Opět jsem se zhroutila, naštěstí až doma. Naneštěstí před celou rodinou. Která se nedočkavě vyptávala, co mi je a jestli jsem v pořádku. Jestli jsem v pořádku? Nejsem. Ani nevím, jestli vůbec budu.
Posledních pár dnů, ba možná i týdnů, furt jen brečím a nadávám na svět, jak je nefér a jak nenávidím společnost ostatních lidí. Na všechny furt jen hatetuju a když mám náladu, tak i dissuju. Někdy začnu neovladatelně mluvit sprostě, abych si alespoň ulevila tu malou trošku. Někdy se zhroutím, stejně jako dneska a neovladatelně se rozpláču. Dnes jsem se to ani nijak nesnažila krýt. Brečela jsem nahlas, i když dveře od pokoje byly zavřené.
Cestou domů jsem si myslela, jak všechno zvládám a začíná to být trochu lepší. Taky jsem si myslela, že dneska brečet nebudu a jak se budu ovládat. A prásk. Promluvila jsem si o svých depkách se spolužákem. Jsem ráda, že se zeptal, protože jsem měla potřebu to už někomu říct. Proto holkám nikdy nic neříkám, protože se tolik nezajímají a nedokážou mě tolik povzbudit, jako zrovna tenhle spolužák. Trochu mi pomohlo si s ním o tom popovídat, i když moje problémy to zatím nijak nevyřešilo.
Mám opět chuť brečet a nikdy nevyjít z tohoto pokoje, celý dny se užírat nad tím, jak žalostný a ubohý život mám a schoulit se do klubíčka někde v temným černým růžku. Je mi špatně nejen z ostatních, ale i ze sebe.
Přestávám i rozeznávat realitu nad snem. Nevím, jestli je to skutečnost nebo jen sním. Třeba si něco představuji a pak mám dojem, že se to fakt stalo. Později si ale uvědomím, že to byla jen představivost. Nikdy jsem snílkem ani nebyla, ale teď si skoro každou noc přeju, aby se mi zdálo o něm. Jak se oba usmíváme a jsme šťastní, že můžeme být konečně spolu bez jakýchkoli zábran. Snít o tom, jak se vesele držíme za ruce, dělíme se o jídlo, které později na sebe hážeme. Vykuřovat společně z jedné cigarety. Dělit se o jednu postel, i kdyby měla být malá i na jednoho člověka. Choulit se k sobě tak těsně, když jednomu z nás bude zima. Mít ruku v jeho kapse od bundy, kde by mě zároveň hřál jeho teplou rukou. Hladit ho po vlasech a dívat si vzájemně do očí, dokud jeden z nás neuhne pohledem. Roztomile se škádlit různými způsoby a zkrátka se spolu smát, i když k tomu nebudeme mít ani jeden z nás důvod...
Snažím se zůstávat pozitivní, i kdyby měl být konec světa. Vždycky se uklidňuji tím, že to dopadne dobře jako vždycky a nějak se to vyřeší, i když to bude trvat...
2016 08/22 Sen, který předstírá, že je realitou
Trochu mě mrzelo, že jsem se musela vzbudit. Proto budu doufat, že se mi o dnešním snu bude zdát znovu. Když jsem se probudila a uvědomila jsi, že to byl jen sen. Najednou jsem se cítila zranitelně, v tom snu, jsem se cítila v bezpečí. Měla jsem pocit, že je to opravdu skutečné a přála jsem si, aby to bylo skutečné.
Cítila jsem, jak ho doopravdy svírám v objetí. Jak mě nese na zádech a v plné rychlosti utíká na druhou stranu světa se mnou na zádech. Pamatuji si, jak jsem měla nádherný výhled na jeho zádech. Pamatuji si, jak jsem říkala "Páni. Úžasné." a usmívala se, jak to bylo krásné. Pamatuji si, jak jsem se ho škádlivě zeptala "Bolí tě už nohy?", pustil mě dolů a smál se. Já se taky smála. Mé přítelkyně byly rády, že jsem si někoho našla. "V dnešní době je tak lehké si někoho najít," říkaly mi s úsměvem.
