Necelý měsíc zpátky jsem se předávkovala. Neúmyslně... ale kdo mi to bude věřit. Všechno se událo tak rychle. Nezaregistrovala jsem a za chvíli jsem měla hadičku hluboko v krku a pumpovali mi žaludek. Byl to ten nejhorší zážitek za celých dvacet let, co jsem stále naživu. Po jedné strávené noci v nemocnici mě odvezli na psychiatrickou léčebnu, abych lidi tam přesvědčila o tom, že jsem neměla v plánu se sprovodit z tohoto nádherného světa. Po nějaký hodině mě propustili. Úplně samotnou v cizím městě. S nemocničním náramkem kolem zápěstí. S obálkou s mými antidepresivy a razítkem z léčebny. V teplácích a krátkým triku.
... v zimě.
V danou chvíli jsem si asi úplně neuvědomovala co se děje, ale byla jsem totálně v prdeli. Tohle byly dva dny, kdy jsem si sáhla na vlastní dno. Chtěla jsem ale domů a prospat se, protože jsem zažila strašný trauma. Místo toho jsem byla uvízlá v cizím městě úplně sama bez ničeho. Pamatuju si jak mizerně mi bylo, ale zachovala jsem chladnou hlavu a šla jsem směrem domů.
Po spolykání shitload prášků člověku dobře fakt neudělá. Já se tou hrstí malých mentolek chtěla jen uklidnit. Když mi začalo být fakt divně na smrt, začala jsem mít strach, že skutečně umřu. Uvědomila jsem si, že teď odejít nemůžu a měla jsem nahnáno. Vzala jsem poslední síly a volala kamarádce, aby mě vzala do nemocnice. Tam pak začala ta pravá sranda.
Po předávkování se prášky jsem se rozhodla antidepresiva nebrat. Jsem bez nich nějaký ten pátek a sice je mi furt pěkně na píču, ale většina mých fyzických problémů zmizela. Beru to jako pozitivum, tak je neberu dál a ony mi dál leží nedotčené v šuplíku. Jen teď bych se chtěla strašně moc zabít, že bych nejradši spolykala celý plato. Nejradši bych si do ruky nasypala celý obsah krabice.
Snažím se brečet, aby se mi ulevilo alespoň trochu. Ale nejde to. Cítím se příšerně otupěle. Nechce se mi ani myslet. Chci si jenom lehnout a spát... hodně dlouho. Nejlíp, kdybych už nemusela otevřít oči vůbec.
Fakt chci umřít, ale mám strach.
Nebaví mě to tu.
2019 08/14 seperate
Vždy když sem začnu psát tak vím, že toho v hlavě mám zase moc a musím svoje myšlenky někam plácnout. I když se mi po tom nikdy nijak zvlášť neuleví, furt je to lepší než to všechno dusit v sobě. Ani nevím, jestli si stále držím svojí příčetnost. Snažím se. Ale v takových stavech je kurva těžký se nezbláznit. Zvlášť v tak posraným světě. Všechno mi přijde neférové a nutí mě to dělat změny. Jenže má ty změny smysl?
Neměla bych se vzdávat tak rychle. Ale už se nedokážu dál snažit. Když konečně začne svítat na lepší časy, tak je to zas v hajzlu. Je mi pod psa. Vnitřně hrozně trpím, jsem v nekonečné agónii. Skoro jako kdyby na mně ležel celý vesmír. Nedokážu se normálně nadechnout, musím dýchat manuálně. Jako kdybych potřebovala příručku jak správně dýchat a nepropadnout panice. Ale i kdybych nějakou takovou příručku měla, tak by mi nepomohla.
Jsem tak hrozně nešťastný člověk. Tak šíleně moc, až mě to psychicky i fyzicky bolí. Nevím co mám dělat, abych byla šťastnější a spokojenější. I když se řídím nebo neřídím pravidly... furt mi to nestačí k tomu, abych byla spokojená. Jsou dny, kdy se cítím naprosto okej. Ale takový dny jsou bohužel dočasný, někdy i chvilkový. Přála bych si se narodit znovu, abych udělala lepší rozhodnutí a měla se v budoucnu líp. Kdo ví.
Možná to je neodvratný a to co se má stát se eventuálně stane. Třeba i změnou minulosti bych nebyla schopna ovlivnit budoucnost. Pokládám si otázky, jaký má vůbec smysl být tu.
Být naživu.
Jsem tak bezcenná...
... bezvýznamná...
