Ani nevím o čem bych tu teď měla psát. Je ale 5 hodin ráno a já už neusnu. Pokusím se to dohnat během odpoledne, jestli se mi to podaří.
Přihlásila jsem se na nějakou zoufalou seznamku, něco jako Tinder. Mám zase období, kdy koukám z okna a čekám až vyjde Slunce. Chtěla jsem si s někým psát, abych tak zabránila proudit svým myšlenkám. Takhle pozdě v noci se totiž dá těžko něco dělat.
Pohlcuje mě vlna horka a cítím se tu jako v sauně. Cítím, jak se mi hrne krev do obličeje. V hlavě začínám panikařit, dech se mi nepříjemně zrychluje a začínám mít úzkosti. Mám pocit, jako bych tu teď plavala ve vlastním potu.
Od středy se cítím děsně na hovno a všechno okolo mě se zdá být utlumený a uvnitř mě je všechno jasnější a hlasitější. Jsem víc jak týden nemocná, kdy zůstávám doma a jsem na antibiotikách. Je mi to nepříjemný, protože prášky jako takový se mi hnusí. Otupují mi mysl, nedokážu kvůli tomu jasně přemýšlet. Všechno je nějak mázlý a já poslední týden nemám tucha, co se vůbec děje. Vteřina mi přijde jako hodina. Hodina mi přijde zas jako vteřina. Je mi vždycky na zvracení, když musím polykat ty hnusy, aby se udělalo líp mýmu tělu. Moje sestřenka je medik, tak mě nutí je brát. V jeden den jsem se na ně vykašlala, protože se mi nelíbí jak se kvůli nim cítím. A bojím se, že za tu krátkou dobu si moje tělo zvykne na tu otupělost, na prášky, protože se tak cítí fajn. Ale můj mozek se necítí fajn. Necítí se fajn tak či tak, ale slyšet svoje myšlenky takhle hlasitě je jeste horší. Zvlášť když tu nemoc musím několik dní odležet. Hrozně mě to sere ty prášky dobírat jak nějakej narkoman a spolíhat se na ně.
Dneska mi budou brát krev a já se už několik dní kurevsky moc držím, abych nečapla žiletku a neublížila si. Jsem čistá už asi skoro dva týdny, ale necítit fyzickou bolest mě dohání k šílenství. Tak jsem začala kouřit jak fabrika, abych zablokovala myšlenky. Měla bych ležet doma v teple, ale nedá mi to a prostě už jen kvůli tomu jdu do tý zimy dobrovolně ven.
Začala jsem i péct. Zjistila jsem, že mě to vlastně docela baví a pomáhá mi se soustředit jen na pečení. Ale nesmím použít velký množství ingrediencí, proroze jsem rekla mámě, ze v pondělí půjdu do školy. Ale po těch prášcích jako bych částečně ztratila motoriku. Stejně bych tam jen tupě seděla s očima zapíchnutýma do lavice a nevěděla, která bije.
Přemýšlela jsem, že se na ten rok a půl na tu školu už vyseru a půjdu do práce. Hrozně mě to tam tak nebaví a učitelé mě akorát tak buzerujou, tlačí na mě a já se kvůli tomu dostávám do větších stresů. Ale musím to vydržet ještě ten podělanej rok, udělat si maturitu a vypadnout. Ale moje známky teď nejsou kdovíjak skvělý kvůli mojí poloviční docházce. Většinou se na školu vyseru úplně, protože to psychicky nedávám. Ale prostě to musím vydržet ještě chvíli a překousnout to, že tam budu jen sedět a vědět, že se stejně nic nového nenaučim. Je to děsně otravný.
Jsem unavená, od středy prakticky nespím. Ale nedokážu usnout jen tak. Moje tělo mě neposlouchá a dělá si co chce. Zatím jsem nenašla způsob jak se znavit do spánku. Furt tu jen zívám a stejně nic.
Bejt vzhůru je na nic.
2018 03/23 1 3 : 4 7
Jak hrozně jsem se mýlila.
U doktorky jsem se ve středu sice nedozvěděla tu skvělou zprávu, že mi zbývá pár měsíců a umírám na vzácnou nemoc. Ale moje fyzická bolest, kterou pociťuju na srdci mám údajně z nervů, depresí, úzkostí... Taky to není skvělá zpráva. Alespoň nebudu muset chodit zas ke kardioložce. Protože teď to bohužel má co dělat s mojí psychickou stránkou. Je šílený jak je vše propojený i když si člověk myslí, že není a vše je o náhodě. Matka se mě na to ptala, jestli sem objednaná u kardioložky. Když jsem jí řekla že ne, začala po mně zas ječet. Ale jak jí mám vysvětlit, že ty bolesti srdce nemám kvůli nemoci, ale kvůli svý posraný psychice. Myslím, že ani ona sama nevěřila tomu, když mi tvrdila, že je moje "kamarádka". Byl to jen hodně špatný vtip a pokus o to, aby ze mě něco vytáhla. Takhle ona hraje celej svůj život. Manipuluje lidmi okolo sebe svými nechutnými lži, který pak vykládá přímo mně do očí a myslí si, jak jí to projde i u mě. Těch jejích sraček mám už dost. Nepotřebuju řešit i její hovna nebo hovna někoho jinýho, když mi stačí ty moje.
U doktorky jsem se naštěstí nerozbrečela, ale nechybělo mi k tomu málo. Ve městě kde bydlím, žádný psycholog pro dospělý není. Ale budu to s ní ještě rozebírat v pátek, aby si zkontrolovala moji imunitu a bude mi zas odebírat krev. Od středy se snažím nebýt tak v depresi a neublížit si. Ale deprese mám v jednom kuse. Od minulého týdne furt jen spím a v půlce týdne jsem zas vzhůru do rána. Tak jsem hledala všude možný psychology pro dospělý, kteří by mi mohli aspoň trochu ulevit a pomoct mi spát s lehčí hlavou. Od té chvíle furt přemýšlím, jestli se u ní stavit. Jestli jsem připravena vysvětlit, proč jsem přišla a tak. Ale asi nejsem. U doktorky jsem se musela vyhecovat na místě, abych jí vůbec něco řekla a bilo mi srdce jako blázen.
