Neměla bych se vzdávat tak rychle. Ale už se nedokážu dál snažit. Když konečně začne svítat na lepší časy, tak je to zas v hajzlu. Je mi pod psa. Vnitřně hrozně trpím, jsem v nekonečné agónii. Skoro jako kdyby na mně ležel celý vesmír. Nedokážu se normálně nadechnout, musím dýchat manuálně. Jako kdybych potřebovala příručku jak správně dýchat a nepropadnout panice. Ale i kdybych nějakou takovou příručku měla, tak by mi nepomohla.
Jsem tak hrozně nešťastný člověk. Tak šíleně moc, až mě to psychicky i fyzicky bolí. Nevím co mám dělat, abych byla šťastnější a spokojenější. I když se řídím nebo neřídím pravidly... furt mi to nestačí k tomu, abych byla spokojená. Jsou dny, kdy se cítím naprosto okej. Ale takový dny jsou bohužel dočasný, někdy i chvilkový. Přála bych si se narodit znovu, abych udělala lepší rozhodnutí a měla se v budoucnu líp. Kdo ví.
Možná to je neodvratný a to co se má stát se eventuálně stane. Třeba i změnou minulosti bych nebyla schopna ovlivnit budoucnost. Pokládám si otázky, jaký má vůbec smysl být tu.
Být naživu.
Jsem tak bezcenná...
... bezvýznamná...