Začínám být unavenější a unavenější. Do většinu věcí se musím nutit, abych je opravdu udělala. Od pondělí taky začnu na dva týdny makat v brigádě. Shrábnu prachy a vyzvednu si prachy z mí primární brigády.
Matce asi přišlo, že se cítím osaměle. Taky že jo, ale nevadí mi to, jsem raději sama než s někým, pokud se nejedná o dítě nebo zvíře. Tak si řekla, že by mi mohla po osmnácti letech pořídit psa. Všichni s tím souhlasí a já jen přikyvuju, abych jí udělala tu stejnou radost. Ne... samozřejmě že mě to potěšilo. Vždycky jsem chtěla psa a teď se mi to konečně plní. Je to fenka plemene Shiba Inu, mluvila jsem už i s paní, která mi ho prodává. Budu jí říkat Panko. Tomu štěněti, ne ty paní. Rozhodla jsem se pro tohle jméno, protože mi přijde milý, přátelský a roztomilý a na tyhle psi se to hodí. Vlastně jsem ráda, že budu mít psa. Konečně budu mít důvod chodit ven i během večera a zapálit si a neprosedět celý den doma nic neděláním. Hodně se na ni těším, mám ji ráda už teď.
Přemýšlela jsem, že bych začla znovu cvičit a vstávat dřív. Během volna vstávám vždycky kolem poledne, uteče mi tak půl dne.
Mám toho poslední dobou všeho tak nad hlavu, že je těžký se o něčem pořádně rozepsat. Cloumá to se mnou s emocemi, které neumím vyjádřit, které nedokážu nijak popsat ani jaksi zmimikovat. Popravdě ani si nejsem jistá, co cítím. Nevím co cítím, když se zničehonic rozbrečím, jakmile vidím, že lidi okolo mě jsou šťastnější než já. Začnu v tu chvíli přemýšlet, jestli jsem šťastná já. Nemám všechno co chci a takhle mi to stačí. Vlastně by se dalo říct, že žiju docela dobrý život nebýt těch psychických problémů. Jenže jakmile se do toho dostanete, máte pocit, že jste ztracení už navěky a nic vám nedokáže přinést světlo zpět do vašeho života.
Chci být normální holka. Nechci být člověk s psychickými poruchami, insomniak, bipolární nebo další různé sračky. Chci někomu vyjádřit, jak se kurva cítím, jenže je to tak těžký. Je tak těžký někomu popsat svoje pocity. Bojím se, že když to udělám, tak budou ze mě mít srandu a nepochopí mě. Nevěřím lidem a jsem paranoidní. Nechci to být já kdo udělá první krok. Musí to být lidi, abych jim mohla zas věřit, ale to se asi nikdy nestane.
Přemýšlela jsem, jak dlouho sem budu psát tyhle svoje sračky. Kdy se jednoho dne vrátím a pročtu si všechny posty za celou dobu. Jestli se nad tím budu smát anebo jestli začnu nad tím brečet, jak zlomená jsem tehdy byla nebo možná ještě budu.
Když si večer lehám do postele, je to snad to nejhorší. Jako kdybyste umírali a poslední co byste slyšely, by byly vaše posraný myšlenky, co vás ničí. Lehnu si a řeknu si, jak moc v prdeli jsem. Jak moc nejsem v pohodě a že by bez citů mohl být svět krásnější a o tolik snazší. Nikdy jsem neměla ve zvyku přemýšlet o depresivních věcech. Neměla jsem ve zvyku pokoušet a ani si nijak zahrávat. Neměla jsem ani v nejmenším úmyslu nic z toho. Nikdy jsem neměla v úmyslu pít alkohol, jako kdyby to bylo normální pití, jako limča nebo tak. Neměla jsem v úmyslu začít vůbec s kouřením, vždycky jsem kuřáky opovrhovala, protože jsem je viděla jako stejný nuly jako můj otec. Neměla jsem ani v úmyslu se začít řezat, bylo mi z takových lidí líto, že jsou opravdu tak blbý a dobrovolně se řežou, aby měli jizvy po celý život. Neměla jsem v úmyslu ani to, že bych se jednoho dne mohla pokusit o sebevraždu.