Pamatuji si, jak ho jeho přítel z něčeho obvinil a byl v troskách. Jak mě svíral v objetí a brečel mi na rameni. Jak jsem ho utěšovala vlídnými slovy a hladila ho po vlasech. Cítila jsem mezi prsty jeho hebké hnědé vlasy. Taky jsem brečela, protože mě bolelo vidět jeho slzy. Pamatuji si i ten pocit, kdy jsem ho chtěla jen pevně obejmout a nechat ho, aby se uklidnil na mém rameni.
"Co mám dělat? Co mám dělat?" opakoval mi s pláčem do ucha. Rozbrečela jsem se a pověděla mu, "Promiň... promiň, že jsem tě nedokázala ochránit,".
To všechno si pamatuji, jako by to nebyl sen. Na jeho tvář si ale nevzpomínám...
Cítila jsem, jak ho doopravdy svírám v objetí. Jak mě nese na zádech a v plné rychlosti utíká na druhou stranu světa se mnou na zádech. Pamatuji si, jak jsem měla nádherný výhled na jeho zádech. Pamatuji si, jak jsem říkala "Páni. Úžasné." a usmívala se, jak to bylo krásné. Pamatuji si, jak jsem se ho škádlivě zeptala "Bolí tě už nohy?", pustil mě dolů a smál se. Já se taky smála. Mé přítelkyně byly rády, že jsem si někoho našla. "V dnešní době je tak lehké si někoho najít," říkaly mi s úsměvem.
Pamatuji si, jak ho jeho přítel z něčeho obvinil a byl v troskách. Jak mě svíral v objetí a brečel mi na rameni. Jak jsem ho utěšovala vlídnými slovy a hladila ho po vlasech. Cítila jsem mezi prsty jeho hebké hnědé vlasy. Taky jsem brečela, protože mě bolelo vidět jeho slzy. Pamatuji si i ten pocit, kdy jsem ho chtěla jen pevně obejmout a nechat ho, aby se uklidnil na mém rameni.
"Co mám dělat? Co mám dělat?" opakoval mi s pláčem do ucha. Rozbrečela jsem se a pověděla mu, "Promiň... promiň, že jsem tě nedokázala ochránit,".
To všechno si pamatuji, jako by to nebyl sen. Na jeho tvář si ale nevzpomínám...
2016 02/05 V p*či na lehátku
Byla jsem dlouhodobě nemocná, jinak bych určitě napsala další z výlevných článků, o něco dříve. Rozhodně jsem neplánovala, že budu nemocná takhle dlouho. Člověk by měl být správně nemocný jen 3 dny. Máma se rozhodla, že mě celý jeden týden nechá doma, a tak jsem zůstala a léčila, nadopovala se vždycky antibiotiky, ležela v posteli s vysokou horečkou a modlila se, ať už to skončí. Fakt jsem byla jako v pekle, nemohla jsem ani v klidu spát.
Mám další týden volna, jelikož jsou jarní prázdniny. Ani pořádně nevím, co jsem dělala za tu dobu, co jsem trčela doma. Krom toho, že jsem většinu dní prospala. Docela jsem se nudila. Na tak línýho člověka, co se tak rád fláká doma, než aby šel raději do školy, to je dost zvláštní. Ale z části za to může i má nemoc. Byla jsem natolik líná, že se mi nechtělo ani vlézt na počítač.
Mám pocit, že za tu dobu, co jsem doma a nechodila do školy kvůli nemoci, že mě nikdo neshání. Spolužáci se po mně neptají, učitelé nevolají domů, co se mnou je. Spolužáci neposílají pozdravy. Jediná, která se o mě stará, je má kamarádka ze základky a má sestřenka, která je míle daleko ode mě. Dostala jsem takový zvláštní pocit, že zatím co já vysedávám doma, tak ve škole je má dvojnice a dochází do školy za mě. Proto se po mě nikdo neptá.
Mám další týden volna, jelikož jsou jarní prázdniny. Ani pořádně nevím, co jsem dělala za tu dobu, co jsem trčela doma. Krom toho, že jsem většinu dní prospala. Docela jsem se nudila. Na tak línýho člověka, co se tak rád fláká doma, než aby šel raději do školy, to je dost zvláštní. Ale z části za to může i má nemoc. Byla jsem natolik líná, že se mi nechtělo ani vlézt na počítač.