2019 08/08 eufórie
Cítím se jako kámen. Neustále dole, tvrdohlavá a bez citů. Někdy vypnout je fajn. V tu chvíli ti pocity vůbec nechybí. Protože není co by tě tížilo. Seš free a děláš věci, co tě jen tak napadnou, nebereš ohledy na to, jak to může působit na tvé okolí nebo na tebe. Časem ti ty pocity začnou chybět. Řekneš si, jak je vůči ostatním nefér jim neopětovat emoce. Ale i tak je jednodušší je prostě vypnout... nemít je. Věci by byly víc snesitelnější a asi by tě nesraly tolik jako teď.
Čas od času furt mívám naděje, že bych se z těch všech sraček mohla ještě dostat, že to nemůže být už horší. Ale vždycky může. Lidmi jako já, jsem v mládí vždy opovrhovala, připadali mi jako chodící odpad. A to jsem teď v podstatě já... chodící odpad.
Beru AD už možná rok v doufání, že by mi to mohlo přeci jen pomoct. Teď tu zase sedím ve tmě a píšu o nesmyslech, abych v hlavě toho neměla tolik. Po lécích mám leda tak hovno. Spíš mě to kurví ještě víc. Nežádoucí účinky, který mají trvat minimálně dva týdny, mám teď asi pět měsíců. Nejde to pryč, ale asi bych si měla zvykat, když se nezabiju. Nebo... zatím ne.
Být čistá od řezanců jsem vydržela asi čtyři měsíce. Zase jsem si to posrala a odpočítávám "lepší dny" znovu. Žiletku jsem zahodila. Neznamená to, že to nemůžu udělat znovu. Zjistila jsem ale, že mi to nepřináší takovou úlevu jako když jsem to dělávala pravidelně. Jsem v hrozných úzkostech, protože nemám teď nic, jak bych si mohla ulevit od toho všeho. Připadám si jako psychopat. Chápu lidem, proč se drží drog. Nechtějí být přítomný a zůstat v tom stavu, která jim ta droga dává. Protože v běžném životě to nedostanou.
Taky nechci být vzhůru.
Nechci být přítomná.
Nejradši bych se zfetovala do kómatu nebo něco.
Všechno mě v tomhle zasraným světě sere. Nelíbí se mi na něj pohled a přijde mi. že všechno co dělám je naprosto zbytečný. Že každá věc, kterou jsem v životě udělala, nemá žádný smysl a zmizelo to někde kdesi v minulosti. Otravuje mě tu být a vnímat každou část všeho. Chodit ulicemi plnou lidí, jak se každý honí za svým. Jak všichni jsou tak stejný, nevýrazný, obyčejný. Ovce. Možná jsem ovce taky.
Jsem lůza. Jsem patetická.
Chtěla bych jednoho dne samu sebe slyšet, jak jsem na sebe pyšná. Potřebuju někoho slyšet, jak mi říká, že za něco stojím. Že můj život má cenu.
Když najdeš svůj smysl života... neměl by ti automaticky dát chuť žít? Nebo si to pletu a svůj smysl jsem furt nenašla.
Zkurvený myšlenky. Zkurvený bordel v mojí kebuli. Omlátila bych si hlavu o zem, dokud by to všechno nezmizelo. Dny mi splývají, ztrácím přehled.
Je to sen? Je to skutečnost?
Co já kurva vím.
Proč zrovna mně se poštěstilo být naživu... Je to taková otrava. Vypadá to, že ze sebe zase dělám jen chudinku a jen se lituju. Ale já se ani nelituju. Lituju jen toho, že jsem přišla na svět. Všechno se mi zničilo. Můj nádherný růžový svět. Nemusím se ani ptát, jestli ty moje posraný stavy někdy zmizí.
Protože nezmizí. Seš jednou v píči, budeš na furt v píči. Tím, že budeš dělat všechno ostatní, ti dočasně jen pomůže zapomenout anebo to v sobě potlačit. Ale furt budeš ta stejná patetická zničená sračka.
Doufám, že se pletu.
Léky očividně beru jen tak. Že bych se po nich cítila líp... kéž by. Serotonin furt nikde. A třeba ani nebude.
Čas od času furt mívám naděje, že bych se z těch všech sraček mohla ještě dostat, že to nemůže být už horší. Ale vždycky může. Lidmi jako já, jsem v mládí vždy opovrhovala, připadali mi jako chodící odpad. A to jsem teď v podstatě já... chodící odpad.
Beru AD už možná rok v doufání, že by mi to mohlo přeci jen pomoct. Teď tu zase sedím ve tmě a píšu o nesmyslech, abych v hlavě toho neměla tolik. Po lécích mám leda tak hovno. Spíš mě to kurví ještě víc. Nežádoucí účinky, který mají trvat minimálně dva týdny, mám teď asi pět měsíců. Nejde to pryč, ale asi bych si měla zvykat, když se nezabiju. Nebo... zatím ne.