Všechen tenhle jakýsi comingout je o ničem. Člověk by si myslel, jak mu bude líp. Je mi akorát tak hůř než mi bylo předtím. A kdo ví jak bych se cítila po tom, co bych si prošla prvním sezením u psychologa. A to jsem doktorce neřekla ani třetinku. Vlastně jsem jí to nedokázala ani pořádně vysvětlit, proč a kvůli čemu se tak cítím. Jsem v hajzlu prostě ze všeho. Asi nemám žádný specifický důvod proč, jak, kde, kvůli komu... prostě je ten pocit asi ve mně. Společnost mě odvrhla už dávno, lidi civí, šuškají si, nadávají... zvykla jsem si. Lidi jsou takhle v prdeli hlavně kvůli tomu, jak se k sobě chovají. Ubližují si a je jedno proč.
Nechci se užírat ve svých temných chvilkách a čekat na pomoc. Sama to nezvládám, ale taky se bojím požádat o pomoc. Protože víckrát než jednou nebo třikrát se mi stalo, že jsem se svěřila s jedinou věcí a nedostalo se mi žádné pomoci. Je to jako bych mluvila prázdně do zdi. Byl to pokaždý typ konverzace "No jo, jen si povídej ty svoje nesmysly. Stejně tě neposlouchám." Nikdo se mi nemůže kurva divit, že to chci zvládnout sama. Ale jak dlouho se o to pokouším? I přes ty roky mi je čím dál hůř a já hned z několika důvodů odmítám cizí pomoc, protože kvůli tomu nedokážu lidem ani důvěřovat. Ze všech je mi zle, čekám jen kdy se všichni rozhodnou se pozabíjet a já si ten chaos budu užívat.
Bojím se jen probouzet, když vím, že mě čeká další dlouhý a bezvýznamný den. Bojím se, že každý den bude tím nejhorším. Bojím se, že během dne mě chytne záchvat. Bojím se, že se přestanu ovládat a ta maska, kterou jsem si za ty roky vybudovala, mi nechtěně uklouzne a všichni uvidí jak slabá jsem. Bojím se, že jednoho dne tu bude někdo, kdo uvidí skrz mě a bude znát mé pravé já. Bojím se, že když se budu pokoušet se víc otevřít někomu dalšímu, dostanu další bolestivý bodnutí do zad.
Asi jsem úplně blbá, že se nedokážu poučit ze starých chyb a furt se snažím v lidech vidět dobro a čekat, že se dostane i ke mně. Jenže se to nikdy nestalo a zřejmě nestane.
Je děsivý, že je pro mě už normální mít sebevražedné myšlenky. Každý den mi hlavou problesknou alespoň desetkrát, ne-li víc. Je to pro mě už natolik normální, jako dýchání nebo utíkání vteřin. Neustále vymýšlím způsoby jak se zabít. Stačí mi se podívat na jedinou věc v místnosti a už si představuju, jak mě ta věc zabije. Je děsivý už jen to, jak moc nad tím přemýšlím, že jakmile to udělám, tak nad tím vlastně přemýšlet nebudu.
U doktorky jsem se ve středu sice nedozvěděla tu skvělou zprávu, že mi zbývá pár měsíců a umírám na vzácnou nemoc. Ale moje fyzická bolest, kterou pociťuju na srdci mám údajně z nervů, depresí, úzkostí... Taky to není skvělá zpráva. Alespoň nebudu muset chodit zas ke kardioložce. Protože teď to bohužel má co dělat s mojí psychickou stránkou. Je šílený jak je vše propojený i když si člověk myslí, že není a vše je o náhodě. Matka se mě na to ptala, jestli sem objednaná u kardioložky. Když jsem jí řekla že ne, začala po mně zas ječet. Ale jak jí mám vysvětlit, že ty bolesti srdce nemám kvůli nemoci, ale kvůli svý posraný psychice. Myslím, že ani ona sama nevěřila tomu, když mi tvrdila, že je moje "kamarádka". Byl to jen hodně špatný vtip a pokus o to, aby ze mě něco vytáhla. Takhle ona hraje celej svůj život. Manipuluje lidmi okolo sebe svými nechutnými lži, který pak vykládá přímo mně do očí a myslí si, jak jí to projde i u mě. Těch jejích sraček mám už dost. Nepotřebuju řešit i její hovna nebo hovna někoho jinýho, když mi stačí ty moje.
U doktorky jsem se naštěstí nerozbrečela, ale nechybělo mi k tomu málo. Ve městě kde bydlím, žádný psycholog pro dospělý není. Ale budu to s ní ještě rozebírat v pátek, aby si zkontrolovala moji imunitu a bude mi zas odebírat krev. Od středy se snažím nebýt tak v depresi a neublížit si. Ale deprese mám v jednom kuse. Od minulého týdne furt jen spím a v půlce týdne jsem zas vzhůru do rána. Tak jsem hledala všude možný psychology pro dospělý, kteří by mi mohli aspoň trochu ulevit a pomoct mi spát s lehčí hlavou. Od té chvíle furt přemýšlím, jestli se u ní stavit. Jestli jsem připravena vysvětlit, proč jsem přišla a tak. Ale asi nejsem. U doktorky jsem se musela vyhecovat na místě, abych jí vůbec něco řekla a bilo mi srdce jako blázen.
Všechen tenhle jakýsi comingout je o ničem. Člověk by si myslel, jak mu bude líp. Je mi akorát tak hůř než mi bylo předtím. A kdo ví jak bych se cítila po tom, co bych si prošla prvním sezením u psychologa. A to jsem doktorce neřekla ani třetinku. Vlastně jsem jí to nedokázala ani pořádně vysvětlit, proč a kvůli čemu se tak cítím. Jsem v hajzlu prostě ze všeho. Asi nemám žádný specifický důvod proč, jak, kde, kvůli komu... prostě je ten pocit asi ve mně. Společnost mě odvrhla už dávno, lidi civí, šuškají si, nadávají... zvykla jsem si. Lidi jsou takhle v prdeli hlavně kvůli tomu, jak se k sobě chovají. Ubližují si a je jedno proč.