Mám pocit, že za tu dobu, co jsem doma a nechodila do školy kvůli nemoci, že mě nikdo neshání. Spolužáci se po mně neptají, učitelé nevolají domů, co se mnou je. Spolužáci neposílají pozdravy. Jediná, která se o mě stará, je má kamarádka ze základky a má sestřenka, která je míle daleko ode mě. Dostala jsem takový zvláštní pocit, že zatím co já vysedávám doma, tak ve škole je má dvojnice a dochází do školy za mě. Proto se po mě nikdo neptá.
2016 01/24 Celoživotní sen nebo jen krutá realita?
Kdysi jsem byla tak hloupá a věřila dokonce i naprosto cizím lidem, od kterých jsem se pak dočkala jednoho velkého nože do zad. Mám na zádech tolik jizev od nožů, kterými mě bodli ti moji jedni z nejbližších přátel, díky kterým už nemůžu dál věřit. Jediný, komu mohu doopravdy důvěřovat, jsem jen a jen já. Jelikož není nikdo, s kým bych si mohla důvěrně popovídat o svých problémech, ulevuji si tím, že píšu. I přesto, že můj blog nikdo nikdy neobjeví. Stejně se mi i tak uleví od bolesti, která mě tíží den co den.
Někdy si přeji, abych mohla mít problémy ostatních, kteří řeší naprosté drobnosti a vlastně to vůbec nic neznamená.
Můj otec byl gamblerem. To znamená, že byl závislý na automatech a sázel. Půjčoval si velké částky peněz, jen aby mohl hrát na těch svých automatech dál. Taky je to kuřák a alkoholik. Díky němu jsme se dostali do velkých dluhů. Už dvakrát, možná třikrát, se u nás stavili exekutoři. A ani na podruhé to nebylo příjemné. Do dneška si stále vzpomínám, jak nám označkovali věci žlutou nálepkou, kde bylo silně černě vytištěno Exekučně zabaveno. Chodili nám po bytě se špinavými boty a bylo jim fuk, jestli tam nanesou špínu. Dlužíme přes milión v bankách a možná ještě pár tisíců známým. Dali nám den, aby jsme jim zaplatili alespoň 30 tisíc, jinak nám ty věci zabaví, prodají a my je už nikdy neuvidíme.
Máma celá zoufalá si musela půjčit od přátel. Splácíme jim to ještě teď. Zoufale brečela do mobilu a prosila je, aby nám pomohli. Byli jsme úplně v prdeli. A to všechno jen díky otci. Možná to někomu může přijít kruté, ale nenávidím ho za to. Nikdy nic nedělá, v práci se akorát tak fláká a nebýt matky, byl by celý dny doma, obklopen všelijakým alkoholem a dalším svinstvem. Já byla hlavně v prdelí. Zalezla jsem do pokoje, vytáhla ze šuplíku kapesní nůž a chystala se podřezat si žíly. Ale něco mi v tom bránilo. Odolala jsem tomu pokušení, začít se sebepoškozováním, protože jsem si nedokázala vědomě ublížit natolik, aby mi tekla krev. Navíc mi do pokoje vlezl bratr, tak jsem nůž okamžitě schovala pod peřinu a v hloubi duše jsem doufala, že nic neviděl. Kdybych se tehdy byla podřezala, jak jsem plánovala, nejspíš bych si ubližovala ještě teď, nebo hůř. Byla bych mrtvá. Uvědomila jsem si, že si tím poškozováním ještě zničím život. Do rány by se mi taky mohla dostat infekce, na kterou bych zemřela. Svou smrtí bych své rodině moc nepomohla. Naopak víc přitížila. Jak sobecky jsem se mohla chovat... ?