Být čistá od řezanců jsem vydržela asi čtyři měsíce. Zase jsem si to posrala a odpočítávám "lepší dny" znovu. Žiletku jsem zahodila. Neznamená to, že to nemůžu udělat znovu. Zjistila jsem ale, že mi to nepřináší takovou úlevu jako když jsem to dělávala pravidelně. Jsem v hrozných úzkostech, protože nemám teď nic, jak bych si mohla ulevit od toho všeho. Připadám si jako psychopat. Chápu lidem, proč se drží drog. Nechtějí být přítomný a zůstat v tom stavu, která jim ta droga dává. Protože v běžném životě to nedostanou.
Taky nechci být vzhůru.
Nechci být přítomná.
Nejradši bych se zfetovala do kómatu nebo něco.
Všechno mě v tomhle zasraným světě sere. Nelíbí se mi na něj pohled a přijde mi. že všechno co dělám je naprosto zbytečný. Že každá věc, kterou jsem v životě udělala, nemá žádný smysl a zmizelo to někde kdesi v minulosti. Otravuje mě tu být a vnímat každou část všeho. Chodit ulicemi plnou lidí, jak se každý honí za svým. Jak všichni jsou tak stejný, nevýrazný, obyčejný. Ovce. Možná jsem ovce taky.
Jsem lůza. Jsem patetická.
Chtěla bych jednoho dne samu sebe slyšet, jak jsem na sebe pyšná. Potřebuju někoho slyšet, jak mi říká, že za něco stojím. Že můj život má cenu.
Když najdeš svůj smysl života... neměl by ti automaticky dát chuť žít? Nebo si to pletu a svůj smysl jsem furt nenašla.
Zkurvený myšlenky. Zkurvený bordel v mojí kebuli. Omlátila bych si hlavu o zem, dokud by to všechno nezmizelo. Dny mi splývají, ztrácím přehled.
Je to sen? Je to skutečnost?
Co já kurva vím.
Proč zrovna mně se poštěstilo být naživu... Je to taková otrava. Vypadá to, že ze sebe zase dělám jen chudinku a jen se lituju. Ale já se ani nelituju. Lituju jen toho, že jsem přišla na svět. Všechno se mi zničilo. Můj nádherný růžový svět. Nemusím se ani ptát, jestli ty moje posraný stavy někdy zmizí.
Protože nezmizí. Seš jednou v píči, budeš na furt v píči. Tím, že budeš dělat všechno ostatní, ti dočasně jen pomůže zapomenout anebo to v sobě potlačit. Ale furt budeš ta stejná patetická zničená sračka.
Doufám, že se pletu.
Léky očividně beru jen tak. Že bych se po nich cítila líp... kéž by. Serotonin furt nikde. A třeba ani nebude.
2019 02/19 příšerně příšerný člověk
Sedím sama v pokoji ve tmě a píšu tenhle pitomej článek plný keců. Mám všeho dost. Všecko mě tak unavuje. Ani nevím co mám dělat. Co dělat se svým už tak dost zpackaným životem. Jak se to všecko vůbec stalo? Jak jsem se dostala až do tohohle bodu? Do bodu, kdy se cítím kompletně ztraceně a hrozně na dně? Přála bych si být alkoholik nebo závislá na drogách. Cokoli než depresivní pytel sraček, co se denně musí přetvařovat. Prostě mám těch hovadin už dost. Vše co se mi stane v životě je buď to nejhorší anebo je to tak skvělý, že si to nezasloužím a vzdám se toho.
Teď se ale vzdávám nad svým životem. Jsem nic. Stal se ze mě odpad společnosti. Stala jsem se přesně tím, čím jsem přísahala, že nikdy nebudu. A teď tu pláču nad svým zatraceným životem s nulovým tušením co s ním dělat. Já prostě nevím jak mám zpátky naskočit na trať a držet se jí. Nevím jak najít cestu zpátky a nevybočovat neustále špatným směrem.
Ztratila jsem veškerou naději. Všechna jiskra, i ta nejmenší radost... mi ze života zkrátka zmizelo. A nemyslím si, že to někdy ještě najdu. Možná, že to tam ještě někde hluboko je. Ale nevím jak se k tomu mám dostat. Protože já už nemám žádnou sílu. Nemám žádnou sílu na nic. Nejsem schopna naprosto ničeho. Je ze mě prakticky kripl. Cítím se tak příšerně bez života jako nikdy. Horší na tom je, že jsem stále naživu, ale uvnitř jsem mrtvá tak na tisíc krát.
Já prostě nevím, co bych teď měla dělat. Stala jsem se dospělákem už na základce, ale teď když jsem skutečně dospělá... tak jsem neskutečně ztracená v celým tom chaosu. Potřebovala bych někoho dospělýho, kdo by mi radil co a jak mám dělat. Protože já jako dospělá jsem totálně pohořela. Nedokážu na sebe ani spoléhat, protože vím, jak špatný můj psychický stav je. A nedokážu se toho pocitu zbavit. To vědění... že si neumím dát svůj život dohromady jako každý jiný tam venku. Že jsem nějaká jiná. Že mám v tom životě prostě šílený bordel.