Dřív jsem neměla ve zvyku probrečet celý dny. Neměla jsem ve zvyku to ve škole flákat až natolik, abych zůstávala po škole na dodělání a dělala opravky. Neměla jsem ve zvyku zůstávat venku dlouho, než abych se vracela domů na večeře a raději se navečeřela jinde. Neměla jsem ve zvyku se vyhýbat vlastnímu domovu. Neměla jsem ve zvyku si večer loknout whisky, aby se mi dobře spalo. Neměla jsem ani ve zvyku odporovat mámě a dělat opak toho, co mi zakázala.
Nic z toho co jsem vyjmenovala, jsem dřív nedělala a ani by mě to tehdy nenapadlo. Bývala jsem slušné dítě. Čisté. Teď bych neměla ani daleko od feťáka. Sice mám domov, potravu, hygienu a kde spát. Ale je ze mě psychicky nemocná troska, co se schovává v pokoji a tiše brečí. Nejsem v pohodě. Jsem v hajzlu a čekám na den, kdy se to všechno spraví a já budu šťastná. Je to v hajzlu...
2017 07/19 Pořezaná od ostnatých drátů
Včera jsem matce řekla, že chci umřít. Když mi pak dala hodinové kázání o tom, že bych o smrti neměla ve svém věku ani přemýšlet, řekla jsem jí, že je to ze srandy. I když ono nebylo. Jen by mě zajímalo, kdy si rodiče uvědomí, že nerozumí vlastnímu dítěti. Že vlastně ani svoje dítě vůbec doopravdy neznají. Pak když ode mě slyší takové věci, koukají na mě jak kdybych někoho zabila... i když ono možná i jo. Zabila jsem sebe. Moje já, kdy mi bylo šest let a měla jsem úžasné dětství a pak bum, přišla střední škola a s ní i obrovské problémy. Jako třeba to, že za měsíc a pár dní budu dělat opravné zkoušky a já se od té doby ani jednou neučila, protože mě učení kurevsky sere a nebaví mě to, protože je to posraná ztráta času. Zároveň se ale každý den snažím dokopat se k tomu, abych se naučila alespoň řádek. Chci jít do dalšího ročníku, ale bojím se, že i když se začnu učit, tak to nedám a já budu muset ze školy odejít.
Přeju si, abych se nikdy nenarodila. Najdou se i chvilky, kdy je fajn být naživu, ale moc často se tyhle chvíle bohužel nenaskytnou.
Mám dojem, že bych měla asi zajít k doktorovi. Mám problémy s udržením vzteku. I když na nikoho neřvu, naštvou mě i maličkosti a... štve mě prostě úplně všechno. I to, že třeba někdo dýchá. Když se někdo ke mně třeba jen přiblíží tak jsem naštvaná a to se mě zatím ještě nedotkli. Máma se mě začala vyptávat co mi je, že jsem prej smutná. Faktem je, že smutná jsem od chvíle, kdy jsem poznala tvrdou realitu. Ale jsem spíš neustále naštvaná a já nedokážu pochopit proč. Kvůli měsíčkům to nebude, protože ty mi od té chvíle chodí nepravidelně, takže je už ani nepočítám.
Pravdou je, že i když se někomu snažím říct o svých problémech, tak vám do hlavy nacpou jen samý pozitivní sračky, protože vám absolutně nerozumí a zvednou vám naději anebo je to nezajímá a neposlouchají vás. Není to tak, že bych chtěla mluvit jen o sobě. Já o sobě většinou právě že nemluvim vůbec. Já jsem vždycky ta, která poslouchá ostatní a snaží se jim v té situaci nějak pomoct. Když ale potřebuju aby lidi poslouchali mě, tak si zacpou uši.
