Snažím se udržet v klidu a absorbovat svůj vztek a přeformulovat ho v klid. Snažím se nebýt vzteklý dítě a zachovat chladnou hlavu, chovat se dospěle, racionálně. Místo toho by ale nebylo na škodu mít chladný srdce. Hodilo by se mi hned v několika situacích a vyřešilo by to i mé problémy, protože bych byla tak chladná, že by mi to bylo u prdele. Ale jelikož jsem takový vydařeně nevydařené sluníčko, tak mám bohužel tendenci být opatrná na lidi ve svém okolí.
Pojďme tedy zase zabít čas a slova tím, že zase budu mluvit o iracionálních věcech. Jako třeba o svém milostném životě.
Vzhledem k tomu jak je můj život zoufalý a s ním i ten milostný. Tak nejen že mě prokleli tím, že jsem neúmyslně přišla na svět. Ale taky tím, že je se mnou asi něco v nepořádku. Tedy, ano... v mnoha výlevných článcích jsem psala o své psychické nestabilitě, ale hádej co. Celý tenhle emo-blog je o tom, jak jsem psychicky nemocná. Takže se ví už dávno od začátku, že nejsem tak úplně v pořádku. Ale to je v pořádku, protože my všichni jsme tak trochu v nepořádku. Jen někteří s tou nenormálností musí trochu víc bojovat. Takže ne. Nikdo z nás není special snowflake. Jsme prostě lidi. A teď když jsem z celýho lidstva udělala prostě lidi a sobě snížila sebevědomí ještě víc, vrátím se zpátky k tomu, že mimo můj nenormálně normální život, mám i nenormálně normální milostný život.
Ráda bych připomněla, že mám teď třetí vztah a byla to vždycky oni, kteří to ukončili. Nejenže ukončili náš vztah, ale taky ho sami začali. Vždy to bylo tak, že o mě jevili zájem a já se vezla s vlnou. Ze začátku mi vždy trvalo, než se zamiluju, ale když už k tomu došlo, najednou přišel náhlý konec a já nevěděla co se děje a proč se to děje. Prostě lusk a všechno bylo pryč. Jenže jak jsem se jednou zamilovala, bylo pro mě těžký se odmilovat. Nechat to plavat a jít dál. Zotavovala jsem se takhle ze dvou vztahů a poslední rozchod mě totálně rozsekal, až to nebylo zdravý pro nikoho. Bylo mi sice ublíženo několikrát, ale zlomený srdce vždycky bolelo ze všeho nejvíc.
Vždycky mě dostane ten fakt, jak se tak snažili si mě získat a když konečně povolím a mají mě, tak jim asi přijde, že se už dál snažit asi nemusí, když už jim vlastně patříte. Že si vás drží jako trofej, kterou párkrát vyleští a pak se rozhodnou vás uložit do sklepa nebo na půdu, kde budete ležet celá léta až upadnete v zapomnění. Ne. Takhle to nefunguje. Nevím, jestli to tak mám jenom já. Ale kvůli tomuhle si připadám... zbytečně. Bezcenně. Že jsem snad kus hadru a nestojím jim ani za jejich čas. To vše co bylo na začátku vztahu najednou zmizí, kdy teď jen sedím a přihlížím něčemu, čemu nerozumím. Třeba to je tak, že když se konečně zamiluju, tak se rozhodnou se stáhnout, protože si najednou uvědomí "sakra, tohle začíná být vážný" a utečou. Nebo nevím, jestli to je mnou. Jestli nějak vysílám nevědomky negativní signály.
Nenávidím, když lidi na kterých mi záleží nejvíc, mi dávají pocity méněcennosti. Že nejsem nic obecně, ale že nejsem nic ani pro ně. Rád mě mít může klidně celý svět. Ale který z nich mě kdy skutečně miloval. A i teď to co mám... je to vůbec skutečný? Nebo zase ztrácím s někým čas na těch pár měsíců, kdy příští měsíce budu jen zavřená v pokoji a sebenenávidět se a ptát se, co je se mnou sakra špatně? Čím to je, že musím trpět životem a k tomu nikoho nemít vedle sebe? Jsem fakt prokletá? Nebo jsem jen příliš paranoidní? Nebo jsem psychopat, totálně vyšinutá z vlastní mysli? Já nevím...
Slíbila jsem si už několikrát, že si nebudu kvůli klukům vyplakávat oči. Ale nejde to. Ne když ve mně zanechávají tak negativní pocity a myšlenky. Říkala jsem, že se sebou nenechám vyjebávat. Proč se to ale děje už poněkolikátý. Proč se nedokážu poučit z té samé chyby. Proč jsem tak naivní...
2018 08/07 Vemte létu život
Letošní léto je tím nejteplejším, co jsi pamatuji. Je to fajn ale zároveň šíleně na prd, hrozný pařáky, vedro a hic, i když bývám během léta zavřená v bezpečí v pokoji. Nedávno mi odešel počítač i se vším, co jsem v něm měla. Takže jsem z toho trochu stále nesvá a snažím se vyrovnat se ztrátami.
