2020 10/20 říjen

  Je podzim a všechno jde do píči.

  Ostatně jako každý jiný den. Vlastně ani nevím o čem psát, ale cítím se příšerně na píču a otupěle a musím to ze sebe nějakým způsobem dostat ven. Ne že by se mi momentálně vše kurvilo pod rukami... vlastně se mi v životě teď docela i daří kupodivu.
  Mám nudnou, podřadnou a debilní práci, která mě nebaví a kolegové mě od rána nasírají, kdy se po práci vracím domů ke svému milovanému psovi a zbytku rodině, která mě nenávidí a já je a téměř každý den strávíme rodinné chvilky tím, že po sobě štěkáme.

  Pak tu samozřejmě ale mám svou drahou polovičku, která ve mně vyplňuje tu prázdnotu. Měli jsme se k sobě stěhovat už polovině tohoto roku, kdy se to přesunulo na prosinec, který ale nakonec padl úplně, kvůli těm šílenostem co se dějí venku.

  Krom toho, že jsem musela zrušit stěhování a venku lidi šíří odporný vir, kterým jsou i oni sami. Tak už jsme skoro na konci října. Co to znamená?

  1. říjen, depresí čas...

  Z nějakého důvodu se podzim stal mé nejvíc depresivní období, které se vlastně už periodicky opakuje asi čtvrtým rokem. Bolesti srdce se mi vrátily, silnější než předtím. Panické ataky bývají stejně špatné nebo i horší až katastrofální (psychicky)... paranoia, halucinace a bipolarita. Tak vypadá můj nádherný podzim plný pumpkin depression spice latté.

  ... někdy obdivuju svůj blízký okruh přátel, že to se mnou vydrželi přes rok...

  ... a já sama se sebou přes 20 let...

2020 06/16 žiju

  Ano, bohužel stále žiju.

  Fyzicky zdráva.

  Psychicky nestabilní.

  Stále na tomhle zasraným světě.

  Zatím bych tenhle rok ohodnotila jako relativně ok a v chaosu. V chaosu jako celý můj zbytečný život. Asi někoho už unavují moje skvělé posty o sebelítosti a jak ze sebe tak ráda dělám chudinku (pokud-li to někdo čte). Ale mám to v píči, chvíli jsem se měla fajn a důvod proč jsem nic nepostovala byl ten, že jsem měla krizi otupělosti, kdy se mi v hlavě nevyplodilo ani to nic.

  Abych dohnala těch pár měsíců od posledního postu, kdy jsem se omylem předávkovala, tak mám práci, která mě nebaví, ale peníze mi stačí. Z 90% se mi konečně vyplní jeden z mých cílů - odstěhování se od rodičů, čímž uniknu celému rodinnému dramatu, ale nějakou chvíli si tu budu muset ještě vytrpět. Střední zatím nemám v plánu si dodělat a vlastně ani nevím jestli chci. Taky jsem potkala skvělého člověka, se kterým si rozumím ve všem a dokonale vyplňuje tu prázdnotu ve mně.

  Uběhlo půl roku od nového roku a já konečně vidím nějaký pozitivní progres v mém zkurveném životě, kdy se skutečně posouvám vpřed a nejsem zaseklá na jednom vymrdaným místě. To samé bohužel nemůžu říct o vztahu mezi mnou a rodinou. Spíš je mezi námi ještě větší propast než kdy předtím. Já nerozumím svojí rodině a oni zase nerozumí mně, takhle to bylo odjakživa. Někdy bych si přála, abych byla adoptovaná a věděla, že tahle rodina vlastně není skutečně má rodina. Přišla jsem si vždy odcizeně, už mi ani nepřipadá, že v mém pokoji je bezpečno a ani, že někdy bylo.

  Krom toho, že se mi život začíná pomalu obracet v to lepší světlo, občas mám stále chuť umřít. A to se asi bohužel nikdy nezmění.