Bohužel si to uvědomuju příliš dobře. Ale mám pocit, jako kdybych měla svázané ruce. Protože se mi před očima hroutí celý život a já nejsem schopna nic udělat. Jen tam stojím a čekám, dokud se vše nerozpadne.
Je mi ze sebe samé špatně od žaludku. Nedokážu ani vystát, že jsem sama sebou. Nechci být mnou. Kdo by chtěl? Se vším se tak hrozně trápím a ničím se tím. Nebyla jsem taková. Jako děcko jsem byla tak šťastná a byla vlastně ráda, že jsem se narodila. Proč se to teď změnilo? Proč se to muselo změnit? A co mě vůbec vedlo k tomu, změnit svůj životní styl na totálně toxický?
Přijde mi, že nenosím sebou nic víc, než deprese a pomalu je přenáším na své okolí jako jakýsi virus. Je mi ze sebe tak hrozně moc špatně...
Spáchala bych sebevraždu už dávno, ale nechci tady důležitý lidi nechat osamotě. Děsím se toho, že bych je už nikdy nemohla vidět a oni mě. Ale to nutkání... myslím jen na to, že bych to nekonečné trápení mohla ukončit hned. Ale moje oblíbený osoby mi to prostě nedovolí. Ale kdo ví, třeba by si ani nevšimli, že jsem pryč.
V takových temných chvílích bych potřebovala své vlastní světlo co mě dovede zpátky. Osobu, co mi sebevraždu vymluví a dá mi pocit, že jsem pro někoho důležitá a že to nejsou jen tak prázdná vyřčená slova. Že to všecko není jen mluvení do vzduchu.
Teď se ale vzdávám nad svým životem. Jsem nic. Stal se ze mě odpad společnosti. Stala jsem se přesně tím, čím jsem přísahala, že nikdy nebudu. A teď tu pláču nad svým zatraceným životem s nulovým tušením co s ním dělat. Já prostě nevím jak mám zpátky naskočit na trať a držet se jí. Nevím jak najít cestu zpátky a nevybočovat neustále špatným směrem.
Ztratila jsem veškerou naději. Všechna jiskra, i ta nejmenší radost... mi ze života zkrátka zmizelo. A nemyslím si, že to někdy ještě najdu. Možná, že to tam ještě někde hluboko je. Ale nevím jak se k tomu mám dostat. Protože já už nemám žádnou sílu. Nemám žádnou sílu na nic. Nejsem schopna naprosto ničeho. Je ze mě prakticky kripl. Cítím se tak příšerně bez života jako nikdy. Horší na tom je, že jsem stále naživu, ale uvnitř jsem mrtvá tak na tisíc krát.
Já prostě nevím, co bych teď měla dělat. Stala jsem se dospělákem už na základce, ale teď když jsem skutečně dospělá... tak jsem neskutečně ztracená v celým tom chaosu. Potřebovala bych někoho dospělýho, kdo by mi radil co a jak mám dělat. Protože já jako dospělá jsem totálně pohořela. Nedokážu na sebe ani spoléhat, protože vím, jak špatný můj psychický stav je. A nedokážu se toho pocitu zbavit. To vědění... že si neumím dát svůj život dohromady jako každý jiný tam venku. Že jsem nějaká jiná. Že mám v tom životě prostě šílený bordel.
Bohužel si to uvědomuju příliš dobře. Ale mám pocit, jako kdybych měla svázané ruce. Protože se mi před očima hroutí celý život a já nejsem schopna nic udělat. Jen tam stojím a čekám, dokud se vše nerozpadne.
Je mi ze sebe samé špatně od žaludku. Nedokážu ani vystát, že jsem sama sebou. Nechci být mnou. Kdo by chtěl? Se vším se tak hrozně trápím a ničím se tím. Nebyla jsem taková. Jako děcko jsem byla tak šťastná a byla vlastně ráda, že jsem se narodila. Proč se to teď změnilo? Proč se to muselo změnit? A co mě vůbec vedlo k tomu, změnit svůj životní styl na totálně toxický?
Přijde mi, že nenosím sebou nic víc, než deprese a pomalu je přenáším na své okolí jako jakýsi virus. Je mi ze sebe tak hrozně moc špatně...
Spáchala bych sebevraždu už dávno, ale nechci tady důležitý lidi nechat osamotě. Děsím se toho, že bych je už nikdy nemohla vidět a oni mě. Ale to nutkání... myslím jen na to, že bych to nekonečné trápení mohla ukončit hned. Ale moje oblíbený osoby mi to prostě nedovolí. Ale kdo ví, třeba by si ani nevšimli, že jsem pryč.