Bohužel i během volna můj nepevně pevný štít selže a psychicky se zhroutím. A mám i pocit, že tenhle rok jsem se hroutila mnohem víckrát, než minulý rok. Navíc se nic nedokáže vyrovnat tomu pocitu, kdy jsem poprvé dostala panický záchvat před rodinou. Bylo mi tak šíleně špatně a nedokázala jsem se uklidnit jak jsem byla hrozně moc v šílených psychických bolestech a byla naštvaná zároveň. A i teď mám den, kdy se necítím nejlíp. Dnešek je jeden z těch horších dnů.
Říkám si, že bych měla toho psychologa zkusit. Abych aspoň dostala nějaký happy pills a necítila se každý den jak kus hovna. Jenže chybí takhle málo k tomu, abych se skutečně cítila jako opravdový šílenec a psychopat. To je vlastně momentálně jediný důvod, proč k psychologovi nechci chodit. Asi tím nechci svý matce potvrdit, že měla pravdu o tom, že jsem šílená. Já vím, že nejsem tak úplně v pořádku a jsem jaksi psychicky nestabilní. Ale mít psychologa... možná bych si připadala v ještě menší kleci, než teď. A třeba by mi ani nepomohl, což by mě složilo ještě víc. Mrzí mě, že si tyhle věci o sobě uvědomuju, ale nejsem schopna si jakkoli pomoct nebo poradit. Vždycky jsem byla sama za sebe, nespoléhala se na nikoho a byla od malička dost samotář. I když jsem pomoct chtěla, vždy mi připadalo, že bych tím lidi jen obtěžovala, což je stejný i teď. Prostě svými problémy nechci zatěžovat nebo jakkoli zapojovat lidi ve svým okolí. Beru to tak, že když jde o můj pytel sraček, tak se s tím pytlem sraček vypořádám taky sama. Občas mě to fakt vytáčí, že jsem taková. Protože jsem v šílených mukách a mám chuť se někomu vybrečet na rameni. Říct jim alespoň, že nejsem v náladě a vše co teď potřebuju, je dlouhé objetí a rameno.
Někdy to na mě přijde uprostřed města plných lidí a já mám chuť si dřepnout a brečet. Zasáhne mě to bez upozornění a fakticky výjimečně všechny ty emoce smíšené s depresemi neutáhnu a prasknu. Kýbl vody mi začne přetékat. Balónek plný vody mi praskl. Celá místnost se začne nepříjemně plnit nekonečnou vodou a já jsem neschopna vyplavat nahoru se nadechnout.
A stejně. Ono je i lepší mít deprese v zimě, než v létě. Nemůžu se schovat pod peřinu nebo se do ní zachumlat a brečet do polštáře, aniž bych se nezapotila jen tím, že stojím.
Bohužel i během volna můj nepevně pevný štít selže a psychicky se zhroutím. A mám i pocit, že tenhle rok jsem se hroutila mnohem víckrát, než minulý rok. Navíc se nic nedokáže vyrovnat tomu pocitu, kdy jsem poprvé dostala panický záchvat před rodinou. Bylo mi tak šíleně špatně a nedokázala jsem se uklidnit jak jsem byla hrozně moc v šílených psychických bolestech a byla naštvaná zároveň. A i teď mám den, kdy se necítím nejlíp. Dnešek je jeden z těch horších dnů.
Říkám si, že bych měla toho psychologa zkusit. Abych aspoň dostala nějaký happy pills a necítila se každý den jak kus hovna. Jenže chybí takhle málo k tomu, abych se skutečně cítila jako opravdový šílenec a psychopat. To je vlastně momentálně jediný důvod, proč k psychologovi nechci chodit. Asi tím nechci svý matce potvrdit, že měla pravdu o tom, že jsem šílená. Já vím, že nejsem tak úplně v pořádku a jsem jaksi psychicky nestabilní. Ale mít psychologa... možná bych si připadala v ještě menší kleci, než teď. A třeba by mi ani nepomohl, což by mě složilo ještě víc. Mrzí mě, že si tyhle věci o sobě uvědomuju, ale nejsem schopna si jakkoli pomoct nebo poradit. Vždycky jsem byla sama za sebe, nespoléhala se na nikoho a byla od malička dost samotář. I když jsem pomoct chtěla, vždy mi připadalo, že bych tím lidi jen obtěžovala, což je stejný i teď. Prostě svými problémy nechci zatěžovat nebo jakkoli zapojovat lidi ve svým okolí. Beru to tak, že když jde o můj pytel sraček, tak se s tím pytlem sraček vypořádám taky sama. Občas mě to fakt vytáčí, že jsem taková. Protože jsem v šílených mukách a mám chuť se někomu vybrečet na rameni. Říct jim alespoň, že nejsem v náladě a vše co teď potřebuju, je dlouhé objetí a rameno.
Někdy to na mě přijde uprostřed města plných lidí a já mám chuť si dřepnout a brečet. Zasáhne mě to bez upozornění a fakticky výjimečně všechny ty emoce smíšené s depresemi neutáhnu a prasknu. Kýbl vody mi začne přetékat. Balónek plný vody mi praskl. Celá místnost se začne nepříjemně plnit nekonečnou vodou a já jsem neschopna vyplavat nahoru se nadechnout.
A stejně. Ono je i lepší mít deprese v zimě, než v létě. Nemůžu se schovat pod peřinu nebo se do ní zachumlat a brečet do polštáře, aniž bych se nezapotila jen tím, že stojím.