Naposledy jsem byla ve škole ve středu minulý týden. Pokaždý když jsem mimo lidi takhle dlouho tak mám pocit, že se už nedokážu zařadit do společnosti. Že se nedokážu mezi lidi vytratit a vyčnívám z davu, že mě společnost už nebere. Vždycky mi přišlo, že nikam nepatřím. Nemám nikde stálý místo, kde bych mohla zůstat napořád. Už nevím kam mám jít. Ať jsem kdekoli, prostě úplně necítím, že zapadám. Jako kdybych byla ztracený kousek, který nikam nezapadá ať už se otáčí jakkoliv. Jako kdybych byla nelegální věc, která nikdy vzniknout neměla a byla velkým červeným číslem označená.
Mimoto začínám asi mít i halucinace. Za poslední týden jsem viděla a zažila spousta divných věcí. Každou noc se mi zdávají zvláštní sny, kterým nerozumím. Ale jako kdyby se mi snažily něco říct. Občas do sebe zapadají jako puzzle, ale všechno je v hádankách. Většinu z nich si už ani nepamatuju a ani nemůžu říct, že bych nikdy sny neměla. Ale určitě jsem je neměla každou noc a určitě ne tři sny za jednu noc.
Samomluva u mě není nic nového. Každý si někdy povídá sám pro sebe. Dalo by se říct, že je to přemýšlení nahlas. Ale tohle se neblíží k halucinacím ani trochu. Myslím si, že je ze mě už oficiální blázen. Vždycky jsem tvrdila, že nejsem šílenec. Jen vidím svět v jiném světle než ostatní. Ale vidět a cítit věci, které tam nejsou a nestaly se... to přece nemůže být normální. Možná to dělají prášky. Ale co když to řeknu doktorce a ta usoudí, že mě zavře v léčebně? Uvidím jí příští týden, ale o těch halucinacích se jí zmiňovat asi nebudu.
Blázen jsem jen tím, že vidím věci, které tam nejsou. Ale jinak jsem furt plně při smyslech. Dokud se svými halucinacemi nemluvím, tak to ze mě ještě nedělá blázna, že? Navíc si je i uvědomuju, i když mám někdy pochybnosti a mám trochu problém rozlišit věci od skutečnosti a fantazie.
V noci se pořád budím, ale dokážu hned usnout. Taky skoro každou noc usínám s mokrou tváří. Úzkosti mám docela častý, za to panický záchvaty už moc ne. Ale čekám na den, kdy se něco hrozně zesere. Pořád přemýšlím, jestli se mám zabít. Přemýšlím nad tím vlastně každý ráno, co se probudím. Říkám si, že už toho všeho bylo dost. Přešla jsem svůj limit existence a můj celý život je jedna velká lež.
Život je někdy sladký. Někdy hořký. A někdy obojí.
A můj je hořký ažaž.
Chci prostě odejít nafurt.
Nikam nepatřím.
Nikde nemám místo.
Žít je pro mě utrpení.
Smrt je pro mě osvobození.