V takových temných chvílích bych potřebovala své vlastní světlo co mě dovede zpátky. Osobu, co mi sebevraždu vymluví a dá mi pocit, že jsem pro někoho důležitá a že to nejsou jen tak prázdná vyřčená slova. Že to všecko není jen mluvení do vzduchu.
2019 02/16 zlom ve mně vše dokud nebude co
Na dva týdny jsem vysadila léky a teď je zase začala brát znovu. Je mi po nich vždy tak divně. Pořád si na ně nedokážu zvyknout a ty vedlejší účinky mě někdy tak vytáčí. Vlastně mě poslední dobou vytáčí úplně všecko, ale to asi není novinka.
Tuhle jsem dostala po delší době další pořádnou panický záchvat. Brečela jsem nejmíň tak půl hodiny nebo hodinu. Bylo příšerný nechat vybuchnout takovou vlnu emocí, zvlášť když jsem byla na prášcích. Byla jsem na nich pravidelně dva měsíce a asi čekala zázraky. Místo toho se to se mnou zhoršovalo a nedávno jsem dostala dlouhodobou horečku a vysadila antidepresiva, protože jsem je nechtěla kombinovat s antibiotiky. Až na domácí léčení, tak mi bylo bez antidepresiv fajn. Cítila jsem se zase při smyslech, jako bych měla všech pět zase po hromadě. Teď se zase cítím víc utahaně a především hrozně otupěle. Pomalu přestávám opět vnímat která bije a ztrácím se v drogách v mých střevech. Žádná velká změna v něco lepšího se ke mně stále jaksi nedostává. A je to asi jedno. Protože už dávno jsem ztratila naději v to, že bych ještě někdy mohla cítit jakýsi naplnění svýho života nebo cokoli co má v člověku vyvolat pocit radosti.
Zvykla jsem si na svoje deprese natolik, že nejspíš moje tělo nemá potřebu mít radost. Protože už to zapomnělo. Za těch spoustu let jsem si zvykla na to jak to mám a kdybych měla možnost něco v přítomnosti změnit tak bych to nechala tak jak to je. Protože mám pocit, že ani není co měnit. I kdyby se to změnilo tak by se ani nic nezměnilo ve mně. Smířila jsem se dávno s tím, že ty vnitřní pocity už nikdy nezmizí. Že mě ty moje stavy nikdy neopustí a zůstanu depresivní pytel sraček dokud nějakým zázrakem neumřu. Ale vím, že mě bohužel čeká přespříliš dlouhý život a umřu na stáří. Nejsem na to připravená a nejradši bych se sebrala a skočila někde pod kola.
Kdo by řek, že jen dýchat bude někdy tak těžký.
Štve mě, že alespoň ty sebevražedný chvilky se postupně nevytrácí. Přijde mi, že každým dnem jsou ty myšlenky silnější a někdy ke skutečný akci nemám tolik daleko. V takových bezradných chvílích bych potřebovala někoho vedle sebe, komu zavolat a vyzpovídat se. Prostě mluvit do té doby, dokud se nebudu cítit o trochu líp. Aby v takových chvílích tam byl zkrátka někdo, kdo by mi tu sebevraždu rozmluvil. Protože já sama na to už nestačím. Nemám tak pevnou vůli a sebekontrolu. Každou chvíli bych mohla udělat nějakou další ze svých šíleností a nebyl by tam nikdo. Jen já.
Jenže lidi, kterým se jakž takž dokážu otevřít, vedle mě nikdy nejsou. Což mě v ten moment trhá na kusy ještě víc. Protože si uvědomuju, že jsem v tom úplně sama. Sama se sebou.
Nemůžu důvěřovat ani sobě.
S takovými myšlenkami je asi docela i zázrak být furt mezi živými.
Tuhle jsem dostala po delší době další pořádnou panický záchvat. Brečela jsem nejmíň tak půl hodiny nebo hodinu. Bylo příšerný nechat vybuchnout takovou vlnu emocí, zvlášť když jsem byla na prášcích. Byla jsem na nich pravidelně dva měsíce a asi čekala zázraky. Místo toho se to se mnou zhoršovalo a nedávno jsem dostala dlouhodobou horečku a vysadila antidepresiva, protože jsem je nechtěla kombinovat s antibiotiky. Až na domácí léčení, tak mi bylo bez antidepresiv fajn. Cítila jsem se zase při smyslech, jako bych měla všech pět zase po hromadě. Teď se zase cítím víc utahaně a především hrozně otupěle. Pomalu přestávám opět vnímat která bije a ztrácím se v drogách v mých střevech. Žádná velká změna v něco lepšího se ke mně stále jaksi nedostává. A je to asi jedno. Protože už dávno jsem ztratila naději v to, že bych ještě někdy mohla cítit jakýsi naplnění svýho života nebo cokoli co má v člověku vyvolat pocit radosti.
