Za týden mi zase začíná škola a já z toho začínám schýzovat, že po týdnu se musím vrátit za lavice a sedět tam v klidu a poslušně poslouchat. Cítím se slabší každou vteřinou, co uběhne. Nenávidím svůj život a kdybych na to měla koule, ukončila bych ho. Udělala bych za zavřenými dveřmi a našli by mě pravděpodobně až potom, co by se všichni vrátili domů.
Probírala jsem smrt s bratrem. Mrzí mě, že mě nebere vážně, když řeknu "chci se zabít".
Žiletku jsem už nějaký ten týden omezila a snažím se od ní držet dál. Během těchto chvíli to je ale nejtěžší. Pokaždé když mám sebevražedné myšlenky, vzpomenu si na ty lidi. Na ty lidi, pro který tu chci být... Teda asi mě nepotřebují, ale mám takový pocit, že jim jsem potřebná, protože jako jedna z mála je skutečně poslouchám. Je to pro mě důkaz toho, že mi ti lidé důvěřují natolik, aby mi sdělili své problémy a vážím si toho. Jenže já jim bohužel ten pocit opětovat nemůžu. Nedůvěřuju nikomu natolik, abych se jim svěřila se vším, co mě tíží a trápí.
Nikdo netvrdil, že žít život bude jednoduchý. Bohužel není. A moje slabá místa to potvrzují. Kdybychom byly sochy, tak jsem ve fázi polo-rozpadu. Stačil by jediný dotek a má socha by se sesypala v hromádku prachu.
Chci mít někoho, kdo by mě bral skutečně za slovo. Někdo, kdo mě bude brát vážně, když mu povím, že se zabiju. Aby mi to rozmluvil, zkusil rozveselit nebo tak. Jak zvláštní je, když si člověk sám naplánuje datum své sebevraždy?
Hodně... asi.
Člověk musí být tak strašně křehký a zranitelný, aby sám usoudil, že se zabije. A i když to člověk tvrdí a opakuje tu samou větu stále dokola... neznamená to, že to nemusí skutečně udělat. Kdyby se někdo podíval na mě, nikdo by si neřekl, že jsem sebevražedný typ. A i když mám docela nahnáno si sáhnout na život, přesto jsem se o to pokusila už dvakrát. Svět je tak šílený svět plný figurín. Shodíte jednu, spadnou všechny. Jen ti nejsilnější dokážou stále stát na svém místě.
Neustále opakuju, jak to nedávám a podobný sračky. Ale nic jiného mi v podstatě nezbývá. Můžu si jen stěžovat. Propít dny a noci. Probrečet je. Prokouřit je. Ale to všechno pořád nebude stačit k tomu, abych překonala své myšlenky. Zbytečně ze sebe dělám šaška, aby se ostatní smáli. Ale pro mě nikdo šaška nedělá. Občas se musím rozesmávat sama, nejspíš proto, že jsem asi jediná, na koho se můžu spolehnout.
Přemýšlela jsem i o plánované společné sebevraždě. Proč? Protože bych takhle neumřela sama a aspoň umřela s někým, koho bych měla ráda... Cítím se teď tak hrozně bezmocně. Mám pocit, že si tu jen prázdně vylejvám pocity.
Slova jsou jiná, pocity stále stejná.