Nevím jestli nenávidím víc sebe nebo ten fakt, že žiju mezi lidmi, který nenávidím já. V téhle době je těžký najít někoho, kdo vám opravdu naslouchá a není to psycholog. Nevím jestli jsem zbabělec nebo jsem silná. Sebevražda se může brát pouze dvěma způsoby. Buď z takových důvodů, že to z vás dělá zbabělce anebo z takových, kdy to z vás dělá velmi silnou osobu, kdy jste měli odvahu na to to ukončit.
Přála jsem si i abych měla rakovinu a mohla seknout se školou. Vidět všechny ty mrzutý obličeje, které se mění v lítost a jsou k vám najednou hodnější, protože jste nemocní bastardi a za chvíli stejně chcípnete. Proč potom nedokáží být milý, když je člověk psychicky nemocnej. Tuhle trosku jsem ze sebe neudělala já, ale lidi tam venku. Všichni jsme takový jací jsme, kvůli lidem co jsou venku.
Přeju si, abych se nikdy nenarodila. Najdou se i chvilky, kdy je fajn být naživu, ale moc často se tyhle chvíle bohužel nenaskytnou.
Mám dojem, že bych měla asi zajít k doktorovi. Mám problémy s udržením vzteku. I když na nikoho neřvu, naštvou mě i maličkosti a... štve mě prostě úplně všechno. I to, že třeba někdo dýchá. Když se někdo ke mně třeba jen přiblíží tak jsem naštvaná a to se mě zatím ještě nedotkli. Máma se mě začala vyptávat co mi je, že jsem prej smutná. Faktem je, že smutná jsem od chvíle, kdy jsem poznala tvrdou realitu. Ale jsem spíš neustále naštvaná a já nedokážu pochopit proč. Kvůli měsíčkům to nebude, protože ty mi od té chvíle chodí nepravidelně, takže je už ani nepočítám.
Pravdou je, že i když se někomu snažím říct o svých problémech, tak vám do hlavy nacpou jen samý pozitivní sračky, protože vám absolutně nerozumí a zvednou vám naději anebo je to nezajímá a neposlouchají vás. Není to tak, že bych chtěla mluvit jen o sobě. Já o sobě většinou právě že nemluvim vůbec. Já jsem vždycky ta, která poslouchá ostatní a snaží se jim v té situaci nějak pomoct. Když ale potřebuju aby lidi poslouchali mě, tak si zacpou uši.
Nevím jestli nenávidím víc sebe nebo ten fakt, že žiju mezi lidmi, který nenávidím já. V téhle době je těžký najít někoho, kdo vám opravdu naslouchá a není to psycholog. Nevím jestli jsem zbabělec nebo jsem silná. Sebevražda se může brát pouze dvěma způsoby. Buď z takových důvodů, že to z vás dělá zbabělce anebo z takových, kdy to z vás dělá velmi silnou osobu, kdy jste měli odvahu na to to ukončit.
Přála jsem si i abych měla rakovinu a mohla seknout se školou. Vidět všechny ty mrzutý obličeje, které se mění v lítost a jsou k vám najednou hodnější, protože jste nemocní bastardi a za chvíli stejně chcípnete. Proč potom nedokáží být milý, když je člověk psychicky nemocnej. Tuhle trosku jsem ze sebe neudělala já, ale lidi tam venku. Všichni jsme takový jací jsme, kvůli lidem co jsou venku.
2017 07/11 Už nemůžu
Každý ráno vstanu a doufám, že dnešek nebude stejně na píču jako včerejšek. Ale bývá někdy i horší. Nemám ráda, když mi někdo přikazuje co mám dělat. Je to můj život, ne. Tak co se mi do toho kurva serou ostatní.
Jsem na všechno a na všechny tak nasraná, že nemám ani sílu to jaksi vyjadřovat. Dívám se na žiletku vedle mé ruky a říkám si, zda-li se říznout či nikoliv. Ale není to jedno? Není to přece kurva jedno jestli to udělám znovu nebo ne?
