Fyzicky zdráva.
Psychicky nestabilní.
Stále na tomhle zasraným světě.
Zatím bych tenhle rok ohodnotila jako relativně ok a v chaosu. V chaosu jako celý můj zbytečný život. Asi někoho už unavují moje skvělé posty o sebelítosti a jak ze sebe tak ráda dělám chudinku (pokud-li to někdo čte). Ale mám to v píči, chvíli jsem se měla fajn a důvod proč jsem nic nepostovala byl ten, že jsem měla krizi otupělosti, kdy se mi v hlavě nevyplodilo ani to nic.
Abych dohnala těch pár měsíců od posledního postu, kdy jsem se omylem předávkovala, tak mám práci, která mě nebaví, ale peníze mi stačí. Z 90% se mi konečně vyplní jeden z mých cílů - odstěhování se od rodičů, čímž uniknu celému rodinnému dramatu, ale nějakou chvíli si tu budu muset ještě vytrpět. Střední zatím nemám v plánu si dodělat a vlastně ani nevím jestli chci. Taky jsem potkala skvělého člověka, se kterým si rozumím ve všem a dokonale vyplňuje tu prázdnotu ve mně.
Uběhlo půl roku od nového roku a já konečně vidím nějaký pozitivní progres v mém zkurveném životě, kdy se skutečně posouvám vpřed a nejsem zaseklá na jednom vymrdaným místě. To samé bohužel nemůžu říct o vztahu mezi mnou a rodinou. Spíš je mezi námi ještě větší propast než kdy předtím. Já nerozumím svojí rodině a oni zase nerozumí mně, takhle to bylo odjakživa. Někdy bych si přála, abych byla adoptovaná a věděla, že tahle rodina vlastně není skutečně má rodina. Přišla jsem si vždy odcizeně, už mi ani nepřipadá, že v mém pokoji je bezpečno a ani, že někdy bylo.
Krom toho, že se mi život začíná pomalu obracet v to lepší světlo, občas mám stále chuť umřít. A to se asi bohužel nikdy nezmění.