Naposledy jsem byla ve škole ve středu minulý týden. Pokaždý když jsem mimo lidi takhle dlouho tak mám pocit, že se už nedokážu zařadit do společnosti. Že se nedokážu mezi lidi vytratit a vyčnívám z davu, že mě společnost už nebere. Vždycky mi přišlo, že nikam nepatřím. Nemám nikde stálý místo, kde bych mohla zůstat napořád. Už nevím kam mám jít. Ať jsem kdekoli, prostě úplně necítím, že zapadám. Jako kdybych byla ztracený kousek, který nikam nezapadá ať už se otáčí jakkoliv. Jako kdybych byla nelegální věc, která nikdy vzniknout neměla a byla velkým červeným číslem označená.
Mimoto začínám asi mít i halucinace. Za poslední týden jsem viděla a zažila spousta divných věcí. Každou noc se mi zdávají zvláštní sny, kterým nerozumím. Ale jako kdyby se mi snažily něco říct. Občas do sebe zapadají jako puzzle, ale všechno je v hádankách. Většinu z nich si už ani nepamatuju a ani nemůžu říct, že bych nikdy sny neměla. Ale určitě jsem je neměla každou noc a určitě ne tři sny za jednu noc.
Samomluva u mě není nic nového. Každý si někdy povídá sám pro sebe. Dalo by se říct, že je to přemýšlení nahlas. Ale tohle se neblíží k halucinacím ani trochu. Myslím si, že je ze mě už oficiální blázen. Vždycky jsem tvrdila, že nejsem šílenec. Jen vidím svět v jiném světle než ostatní. Ale vidět a cítit věci, které tam nejsou a nestaly se... to přece nemůže být normální. Možná to dělají prášky. Ale co když to řeknu doktorce a ta usoudí, že mě zavře v léčebně? Uvidím jí příští týden, ale o těch halucinacích se jí zmiňovat asi nebudu.
Blázen jsem jen tím, že vidím věci, které tam nejsou. Ale jinak jsem furt plně při smyslech. Dokud se svými halucinacemi nemluvím, tak to ze mě ještě nedělá blázna, že? Navíc si je i uvědomuju, i když mám někdy pochybnosti a mám trochu problém rozlišit věci od skutečnosti a fantazie.
V noci se pořád budím, ale dokážu hned usnout. Taky skoro každou noc usínám s mokrou tváří. Úzkosti mám docela častý, za to panický záchvaty už moc ne. Ale čekám na den, kdy se něco hrozně zesere. Pořád přemýšlím, jestli se mám zabít. Přemýšlím nad tím vlastně každý ráno, co se probudím. Říkám si, že už toho všeho bylo dost. Přešla jsem svůj limit existence a můj celý život je jedna velká lež.
Život je někdy sladký. Někdy hořký. A někdy obojí.
A můj je hořký ažaž.
Chci prostě odejít nafurt.
Nikam nepatřím.
Nikde nemám místo.
Žít je pro mě utrpení.
Smrt je pro mě osvobození.
2019 01/15 démoni pod dekou
Někdy je jednodušší se se svými problémy svěřit někomu úplně cizímu než někomu, koho znám celý svůj život. Člověk by měl pocit, že daná blízká osoba by ho už nikdy neviděla stejně. Proto je snazší všechno říct někomu koho už v životě neuvidím. Horší je, když si i k tomu cizímu člověku vytvořím jakýsi vztah a mít pocit, že té osobě můžu říct úplně všecko. Jenže i cizí lidi brzy omrzím a rozhodnou se odejít. Stejně jako všichni ostatní odcházejí. Tu bolest už dávno znám, ale bolí to pořád stejně.
Díky tomu jsem se ale začala víc otevírat jedné z mých nejoblíbenějších osob. Sice jsem toho neřekla moc, ale na mě to byl velký posun. Začínala jsem i pomalu cítit, jak ta tíha na mých zádech je mnohem lehčí. Jenže ty příšerný pocity... furt se mě to drží zuby nehty. Cítím se bezradně, začínala jsem se konečně zase otevírat a zas a znovu se do sebe pomalu uzavírám. Zase se pomalu schovávám do své bubliny, která je pro ostatní neproniknutelná.
Když jsem se svěřovala... cítila jsem ten neskutečný pocit úlevy. Bylo to poprvé, co se mi takhle po tolika letech ulevilo. Bylo to taky vůbec poprvé, co jsem se z vlastní vůle svěřila, bez pocitu nucenosti nebo ještě větší tíhy nebo sebenenávisti. Už jsem přestávala věřit, že by se mi mohlo kdy ulevit a vůbec se někomu svěřit proti své vůli. Ale ta tíha se vrací zpátky.
Cítím se mnohem osaměleji než kdy jindy a je mi příšerně. Strašně. Mizerně.
