protože před rokem a čtyřmi měsíci byla právě ta chvíle, kdy jsem si poprvé pokusila sáhnout na život.
Lidé jsou úžasným ztělesněním obrovské katastrofy.
Už ani nevím, co mám dělat se svými depresemi. Chci si o tom všem s někým promluvit... ale je to tak kurevsky těžký. Je tak moc těžký se ozvat a něco říct. Už měsíc jsem se úspěšně nepořezala, ale cítím, jak na mě ta těžká nálada opět doléhá a já nevím, jak to mám zastavit. Je to jako bych padala nekonečným prostorem čím dál hlouběji od všeho co znám. Musel by se teď stát opravdu zázrak, aby mě něco od toho vytáhlo.
V životě je toho tolik, kolik bych toho chtěla udělat. Ale nikdy k tomu nebudu mít příležitost. Snažím se myslet jasně, ale nejde to. Moje špatné zkušenosti mi přehlušují vše v hlavě. Jako kdyby mě něco nutilo, si ty hnusný věci zapamatovat úplně všechny a nikdy na ně nezapomenout. Jsem v tak šílených bolestech, že tam uvnitř mě bych to srovnala s peklem. Uvnitř jsem v takové agónii, řvu... snažím se dostat skrz tu nekonečnou změť všeho, abych se mohla konečně nadechnout. Cítím se jak uprostřed svého největšího strachu, který mi nedovoluje vstát a utéct od toho. Jako bych se topila ve vlastním strachu a snažila se najít jakoukoliv cestu ven, i když tam žádné dveře ani zdi nejsou. Ten strach je nekonečný, nikdy nekončící noční můra. Mísí se s úzkostmi, ale barvu nemění. Vše je stále kompletně černě černé. Vše je tam tak tmavé, že si nevidím na vlastní stopy. Nevidím svoje ruce a nohy, když se na ně podívám. Kdybych se podívala do zrcadla, neviděla bych ani svůj obličej.
Nejraději bych si vyškrábala mozek z hlavy. Šílím z těch myšlenek. Buď nespím, anebo se probouzím propocená. Zdají se mi šílený sny. Mimo noc na mě během dne doléhají mikrospánky, i když jsem se v noci prospala. V jednu chvíli se usmívám a rozplývám se nad veselými zážitky. V tu další mám sebevražedné sklony.
Po týdnu jsem se vrátila do školy. Ale během cesty jsem se chtěla otočit a zamknout se v pokoji. Měla jsem pocit, že se už nedokážu plnohodnotně zařadit do společnosti. Vždycky si jen přeju, abych to mezi lidmi ten týden vydržela a nezlomila se uprostřed dne. V to včerejší pondělí jsem myslela, že se zlomím uprostřed hodiny. Ale nuceně jsem se smála, aby mi nevytryskly slzy a já se tam nesložila na zem s tím, že to už nezvládám.
Tolikrát jsem přemýšlela a představovala si, že bych to pověděla svojí třídní profesorce. Ale nemám pocit, že by mi nějak pomohla. Akorát by zavolala rodiče, před kterými chci tohle všechno zatajit. Myslela jsem i na to, že se teď zabiju, jakmile dopíšu poslední slova. Ale mám z toho strach. Mám strach z toho, že umřu takhle zničená a neodejdu z tohoto pošetilýho světa spokojeně a klidně. Kdybych se teď zabila, během svoji sebevraždy by mi hlavou prolítávaly všechny ty zasraný vzpomínky. Důkazy na to, jak perfektně jsem vše zpackala. Důkaz toho, že jako člověk jsem neuměla žít. Smrt by v tuto chvíli byla pro mě obrovským milosrdenstvím. Smrt je svým způsobem útěchou. Jakými si dveřmi ke svobodě.
Měla jsem možnost se těchto 'dveří' chopit a odejít od všeho jednou provždy. Kdybych to bývala byla udělala, byla bych teď mrtvá rok a čtyři měsíce. Protože před rokem a čtyřmi měsíci byla právě ta chvíle, kdy jsem si poprvé pokusila sáhnout na život.
Lidé jsou úžasným ztělesněním obrovské katastrofy.
2018 01/15 Novej zasranej rok
Šílený, jak ta doba utíká.