Ve škole jsem to sotva zvládala. Pro jistotu jsem si s sebou do školy nabalila ty nejdůležitější věci, kdybych se vrátila domů a tam bylo prázdno. Po škole jsem zašla do knihovny, na mé jedno z nejoblíbenějších míst. I přesto, jak hluboko jsem byla ponořena do příběhu knihy, jsem nedokázala přestat myslet na to, co se děje doma. Trčela jsem tam skoro až do zavíračky. Otec mi pak zavolal, kde vězím tak dlouho. Odpověděla jsem, že v knihovně. Nastala delší odmlka a já se bála zeptat se ho na jednu věc. "Je tam prázdno?"
"Není," odpověděl. Spadl mi velký kámen ze srdce. Tolik jsem se toho nabrečela. Ulevilo se mi a já se mohla s klidem v duši, vrátit zpět domů. Během našeho hovoru s otcem, jsem cítila, že se i on usmívá.
Asi jedním z nejhorších zážitků vůbec, byla smrt mé babičky. Snášela jsem to dost těžce, navíc, když jsem se jí ani nemohla podívat do tváře, když jsem si s ní naposledy volala. Zemřela na rakovinu prsou. Jelikož jsme my byli v cizině a ona se zbytkem rodiny zůstala ve své rodné zemi, nemohla jsem se s ní pořádně rozloučit. Otec za ní letěl, uviděl a mluvil se svou rodinou po opravdu dlouhé době. Přes 20 let. Ale mělo to své důvody. Když otec dorazil, naneštěstí pár dní po jeho příletu, babička vzdala boj a zemřela. zúčastnil se jejího pohřbu a vrátil se domů. Den poté jsem to ve škole nezvládala moc dobře. Rána byla natolik otevřená, čerstvá a krvácející nad ztrátou babičky, že jsem se tam prostě sesypala, jako hromádka neštěstí. Má tehdy nejlepší kamarádka, se o mě ani nezajímala a dělala, že mé slzy nevidí. Potřebovala jsem něčí podporu, ale tu jsem u ní žádnou nenašla. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jestli jí to říct sama, mlčet o tom a dělat, že se nic neděje, nebo zdrhnout ze školy.
Po výtvarce ke mně přišly spolužačky a ptaly se, co se se mnou děje. Že to nejsem já. Probrečela jsem celý den ve škole, takže jsem se sotva zmohla na slovo. Ale dokázala jsem ze sebe stěží dostat pár slov. Řekla jsem jen, zemřela mi babička. Utěšovaly mě, hladily mě po zádech a říkaly mi povzbudivé věci. Dokonce se mě snažily rozesmát. Rána sice byla pořád otevřená, čerstvá a krvácející. Ale díra byla menší. Dostalo se mi velké podpory od lidí, od kterých bych to ani nečekala. Za to jsem nedostala žádnou od toho, od koho bych to čekala nejvíc. Po škole si ještě dovolila ke mně přijít a stěžovat si, že jí nic neříkám, že všechno říkám jen holkám. Tak ale proč taky? Proč bych jí měla něco říkat nebo vysvětlovat, když se ona sama nezajímá...
Zrovna teď ve škole zažívám muka. I přesto, že to docela flákám, mám kupodivu dobré známky. Připomnělo mi to zrovna, že jsem se na střední, v mé nové škole, taky nedávno zhroutila. Dostala jsem strach ze známek, jelikož se už uzavíraly. Bála jsem se, že nic nestihnu a rodiče mi za to pak vynadají. Snažila jsem se ovládnout, abych se nerozbrečela. Nechtěla jsem. aby mě tyhle lidi viděli kdy brečet, nebo vidět smutnou. Nechtěla jsem to. Protože by viděli, jak zranitelná jsem. Naneštěstí jsem se sesypala, ale ne natolik, abych nedokázala mluvit.
Nebrečela jsem, protože jsem byla z toho smutná. Brečela jsem, protože jsem byla naštvaná.
Někdy si přeji, abych mohla mít problémy ostatních, kteří řeší naprosté drobnosti a vlastně to vůbec nic neznamená.