Nechci se užírat ve svých temných chvilkách a čekat na pomoc. Sama to nezvládám, ale taky se bojím požádat o pomoc. Protože víckrát než jednou nebo třikrát se mi stalo, že jsem se svěřila s jedinou věcí a nedostalo se mi žádné pomoci. Je to jako bych mluvila prázdně do zdi. Byl to pokaždý typ konverzace "No jo, jen si povídej ty svoje nesmysly. Stejně tě neposlouchám." Nikdo se mi nemůže kurva divit, že to chci zvládnout sama. Ale jak dlouho se o to pokouším? I přes ty roky mi je čím dál hůř a já hned z několika důvodů odmítám cizí pomoc, protože kvůli tomu nedokážu lidem ani důvěřovat. Ze všech je mi zle, čekám jen kdy se všichni rozhodnou se pozabíjet a já si ten chaos budu užívat.
Bojím se jen probouzet, když vím, že mě čeká další dlouhý a bezvýznamný den. Bojím se, že každý den bude tím nejhorším. Bojím se, že během dne mě chytne záchvat. Bojím se, že se přestanu ovládat a ta maska, kterou jsem si za ty roky vybudovala, mi nechtěně uklouzne a všichni uvidí jak slabá jsem. Bojím se, že jednoho dne tu bude někdo, kdo uvidí skrz mě a bude znát mé pravé já. Bojím se, že když se budu pokoušet se víc otevřít někomu dalšímu, dostanu další bolestivý bodnutí do zad.
Asi jsem úplně blbá, že se nedokážu poučit ze starých chyb a furt se snažím v lidech vidět dobro a čekat, že se dostane i ke mně. Jenže se to nikdy nestalo a zřejmě nestane.
Je děsivý, že je pro mě už normální mít sebevražedné myšlenky. Každý den mi hlavou problesknou alespoň desetkrát, ne-li víc. Je to pro mě už natolik normální, jako dýchání nebo utíkání vteřin. Neustále vymýšlím způsoby jak se zabít. Stačí mi se podívat na jedinou věc v místnosti a už si představuju, jak mě ta věc zabije. Je děsivý už jen to, jak moc nad tím přemýšlím, že jakmile to udělám, tak nad tím vlastně přemýšlet nebudu.
2018 03/18 Tabu
Minulý pátek jsem se strašně zlila a další ráno mi to ani nebylo líto. Sice tvrdím, jak už se alkoholu nedotknu, ale vím, že tohle nebylo naposledy. I když znám svoje limity, nezajímají mě a pokračuju i přesto, že mám dost. Byl pátek večer, nikdo doma. Jen zas já a moje zatracený myšlenky. Tak jsem se opila, zařádila si a opilá vyšla ven neznámo kam. Vykouřila jsem nechtěně tři cigára během asi pěti minut. Obvolávala jsem lidi a ještě štěstí, že jsem nebyla tak na sračky, abych vytočila jeho číslo.
Z toho večera si pamatuju, jak jsem skončila někde na pěkně bahnitý louce. Dost možná soukromý pozemek. Ležela jsem tam asi půl hodiny, která mi připadala jako celá noc. K tomu jak se mi točil celý svět a já ještě vysmátá s cigárem v ústech sledovala hvězdičky. Chtělo se mi brečet, ale hned mě to přešlo, protože jsem začala zvracet všechen ten hnus z žaludku. Alkohol mě přestal hřát a já se rozhodla jít už domů, ale místo toho jsem se měla na chvíli schovat do sklepa, protože rodiče už byli doma a já se tam vřítila zlitá, kdy sem odhodila všechno a chtěla usnout co nejdřív. Krom toho jsem ten den a den po tom udělala docela hloupá rozhodnutí, za který se spíš stydím než lituju. Střízlivá nebo ne, pravděpodobně bych je udělala i tak.
Kontaktovali moje rodiče o mým prospěchu, že s takovým přístupem se nedostanu do vyššího ročníku a neodmaturuju. Škoda, že jim to není tak u prdele jako mně. Vím, že bych si měla dohnat známky, abych ze školy odešla co nejdřív, ale... nevím. Něco mi v tom brání, jako bych měla jakýsi blok co mi neumožňuje správně fungovat. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se tam snažila nerozbrečet. A pedagogové mi doporučili, ať se jdu léčit k psychologovi nebo k psychiatrovy. V podstatě jediný co jsem jim řekla je to, že trpím depresemi. Ale už jen to přiznat se mi dělalo úzko a sucho v krku. Jakmile jsem ta slova vyslovila, zlomil se mi hlas, jako když šlápneš na větvičku. Takhle snadno a stačilo pár slov.
V autě mi fotr řekl, že jestli mám problémy, tak ať to řeknu. A stejně bych se měla v tuhle chvíli soustředit na učení. Ještě víc to ale zhoršila matka, když jsem jí strouhala brambory. Začala na mě naléhat a tlačit, ať jí vyklopím co mám za problémy. Jenže jsem nebyla připravená jí to všecko říct. Stejně sem to ani neměla v plánu. Pak to zhoršila tím, že bych se měla soustředit na školu. Že škola je v podstatě můj jediný problém v tuhle chvíli. Že já v takovým věku nemůžu mít problémy. Po tom přišlo odsuzování, kdy si mě prohlížela a v jejím hlase bylo slyšet znechucení. Začala mi vyprávět o sobě a o jiných lidech, kteří jsou lepší než já a po celou tu dobu mě tam shazovala. Takže můj problém se stal její problém. Všechno zase začalo být jen o ní a jiných lidech. Nevydržela jsem to a řekla jí, ať mlčí. Nakonec jsem se zabarikádovala do pokoje a dostala panický záchvat. Trvalo mi snad celý hodiny, abych se uklidnila.
