Mám ráda, když je teplota a počasí tak akorát. Ale přikláním se raději k teplu, než k zimě. Miluju, když na své kůži cítím tu energii a to dokonalé teplo paprsků, které na mě dosahují. Ale opalování nesnáším. Mám raději světlo, než tmu. Před dvěma dni jsem se zase psychicky zhroutila. Bylo to snad poprvé, co mě to chytlo takhle brzy ráno. Pes mi ležel u nohou a během mých úzkostí se ani nehnul. Měla jsem chuť řvát, ale nechtěla jsem, aby se mě pes bál a v tu dobu lidi ještě spali. Všude jinde bylo ticho. Jen v mém pokoji se v rohu ozývalo nekonečné fňukání. Nekonečný nářek ublíženého sensitivního člověka. Probrečela jsem celý ráno a měla po zbytek dne napuchlé a zarudlé oči.
Můžu ti něco říct? Jen si tu k sobě povídat a vést si tu zbytečně svůj monolog jako vždycky.
Mám pocit, že mi lidi nerozumí. Že mi nikdo nerozumí. I když je tu přes sedm biliónů lidí, mám pocit, že... tu jsem hrozně sama. Úplně sama. I když se svěřím, tak mi nikdo nic neřekne. Neposlouchají mě. Anebo začnou mluvit o tom, co se stalo jim. Ale už to není o mně. Začíná to být o nich. Nakonec jsem já ta, která zase jen poslouchá. Jsem to zase já, koho zazdili. O mně nechce slyšet nikdo. Rodina... ani ti, kteří si na opravdové přátele jen hrají. Nejsou pro mě skutečnými, když mi odmítli pomoct. Jen přihlíželi a ani se nesnažili mi nijak ulehčit situaci. Byla jsem úplně sama. A furt jsem.
Někdy si přeju se znovu pobláznit, jako to tak kdysi bývalo s X. Nakonec si myslím, že je asi i dobře, že mě tohle tak zničilo. Nebýt toho, do teď bych věci neviděla tak jasně. Snadno bych přehlédla všechno. Přináší mi to trauma do teď, ale asi to tak vždycky mělo být. Asi jsem se narodila k tomu být tak křehká. Přeju si, abych nebyla tak hodná. Beru to jako špatnou vlastnost. Protože jsem hodná i na ty, kteří si to nezaslouží. Lidi toho využívají. Kvůli tomu mě to rozebírá na mnohem menší kousky.
Přemýšlela jsem, jestli se mám přeci jen zabít. Jakou to pro mě má cenu tu zůstávat. Akorát tak trpím a já už to dál snášet nechci. Peklo neexistuje. Život samotný je peklem. Nebe neexistuje. Po smrti nic není. Už jsem vlastně zapomněla, proč jsem se pokusila o sebevraždu. Nevzpomínám si, co mi v tom zabránilo. Jak jsem řekla, smrt by byla pro mě jedině milosrdenstvím. Tak proč si nedokážu sáhnout nad svůj limit? Proč to není tak jednoduchý stejně jako když na to jen myslím? Byla bych konečně volná. Osvobozená. Ani samotná gravitace by mě tu nedržela. Tak čeho se tak bojím? Je to doslova otázka života a smrti. Ale otázka, na kterou bohužel neznám odpověď.
Je šílený, jak jeden jediný rok se může zdát jako celá věčnost. Zdá se mi to nekonečný. Nikdy nekončící, uváznutý ve smyčce plného chaosu. Ve smyčce samotného času. Nikdy nemít možnost se z toho dostat pryč. Tornádo plné agónie šílenství. Co když existuje jen jeden den, který ale pokaždé probíhá jinak. Je to stereotyp... anebo zaseknutí v časové smyčce?
Zasekli se i všichni ostatní nebo jsem to zase jen já?
Jak jednoduchý je říct, že zmizíš. Ale bohužel není. Před zmizením si musíš projít nehezkou trnitou cestou. Pak se uvidí, jestli zmizíš anebo zůstaneš napořád.