Sedím sama v pokoji ve tmě a píšu tenhle pitomej článek plný keců. Mám všeho dost. Všecko mě tak unavuje. Ani nevím co mám dělat. Co dělat se svým už tak dost zpackaným životem. Jak se to všecko vůbec stalo? Jak jsem se dostala až do tohohle bodu? Do bodu, kdy se cítím kompletně ztraceně a hrozně na dně? Přála bych si být alkoholik nebo závislá na drogách. Cokoli než depresivní pytel sraček, co se denně musí přetvařovat. Prostě mám těch hovadin už dost. Vše co se mi stane v životě je buď to nejhorší anebo je to tak skvělý, že si to nezasloužím a vzdám se toho.
Teď se ale vzdávám nad svým životem. Jsem nic. Stal se ze mě odpad společnosti. Stala jsem se přesně tím, čím jsem přísahala, že nikdy nebudu. A teď tu pláču nad svým zatraceným životem s nulovým tušením co s ním dělat. Já prostě nevím jak mám zpátky naskočit na trať a držet se jí. Nevím jak najít cestu zpátky a nevybočovat neustále špatným směrem.
Ztratila jsem veškerou naději. Všechna jiskra, i ta nejmenší radost... mi ze života zkrátka zmizelo. A nemyslím si, že to někdy ještě najdu. Možná, že to tam ještě někde hluboko je. Ale nevím jak se k tomu mám dostat. Protože já už nemám žádnou sílu. Nemám žádnou sílu na nic. Nejsem schopna naprosto ničeho. Je ze mě prakticky kripl. Cítím se tak příšerně bez života jako nikdy. Horší na tom je, že jsem stále naživu, ale uvnitř jsem mrtvá tak na tisíc krát.
Já prostě nevím, co bych teď měla dělat. Stala jsem se dospělákem už na základce, ale teď když jsem skutečně dospělá... tak jsem neskutečně ztracená v celým tom chaosu. Potřebovala bych někoho dospělýho, kdo by mi radil co a jak mám dělat. Protože já jako dospělá jsem totálně pohořela. Nedokážu na sebe ani spoléhat, protože vím, jak špatný můj psychický stav je. A nedokážu se toho pocitu zbavit. To vědění... že si neumím dát svůj život dohromady jako každý jiný tam venku. Že jsem nějaká jiná. Že mám v tom životě prostě šílený bordel.
Bohužel si to uvědomuju příliš dobře. Ale mám pocit, jako kdybych měla svázané ruce. Protože se mi před očima hroutí celý život a já nejsem schopna nic udělat. Jen tam stojím a čekám, dokud se vše nerozpadne.
Je mi ze sebe samé špatně od žaludku. Nedokážu ani vystát, že jsem sama sebou. Nechci být mnou. Kdo by chtěl? Se vším se tak hrozně trápím a ničím se tím. Nebyla jsem taková. Jako děcko jsem byla tak šťastná a byla vlastně ráda, že jsem se narodila. Proč se to teď změnilo? Proč se to muselo změnit? A co mě vůbec vedlo k tomu, změnit svůj životní styl na totálně toxický?
Přijde mi, že nenosím sebou nic víc, než deprese a pomalu je přenáším na své okolí jako jakýsi virus. Je mi ze sebe tak hrozně moc špatně...
Spáchala bych sebevraždu už dávno, ale nechci tady důležitý lidi nechat osamotě. Děsím se toho, že bych je už nikdy nemohla vidět a oni mě. Ale to nutkání... myslím jen na to, že bych to nekonečné trápení mohla ukončit hned. Ale moje oblíbený osoby mi to prostě nedovolí. Ale kdo ví, třeba by si ani nevšimli, že jsem pryč.
V takových temných chvílích bych potřebovala své vlastní světlo co mě dovede zpátky. Osobu, co mi sebevraždu vymluví a dá mi pocit, že jsem pro někoho důležitá a že to nejsou jen tak prázdná vyřčená slova. Že to všecko není jen mluvení do vzduchu.
2019 02/16 zlom ve mně vše dokud nebude co
Na dva týdny jsem vysadila léky a teď je zase začala brát znovu. Je mi po nich vždy tak divně. Pořád si na ně nedokážu zvyknout a ty vedlejší účinky mě někdy tak vytáčí. Vlastně mě poslední dobou vytáčí úplně všecko, ale to asi není novinka.
Tuhle jsem dostala po delší době další pořádnou panický záchvat. Brečela jsem nejmíň tak půl hodiny nebo hodinu. Bylo příšerný nechat vybuchnout takovou vlnu emocí, zvlášť když jsem byla na prášcích. Byla jsem na nich pravidelně dva měsíce a asi čekala zázraky. Místo toho se to se mnou zhoršovalo a nedávno jsem dostala dlouhodobou horečku a vysadila antidepresiva, protože jsem je nechtěla kombinovat s antibiotiky. Až na domácí léčení, tak mi bylo bez antidepresiv fajn. Cítila jsem se zase při smyslech, jako bych měla všech pět zase po hromadě. Teď se zase cítím víc utahaně a především hrozně otupěle. Pomalu přestávám opět vnímat která bije a ztrácím se v drogách v mých střevech. Žádná velká změna v něco lepšího se ke mně stále jaksi nedostává. A je to asi jedno. Protože už dávno jsem ztratila naději v to, že bych ještě někdy mohla cítit jakýsi naplnění svýho života nebo cokoli co má v člověku vyvolat pocit radosti.