Tady je stejně každýmu bastardovi u prdele, co si myslím. Proč jim taky není jedno, co dělám? Proč se do prdele zajímají o to co dělám a pak mi rozkazují? Mám jako dopíči začít skákat podle toho jak oni si zrovna zapískají? Tak to asi hovno. Jen chci, aby mě ostatní nechali žít můj život a aspoň jeden zpíčenej den, kdy by se mi nesrali do života. Chci aby vypadli. Nechci se kvůli takovým lidem zbytečně vztekat anebo ještě hůř, dělat si plané naděje, i když vím, že se nic nestane. Všechno si jen nalhávám a dělám si to ještě horší než už to je. Jsem natolik v píči, že už na nic nemám. Mám všeho dost a jsem unavená. Unavená a vzteklá. Přeju si už jen to, abych mohla konečně chcípnout a opustit tenhle posranej a zkaženej svět plný arogantních imbecilů, v celé parádě. Poslat všechny do prdele a pro mě za mě... ať mi klidně políbí i prdel. Jen škoda, že to už neuvidím.
Zajímalo někdy někoho, jak na hovno je být insomniak? Mě jo, je to kurevsky na hovno. Je to tak nádherné a zároveň někdy tak děsivě smrtící. Nádherné je to v tom, že vás obklopuje tma, nikdo vás neruší a máte svatej klid. Zasraně na hovno to je v tom, že když nemůžete jednoduše usnout a jste vzhůru klidně do rána, začnete přemýšlet. O čemkoliv. Můj problém je v tom, že já mám insomnii kvůli depresím. Takže když začnu uprostřed tmy v posteli přemýšlet, je to vždycky jen ta bolestivá část. Je to skoro jako bych neznala ani nic jiného a zapomněla všechny vzácné a veselé vzpomínky, které jsem mívala. Děsivé je to v tom, jako bych sledovala jak svět umírá, přitom jen usíná. Je to jako bych sledovala své blízké umírat a já s tím nemohla nic udělat. Ta tma kolem vás najednou svírá v tak pevném objetí a vy ji nasloucháte, jak vám říká každou noc "zab se".
Tolik nenávidím to všechno. Pochybovala jsem kdysi nad složitostmi, protože se mi nezdály dostatečně reálné. Ale teď začínám pochybovat o své vlastní existenci. Opakuju si, jestli bylo pro mě určeno takhle trpět. Jestli mi bylo určeno se narodit a nenarodit se třeba mrtvá nebo plánovaná na potrat či k adopci. Nevidím ve svým světě nic, co by mě vysloveně nutilo být teď a tady naživu. Ale strach mě tu drží. Nemám pro co žít, nemám pro co umřít. A jak se dokážu s někým podělit o lásku, když nedokážu milovat ani sebe. Na druhou stranu si myslím, že dotyčná osoba dostane mnohem větší podíl i z mé půlky. Což je ale špatně, protože jsem se naučila milovat tak moc, až mě to samotnou ničí.
Asi před týdnem jsem vykouřila poslední cigaretu z mé první krabičky. Tvrdila jsem sice, že po poslední cigaretě si už nikdy víc nezapálím a začnu odvykat a že to bude má první a poslední krabička svinstva, kterou si v životě koupím. Ale asi se ještě nemůžu zbavit toho krásného pocitu, kdy si bezmyšlenkovitě tak spokojeně vykuřuju cigaretu, která hezky pomalu dohořívá a jakmile je na konci, típnu ji a vyhodím. Nemyslím si, že je na tom něco špatného, když si člověk dělá dobře pomocí cigarety.
Zlomenému člověku není pomoci, pokud si nepomůže on sám. Proto svou bolest zaměřuje na věci, díky kterým zapomene, i kdyby jen na těch pár nádherných minut. Nejhorší jsou asi konce dní. Vzpomenete si na tolik sraček co jste prožili a kterými jste si prošli a přitom tu furt jste. Fyzicky zdravý, mentálně narušený... ale furt tu jste.
Jsem na všechno a na všechny tak nasraná, že nemám ani sílu to jaksi vyjadřovat. Dívám se na žiletku vedle mé ruky a říkám si, zda-li se říznout či nikoliv. Ale není to jedno? Není to přece kurva jedno jestli to udělám znovu nebo ne?