Kvůli tomu jak na mě tlačila, jsem ji začala nenávidět ještě víc, než fotra. Nikdy v životě jí tohle neodpustím. V podstatě mě tím zahnala do rohu a psychicky se na mně vybíjí se vším, čím může. Ještě v ten den jsem ráno probudila ve tři ráno, kdy jsem dostala menší záchvat úzkostí a nebyla schopna se pořádně nadechnout. Bodalo mě srdce a po celý den jsem měla pocit, že mi ho někdo neustále svírá jako jakousi hmotu. Připadalo mi, že mi každou chvíli bouchne. Každý nádech a výdech byla neskutečná fyzická bolest a měla jsem co dělat, abych tam se sebou nesekla na schodech.
Za tenhle stav svýho srdce si stejně asi můžu sama. Nejsem si jistá, co ty bolesti způsobuje, ale ve středu musím zajít za doktorkou. Od doby co jsem naposledy navštívila kardiologa, mě srdce bolí furt. A psychická stránka s tím nemá nic společnýho.
Byla doba, kdy jsem byla v prdeli ze šikany. Ze školy. Z rodinných důvodů. Ze zlomeného srdce. A ze života. Teď jsem v prdeli už jen z toho, že vůbec existuju plus z toho, že mám v piči srdce. Alespoň doufám, že se ve středu dozvím, že vlastně umírám a zbývají mi pár měsíců, možná rok. To by bylo fajn.
Často melu o tom, jak je důležitý mluvit o svých vnitřních pocitech a nemělo by to mezi lidmi být tabu. Jenže od toho momentu přiznání se, že mám psychické poruchy a říct to nahlas... je to mnohem těžší, než jsem si ve skutečnosti myslela. Nedivím se, proč je to takový problém a hrozný tabu. Zvlášť když lidi okolo tebe s tím nemají zkušenosti a nedokážou ti rozumět ani kdyby fakt chtěli. Upřímně se mi ani neulevilo, když jsem to vyslovila nahlas. Akorát se to se mnou zhoršilo a doufám, že udržím slzy před doktorkou až od ní budu chtít doporučení psychologa. Připadám si kvůli těm doporučením jako magor. Zasranej lunetik, šílenec v bílý kazajce uprostřed města přivázaná těžkými řetězy a lidé okolo jen prochází a raději nevnímají.
Třídní se mě ptala, jak dlouho tím trpím. Trpím tím snad od narození. Čím starší jsem tím se to zhoršuje. Lhala jsem a řekla, že teprve od prvního ročníku. I tak se všichni divili, jak to ty roky furt zvládám. Dokonce se mi třídní divila, že to jsem zrovna já. Že jsem prý vždycky taková veselá a hrozně v pohodě osoba. Potvrdilo se mi, že moje maska skutečně funguje. Je to další z důvodů, proč jsem nikomu neřekla o svých problémech a jakými všelijakými sračkami si procházím. Ty lidi by mě už nikdy neviděli stejně.
Už jen publikovat celej tenhle blog mi dělalo dost problém. Ale nakonec nikdo stejně neví kdo jsem. Což mi naprosto vyhovuje.
Z toho večera si pamatuju, jak jsem skončila někde na pěkně bahnitý louce. Dost možná soukromý pozemek. Ležela jsem tam asi půl hodiny, která mi připadala jako celá noc. K tomu jak se mi točil celý svět a já ještě vysmátá s cigárem v ústech sledovala hvězdičky. Chtělo se mi brečet, ale hned mě to přešlo, protože jsem začala zvracet všechen ten hnus z žaludku. Alkohol mě přestal hřát a já se rozhodla jít už domů, ale místo toho jsem se měla na chvíli schovat do sklepa, protože rodiče už byli doma a já se tam vřítila zlitá, kdy sem odhodila všechno a chtěla usnout co nejdřív. Krom toho jsem ten den a den po tom udělala docela hloupá rozhodnutí, za který se spíš stydím než lituju. Střízlivá nebo ne, pravděpodobně bych je udělala i tak.
Kontaktovali moje rodiče o mým prospěchu, že s takovým přístupem se nedostanu do vyššího ročníku a neodmaturuju. Škoda, že jim to není tak u prdele jako mně. Vím, že bych si měla dohnat známky, abych ze školy odešla co nejdřív, ale... nevím. Něco mi v tom brání, jako bych měla jakýsi blok co mi neumožňuje správně fungovat. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se tam snažila nerozbrečet. A pedagogové mi doporučili, ať se jdu léčit k psychologovi nebo k psychiatrovy. V podstatě jediný co jsem jim řekla je to, že trpím depresemi. Ale už jen to přiznat se mi dělalo úzko a sucho v krku. Jakmile jsem ta slova vyslovila, zlomil se mi hlas, jako když šlápneš na větvičku. Takhle snadno a stačilo pár slov.
V autě mi fotr řekl, že jestli mám problémy, tak ať to řeknu. A stejně bych se měla v tuhle chvíli soustředit na učení. Ještě víc to ale zhoršila matka, když jsem jí strouhala brambory. Začala na mě naléhat a tlačit, ať jí vyklopím co mám za problémy. Jenže jsem nebyla připravená jí to všecko říct. Stejně sem to ani neměla v plánu. Pak to zhoršila tím, že bych se měla soustředit na školu. Že škola je v podstatě můj jediný problém v tuhle chvíli. Že já v takovým věku nemůžu mít problémy. Po tom přišlo odsuzování, kdy si mě prohlížela a v jejím hlase bylo slyšet znechucení. Začala mi vyprávět o sobě a o jiných lidech, kteří jsou lepší než já a po celou tu dobu mě tam shazovala. Takže můj problém se stal její problém. Všechno zase začalo být jen o ní a jiných lidech. Nevydržela jsem to a řekla jí, ať mlčí. Nakonec jsem se zabarikádovala do pokoje a dostala panický záchvat. Trvalo mi snad celý hodiny, abych se uklidnila.
