Jak hrozně jsem se mýlila.
U doktorky jsem se ve středu sice nedozvěděla tu skvělou zprávu, že mi zbývá pár měsíců a umírám na vzácnou nemoc. Ale moje fyzická bolest, kterou pociťuju na srdci mám údajně z nervů, depresí, úzkostí... Taky to není skvělá zpráva. Alespoň nebudu muset chodit zas ke kardioložce. Protože teď to bohužel má co dělat s mojí psychickou stránkou. Je šílený jak je vše propojený i když si člověk myslí, že není a vše je o náhodě. Matka se mě na to ptala, jestli sem objednaná u kardioložky. Když jsem jí řekla že ne, začala po mně zas ječet. Ale jak jí mám vysvětlit, že ty bolesti srdce nemám kvůli nemoci, ale kvůli svý posraný psychice. Myslím, že ani ona sama nevěřila tomu, když mi tvrdila, že je moje "kamarádka". Byl to jen hodně špatný vtip a pokus o to, aby ze mě něco vytáhla. Takhle ona hraje celej svůj život. Manipuluje lidmi okolo sebe svými nechutnými lži, který pak vykládá přímo mně do očí a myslí si, jak jí to projde i u mě. Těch jejích sraček mám už dost. Nepotřebuju řešit i její hovna nebo hovna někoho jinýho, když mi stačí ty moje.
U doktorky jsem se naštěstí nerozbrečela, ale nechybělo mi k tomu málo. Ve městě kde bydlím, žádný psycholog pro dospělý není. Ale budu to s ní ještě rozebírat v pátek, aby si zkontrolovala moji imunitu a bude mi zas odebírat krev. Od středy se snažím nebýt tak v depresi a neublížit si. Ale deprese mám v jednom kuse. Od minulého týdne furt jen spím a v půlce týdne jsem zas vzhůru do rána. Tak jsem hledala všude možný psychology pro dospělý, kteří by mi mohli aspoň trochu ulevit a pomoct mi spát s lehčí hlavou. Od té chvíle furt přemýšlím, jestli se u ní stavit. Jestli jsem připravena vysvětlit, proč jsem přišla a tak. Ale asi nejsem. U doktorky jsem se musela vyhecovat na místě, abych jí vůbec něco řekla a bilo mi srdce jako blázen.
Všechen tenhle jakýsi comingout je o ničem. Člověk by si myslel, jak mu bude líp. Je mi akorát tak hůř než mi bylo předtím. A kdo ví jak bych se cítila po tom, co bych si prošla prvním sezením u psychologa. A to jsem doktorce neřekla ani třetinku. Vlastně jsem jí to nedokázala ani pořádně vysvětlit, proč a kvůli čemu se tak cítím. Jsem v hajzlu prostě ze všeho. Asi nemám žádný specifický důvod proč, jak, kde, kvůli komu... prostě je ten pocit asi ve mně. Společnost mě odvrhla už dávno, lidi civí, šuškají si, nadávají... zvykla jsem si. Lidi jsou takhle v prdeli hlavně kvůli tomu, jak se k sobě chovají. Ubližují si a je jedno proč.
Nechci se užírat ve svých temných chvilkách a čekat na pomoc. Sama to nezvládám, ale taky se bojím požádat o pomoc. Protože víckrát než jednou nebo třikrát se mi stalo, že jsem se svěřila s jedinou věcí a nedostalo se mi žádné pomoci. Je to jako bych mluvila prázdně do zdi. Byl to pokaždý typ konverzace "No jo, jen si povídej ty svoje nesmysly. Stejně tě neposlouchám." Nikdo se mi nemůže kurva divit, že to chci zvládnout sama. Ale jak dlouho se o to pokouším? I přes ty roky mi je čím dál hůř a já hned z několika důvodů odmítám cizí pomoc, protože kvůli tomu nedokážu lidem ani důvěřovat. Ze všech je mi zle, čekám jen kdy se všichni rozhodnou se pozabíjet a já si ten chaos budu užívat.
Bojím se jen probouzet, když vím, že mě čeká další dlouhý a bezvýznamný den. Bojím se, že každý den bude tím nejhorším. Bojím se, že během dne mě chytne záchvat. Bojím se, že se přestanu ovládat a ta maska, kterou jsem si za ty roky vybudovala, mi nechtěně uklouzne a všichni uvidí jak slabá jsem. Bojím se, že jednoho dne tu bude někdo, kdo uvidí skrz mě a bude znát mé pravé já. Bojím se, že když se budu pokoušet se víc otevřít někomu dalšímu, dostanu další bolestivý bodnutí do zad.
Asi jsem úplně blbá, že se nedokážu poučit ze starých chyb a furt se snažím v lidech vidět dobro a čekat, že se dostane i ke mně. Jenže se to nikdy nestalo a zřejmě nestane.
Je děsivý, že je pro mě už normální mít sebevražedné myšlenky. Každý den mi hlavou problesknou alespoň desetkrát, ne-li víc. Je to pro mě už natolik normální, jako dýchání nebo utíkání vteřin. Neustále vymýšlím způsoby jak se zabít. Stačí mi se podívat na jedinou věc v místnosti a už si představuju, jak mě ta věc zabije. Je děsivý už jen to, jak moc nad tím přemýšlím, že jakmile to udělám, tak nad tím vlastně přemýšlet nebudu.