Přemýšlela jsem, jestli dneska půjdu do školy a jestli to v takovým stavu zvládnu. Bylo na mně poznat, že jsem byla jaksi "skleslá". V autobuse jsem se skoro rozbrečela. Ve škole jsem se skoro rozbrečela. Dneska toho na mě bylo tak moc... sotva jsem to zvládala. Obrovským štěstím, že ve škole nešlo topení a tak nás propustili domů. Vážně jsem dnes potřebovala odpočinek. Nemyslela jsem si, že dnešek ve škole přežiju. Po zbytek dne jsem se snažila hrát, že se nic neděje. Protože jsem věděla, že na holky se v tomhle spolehnout nemůžu. Nic by mi neřekly a stočily by téma na něco jinýho. Nečekám nic velkýho... jen kdyby mě v takových chvílích podržely, tak by mi to moc pomohlo. A tak jsem s nimi hrála tu hloupou hru na nevinnost a nevidomost.
Myslela jsem, že každou chvíli vyskočím z okna autobusu a poběžím s brekem domů. Musela jsem ale ještě zařizovat ty svoje dospělácký sračky. Fakt mě to nebaví. Ráno jsem se tak klepala a nemohla se dočkat, až si zapálím. Chvíli po tom jsem začínala mít ještě větší úzkosti, že mi dochází cigára. Nemohla jsem si je ani zajít koupit, protože holky byly se mnou. Jo... je mi vlastně ukradený, co si kdo o mně myslí. Ale tenhle fakt... já, cigareta... kouření a ten skvělý pocit. Chci tohle mít jen pro sebe. Stejně by nikdo z nich nepochopil proč dělám, to co dělám.
Chtěla jsem zajít i ke svý doktorce, protože od poslední návštěvy kardiologa, mě začalo bolet srdce. Ale ta fyzická bolest je horší než bývala minule. Nakonec jsem nešla, protože jsem se bála, že budou chtít odběr krve. Nemohla jsem je nechat dovolit, aby viděli moji zohavenou paži. Rány jsou v podstatě furt čerstvý... mohli by klidně kontaktovat rodiče i když jsem už plnoletá. Kdybych tam dnes šla, všechno bych posrala. Posrala bych si den ještě víc, než už je teď.
Tolik bych chtěla mluvit o svých pocitech. Jak strašně mrtvě se uvnitř cítím posledních několik let. V jakých příšerných bolestech jsem. Dnes ráno jsem se na to chtěla vykašlat a spolykat všechny prášky, co tu máme. Celou cestu busem jsem přemýšlela nad sebevraždou a jak si budu moct zapálit. Byla jsem to ráno tak na dně, že jsem se nedokázala ani rozbrečet, ani usmát. Nic jsem v tu chvíli necítila. Jako kdyby ze světa zmizelo veškerý štěstí a radost. Ale nezmizelo. Vyprchalo to ze mě. Jako kdyby mi někdo tu radost vysál do jediný kapky a já kvůli tomu neumím vidět svět jinak, než černobíle. Asi mi zmizelo i to jediný malý štěstíčko, které jsem měla. Už dávno jsem ztratila svou svatozář. Snažím se ji zase naleznout, ale nemá to cenu. Nedokážu tu temnotu porazit, nemám jak. Pohltila mě úplně a už není cesty zpět. Jen tu bezmocně stojím uprostřed temnoty a nic s tím nedělám. Ani nemůžu. Nebudu se už snažit dostat se pryč. Prostě tu zůstanu a s tím i umřu. Smířila jsem se s tím, že to už nikdy nezmizí. Nezmizí do doby, dokud to sama neukončím. Otázkou ale je... kdy bude ten konec? Kdy se konečně odhodlám ukončit to zasraný trápení, ty hnusný pocity, který mě doprovází každý a celý dny, od rána do dalšího rána. Kdy nastane ten den, kdy uchopím žiletku a podříznu si hrdlo. Nebo se předávkuju... oběsím... nechat se přejet na kolejích... skočit z mostu...
Chci zmizet... vypařit se a nemuset vysvětlovat proč.
Nikomu bych nescházela. Všichni by se smířili s mou smrtí a posunuli se dál. Přešli by mou smrt, jako kdyby umřel brouk a ne lidská duše. Na tom ale stejně nesejde. Když je konec... tak je to skutečný.