Zvykla jsem si na svoje deprese natolik, že nejspíš moje tělo nemá potřebu mít radost. Protože už to zapomnělo. Za těch spoustu let jsem si zvykla na to jak to mám a kdybych měla možnost něco v přítomnosti změnit tak bych to nechala tak jak to je. Protože mám pocit, že ani není co měnit. I kdyby se to změnilo tak by se ani nic nezměnilo ve mně. Smířila jsem se dávno s tím, že ty vnitřní pocity už nikdy nezmizí. Že mě ty moje stavy nikdy neopustí a zůstanu depresivní pytel sraček dokud nějakým zázrakem neumřu. Ale vím, že mě bohužel čeká přespříliš dlouhý život a umřu na stáří. Nejsem na to připravená a nejradši bych se sebrala a skočila někde pod kola.
Kdo by řek, že jen dýchat bude někdy tak těžký.
Štve mě, že alespoň ty sebevražedný chvilky se postupně nevytrácí. Přijde mi, že každým dnem jsou ty myšlenky silnější a někdy ke skutečný akci nemám tolik daleko. V takových bezradných chvílích bych potřebovala někoho vedle sebe, komu zavolat a vyzpovídat se. Prostě mluvit do té doby, dokud se nebudu cítit o trochu líp. Aby v takových chvílích tam byl zkrátka někdo, kdo by mi tu sebevraždu rozmluvil. Protože já sama na to už nestačím. Nemám tak pevnou vůli a sebekontrolu. Každou chvíli bych mohla udělat nějakou další ze svých šíleností a nebyl by tam nikdo. Jen já.
Jenže lidi, kterým se jakž takž dokážu otevřít, vedle mě nikdy nejsou. Což mě v ten moment trhá na kusy ještě víc. Protože si uvědomuju, že jsem v tom úplně sama. Sama se sebou.
Nemůžu důvěřovat ani sobě.
S takovými myšlenkami je asi docela i zázrak být furt mezi živými.
2019 01/24 sušenky
Naposledy jsem byla ve škole ve středu minulý týden. Pokaždý když jsem mimo lidi takhle dlouho tak mám pocit, že se už nedokážu zařadit do společnosti. Že se nedokážu mezi lidi vytratit a vyčnívám z davu, že mě společnost už nebere. Vždycky mi přišlo, že nikam nepatřím. Nemám nikde stálý místo, kde bych mohla zůstat napořád. Už nevím kam mám jít. Ať jsem kdekoli, prostě úplně necítím, že zapadám. Jako kdybych byla ztracený kousek, který nikam nezapadá ať už se otáčí jakkoliv. Jako kdybych byla nelegální věc, která nikdy vzniknout neměla a byla velkým červeným číslem označená.
Mimoto začínám asi mít i halucinace. Za poslední týden jsem viděla a zažila spousta divných věcí. Každou noc se mi zdávají zvláštní sny, kterým nerozumím. Ale jako kdyby se mi snažily něco říct. Občas do sebe zapadají jako puzzle, ale všechno je v hádankách. Většinu z nich si už ani nepamatuju a ani nemůžu říct, že bych nikdy sny neměla. Ale určitě jsem je neměla každou noc a určitě ne tři sny za jednu noc.
Samomluva u mě není nic nového. Každý si někdy povídá sám pro sebe. Dalo by se říct, že je to přemýšlení nahlas. Ale tohle se neblíží k halucinacím ani trochu. Myslím si, že je ze mě už oficiální blázen. Vždycky jsem tvrdila, že nejsem šílenec. Jen vidím svět v jiném světle než ostatní. Ale vidět a cítit věci, které tam nejsou a nestaly se... to přece nemůže být normální. Možná to dělají prášky. Ale co když to řeknu doktorce a ta usoudí, že mě zavře v léčebně? Uvidím jí příští týden, ale o těch halucinacích se jí zmiňovat asi nebudu.
Blázen jsem jen tím, že vidím věci, které tam nejsou. Ale jinak jsem furt plně při smyslech. Dokud se svými halucinacemi nemluvím, tak to ze mě ještě nedělá blázna, že? Navíc si je i uvědomuju, i když mám někdy pochybnosti a mám trochu problém rozlišit věci od skutečnosti a fantazie.
V noci se pořád budím, ale dokážu hned usnout. Taky skoro každou noc usínám s mokrou tváří. Úzkosti mám docela častý, za to panický záchvaty už moc ne. Ale čekám na den, kdy se něco hrozně zesere. Pořád přemýšlím, jestli se mám zabít. Přemýšlím nad tím vlastně každý ráno, co se probudím. Říkám si, že už toho všeho bylo dost. Přešla jsem svůj limit existence a můj celý život je jedna velká lež.
