Mám jaro ráda. Protože vše začíná zelenat, znovu oživovat ze zimy. Květen je ale nejhorší měsíc v roce. Nenávidím květen ze spousty důvodů. Nejradši bych ho vypustila ze všech kalendářů. A celkově mě štve, jak se všechno odehrává v květnu.
Není trochu komický, že jsem dostala svou první pusu na 1. máj? Původně jsem se měla sejít s mým prvním ex-přítelem, ale tím bych jaksi zrazovala důvěru svého současného přítele. Tak jsem se raději rozhodla jet za přítelem než za ex a udělala jsem jedině dobře.
Život mě teď nějak podezřele nechává na pokoji. Čekám jen na tu chvíli, kdy se to celé posere a vše pojede od znovu. Asi se teď mám fajn. Jen mě už pár dní hlodá několik věcí od chvíle, kdy jsem se rozhodla se zamilovat do někoho jiného. Jsem nesmírně vděčná, že s minulým X jsme i nadále přáteli a že jsme teď čistě velkými přáteli a že tuhle věc vzal naprosto v pohodě.
Jsem momentálně se svým současným přítelem (říkejme mu současný X) spokojená. Ale nezdá se mi, že bych byla do něj zamilovaná. Je vlastně víc než úžasný. Je to skoro jako bych chodila sama se sebou a řekla bych, že si i dost rozumíme, i když já jako ultra introvert toho moc nenamluvím. Mám ho hodně ráda. Líbí se mi trávit čas s ním. Pokaždé se na něj neskutečně těším, když se máme po delší době vidět. Mám ty přiblblý úsměvy vždy, když se o něm někdo jen zmíní nebo když si píšem. Ale necítím něco jako zamilovanost. A bojím se toho, že to tak nikdy cítit nebudu. Že to zůstane jen u toho "mám ráda". Zkrátka necítím ty motýlky v břiše. Cítím jen obrovské nadšení, ale motýlci nikde a já si to kvůli svým zasekaným pocitům nechci posrat. Nechci se s tímhle ani s nikým podělit, protože by mi řekli, že pokud tam nic necítím, tak ať se rozejdu a já se bojím, že bych nad tím začala přemýšlet a nakonec to po všech těch úžasných dnech skutečně ukončila. Jenže to nechci ukončovat. Díky němu můžu mít myšlenky jinde. Můžu myslet na něj a nemít po nocích ubrečené oči a zakrvácenou paži. Můžu se víc soustředit na jiné věci a celkově jsem spokojenější a šťastnější. Častěji vycházím z domu a znovu se učím patřit do společnosti lidí, i když se mi to hnusí. S ním je to ale snažší, už ani nevnímám ty hnusný pohledy. Dělá mi to akorát dobře, když mě vidí šťastnou, jak se držím za ruku s někým, koho mám neskutečně ráda.