Kvůli tomu jak na mě tlačila, jsem ji začala nenávidět ještě víc, než fotra. Nikdy v životě jí tohle neodpustím. V podstatě mě tím zahnala do rohu a psychicky se na mně vybíjí se vším, čím může. Ještě v ten den jsem ráno probudila ve tři ráno, kdy jsem dostala menší záchvat úzkostí a nebyla schopna se pořádně nadechnout. Bodalo mě srdce a po celý den jsem měla pocit, že mi ho někdo neustále svírá jako jakousi hmotu. Připadalo mi, že mi každou chvíli bouchne. Každý nádech a výdech byla neskutečná fyzická bolest a měla jsem co dělat, abych tam se sebou nesekla na schodech.
Za tenhle stav svýho srdce si stejně asi můžu sama. Nejsem si jistá, co ty bolesti způsobuje, ale ve středu musím zajít za doktorkou. Od doby co jsem naposledy navštívila kardiologa, mě srdce bolí furt. A psychická stránka s tím nemá nic společnýho.
Byla doba, kdy jsem byla v prdeli ze šikany. Ze školy. Z rodinných důvodů. Ze zlomeného srdce. A ze života. Teď jsem v prdeli už jen z toho, že vůbec existuju plus z toho, že mám v piči srdce. Alespoň doufám, že se ve středu dozvím, že vlastně umírám a zbývají mi pár měsíců, možná rok. To by bylo fajn.
Často melu o tom, jak je důležitý mluvit o svých vnitřních pocitech a nemělo by to mezi lidmi být tabu. Jenže od toho momentu přiznání se, že mám psychické poruchy a říct to nahlas... je to mnohem těžší, než jsem si ve skutečnosti myslela. Nedivím se, proč je to takový problém a hrozný tabu. Zvlášť když lidi okolo tebe s tím nemají zkušenosti a nedokážou ti rozumět ani kdyby fakt chtěli. Upřímně se mi ani neulevilo, když jsem to vyslovila nahlas. Akorát se to se mnou zhoršilo a doufám, že udržím slzy před doktorkou až od ní budu chtít doporučení psychologa. Připadám si kvůli těm doporučením jako magor. Zasranej lunetik, šílenec v bílý kazajce uprostřed města přivázaná těžkými řetězy a lidé okolo jen prochází a raději nevnímají.
Třídní se mě ptala, jak dlouho tím trpím. Trpím tím snad od narození. Čím starší jsem tím se to zhoršuje. Lhala jsem a řekla, že teprve od prvního ročníku. I tak se všichni divili, jak to ty roky furt zvládám. Dokonce se mi třídní divila, že to jsem zrovna já. Že jsem prý vždycky taková veselá a hrozně v pohodě osoba. Potvrdilo se mi, že moje maska skutečně funguje. Je to další z důvodů, proč jsem nikomu neřekla o svých problémech a jakými všelijakými sračkami si procházím. Ty lidi by mě už nikdy neviděli stejně.
Už jen publikovat celej tenhle blog mi dělalo dost problém. Ale nakonec nikdo stejně neví kdo jsem. Což mi naprosto vyhovuje.
2018 03/07 Nekonečná zima
Přemýšlela jsem, jestli dneska půjdu do školy a jestli to v takovým stavu zvládnu. Bylo na mně poznat, že jsem byla jaksi "skleslá". V autobuse jsem se skoro rozbrečela. Ve škole jsem se skoro rozbrečela. Dneska toho na mě bylo tak moc... sotva jsem to zvládala. Obrovským štěstím, že ve škole nešlo topení a tak nás propustili domů. Vážně jsem dnes potřebovala odpočinek. Nemyslela jsem si, že dnešek ve škole přežiju. Po zbytek dne jsem se snažila hrát, že se nic neděje. Protože jsem věděla, že na holky se v tomhle spolehnout nemůžu. Nic by mi neřekly a stočily by téma na něco jinýho. Nečekám nic velkýho... jen kdyby mě v takových chvílích podržely, tak by mi to moc pomohlo. A tak jsem s nimi hrála tu hloupou hru na nevinnost a nevidomost.
Myslela jsem, že každou chvíli vyskočím z okna autobusu a poběžím s brekem domů. Musela jsem ale ještě zařizovat ty svoje dospělácký sračky. Fakt mě to nebaví. Ráno jsem se tak klepala a nemohla se dočkat, až si zapálím. Chvíli po tom jsem začínala mít ještě větší úzkosti, že mi dochází cigára. Nemohla jsem si je ani zajít koupit, protože holky byly se mnou. Jo... je mi vlastně ukradený, co si kdo o mně myslí. Ale tenhle fakt... já, cigareta... kouření a ten skvělý pocit. Chci tohle mít jen pro sebe. Stejně by nikdo z nich nepochopil proč dělám, to co dělám.
Chtěla jsem zajít i ke svý doktorce, protože od poslední návštěvy kardiologa, mě začalo bolet srdce. Ale ta fyzická bolest je horší než bývala minule. Nakonec jsem nešla, protože jsem se bála, že budou chtít odběr krve. Nemohla jsem je nechat dovolit, aby viděli moji zohavenou paži. Rány jsou v podstatě furt čerstvý... mohli by klidně kontaktovat rodiče i když jsem už plnoletá. Kdybych tam dnes šla, všechno bych posrala. Posrala bych si den ještě víc, než už je teď.