Zvykla jsem si na svoje deprese natolik, že nejspíš moje tělo nemá potřebu mít radost. Protože už to zapomnělo. Za těch spoustu let jsem si zvykla na to jak to mám a kdybych měla možnost něco v přítomnosti změnit tak bych to nechala tak jak to je. Protože mám pocit, že ani není co měnit. I kdyby se to změnilo tak by se ani nic nezměnilo ve mně. Smířila jsem se dávno s tím, že ty vnitřní pocity už nikdy nezmizí. Že mě ty moje stavy nikdy neopustí a zůstanu depresivní pytel sraček dokud nějakým zázrakem neumřu. Ale vím, že mě bohužel čeká přespříliš dlouhý život a umřu na stáří. Nejsem na to připravená a nejradši bych se sebrala a skočila někde pod kola.
Kdo by řek, že jen dýchat bude někdy tak těžký.
Štve mě, že alespoň ty sebevražedný chvilky se postupně nevytrácí. Přijde mi, že každým dnem jsou ty myšlenky silnější a někdy ke skutečný akci nemám tolik daleko. V takových bezradných chvílích bych potřebovala někoho vedle sebe, komu zavolat a vyzpovídat se. Prostě mluvit do té doby, dokud se nebudu cítit o trochu líp. Aby v takových chvílích tam byl zkrátka někdo, kdo by mi tu sebevraždu rozmluvil. Protože já sama na to už nestačím. Nemám tak pevnou vůli a sebekontrolu. Každou chvíli bych mohla udělat nějakou další ze svých šíleností a nebyl by tam nikdo. Jen já.
Jenže lidi, kterým se jakž takž dokážu otevřít, vedle mě nikdy nejsou. Což mě v ten moment trhá na kusy ještě víc. Protože si uvědomuju, že jsem v tom úplně sama. Sama se sebou.
Nemůžu důvěřovat ani sobě.
S takovými myšlenkami je asi docela i zázrak být furt mezi živými.
Tuhle jsem dostala po delší době další pořádnou panický záchvat. Brečela jsem nejmíň tak půl hodiny nebo hodinu. Bylo příšerný nechat vybuchnout takovou vlnu emocí, zvlášť když jsem byla na prášcích. Byla jsem na nich pravidelně dva měsíce a asi čekala zázraky. Místo toho se to se mnou zhoršovalo a nedávno jsem dostala dlouhodobou horečku a vysadila antidepresiva, protože jsem je nechtěla kombinovat s antibiotiky. Až na domácí léčení, tak mi bylo bez antidepresiv fajn. Cítila jsem se zase při smyslech, jako bych měla všech pět zase po hromadě. Teď se zase cítím víc utahaně a především hrozně otupěle. Pomalu přestávám opět vnímat která bije a ztrácím se v drogách v mých střevech. Žádná velká změna v něco lepšího se ke mně stále jaksi nedostává. A je to asi jedno. Protože už dávno jsem ztratila naději v to, že bych ještě někdy mohla cítit jakýsi naplnění svýho života nebo cokoli co má v člověku vyvolat pocit radosti.
Zvykla jsem si na svoje deprese natolik, že nejspíš moje tělo nemá potřebu mít radost. Protože už to zapomnělo. Za těch spoustu let jsem si zvykla na to jak to mám a kdybych měla možnost něco v přítomnosti změnit tak bych to nechala tak jak to je. Protože mám pocit, že ani není co měnit. I kdyby se to změnilo tak by se ani nic nezměnilo ve mně. Smířila jsem se dávno s tím, že ty vnitřní pocity už nikdy nezmizí. Že mě ty moje stavy nikdy neopustí a zůstanu depresivní pytel sraček dokud nějakým zázrakem neumřu. Ale vím, že mě bohužel čeká přespříliš dlouhý život a umřu na stáří. Nejsem na to připravená a nejradši bych se sebrala a skočila někde pod kola.
Kdo by řek, že jen dýchat bude někdy tak těžký.
Štve mě, že alespoň ty sebevražedný chvilky se postupně nevytrácí. Přijde mi, že každým dnem jsou ty myšlenky silnější a někdy ke skutečný akci nemám tolik daleko. V takových bezradných chvílích bych potřebovala někoho vedle sebe, komu zavolat a vyzpovídat se. Prostě mluvit do té doby, dokud se nebudu cítit o trochu líp. Aby v takových chvílích tam byl zkrátka někdo, kdo by mi tu sebevraždu rozmluvil. Protože já sama na to už nestačím. Nemám tak pevnou vůli a sebekontrolu. Každou chvíli bych mohla udělat nějakou další ze svých šíleností a nebyl by tam nikdo. Jen já.
Jenže lidi, kterým se jakž takž dokážu otevřít, vedle mě nikdy nejsou. Což mě v ten moment trhá na kusy ještě víc. Protože si uvědomuju, že jsem v tom úplně sama. Sama se sebou.
Nemůžu důvěřovat ani sobě.
S takovými myšlenkami je asi docela i zázrak být furt mezi živými.