Můj otec byl gamblerem. To znamená, že byl závislý na automatech a sázel. Půjčoval si velké částky peněz, jen aby mohl hrát na těch svých automatech dál. Taky je to kuřák a alkoholik. Díky němu jsme se dostali do velkých dluhů. Už dvakrát, možná třikrát, se u nás stavili exekutoři. A ani na podruhé to nebylo příjemné. Do dneška si stále vzpomínám, jak nám označkovali věci žlutou nálepkou, kde bylo silně černě vytištěno Exekučně zabaveno. Chodili nám po bytě se špinavými boty a bylo jim fuk, jestli tam nanesou špínu. Dlužíme přes milión v bankách a možná ještě pár tisíců známým. Dali nám den, aby jsme jim zaplatili alespoň 30 tisíc, jinak nám ty věci zabaví, prodají a my je už nikdy neuvidíme.
Máma celá zoufalá si musela půjčit od přátel. Splácíme jim to ještě teď. Zoufale brečela do mobilu a prosila je, aby nám pomohli. Byli jsme úplně v prdeli. A to všechno jen díky otci. Možná to někomu může přijít kruté, ale nenávidím ho za to. Nikdy nic nedělá, v práci se akorát tak fláká a nebýt matky, byl by celý dny doma, obklopen všelijakým alkoholem a dalším svinstvem. Já byla hlavně v prdelí. Zalezla jsem do pokoje, vytáhla ze šuplíku kapesní nůž a chystala se podřezat si žíly. Ale něco mi v tom bránilo. Odolala jsem tomu pokušení, začít se sebepoškozováním, protože jsem si nedokázala vědomě ublížit natolik, aby mi tekla krev. Navíc mi do pokoje vlezl bratr, tak jsem nůž okamžitě schovala pod peřinu a v hloubi duše jsem doufala, že nic neviděl. Kdybych se tehdy byla podřezala, jak jsem plánovala, nejspíš bych si ubližovala ještě teď, nebo hůř. Byla bych mrtvá. Uvědomila jsem si, že si tím poškozováním ještě zničím život. Do rány by se mi taky mohla dostat infekce, na kterou bych zemřela. Svou smrtí bych své rodině moc nepomohla. Naopak víc přitížila. Jak sobecky jsem se mohla chovat... ?
Ve škole jsem to sotva zvládala. Pro jistotu jsem si s sebou do školy nabalila ty nejdůležitější věci, kdybych se vrátila domů a tam bylo prázdno. Po škole jsem zašla do knihovny, na mé jedno z nejoblíbenějších míst. I přesto, jak hluboko jsem byla ponořena do příběhu knihy, jsem nedokázala přestat myslet na to, co se děje doma. Trčela jsem tam skoro až do zavíračky. Otec mi pak zavolal, kde vězím tak dlouho. Odpověděla jsem, že v knihovně. Nastala delší odmlka a já se bála zeptat se ho na jednu věc. "Je tam prázdno?"
"Není," odpověděl. Spadl mi velký kámen ze srdce. Tolik jsem se toho nabrečela. Ulevilo se mi a já se mohla s klidem v duši, vrátit zpět domů. Během našeho hovoru s otcem, jsem cítila, že se i on usmívá.
Asi jedním z nejhorších zážitků vůbec, byla smrt mé babičky. Snášela jsem to dost těžce, navíc, když jsem se jí ani nemohla podívat do tváře, když jsem si s ní naposledy volala. Zemřela na rakovinu prsou. Jelikož jsme my byli v cizině a ona se zbytkem rodiny zůstala ve své rodné zemi, nemohla jsem se s ní pořádně rozloučit. Otec za ní letěl, uviděl a mluvil se svou rodinou po opravdu dlouhé době. Přes 20 let. Ale mělo to své důvody. Když otec dorazil, naneštěstí pár dní po jeho příletu, babička vzdala boj a zemřela. zúčastnil se jejího pohřbu a vrátil se domů. Den poté jsem to ve škole nezvládala moc dobře. Rána byla natolik otevřená, čerstvá a krvácející nad ztrátou babičky, že jsem se tam prostě sesypala, jako hromádka neštěstí. Má tehdy nejlepší kamarádka, se o mě ani nezajímala a dělala, že mé slzy nevidí. Potřebovala jsem něčí podporu, ale tu jsem u ní žádnou nenašla. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jestli jí to říct sama, mlčet o tom a dělat, že se nic neděje, nebo zdrhnout ze školy.