Tolik bych chtěla mluvit o svých pocitech. Jak strašně mrtvě se uvnitř cítím posledních několik let. V jakých příšerných bolestech jsem. Dnes ráno jsem se na to chtěla vykašlat a spolykat všechny prášky, co tu máme. Celou cestu busem jsem přemýšlela nad sebevraždou a jak si budu moct zapálit. Byla jsem to ráno tak na dně, že jsem se nedokázala ani rozbrečet, ani usmát. Nic jsem v tu chvíli necítila. Jako kdyby ze světa zmizelo veškerý štěstí a radost. Ale nezmizelo. Vyprchalo to ze mě. Jako kdyby mi někdo tu radost vysál do jediný kapky a já kvůli tomu neumím vidět svět jinak, než černobíle. Asi mi zmizelo i to jediný malý štěstíčko, které jsem měla. Už dávno jsem ztratila svou svatozář. Snažím se ji zase naleznout, ale nemá to cenu. Nedokážu tu temnotu porazit, nemám jak. Pohltila mě úplně a už není cesty zpět. Jen tu bezmocně stojím uprostřed temnoty a nic s tím nedělám. Ani nemůžu. Nebudu se už snažit dostat se pryč. Prostě tu zůstanu a s tím i umřu. Smířila jsem se s tím, že to už nikdy nezmizí. Nezmizí do doby, dokud to sama neukončím. Otázkou ale je... kdy bude ten konec? Kdy se konečně odhodlám ukončit to zasraný trápení, ty hnusný pocity, který mě doprovází každý a celý dny, od rána do dalšího rána. Kdy nastane ten den, kdy uchopím žiletku a podříznu si hrdlo. Nebo se předávkuju... oběsím... nechat se přejet na kolejích... skočit z mostu...
Chci zmizet... vypařit se a nemuset vysvětlovat proč.
Nikomu bych nescházela. Všichni by se smířili s mou smrtí a posunuli se dál. Přešli by mou smrt, jako kdyby umřel brouk a ne lidská duše. Na tom ale stejně nesejde. Když je konec... tak je to skutečný.
Myslela jsem, že každou chvíli vyskočím z okna autobusu a poběžím s brekem domů. Musela jsem ale ještě zařizovat ty svoje dospělácký sračky. Fakt mě to nebaví. Ráno jsem se tak klepala a nemohla se dočkat, až si zapálím. Chvíli po tom jsem začínala mít ještě větší úzkosti, že mi dochází cigára. Nemohla jsem si je ani zajít koupit, protože holky byly se mnou. Jo... je mi vlastně ukradený, co si kdo o mně myslí. Ale tenhle fakt... já, cigareta... kouření a ten skvělý pocit. Chci tohle mít jen pro sebe. Stejně by nikdo z nich nepochopil proč dělám, to co dělám.
Chtěla jsem zajít i ke svý doktorce, protože od poslední návštěvy kardiologa, mě začalo bolet srdce. Ale ta fyzická bolest je horší než bývala minule. Nakonec jsem nešla, protože jsem se bála, že budou chtít odběr krve. Nemohla jsem je nechat dovolit, aby viděli moji zohavenou paži. Rány jsou v podstatě furt čerstvý... mohli by klidně kontaktovat rodiče i když jsem už plnoletá. Kdybych tam dnes šla, všechno bych posrala. Posrala bych si den ještě víc, než už je teď.
Tolik bych chtěla mluvit o svých pocitech. Jak strašně mrtvě se uvnitř cítím posledních několik let. V jakých příšerných bolestech jsem. Dnes ráno jsem se na to chtěla vykašlat a spolykat všechny prášky, co tu máme. Celou cestu busem jsem přemýšlela nad sebevraždou a jak si budu moct zapálit. Byla jsem to ráno tak na dně, že jsem se nedokázala ani rozbrečet, ani usmát. Nic jsem v tu chvíli necítila. Jako kdyby ze světa zmizelo veškerý štěstí a radost. Ale nezmizelo. Vyprchalo to ze mě. Jako kdyby mi někdo tu radost vysál do jediný kapky a já kvůli tomu neumím vidět svět jinak, než černobíle. Asi mi zmizelo i to jediný malý štěstíčko, které jsem měla. Už dávno jsem ztratila svou svatozář. Snažím se ji zase naleznout, ale nemá to cenu. Nedokážu tu temnotu porazit, nemám jak. Pohltila mě úplně a už není cesty zpět. Jen tu bezmocně stojím uprostřed temnoty a nic s tím nedělám. Ani nemůžu. Nebudu se už snažit dostat se pryč. Prostě tu zůstanu a s tím i umřu. Smířila jsem se s tím, že to už nikdy nezmizí. Nezmizí do doby, dokud to sama neukončím. Otázkou ale je... kdy bude ten konec? Kdy se konečně odhodlám ukončit to zasraný trápení, ty hnusný pocity, který mě doprovází každý a celý dny, od rána do dalšího rána. Kdy nastane ten den, kdy uchopím žiletku a podříznu si hrdlo. Nebo se předávkuju... oběsím... nechat se přejet na kolejích... skočit z mostu...
Chci zmizet... vypařit se a nemuset vysvětlovat proč.
Nikomu bych nescházela. Všichni by se smířili s mou smrtí a posunuli se dál. Přešli by mou smrt, jako kdyby umřel brouk a ne lidská duše. Na tom ale stejně nesejde. Když je konec... tak je to skutečný.
2018 03/03 333tik
Oči mi bez ustání tikají sem a tam a já si pomalu připadám jako stalker. Je to jako kdybych tě viděla všude. Nemusím tě ani vyhledávat a přesto jsi tu. Vždycky se objevíš sám. Bez ohledu na situaci, vždycky a všude si mě najdeš. Skoro jako bys byl ty tím stalkerem. Ani o tvou přítomnost nestojím a stejně tě vidím všude. Je to jako by ses mi zažral do hlavy, abych na tebe nedej-bože třeba nezapomněla. Věř mi... na tebe se nedá zapomenout ani kdyby se chtělo. Občas si řeknu 'bohužel'. Miluju tvoji přítomnost, ale zároveň ji ze srdce nenávidím. Od prvního setkání jsi mým oblíbeným člověkem, tvou přítomnost si užívám tak moc, až mě ničí. Byla bych raději, kdybys odešel dřív, než se to zhorší. Ale na to je už bohužel pozdě. Teď nezáleží na tom jak dlouho zůstaneš. Jen tě vidím a dokáže mi to rozradostnit a posrat celý den. Celý týden, klidně i měsíc. Budou tomu skoro dva roky co se tě bez úspěchu snažím dostat z hlavy. Ale moje myšlenky a city k tobě jsou zřejmě mnohem silnější.
