Za týden mi zase začíná škola a já z toho začínám schýzovat, že po týdnu se musím vrátit za lavice a sedět tam v klidu a poslušně poslouchat. Cítím se slabší každou vteřinou, co uběhne. Nenávidím svůj život a kdybych na to měla koule, ukončila bych ho. Udělala bych za zavřenými dveřmi a našli by mě pravděpodobně až potom, co by se všichni vrátili domů.
Probírala jsem smrt s bratrem. Mrzí mě, že mě nebere vážně, když řeknu "chci se zabít".
Žiletku jsem už nějaký ten týden omezila a snažím se od ní držet dál. Během těchto chvíli to je ale nejtěžší. Pokaždé když mám sebevražedné myšlenky, vzpomenu si na ty lidi. Na ty lidi, pro který tu chci být... Teda asi mě nepotřebují, ale mám takový pocit, že jim jsem potřebná, protože jako jedna z mála je skutečně poslouchám. Je to pro mě důkaz toho, že mi ti lidé důvěřují natolik, aby mi sdělili své problémy a vážím si toho. Jenže já jim bohužel ten pocit opětovat nemůžu. Nedůvěřuju nikomu natolik, abych se jim svěřila se vším, co mě tíží a trápí.
Nikdo netvrdil, že žít život bude jednoduchý. Bohužel není. A moje slabá místa to potvrzují. Kdybychom byly sochy, tak jsem ve fázi polo-rozpadu. Stačil by jediný dotek a má socha by se sesypala v hromádku prachu.
Chci mít někoho, kdo by mě bral skutečně za slovo. Někdo, kdo mě bude brát vážně, když mu povím, že se zabiju. Aby mi to rozmluvil, zkusil rozveselit nebo tak. Jak zvláštní je, když si člověk sám naplánuje datum své sebevraždy?
Hodně... asi.
Člověk musí být tak strašně křehký a zranitelný, aby sám usoudil, že se zabije. A i když to člověk tvrdí a opakuje tu samou větu stále dokola... neznamená to, že to nemusí skutečně udělat. Kdyby se někdo podíval na mě, nikdo by si neřekl, že jsem sebevražedný typ. A i když mám docela nahnáno si sáhnout na život, přesto jsem se o to pokusila už dvakrát. Svět je tak šílený svět plný figurín. Shodíte jednu, spadnou všechny. Jen ti nejsilnější dokážou stále stát na svém místě.
Neustále opakuju, jak to nedávám a podobný sračky. Ale nic jiného mi v podstatě nezbývá. Můžu si jen stěžovat. Propít dny a noci. Probrečet je. Prokouřit je. Ale to všechno pořád nebude stačit k tomu, abych překonala své myšlenky. Zbytečně ze sebe dělám šaška, aby se ostatní smáli. Ale pro mě nikdo šaška nedělá. Občas se musím rozesmávat sama, nejspíš proto, že jsem asi jediná, na koho se můžu spolehnout.
Přemýšlela jsem i o plánované společné sebevraždě. Proč? Protože bych takhle neumřela sama a aspoň umřela s někým, koho bych měla ráda... Cítím se teď tak hrozně bezmocně. Mám pocit, že si tu jen prázdně vylejvám pocity.
Slova jsou jiná, pocity stále stejná.
2018 02/06 Ahoj únore
Snažím se myslet na veselé vzpomínky, které se mi uložily v hlavě a utlačit tak špatné vzpomínky. Ale ať se snažím jak se snažím, ty zlé vzpomínky si vždycky najdou nějakou skulinku. Přes svoje slzy sotva vidím na klávesy.
Už ani nevím, co mám dělat se svými depresemi. Chci si o tom všem s někým promluvit... ale je to tak kurevsky těžký. Je tak moc těžký se ozvat a něco říct. Už měsíc jsem se úspěšně nepořezala, ale cítím, jak na mě ta těžká nálada opět doléhá a já nevím, jak to mám zastavit. Je to jako bych padala nekonečným prostorem čím dál hlouběji od všeho co znám. Musel by se teď stát opravdu zázrak, aby mě něco od toho vytáhlo.
V životě je toho tolik, kolik bych toho chtěla udělat. Ale nikdy k tomu nebudu mít příležitost. Snažím se myslet jasně, ale nejde to. Moje špatné zkušenosti mi přehlušují vše v hlavě. Jako kdyby mě něco nutilo, si ty hnusný věci zapamatovat úplně všechny a nikdy na ně nezapomenout. Jsem v tak šílených bolestech, že tam uvnitř mě bych to srovnala s peklem. Uvnitř jsem v takové agónii, řvu... snažím se dostat skrz tu nekonečnou změť všeho, abych se mohla konečně nadechnout. Cítím se jak uprostřed svého největšího strachu, který mi nedovoluje vstát a utéct od toho. Jako bych se topila ve vlastním strachu a snažila se najít jakoukoliv cestu ven, i když tam žádné dveře ani zdi nejsou. Ten strach je nekonečný, nikdy nekončící noční můra. Mísí se s úzkostmi, ale barvu nemění. Vše je stále kompletně černě černé. Vše je tam tak tmavé, že si nevidím na vlastní stopy. Nevidím svoje ruce a nohy, když se na ně podívám. Kdybych se podívala do zrcadla, neviděla bych ani svůj obličej.
Nejraději bych si vyškrábala mozek z hlavy. Šílím z těch myšlenek. Buď nespím, anebo se probouzím propocená. Zdají se mi šílený sny. Mimo noc na mě během dne doléhají mikrospánky, i když jsem se v noci prospala. V jednu chvíli se usmívám a rozplývám se nad veselými zážitky. V tu další mám sebevražedné sklony.