Po výtvarce ke mně přišly spolužačky a ptaly se, co se se mnou děje. Že to nejsem já. Probrečela jsem celý den ve škole, takže jsem se sotva zmohla na slovo. Ale dokázala jsem ze sebe stěží dostat pár slov. Řekla jsem jen, zemřela mi babička. Utěšovaly mě, hladily mě po zádech a říkaly mi povzbudivé věci. Dokonce se mě snažily rozesmát. Rána sice byla pořád otevřená, čerstvá a krvácející. Ale díra byla menší. Dostalo se mi velké podpory od lidí, od kterých bych to ani nečekala. Za to jsem nedostala žádnou od toho, od koho bych to čekala nejvíc. Po škole si ještě dovolila ke mně přijít a stěžovat si, že jí nic neříkám, že všechno říkám jen holkám. Tak ale proč taky? Proč bych jí měla něco říkat nebo vysvětlovat, když se ona sama nezajímá...
Zrovna teď ve škole zažívám muka. I přesto, že to docela flákám, mám kupodivu dobré známky. Připomnělo mi to zrovna, že jsem se na střední, v mé nové škole, taky nedávno zhroutila. Dostala jsem strach ze známek, jelikož se už uzavíraly. Bála jsem se, že nic nestihnu a rodiče mi za to pak vynadají. Snažila jsem se ovládnout, abych se nerozbrečela. Nechtěla jsem. aby mě tyhle lidi viděli kdy brečet, nebo vidět smutnou. Nechtěla jsem to. Protože by viděli, jak zranitelná jsem. Naneštěstí jsem se sesypala, ale ne natolik, abych nedokázala mluvit.
Nebrečela jsem, protože jsem byla z toho smutná. Brečela jsem, protože jsem byla naštvaná.
2016 01/21 Smích, zuřivost, pláč a smích
Přiznávám, že jsem docela náladová osoba. Sem tam mám docela ty výkyvy nálad, což mě na sobě štve. Pro mě je strašně těžké ovládat vlastní pocity. Především, když jsem doma. Ve škole si myslím, že je dokážu schovávat za maskou bravurně. Slíbila jsem si, že před nikým nebudu projevovat své opravdové city. Je to hlavně z toho důvodu, že jsem byla už několikrát zrazena přáteli v mém okolí a já blbka jim dávala třetí šance. Jenže už nechci opakovat svoje chyby, tak jsem se rozhodla, že nikomu věřit nebudu, jen své rodině, které stejně taky neříkám úplně všechno.
Cítím se o něco lépe a o nějaké to tajemství lehčí, když se můžu rozepsat.
Říkám si... budu vůbec někdy schopna čelit svým vlastním problémům? Tedy, jsem realista a ne žádný snílek. Ale i přesto se většinou problémům vyhýbám. A to někdy i svým. Jenže když vím, jak velký problém to je, snažím se ho vyřešit, co nejdříve, jinak nemůžu klidně spát a přemýšlet. Takže asi ano... dokážu jim čelit, ale v jaký míře? Kdy poznám, že je toho na mě opravdu už moc? Ve chvíli, když už jsem doopravdy na dně? Dost možná...
Asi před dvěma, třemi týdny, jsem se ve škole rozbrečela. Čekala jsem, až všichni ze třídy odejdou a já si mohla konečně ulevit slzami. Bylo a je toho na mě moc. Jak ve škole, tak i doma se snažím skrývat své pravé pocity. Nesnáším, když se každý pak vyptává, co se děje, protože je těžké to vysvětlovat a taky proto, že to nechci vysvětlovat. Vždycky se snažím hrát tu roli člověka, který se vždy jen usmívá a máte skoro pocit, že nezná nic jiného, než úsměv, veselost, štěstí a tak dále. Jenže přesně tyhle typy lidí jsou většinou lidé, kteří mají ty největší problémy, ale skrývají je za úsměvem. Protože jedině tak nebudou muset okolí nic vysvětlovat. Protože já nestojím o to, sdílet s někým své vlastní a osobní problémy.