Je to v podstatě ta jediná věc v životě, která mě tak neskutečně kurevsky děsí. Čas. Novej rok je zas tu a já přemýšlím, co jsem dělala celej předchozí rok a ten rok předtím a ten další rok předtím a pak ten další rok předtím. Připadám si, jako bych ty roky ani nežila a prostě se zničehonic vzbudila tady. Potopená po krk ve vlastních sračkách i ve sračkách ostatních. Musím stát na špičkách, abych se v tý hromadě sraček brzy neutopila.
Moje máma má podezření z toho, že kouřím. Je to pravda, ale copak jí to můžu říct? Ne, nemůžu. Nemůžu dovolit, aby mi vzala to, co mě v týhle době osvobozuje. Někdy si říkám... že i když otce nenávidím, jsem mu víc podobná než si myslím. Nevím, co přesně mě donutilo s kouřením. Jestli to bylo kvůli mému stavu s mým ex anebo že jsem dcera svýho otce. Necítím se kvůli tomu ani blbě. Už nedodržuju ani svoje debilní pravidlo jedné cigarety v jeden týden. Když se cítím na hovno tak si zakouřím. A chtěla bych to dělat častěji, protože mám teď pocit, jako bych se cítila na hovno každý den. Už od minulýho roku...
Deprese se mi vrací opět v plný síle a já už nevím co s tím. Vzdávám všechno ještě dřív, než s tím vůbec začnu. Asi jsem ztracenej případ. Nechci ani aby mi někdo pomohl, protože to nedokážou. Zároveň ale chci pomoct, ale jak jsem zmiňovala, pomoct si asi dokážu jen já sama. Jenže takhle nemám žádnou sebekonfidenci, sebedůvěru... jako bych to všechno ztratila během jedné noci.
Bejt teď sama, tak se opiju do němoty tak dlouho, dokud neusnu s pláčem a nevzbudím se další posraný ráno, kdy se rozhodnu se radši zase opít, než se postavit svým problémům. Nedávám to tu. Nikomu za nic nestojím a v životě nejsem zrovna moc klikař. Tak moc bych si přála se vrátit v čase a všechno změnit, abych nebyla v tomhle stavu a žila aspoň trochu vesele v tomhle ubohým černobílým světě.
Úmyslně zaspávám a nechodím do školy a je mi naprosto ukradený, že nemám doplněný známky. Seru na to každým dnem víc a víc. Ale přemýšlela jsem... jestli tohle všechno nedělám, abych získala pozornost rodičů. Cítím se trochu zanedbale, protože na mě shazují vše, co jen můžou. Ale dělám to spíš proto, abych se pomstila sama za sebe. Abych je tím naštvala, kdyby to někdy zjistili. Možná jim tím dávám víc příležitosti k tomu, aby všechno svedli zase na mě. Ale mně to nevadí. Už jsem si zvykla.
Je smutný, že jsem si zvykla na to, že mě lidi nenávidí. Že mnou dokonce i pohrdají jen tím, jak vypadám až jim to leze krkem. Že mě dokonce nenávidí i část mé rodiny. Že dokonce i víc než půlka mě se nenávidí. Nenávidím na sobě naprosto všechno a přála bych si jednoho dne tohle všechno říct svému budoucímu příteli. Ale zatím to vypadá, že umřu sama s mými sebevražednými myšlenkami a tohle všechno je zbytečný a vezmu si to do hrobu.
Mám v tuhle chvíli takovou šíleně ukrutnou chuť se zabít... jedno jakým způsobem. Kdybych vlastnila pistoli, tak si zahraju na ruskou ruletu. Už ani to řezání mi občas nestačí. Stala jsem se tím natolik závislou, že řežu do té chvíle, dokud nevidím krev. Už si nejsem ani jistá, jestli mě pohled na krev znechucuje nebo mi dělá dobře. Možná že tu zůstávám jen kvůli psovi. Ale už ani tahle myšlenka mi pomalu nestačí jako důvod k tomu žít. Jsem jedna z těch poserů, kteří se bojí žít tak jak žijí a raději si bezmocně ukončí život, než ho ukončí sám čas. Mám ze všeho tolik nervů a deprese (teď i z toho, že tloustnu), že se posledních několik dnů ujídám až k smrti a sleduju trapný série ničeho, jen abych zapomněla na svoje místo a problémy. Chvíli jsem si ho užívala, ale jako by mě ta temnota odmítala za každou cenu pustit.