Po týdnu jsem se vrátila do školy. Ale během cesty jsem se chtěla otočit a zamknout se v pokoji. Měla jsem pocit, že se už nedokážu plnohodnotně zařadit do společnosti. Vždycky si jen přeju, abych to mezi lidmi ten týden vydržela a nezlomila se uprostřed dne. V to včerejší pondělí jsem myslela, že se zlomím uprostřed hodiny. Ale nuceně jsem se smála, aby mi nevytryskly slzy a já se tam nesložila na zem s tím, že to už nezvládám.
Tolikrát jsem přemýšlela a představovala si, že bych to pověděla svojí třídní profesorce. Ale nemám pocit, že by mi nějak pomohla. Akorát by zavolala rodiče, před kterými chci tohle všechno zatajit. Myslela jsem i na to, že se teď zabiju, jakmile dopíšu poslední slova. Ale mám z toho strach. Mám strach z toho, že umřu takhle zničená a neodejdu z tohoto pošetilýho světa spokojeně a klidně. Kdybych se teď zabila, během svoji sebevraždy by mi hlavou prolítávaly všechny ty zasraný vzpomínky. Důkazy na to, jak perfektně jsem vše zpackala. Důkaz toho, že jako člověk jsem neuměla žít. Smrt by v tuto chvíli byla pro mě obrovským milosrdenstvím. Smrt je svým způsobem útěchou. Jakými si dveřmi ke svobodě.
Měla jsem možnost se těchto 'dveří' chopit a odejít od všeho jednou provždy. Kdybych to bývala byla udělala, byla bych teď mrtvá rok a čtyři měsíce. Protože před rokem a čtyřmi měsíci byla právě ta chvíle, kdy jsem si poprvé pokusila sáhnout na život.
Lidé jsou úžasným ztělesněním obrovské katastrofy.
Už ani nevím, co mám dělat se svými depresemi. Chci si o tom všem s někým promluvit... ale je to tak kurevsky těžký. Je tak moc těžký se ozvat a něco říct. Už měsíc jsem se úspěšně nepořezala, ale cítím, jak na mě ta těžká nálada opět doléhá a já nevím, jak to mám zastavit. Je to jako bych padala nekonečným prostorem čím dál hlouběji od všeho co znám. Musel by se teď stát opravdu zázrak, aby mě něco od toho vytáhlo.
V životě je toho tolik, kolik bych toho chtěla udělat. Ale nikdy k tomu nebudu mít příležitost. Snažím se myslet jasně, ale nejde to. Moje špatné zkušenosti mi přehlušují vše v hlavě. Jako kdyby mě něco nutilo, si ty hnusný věci zapamatovat úplně všechny a nikdy na ně nezapomenout. Jsem v tak šílených bolestech, že tam uvnitř mě bych to srovnala s peklem. Uvnitř jsem v takové agónii, řvu... snažím se dostat skrz tu nekonečnou změť všeho, abych se mohla konečně nadechnout. Cítím se jak uprostřed svého největšího strachu, který mi nedovoluje vstát a utéct od toho. Jako bych se topila ve vlastním strachu a snažila se najít jakoukoliv cestu ven, i když tam žádné dveře ani zdi nejsou. Ten strach je nekonečný, nikdy nekončící noční můra. Mísí se s úzkostmi, ale barvu nemění. Vše je stále kompletně černě černé. Vše je tam tak tmavé, že si nevidím na vlastní stopy. Nevidím svoje ruce a nohy, když se na ně podívám. Kdybych se podívala do zrcadla, neviděla bych ani svůj obličej.
Nejraději bych si vyškrábala mozek z hlavy. Šílím z těch myšlenek. Buď nespím, anebo se probouzím propocená. Zdají se mi šílený sny. Mimo noc na mě během dne doléhají mikrospánky, i když jsem se v noci prospala. V jednu chvíli se usmívám a rozplývám se nad veselými zážitky. V tu další mám sebevražedné sklony.
Po týdnu jsem se vrátila do školy. Ale během cesty jsem se chtěla otočit a zamknout se v pokoji. Měla jsem pocit, že se už nedokážu plnohodnotně zařadit do společnosti. Vždycky si jen přeju, abych to mezi lidmi ten týden vydržela a nezlomila se uprostřed dne. V to včerejší pondělí jsem myslela, že se zlomím uprostřed hodiny. Ale nuceně jsem se smála, aby mi nevytryskly slzy a já se tam nesložila na zem s tím, že to už nezvládám.
Tolikrát jsem přemýšlela a představovala si, že bych to pověděla svojí třídní profesorce. Ale nemám pocit, že by mi nějak pomohla. Akorát by zavolala rodiče, před kterými chci tohle všechno zatajit. Myslela jsem i na to, že se teď zabiju, jakmile dopíšu poslední slova. Ale mám z toho strach. Mám strach z toho, že umřu takhle zničená a neodejdu z tohoto pošetilýho světa spokojeně a klidně. Kdybych se teď zabila, během svoji sebevraždy by mi hlavou prolítávaly všechny ty zasraný vzpomínky. Důkazy na to, jak perfektně jsem vše zpackala. Důkaz toho, že jako člověk jsem neuměla žít. Smrt by v tuto chvíli byla pro mě obrovským milosrdenstvím. Smrt je svým způsobem útěchou. Jakými si dveřmi ke svobodě.
Měla jsem možnost se těchto 'dveří' chopit a odejít od všeho jednou provždy. Kdybych to bývala byla udělala, byla bych teď mrtvá rok a čtyři měsíce. Protože před rokem a čtyřmi měsíci byla právě ta chvíle, kdy jsem si poprvé pokusila sáhnout na život.
Lidé jsou úžasným ztělesněním obrovské katastrofy.