Minulý pátek jsem se strašně zlila a další ráno mi to ani nebylo líto. Sice tvrdím, jak už se alkoholu nedotknu, ale vím, že tohle nebylo naposledy. I když znám svoje limity, nezajímají mě a pokračuju i přesto, že mám dost. Byl pátek večer, nikdo doma. Jen zas já a moje zatracený myšlenky. Tak jsem se opila, zařádila si a opilá vyšla ven neznámo kam. Vykouřila jsem nechtěně tři cigára během asi pěti minut. Obvolávala jsem lidi a ještě štěstí, že jsem nebyla tak na sračky, abych vytočila jeho číslo.
Z toho večera si pamatuju, jak jsem skončila někde na pěkně bahnitý louce. Dost možná soukromý pozemek. Ležela jsem tam asi půl hodiny, která mi připadala jako celá noc. K tomu jak se mi točil celý svět a já ještě vysmátá s cigárem v ústech sledovala hvězdičky. Chtělo se mi brečet, ale hned mě to přešlo, protože jsem začala zvracet všechen ten hnus z žaludku. Alkohol mě přestal hřát a já se rozhodla jít už domů, ale místo toho jsem se měla na chvíli schovat do sklepa, protože rodiče už byli doma a já se tam vřítila zlitá, kdy sem odhodila všechno a chtěla usnout co nejdřív. Krom toho jsem ten den a den po tom udělala docela hloupá rozhodnutí, za který se spíš stydím než lituju. Střízlivá nebo ne, pravděpodobně bych je udělala i tak.
Kontaktovali moje rodiče o mým prospěchu, že s takovým přístupem se nedostanu do vyššího ročníku a neodmaturuju. Škoda, že jim to není tak u prdele jako mně. Vím, že bych si měla dohnat známky, abych ze školy odešla co nejdřív, ale... nevím. Něco mi v tom brání, jako bych měla jakýsi blok co mi neumožňuje správně fungovat. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se tam snažila nerozbrečet. A pedagogové mi doporučili, ať se jdu léčit k psychologovi nebo k psychiatrovy. V podstatě jediný co jsem jim řekla je to, že trpím depresemi. Ale už jen to přiznat se mi dělalo úzko a sucho v krku. Jakmile jsem ta slova vyslovila, zlomil se mi hlas, jako když šlápneš na větvičku. Takhle snadno a stačilo pár slov.
V autě mi fotr řekl, že jestli mám problémy, tak ať to řeknu. A stejně bych se měla v tuhle chvíli soustředit na učení. Ještě víc to ale zhoršila matka, když jsem jí strouhala brambory. Začala na mě naléhat a tlačit, ať jí vyklopím co mám za problémy. Jenže jsem nebyla připravená jí to všecko říct. Stejně sem to ani neměla v plánu. Pak to zhoršila tím, že bych se měla soustředit na školu. Že škola je v podstatě můj jediný problém v tuhle chvíli. Že já v takovým věku nemůžu mít problémy. Po tom přišlo odsuzování, kdy si mě prohlížela a v jejím hlase bylo slyšet znechucení. Začala mi vyprávět o sobě a o jiných lidech, kteří jsou lepší než já a po celou tu dobu mě tam shazovala. Takže můj problém se stal její problém. Všechno zase začalo být jen o ní a jiných lidech. Nevydržela jsem to a řekla jí, ať mlčí. Nakonec jsem se zabarikádovala do pokoje a dostala panický záchvat. Trvalo mi snad celý hodiny, abych se uklidnila.
Kvůli tomu jak na mě tlačila, jsem ji začala nenávidět ještě víc, než fotra. Nikdy v životě jí tohle neodpustím. V podstatě mě tím zahnala do rohu a psychicky se na mně vybíjí se vším, čím může. Ještě v ten den jsem ráno probudila ve tři ráno, kdy jsem dostala menší záchvat úzkostí a nebyla schopna se pořádně nadechnout. Bodalo mě srdce a po celý den jsem měla pocit, že mi ho někdo neustále svírá jako jakousi hmotu. Připadalo mi, že mi každou chvíli bouchne. Každý nádech a výdech byla neskutečná fyzická bolest a měla jsem co dělat, abych tam se sebou nesekla na schodech.
Za tenhle stav svýho srdce si stejně asi můžu sama. Nejsem si jistá, co ty bolesti způsobuje, ale ve středu musím zajít za doktorkou. Od doby co jsem naposledy navštívila kardiologa, mě srdce bolí furt. A psychická stránka s tím nemá nic společnýho.
Byla doba, kdy jsem byla v prdeli ze šikany. Ze školy. Z rodinných důvodů. Ze zlomeného srdce. A ze života. Teď jsem v prdeli už jen z toho, že vůbec existuju plus z toho, že mám v piči srdce. Alespoň doufám, že se ve středu dozvím, že vlastně umírám a zbývají mi pár měsíců, možná rok. To by bylo fajn.
Často melu o tom, jak je důležitý mluvit o svých vnitřních pocitech a nemělo by to mezi lidmi být tabu. Jenže od toho momentu přiznání se, že mám psychické poruchy a říct to nahlas... je to mnohem těžší, než jsem si ve skutečnosti myslela. Nedivím se, proč je to takový problém a hrozný tabu. Zvlášť když lidi okolo tebe s tím nemají zkušenosti a nedokážou ti rozumět ani kdyby fakt chtěli. Upřímně se mi ani neulevilo, když jsem to vyslovila nahlas. Akorát se to se mnou zhoršilo a doufám, že udržím slzy před doktorkou až od ní budu chtít doporučení psychologa. Připadám si kvůli těm doporučením jako magor. Zasranej lunetik, šílenec v bílý kazajce uprostřed města přivázaná těžkými řetězy a lidé okolo jen prochází a raději nevnímají.
Třídní se mě ptala, jak dlouho tím trpím. Trpím tím snad od narození. Čím starší jsem tím se to zhoršuje. Lhala jsem a řekla, že teprve od prvního ročníku. I tak se všichni divili, jak to ty roky furt zvládám. Dokonce se mi třídní divila, že to jsem zrovna já. Že jsem prý vždycky taková veselá a hrozně v pohodě osoba. Potvrdilo se mi, že moje maska skutečně funguje. Je to další z důvodů, proč jsem nikomu neřekla o svých problémech a jakými všelijakými sračkami si procházím. Ty lidi by mě už nikdy neviděli stejně.
Už jen publikovat celej tenhle blog mi dělalo dost problém. Ale nakonec nikdo stejně neví kdo jsem. Což mi naprosto vyhovuje.