Tady je stejně každýmu bastardovi u prdele, co si myslím. Proč jim taky není jedno, co dělám? Proč se do prdele zajímají o to co dělám a pak mi rozkazují? Mám jako dopíči začít skákat podle toho jak oni si zrovna zapískají? Tak to asi hovno. Jen chci, aby mě ostatní nechali žít můj život a aspoň jeden zpíčenej den, kdy by se mi nesrali do života. Chci aby vypadli. Nechci se kvůli takovým lidem zbytečně vztekat anebo ještě hůř, dělat si plané naděje, i když vím, že se nic nestane. Všechno si jen nalhávám a dělám si to ještě horší než už to je. Jsem natolik v píči, že už na nic nemám. Mám všeho dost a jsem unavená. Unavená a vzteklá. Přeju si už jen to, abych mohla konečně chcípnout a opustit tenhle posranej a zkaženej svět plný arogantních imbecilů, v celé parádě. Poslat všechny do prdele a pro mě za mě... ať mi klidně políbí i prdel. Jen škoda, že to už neuvidím.
Zajímalo někdy někoho, jak na hovno je být insomniak? Mě jo, je to kurevsky na hovno. Je to tak nádherné a zároveň někdy tak děsivě smrtící. Nádherné je to v tom, že vás obklopuje tma, nikdo vás neruší a máte svatej klid. Zasraně na hovno to je v tom, že když nemůžete jednoduše usnout a jste vzhůru klidně do rána, začnete přemýšlet. O čemkoliv. Můj problém je v tom, že já mám insomnii kvůli depresím. Takže když začnu uprostřed tmy v posteli přemýšlet, je to vždycky jen ta bolestivá část. Je to skoro jako bych neznala ani nic jiného a zapomněla všechny vzácné a veselé vzpomínky, které jsem mívala. Děsivé je to v tom, jako bych sledovala jak svět umírá, přitom jen usíná. Je to jako bych sledovala své blízké umírat a já s tím nemohla nic udělat. Ta tma kolem vás najednou svírá v tak pevném objetí a vy ji nasloucháte, jak vám říká každou noc "zab se".
Tolik nenávidím to všechno. Pochybovala jsem kdysi nad složitostmi, protože se mi nezdály dostatečně reálné. Ale teď začínám pochybovat o své vlastní existenci. Opakuju si, jestli bylo pro mě určeno takhle trpět. Jestli mi bylo určeno se narodit a nenarodit se třeba mrtvá nebo plánovaná na potrat či k adopci. Nevidím ve svým světě nic, co by mě vysloveně nutilo být teď a tady naživu. Ale strach mě tu drží. Nemám pro co žít, nemám pro co umřít. A jak se dokážu s někým podělit o lásku, když nedokážu milovat ani sebe. Na druhou stranu si myslím, že dotyčná osoba dostane mnohem větší podíl i z mé půlky. Což je ale špatně, protože jsem se naučila milovat tak moc, až mě to samotnou ničí.
Asi před týdnem jsem vykouřila poslední cigaretu z mé první krabičky. Tvrdila jsem sice, že po poslední cigaretě si už nikdy víc nezapálím a začnu odvykat a že to bude má první a poslední krabička svinstva, kterou si v životě koupím. Ale asi se ještě nemůžu zbavit toho krásného pocitu, kdy si bezmyšlenkovitě tak spokojeně vykuřuju cigaretu, která hezky pomalu dohořívá a jakmile je na konci, típnu ji a vyhodím. Nemyslím si, že je na tom něco špatného, když si člověk dělá dobře pomocí cigarety.
Zlomenému člověku není pomoci, pokud si nepomůže on sám. Proto svou bolest zaměřuje na věci, díky kterým zapomene, i kdyby jen na těch pár nádherných minut. Nejhorší jsou asi konce dní. Vzpomenete si na tolik sraček co jste prožili a kterými jste si prošli a přitom tu furt jste. Fyzicky zdravý, mentálně narušený... ale furt tu jste.