Připadá mi, že ty zasraný prášky zobu jen tak pro zábavu. Hlavně se bojím placebo efektu. Moje paranoia je větší. A ty pohledy všech... nevím co je na mně tak zajímavého, ale ať se koukají. Už je mi to jedno. Nebudu jim věnovat svou pozornost jen proto, že já dostala jejich. Není to moje chyba. Lidé občas bývají zvědaví.
I přesto, že kouřím jednu cigaretu za druhou, tak se mi zlepšilo dýchání a nemívám už tak časté panické ataky. Ale úzkosti mám snad skoro každou noc co jdu spát. Je to příšerný. Protože jsem unavená a na těch pár hodin spánku chci zapomenout na to, že vůbec žiju. Jenže pak se mi nepříjemně zrychluje dech a za chvíli mám zase mokré tváře. Hydratuju svoje věci okolo sebe do té doby, dokud se z toho neunavím a neusnu. Ráno se pak probouzím se zarudlými oči a cítím se pak jako kus posranýho hovna.
Nemám těžký dny. Nemám ani těžký měsíce. Můj celý život je těžký a kurevsky únavný. Nebaví mě to. Přišla jsem o všechny svoje koníčky a nedokážu se ničím zabavit. Už mě ani nic nebaví. Nic mě nezajímá. Nedokážu pomalu ani mít radost z malých věcí. Už mě ani nebaví hledat slova na to jak se cítím.
Je mi prostě totálně na hovno.
Ani utíkání z jednoho místa na druhé mi nepomůže s tím, jak hrozný to je. Přijde mi, že to už nic nedokáže spravit. Že se už v životě nikdy neslepím. Že už nikdy nenajdu cestu zpátky k tomu, jaká jsem byla před tímhle vším. Ztrácím úplně vše a já se natahuju co nejvíc, abych to 'vše' chytila včas. Ale než to stihnu tak je to dávno pryč.
Zasranej protivnej život.
Díky tomu jsem se ale začala víc otevírat jedné z mých nejoblíbenějších osob. Sice jsem toho neřekla moc, ale na mě to byl velký posun. Začínala jsem i pomalu cítit, jak ta tíha na mých zádech je mnohem lehčí. Jenže ty příšerný pocity... furt se mě to drží zuby nehty. Cítím se bezradně, začínala jsem se konečně zase otevírat a zas a znovu se do sebe pomalu uzavírám. Zase se pomalu schovávám do své bubliny, která je pro ostatní neproniknutelná.
Když jsem se svěřovala... cítila jsem ten neskutečný pocit úlevy. Bylo to poprvé, co se mi takhle po tolika letech ulevilo. Bylo to taky vůbec poprvé, co jsem se z vlastní vůle svěřila, bez pocitu nucenosti nebo ještě větší tíhy nebo sebenenávisti. Už jsem přestávala věřit, že by se mi mohlo kdy ulevit a vůbec se někomu svěřit proti své vůli. Ale ta tíha se vrací zpátky.
Cítím se mnohem osaměleji než kdy jindy a je mi příšerně. Strašně. Mizerně.
Připadá mi, že ty zasraný prášky zobu jen tak pro zábavu. Hlavně se bojím placebo efektu. Moje paranoia je větší. A ty pohledy všech... nevím co je na mně tak zajímavého, ale ať se koukají. Už je mi to jedno. Nebudu jim věnovat svou pozornost jen proto, že já dostala jejich. Není to moje chyba. Lidé občas bývají zvědaví.
I přesto, že kouřím jednu cigaretu za druhou, tak se mi zlepšilo dýchání a nemívám už tak časté panické ataky. Ale úzkosti mám snad skoro každou noc co jdu spát. Je to příšerný. Protože jsem unavená a na těch pár hodin spánku chci zapomenout na to, že vůbec žiju. Jenže pak se mi nepříjemně zrychluje dech a za chvíli mám zase mokré tváře. Hydratuju svoje věci okolo sebe do té doby, dokud se z toho neunavím a neusnu. Ráno se pak probouzím se zarudlými oči a cítím se pak jako kus posranýho hovna.
Nemám těžký dny. Nemám ani těžký měsíce. Můj celý život je těžký a kurevsky únavný. Nebaví mě to. Přišla jsem o všechny svoje koníčky a nedokážu se ničím zabavit. Už mě ani nic nebaví. Nic mě nezajímá. Nedokážu pomalu ani mít radost z malých věcí. Už mě ani nebaví hledat slova na to jak se cítím.
Je mi prostě totálně na hovno.
Ani utíkání z jednoho místa na druhé mi nepomůže s tím, jak hrozný to je. Přijde mi, že to už nic nedokáže spravit. Že se už v životě nikdy neslepím. Že už nikdy nenajdu cestu zpátky k tomu, jaká jsem byla před tímhle vším. Ztrácím úplně vše a já se natahuju co nejvíc, abych to 'vše' chytila včas. Ale než to stihnu tak je to dávno pryč.
Zasranej protivnej život.