Upřímně. Stejně si to jen nalhávám. To, že tě chci vytěsnit z hlavy. To, že tě nenávidím víc, než tě mám ráda. To, že k tobě nechovám hlubší pocity. Všechno je to ale lež, kterou si sama nechci přiznat. Protože mi trvalo víc než rok, než jsem se tě dokázala zbavit, i kdyby jen na pár minut. Ale ty se neustále objevuješ jako kdybys šel jen kolem, abys pozdravil. Čím víc si namlouvám, že tě v tuhle chvíli mám jen šíleně ráda a nemiluju tě, tím větší lží se to stává. Začíná mě to děsit. Začínám panikařit. Protože ty celý jsi nebezpečný. Moje myšlenky jsou nebezpečný. A moje pocity k tobě jsou doslova zničující pohromou. Bojím se tě milovat znovu. Protože to co to se mnou udělalo naposled... bylo tak kurevsky bolestivý. Bolí to do teď. A když zase nabývám ten pocit, tak nevím jak se chovat. Jestli ti to dát najevo nebo předstírat dál, že moje city nejsou skutečný a navenek se dál hloupě usmívat, když za maskou mě to drtí.
Proč ze všech lidí jsi to zrovna ty. Ty, ten nejnebezpečnější člověk. Proč jsem to zrovna já, kdo schytává všechnu tvou pohromu, která mě k tobě tolik přitahuje? Proč to musím být já, kdo ví o tvých temných myšlenkách? Chtěla bych ti říct, že v tom nejsi sám. Že se cítím stejně zničeně. Ale jak bys reagoval? Nerozumím tomu? Nerozumím tobě? Pleteš se. Obávám se, že ti bohužel rozumím až příliš, což mě děsí. Myslím si, že si moji lásku nezasloužíš. Ze všech lidí si ty tu mou nezasloužíš. Dala jsem ti ji, asi jsem tě nemilovala z celýho srdce, ale jak vidíš. I tak mám pocit, že jsem to schytala nejvíc já. Srdce mi bije pomaleji, stejně jako já celá, se i moje srdce pomalu rozkládá v otupělosti z lásky.
Chci se znovu zamilovat, pobláznit se. Ale už ne do tebe. Tak prosím... proč na chvíli neodejdeš, abych měla zlomené srdce i od někoho jiného.
Upřímně. Stejně si to jen nalhávám. To, že tě chci vytěsnit z hlavy. To, že tě nenávidím víc, než tě mám ráda. To, že k tobě nechovám hlubší pocity. Všechno je to ale lež, kterou si sama nechci přiznat. Protože mi trvalo víc než rok, než jsem se tě dokázala zbavit, i kdyby jen na pár minut. Ale ty se neustále objevuješ jako kdybys šel jen kolem, abys pozdravil. Čím víc si namlouvám, že tě v tuhle chvíli mám jen šíleně ráda a nemiluju tě, tím větší lží se to stává. Začíná mě to děsit. Začínám panikařit. Protože ty celý jsi nebezpečný. Moje myšlenky jsou nebezpečný. A moje pocity k tobě jsou doslova zničující pohromou. Bojím se tě milovat znovu. Protože to co to se mnou udělalo naposled... bylo tak kurevsky bolestivý. Bolí to do teď. A když zase nabývám ten pocit, tak nevím jak se chovat. Jestli ti to dát najevo nebo předstírat dál, že moje city nejsou skutečný a navenek se dál hloupě usmívat, když za maskou mě to drtí.
Proč ze všech lidí jsi to zrovna ty. Ty, ten nejnebezpečnější člověk. Proč jsem to zrovna já, kdo schytává všechnu tvou pohromu, která mě k tobě tolik přitahuje? Proč to musím být já, kdo ví o tvých temných myšlenkách? Chtěla bych ti říct, že v tom nejsi sám. Že se cítím stejně zničeně. Ale jak bys reagoval? Nerozumím tomu? Nerozumím tobě? Pleteš se. Obávám se, že ti bohužel rozumím až příliš, což mě děsí. Myslím si, že si moji lásku nezasloužíš. Ze všech lidí si ty tu mou nezasloužíš. Dala jsem ti ji, asi jsem tě nemilovala z celýho srdce, ale jak vidíš. I tak mám pocit, že jsem to schytala nejvíc já. Srdce mi bije pomaleji, stejně jako já celá, se i moje srdce pomalu rozkládá v otupělosti z lásky.
Chci se znovu zamilovat, pobláznit se. Ale už ne do tebe. Tak prosím... proč na chvíli neodejdeš, abych měla zlomené srdce i od někoho jiného.
2018 03/01 Blíže ke světlu
Mám ráda, když je teplota a počasí tak akorát. Ale přikláním se raději k teplu, než k zimě. Miluju, když na své kůži cítím tu energii a to dokonalé teplo paprsků, které na mě dosahují. Ale opalování nesnáším. Mám raději světlo, než tmu. Před dvěma dni jsem se zase psychicky zhroutila. Bylo to snad poprvé, co mě to chytlo takhle brzy ráno. Pes mi ležel u nohou a během mých úzkostí se ani nehnul. Měla jsem chuť řvát, ale nechtěla jsem, aby se mě pes bál a v tu dobu lidi ještě spali. Všude jinde bylo ticho. Jen v mém pokoji se v rohu ozývalo nekonečné fňukání. Nekonečný nářek ublíženého sensitivního člověka. Probrečela jsem celý ráno a měla po zbytek dne napuchlé a zarudlé oči.
Můžu ti něco říct? Jen si tu k sobě povídat a vést si tu zbytečně svůj monolog jako vždycky.
