Necelý měsíc zpátky jsem se předávkovala. Neúmyslně... ale kdo mi to bude věřit. Všechno se událo tak rychle. Nezaregistrovala jsem a za chvíli jsem měla hadičku hluboko v krku a pumpovali mi žaludek. Byl to ten nejhorší zážitek za celých dvacet let, co jsem stále naživu. Po jedné strávené noci v nemocnici mě odvezli na psychiatrickou léčebnu, abych lidi tam přesvědčila o tom, že jsem neměla v plánu se sprovodit z tohoto nádherného světa. Po nějaký hodině mě propustili. Úplně samotnou v cizím městě. S nemocničním náramkem kolem zápěstí. S obálkou s mými antidepresivy a razítkem z léčebny. V teplácích a krátkým triku.
... v zimě.
V danou chvíli jsem si asi úplně neuvědomovala co se děje, ale byla jsem totálně v prdeli. Tohle byly dva dny, kdy jsem si sáhla na vlastní dno. Chtěla jsem ale domů a prospat se, protože jsem zažila strašný trauma. Místo toho jsem byla uvízlá v cizím městě úplně sama bez ničeho. Pamatuju si jak mizerně mi bylo, ale zachovala jsem chladnou hlavu a šla jsem směrem domů.
Po spolykání shitload prášků člověku dobře fakt neudělá. Já se tou hrstí malých mentolek chtěla jen uklidnit. Když mi začalo být fakt divně na smrt, začala jsem mít strach, že skutečně umřu. Uvědomila jsem si, že teď odejít nemůžu a měla jsem nahnáno. Vzala jsem poslední síly a volala kamarádce, aby mě vzala do nemocnice. Tam pak začala ta pravá sranda.
Po předávkování se prášky jsem se rozhodla antidepresiva nebrat. Jsem bez nich nějaký ten pátek a sice je mi furt pěkně na píču, ale většina mých fyzických problémů zmizela. Beru to jako pozitivum, tak je neberu dál a ony mi dál leží nedotčené v šuplíku. Jen teď bych se chtěla strašně moc zabít, že bych nejradši spolykala celý plato. Nejradši bych si do ruky nasypala celý obsah krabice.
Snažím se brečet, aby se mi ulevilo alespoň trochu. Ale nejde to. Cítím se příšerně otupěle. Nechce se mi ani myslet. Chci si jenom lehnout a spát... hodně dlouho. Nejlíp, kdybych už nemusela otevřít oči vůbec.
Fakt chci umřít, ale mám strach.
Nebaví mě to tu.