Opět jsem se zhroutila, naštěstí až doma. Naneštěstí před celou rodinou. Která se nedočkavě vyptávala, co mi je a jestli jsem v pořádku. Jestli jsem v pořádku? Nejsem. Ani nevím, jestli vůbec budu.
Posledních pár dnů, ba možná i týdnů, furt jen brečím a nadávám na svět, jak je nefér a jak nenávidím společnost ostatních lidí. Na všechny furt jen hatetuju a když mám náladu, tak i dissuju. Někdy začnu neovladatelně mluvit sprostě, abych si alespoň ulevila tu malou trošku. Někdy se zhroutím, stejně jako dneska a neovladatelně se rozpláču. Dnes jsem se to ani nijak nesnažila krýt. Brečela jsem nahlas, i když dveře od pokoje byly zavřené.
Cestou domů jsem si myslela, jak všechno zvládám a začíná to být trochu lepší. Taky jsem si myslela, že dneska brečet nebudu a jak se budu ovládat. A prásk. Promluvila jsem si o svých depkách se spolužákem. Jsem ráda, že se zeptal, protože jsem měla potřebu to už někomu říct. Proto holkám nikdy nic neříkám, protože se tolik nezajímají a nedokážou mě tolik povzbudit, jako zrovna tenhle spolužák. Trochu mi pomohlo si s ním o tom popovídat, i když moje problémy to zatím nijak nevyřešilo.
Mám opět chuť brečet a nikdy nevyjít z tohoto pokoje, celý dny se užírat nad tím, jak žalostný a ubohý život mám a schoulit se do klubíčka někde v temným černým růžku. Je mi špatně nejen z ostatních, ale i ze sebe.
Přestávám i rozeznávat realitu nad snem. Nevím, jestli je to skutečnost nebo jen sním. Třeba si něco představuji a pak mám dojem, že se to fakt stalo. Později si ale uvědomím, že to byla jen představivost. Nikdy jsem snílkem ani nebyla, ale teď si skoro každou noc přeju, aby se mi zdálo o něm. Jak se oba usmíváme a jsme šťastní, že můžeme být konečně spolu bez jakýchkoli zábran. Snít o tom, jak se vesele držíme za ruce, dělíme se o jídlo, které později na sebe hážeme. Vykuřovat společně z jedné cigarety. Dělit se o jednu postel, i kdyby měla být malá i na jednoho člověka. Choulit se k sobě tak těsně, když jednomu z nás bude zima. Mít ruku v jeho kapse od bundy, kde by mě zároveň hřál jeho teplou rukou. Hladit ho po vlasech a dívat si vzájemně do očí, dokud jeden z nás neuhne pohledem. Roztomile se škádlit různými způsoby a zkrátka se spolu smát, i když k tomu nebudeme mít ani jeden z nás důvod...
Snažím se zůstávat pozitivní, i kdyby měl být konec světa. Vždycky se uklidňuji tím, že to dopadne dobře jako vždycky a nějak se to vyřeší, i když to bude trvat...