Je to v podstatě ta jediná věc v životě, která mě tak neskutečně kurevsky děsí. Čas. Novej rok je zas tu a já přemýšlím, co jsem dělala celej předchozí rok a ten rok předtím a ten další rok předtím a pak ten další rok předtím. Připadám si, jako bych ty roky ani nežila a prostě se zničehonic vzbudila tady. Potopená po krk ve vlastních sračkách i ve sračkách ostatních. Musím stát na špičkách, abych se v tý hromadě sraček brzy neutopila.
Moje máma má podezření z toho, že kouřím. Je to pravda, ale copak jí to můžu říct? Ne, nemůžu. Nemůžu dovolit, aby mi vzala to, co mě v týhle době osvobozuje. Někdy si říkám... že i když otce nenávidím, jsem mu víc podobná než si myslím. Nevím, co přesně mě donutilo s kouřením. Jestli to bylo kvůli mému stavu s mým ex anebo že jsem dcera svýho otce. Necítím se kvůli tomu ani blbě. Už nedodržuju ani svoje debilní pravidlo jedné cigarety v jeden týden. Když se cítím na hovno tak si zakouřím. A chtěla bych to dělat častěji, protože mám teď pocit, jako bych se cítila na hovno každý den. Už od minulýho roku...
Deprese se mi vrací opět v plný síle a já už nevím co s tím. Vzdávám všechno ještě dřív, než s tím vůbec začnu. Asi jsem ztracenej případ. Nechci ani aby mi někdo pomohl, protože to nedokážou. Zároveň ale chci pomoct, ale jak jsem zmiňovala, pomoct si asi dokážu jen já sama. Jenže takhle nemám žádnou sebekonfidenci, sebedůvěru... jako bych to všechno ztratila během jedné noci.
Bejt teď sama, tak se opiju do němoty tak dlouho, dokud neusnu s pláčem a nevzbudím se další posraný ráno, kdy se rozhodnu se radši zase opít, než se postavit svým problémům. Nedávám to tu. Nikomu za nic nestojím a v životě nejsem zrovna moc klikař. Tak moc bych si přála se vrátit v čase a všechno změnit, abych nebyla v tomhle stavu a žila aspoň trochu vesele v tomhle ubohým černobílým světě.
Úmyslně zaspávám a nechodím do školy a je mi naprosto ukradený, že nemám doplněný známky. Seru na to každým dnem víc a víc. Ale přemýšlela jsem... jestli tohle všechno nedělám, abych získala pozornost rodičů. Cítím se trochu zanedbale, protože na mě shazují vše, co jen můžou. Ale dělám to spíš proto, abych se pomstila sama za sebe. Abych je tím naštvala, kdyby to někdy zjistili. Možná jim tím dávám víc příležitosti k tomu, aby všechno svedli zase na mě. Ale mně to nevadí. Už jsem si zvykla.
Je smutný, že jsem si zvykla na to, že mě lidi nenávidí. Že mnou dokonce i pohrdají jen tím, jak vypadám až jim to leze krkem. Že mě dokonce nenávidí i část mé rodiny. Že dokonce i víc než půlka mě se nenávidí. Nenávidím na sobě naprosto všechno a přála bych si jednoho dne tohle všechno říct svému budoucímu příteli. Ale zatím to vypadá, že umřu sama s mými sebevražednými myšlenkami a tohle všechno je zbytečný a vezmu si to do hrobu.
Mám v tuhle chvíli takovou šíleně ukrutnou chuť se zabít... jedno jakým způsobem. Kdybych vlastnila pistoli, tak si zahraju na ruskou ruletu. Už ani to řezání mi občas nestačí. Stala jsem se tím natolik závislou, že řežu do té chvíle, dokud nevidím krev. Už si nejsem ani jistá, jestli mě pohled na krev znechucuje nebo mi dělá dobře. Možná že tu zůstávám jen kvůli psovi. Ale už ani tahle myšlenka mi pomalu nestačí jako důvod k tomu žít. Jsem jedna z těch poserů, kteří se bojí žít tak jak žijí a raději si bezmocně ukončí život, než ho ukončí sám čas. Mám ze všeho tolik nervů a deprese (teď i z toho, že tloustnu), že se posledních několik dnů ujídám až k smrti a sleduju trapný série ničeho, jen abych zapomněla na svoje místo a problémy. Chvíli jsem si ho užívala, ale jako by mě ta temnota odmítala za každou cenu pustit.