Oči mi bez ustání tikají sem a tam a já si pomalu připadám jako stalker. Je to jako kdybych tě viděla všude. Nemusím tě ani vyhledávat a přesto jsi tu. Vždycky se objevíš sám. Bez ohledu na situaci, vždycky a všude si mě najdeš. Skoro jako bys byl ty tím stalkerem. Ani o tvou přítomnost nestojím a stejně tě vidím všude. Je to jako by ses mi zažral do hlavy, abych na tebe nedej-bože třeba nezapomněla. Věř mi... na tebe se nedá zapomenout ani kdyby se chtělo. Občas si řeknu 'bohužel'. Miluju tvoji přítomnost, ale zároveň ji ze srdce nenávidím. Od prvního setkání jsi mým oblíbeným člověkem, tvou přítomnost si užívám tak moc, až mě ničí. Byla bych raději, kdybys odešel dřív, než se to zhorší. Ale na to je už bohužel pozdě. Teď nezáleží na tom jak dlouho zůstaneš. Jen tě vidím a dokáže mi to rozradostnit a posrat celý den. Celý týden, klidně i měsíc. Budou tomu skoro dva roky co se tě bez úspěchu snažím dostat z hlavy. Ale moje myšlenky a city k tobě jsou zřejmě mnohem silnější.
Upřímně. Stejně si to jen nalhávám. To, že tě chci vytěsnit z hlavy. To, že tě nenávidím víc, než tě mám ráda. To, že k tobě nechovám hlubší pocity. Všechno je to ale lež, kterou si sama nechci přiznat. Protože mi trvalo víc než rok, než jsem se tě dokázala zbavit, i kdyby jen na pár minut. Ale ty se neustále objevuješ jako kdybys šel jen kolem, abys pozdravil. Čím víc si namlouvám, že tě v tuhle chvíli mám jen šíleně ráda a nemiluju tě, tím větší lží se to stává. Začíná mě to děsit. Začínám panikařit. Protože ty celý jsi nebezpečný. Moje myšlenky jsou nebezpečný. A moje pocity k tobě jsou doslova zničující pohromou. Bojím se tě milovat znovu. Protože to co to se mnou udělalo naposled... bylo tak kurevsky bolestivý. Bolí to do teď. A když zase nabývám ten pocit, tak nevím jak se chovat. Jestli ti to dát najevo nebo předstírat dál, že moje city nejsou skutečný a navenek se dál hloupě usmívat, když za maskou mě to drtí.
Proč ze všech lidí jsi to zrovna ty. Ty, ten nejnebezpečnější člověk. Proč jsem to zrovna já, kdo schytává všechnu tvou pohromu, která mě k tobě tolik přitahuje? Proč to musím být já, kdo ví o tvých temných myšlenkách? Chtěla bych ti říct, že v tom nejsi sám. Že se cítím stejně zničeně. Ale jak bys reagoval? Nerozumím tomu? Nerozumím tobě? Pleteš se. Obávám se, že ti bohužel rozumím až příliš, což mě děsí. Myslím si, že si moji lásku nezasloužíš. Ze všech lidí si ty tu mou nezasloužíš. Dala jsem ti ji, asi jsem tě nemilovala z celýho srdce, ale jak vidíš. I tak mám pocit, že jsem to schytala nejvíc já. Srdce mi bije pomaleji, stejně jako já celá, se i moje srdce pomalu rozkládá v otupělosti z lásky.
Chci se znovu zamilovat, pobláznit se. Ale už ne do tebe. Tak prosím... proč na chvíli neodejdeš, abych měla zlomené srdce i od někoho jiného.