Mám pocit, že mi lidi nerozumí. Že mi nikdo nerozumí. I když je tu přes sedm biliónů lidí, mám pocit, že... tu jsem hrozně sama. Úplně sama. I když se svěřím, tak mi nikdo nic neřekne. Neposlouchají mě. Anebo začnou mluvit o tom, co se stalo jim. Ale už to není o mně. Začíná to být o nich. Nakonec jsem já ta, která zase jen poslouchá. Jsem to zase já, koho zazdili. O mně nechce slyšet nikdo. Rodina... ani ti, kteří si na opravdové přátele jen hrají. Nejsou pro mě skutečnými, když mi odmítli pomoct. Jen přihlíželi a ani se nesnažili mi nijak ulehčit situaci. Byla jsem úplně sama. A furt jsem.
Někdy si přeju se znovu pobláznit, jako to tak kdysi bývalo s X. Nakonec si myslím, že je asi i dobře, že mě tohle tak zničilo. Nebýt toho, do teď bych věci neviděla tak jasně. Snadno bych přehlédla všechno. Přináší mi to trauma do teď, ale asi to tak vždycky mělo být. Asi jsem se narodila k tomu být tak křehká. Přeju si, abych nebyla tak hodná. Beru to jako špatnou vlastnost. Protože jsem hodná i na ty, kteří si to nezaslouží. Lidi toho využívají. Kvůli tomu mě to rozebírá na mnohem menší kousky.
Přemýšlela jsem, jestli se mám přeci jen zabít. Jakou to pro mě má cenu tu zůstávat. Akorát tak trpím a já už to dál snášet nechci. Peklo neexistuje. Život samotný je peklem. Nebe neexistuje. Po smrti nic není. Už jsem vlastně zapomněla, proč jsem se pokusila o sebevraždu. Nevzpomínám si, co mi v tom zabránilo. Jak jsem řekla, smrt by byla pro mě jedině milosrdenstvím. Tak proč si nedokážu sáhnout nad svůj limit? Proč to není tak jednoduchý stejně jako když na to jen myslím? Byla bych konečně volná. Osvobozená. Ani samotná gravitace by mě tu nedržela. Tak čeho se tak bojím? Je to doslova otázka života a smrti. Ale otázka, na kterou bohužel neznám odpověď.
Je šílený, jak jeden jediný rok se může zdát jako celá věčnost. Zdá se mi to nekonečný. Nikdy nekončící, uváznutý ve smyčce plného chaosu. Ve smyčce samotného času. Nikdy nemít možnost se z toho dostat pryč. Tornádo plné agónie šílenství. Co když existuje jen jeden den, který ale pokaždé probíhá jinak. Je to stereotyp... anebo zaseknutí v časové smyčce?
Zasekli se i všichni ostatní nebo jsem to zase jen já?
Jak jednoduchý je říct, že zmizíš. Ale bohužel není. Před zmizením si musíš projít nehezkou trnitou cestou. Pak se uvidí, jestli zmizíš anebo zůstaneš napořád.
Můžu ti něco říct? Jen si tu k sobě povídat a vést si tu zbytečně svůj monolog jako vždycky.
Mám pocit, že mi lidi nerozumí. Že mi nikdo nerozumí. I když je tu přes sedm biliónů lidí, mám pocit, že... tu jsem hrozně sama. Úplně sama. I když se svěřím, tak mi nikdo nic neřekne. Neposlouchají mě. Anebo začnou mluvit o tom, co se stalo jim. Ale už to není o mně. Začíná to být o nich. Nakonec jsem já ta, která zase jen poslouchá. Jsem to zase já, koho zazdili. O mně nechce slyšet nikdo. Rodina... ani ti, kteří si na opravdové přátele jen hrají. Nejsou pro mě skutečnými, když mi odmítli pomoct. Jen přihlíželi a ani se nesnažili mi nijak ulehčit situaci. Byla jsem úplně sama. A furt jsem.
Někdy si přeju se znovu pobláznit, jako to tak kdysi bývalo s X. Nakonec si myslím, že je asi i dobře, že mě tohle tak zničilo. Nebýt toho, do teď bych věci neviděla tak jasně. Snadno bych přehlédla všechno. Přináší mi to trauma do teď, ale asi to tak vždycky mělo být. Asi jsem se narodila k tomu být tak křehká. Přeju si, abych nebyla tak hodná. Beru to jako špatnou vlastnost. Protože jsem hodná i na ty, kteří si to nezaslouží. Lidi toho využívají. Kvůli tomu mě to rozebírá na mnohem menší kousky.
Přemýšlela jsem, jestli se mám přeci jen zabít. Jakou to pro mě má cenu tu zůstávat. Akorát tak trpím a já už to dál snášet nechci. Peklo neexistuje. Život samotný je peklem. Nebe neexistuje. Po smrti nic není. Už jsem vlastně zapomněla, proč jsem se pokusila o sebevraždu. Nevzpomínám si, co mi v tom zabránilo. Jak jsem řekla, smrt by byla pro mě jedině milosrdenstvím. Tak proč si nedokážu sáhnout nad svůj limit? Proč to není tak jednoduchý stejně jako když na to jen myslím? Byla bych konečně volná. Osvobozená. Ani samotná gravitace by mě tu nedržela. Tak čeho se tak bojím? Je to doslova otázka života a smrti. Ale otázka, na kterou bohužel neznám odpověď.
Je šílený, jak jeden jediný rok se může zdát jako celá věčnost. Zdá se mi to nekonečný. Nikdy nekončící, uváznutý ve smyčce plného chaosu. Ve smyčce samotného času. Nikdy nemít možnost se z toho dostat pryč. Tornádo plné agónie šílenství. Co když existuje jen jeden den, který ale pokaždé probíhá jinak. Je to stereotyp... anebo zaseknutí v časové smyčce?
Zasekli se i všichni ostatní nebo jsem to zase jen já?
Jak jednoduchý je říct, že zmizíš. Ale bohužel není. Před zmizením si musíš projít nehezkou trnitou cestou. Pak se uvidí, jestli zmizíš anebo zůstaneš napořád.