Život je někdy sladký. Někdy hořký. A někdy obojí.
A můj je hořký ažaž.
Chci prostě odejít nafurt.
Nikam nepatřím.
Nikde nemám místo.
Žít je pro mě utrpení.
Smrt je pro mě osvobození.
Mimoto začínám asi mít i halucinace. Za poslední týden jsem viděla a zažila spousta divných věcí. Každou noc se mi zdávají zvláštní sny, kterým nerozumím. Ale jako kdyby se mi snažily něco říct. Občas do sebe zapadají jako puzzle, ale všechno je v hádankách. Většinu z nich si už ani nepamatuju a ani nemůžu říct, že bych nikdy sny neměla. Ale určitě jsem je neměla každou noc a určitě ne tři sny za jednu noc.
Samomluva u mě není nic nového. Každý si někdy povídá sám pro sebe. Dalo by se říct, že je to přemýšlení nahlas. Ale tohle se neblíží k halucinacím ani trochu. Myslím si, že je ze mě už oficiální blázen. Vždycky jsem tvrdila, že nejsem šílenec. Jen vidím svět v jiném světle než ostatní. Ale vidět a cítit věci, které tam nejsou a nestaly se... to přece nemůže být normální. Možná to dělají prášky. Ale co když to řeknu doktorce a ta usoudí, že mě zavře v léčebně? Uvidím jí příští týden, ale o těch halucinacích se jí zmiňovat asi nebudu.
Blázen jsem jen tím, že vidím věci, které tam nejsou. Ale jinak jsem furt plně při smyslech. Dokud se svými halucinacemi nemluvím, tak to ze mě ještě nedělá blázna, že? Navíc si je i uvědomuju, i když mám někdy pochybnosti a mám trochu problém rozlišit věci od skutečnosti a fantazie.
V noci se pořád budím, ale dokážu hned usnout. Taky skoro každou noc usínám s mokrou tváří. Úzkosti mám docela častý, za to panický záchvaty už moc ne. Ale čekám na den, kdy se něco hrozně zesere. Pořád přemýšlím, jestli se mám zabít. Přemýšlím nad tím vlastně každý ráno, co se probudím. Říkám si, že už toho všeho bylo dost. Přešla jsem svůj limit existence a můj celý život je jedna velká lež.
Život je někdy sladký. Někdy hořký. A někdy obojí.
A můj je hořký ažaž.
Chci prostě odejít nafurt.
Nikam nepatřím.
Nikde nemám místo.
Žít je pro mě utrpení.
Smrt je pro mě osvobození.
2019 01/15 démoni pod dekou
Někdy je jednodušší se se svými problémy svěřit někomu úplně cizímu než někomu, koho znám celý svůj život. Člověk by měl pocit, že daná blízká osoba by ho už nikdy neviděla stejně. Proto je snazší všechno říct někomu koho už v životě neuvidím. Horší je, když si i k tomu cizímu člověku vytvořím jakýsi vztah a mít pocit, že té osobě můžu říct úplně všecko. Jenže i cizí lidi brzy omrzím a rozhodnou se odejít. Stejně jako všichni ostatní odcházejí. Tu bolest už dávno znám, ale bolí to pořád stejně.
Díky tomu jsem se ale začala víc otevírat jedné z mých nejoblíbenějších osob. Sice jsem toho neřekla moc, ale na mě to byl velký posun. Začínala jsem i pomalu cítit, jak ta tíha na mých zádech je mnohem lehčí. Jenže ty příšerný pocity... furt se mě to drží zuby nehty. Cítím se bezradně, začínala jsem se konečně zase otevírat a zas a znovu se do sebe pomalu uzavírám. Zase se pomalu schovávám do své bubliny, která je pro ostatní neproniknutelná.
Když jsem se svěřovala... cítila jsem ten neskutečný pocit úlevy. Bylo to poprvé, co se mi takhle po tolika letech ulevilo. Bylo to taky vůbec poprvé, co jsem se z vlastní vůle svěřila, bez pocitu nucenosti nebo ještě větší tíhy nebo sebenenávisti. Už jsem přestávala věřit, že by se mi mohlo kdy ulevit a vůbec se někomu svěřit proti své vůli. Ale ta tíha se vrací zpátky.
Cítím se mnohem osaměleji než kdy jindy a je mi příšerně. Strašně. Mizerně.
Připadá mi, že ty zasraný prášky zobu jen tak pro zábavu. Hlavně se bojím placebo efektu. Moje paranoia je větší. A ty pohledy všech... nevím co je na mně tak zajímavého, ale ať se koukají. Už je mi to jedno. Nebudu jim věnovat svou pozornost jen proto, že já dostala jejich. Není to moje chyba. Lidé občas bývají zvědaví.
I přesto, že kouřím jednu cigaretu za druhou, tak se mi zlepšilo dýchání a nemívám už tak časté panické ataky. Ale úzkosti mám snad skoro každou noc co jdu spát. Je to příšerný. Protože jsem unavená a na těch pár hodin spánku chci zapomenout na to, že vůbec žiju. Jenže pak se mi nepříjemně zrychluje dech a za chvíli mám zase mokré tváře. Hydratuju svoje věci okolo sebe do té doby, dokud se z toho neunavím a neusnu. Ráno se pak probouzím se zarudlými oči a cítím se pak jako kus posranýho hovna.
Nemám těžký dny. Nemám ani těžký měsíce. Můj celý život je těžký a kurevsky únavný. Nebaví mě to. Přišla jsem o všechny svoje koníčky a nedokážu se ničím zabavit. Už mě ani nic nebaví. Nic mě nezajímá. Nedokážu pomalu ani mít radost z malých věcí. Už mě ani nebaví hledat slova na to jak se cítím.
Je mi prostě totálně na hovno.
Ani utíkání z jednoho místa na druhé mi nepomůže s tím, jak hrozný to je. Přijde mi, že to už nic nedokáže spravit. Že se už v životě nikdy neslepím. Že už nikdy nenajdu cestu zpátky k tomu, jaká jsem byla před tímhle vším. Ztrácím úplně vše a já se natahuju co nejvíc, abych to 'vše' chytila včas. Ale než to stihnu tak je to dávno pryč.
Zasranej protivnej život.
Díky tomu jsem se ale začala víc otevírat jedné z mých nejoblíbenějších osob. Sice jsem toho neřekla moc, ale na mě to byl velký posun. Začínala jsem i pomalu cítit, jak ta tíha na mých zádech je mnohem lehčí. Jenže ty příšerný pocity... furt se mě to drží zuby nehty. Cítím se bezradně, začínala jsem se konečně zase otevírat a zas a znovu se do sebe pomalu uzavírám. Zase se pomalu schovávám do své bubliny, která je pro ostatní neproniknutelná.
Když jsem se svěřovala... cítila jsem ten neskutečný pocit úlevy. Bylo to poprvé, co se mi takhle po tolika letech ulevilo. Bylo to taky vůbec poprvé, co jsem se z vlastní vůle svěřila, bez pocitu nucenosti nebo ještě větší tíhy nebo sebenenávisti. Už jsem přestávala věřit, že by se mi mohlo kdy ulevit a vůbec se někomu svěřit proti své vůli. Ale ta tíha se vrací zpátky.
Cítím se mnohem osaměleji než kdy jindy a je mi příšerně. Strašně. Mizerně.
Připadá mi, že ty zasraný prášky zobu jen tak pro zábavu. Hlavně se bojím placebo efektu. Moje paranoia je větší. A ty pohledy všech... nevím co je na mně tak zajímavého, ale ať se koukají. Už je mi to jedno. Nebudu jim věnovat svou pozornost jen proto, že já dostala jejich. Není to moje chyba. Lidé občas bývají zvědaví.
I přesto, že kouřím jednu cigaretu za druhou, tak se mi zlepšilo dýchání a nemívám už tak časté panické ataky. Ale úzkosti mám snad skoro každou noc co jdu spát. Je to příšerný. Protože jsem unavená a na těch pár hodin spánku chci zapomenout na to, že vůbec žiju. Jenže pak se mi nepříjemně zrychluje dech a za chvíli mám zase mokré tváře. Hydratuju svoje věci okolo sebe do té doby, dokud se z toho neunavím a neusnu. Ráno se pak probouzím se zarudlými oči a cítím se pak jako kus posranýho hovna.
Nemám těžký dny. Nemám ani těžký měsíce. Můj celý život je těžký a kurevsky únavný. Nebaví mě to. Přišla jsem o všechny svoje koníčky a nedokážu se ničím zabavit. Už mě ani nic nebaví. Nic mě nezajímá. Nedokážu pomalu ani mít radost z malých věcí. Už mě ani nebaví hledat slova na to jak se cítím.
Je mi prostě totálně na hovno.
Ani utíkání z jednoho místa na druhé mi nepomůže s tím, jak hrozný to je. Přijde mi, že to už nic nedokáže spravit. Že se už v životě nikdy neslepím. Že už nikdy nenajdu cestu zpátky k tomu, jaká jsem byla před tímhle vším. Ztrácím úplně vše a já se natahuju co nejvíc, abych to 'vše' chytila včas. Ale než to stihnu tak je to dávno pryč.
Zasranej protivnej život.