Vždycky se tak těším domů, do svého pokoje, kde je můj vlastní prostor, protože vím, že už konečně můžu zahodit tu falešnou masku. Protože jen já znám sebe samu nejlépe a chápu se. Když není nikdo v okolí, zhroutím se. Vypláču se, dokonce si i zařvu a praštím do pár tvrdších věcí. A snažím se dát se dohromady, co nejdřív. Nikdy jsem nechtěla, aby mě takhle někdo viděl. Zhroucenou. Chci, aby mě lidé viděli jako tu usměvavou dívčinu, co nic nerozhodí. Ano, raději chci, aby si pamatovali mé falešné já, než aby znali mé pravé já.
Nevím, z jakého důvodu jsem ve škole vlastně brečela. Prostě jsem brečela. Nejspíš kvůli všemu, co se stalo. Bylo mi smutno a nutně jsem se potřebovala vybrečet sama. A tu možnost jsem dostala.
Jsem člověk, který se snadno vznítí. Vzplane. Exploduje. Říkejte si tomu, jak chcete, jsem prostě agresor. A nenávidím svojí učitelku na češtinu. Týrá mě. Ne fyzicky, ale psychicky. Mám chuť jí na rovinu říct, že je to mrcha, nic o mně neví. Neví, čím vším jsem si prošla. Co všechno jsem musela udělat, pro věci mně důležité. A taky bych ji ráda poslala do prdele. Ona je doslova ďáblovo stvoření. Poslali ho za mnou, aby mě mohlo mučit, celý první i druhý ročník. Nejspíš to nevydržím, ale budu muset. Už jen pomyšlení na její ksicht, se mi chvěje celé tělo odporem, hněvem a čím vším ještě vůbec.
Takže jsem si dneska taky pobrečela. Brečela jsem, protože jsem byla naštvaná. Na to monstrum, které vídám ve škole. Jak mě mučí a užívá si to. Asi je zbytečný, slzet kvůli takovým hloupostem. Když jste ale naštvaný, uleví se vám. Matka mi řekla, ať se uklidním. Že pláčem nic nevyřeším a musím jít na věci s klidem. V tu chvíli jsem vypěnila vzteky a můj tlakoměr zuřivosti praskl. Začala jsem po bytě pořvávat vzteky, chtěla jsem si ulevit víc. Po dlouhé době jsem opět vypěnila vzteky. Ale ještě teď mám chuť si zařvat, aby se mi ulevilo úplně. Zároveň jsem i brečela, ty pocity se všechny vyvalili na povrch a prostě se to nedalo vydržet.
Přeci jen bych se někomu měla svěřovat se svými problémy.
Cítím se o něco lépe a o nějaké to tajemství lehčí, když se můžu rozepsat.
Říkám si... budu vůbec někdy schopna čelit svým vlastním problémům? Tedy, jsem realista a ne žádný snílek. Ale i přesto se většinou problémům vyhýbám. A to někdy i svým. Jenže když vím, jak velký problém to je, snažím se ho vyřešit, co nejdříve, jinak nemůžu klidně spát a přemýšlet. Takže asi ano... dokážu jim čelit, ale v jaký míře? Kdy poznám, že je toho na mě opravdu už moc? Ve chvíli, když už jsem doopravdy na dně? Dost možná...
Asi před dvěma, třemi týdny, jsem se ve škole rozbrečela. Čekala jsem, až všichni ze třídy odejdou a já si mohla konečně ulevit slzami. Bylo a je toho na mě moc. Jak ve škole, tak i doma se snažím skrývat své pravé pocity. Nesnáším, když se každý pak vyptává, co se děje, protože je těžké to vysvětlovat a taky proto, že to nechci vysvětlovat. Vždycky se snažím hrát tu roli člověka, který se vždy jen usmívá a máte skoro pocit, že nezná nic jiného, než úsměv, veselost, štěstí a tak dále. Jenže přesně tyhle typy lidí jsou většinou lidé, kteří mají ty největší problémy, ale skrývají je za úsměvem. Protože jedině tak nebudou muset okolí nic vysvětlovat. Protože já nestojím o to, sdílet s někým své vlastní a osobní problémy.
Vždycky se tak těším domů, do svého pokoje, kde je můj vlastní prostor, protože vím, že už konečně můžu zahodit tu falešnou masku. Protože jen já znám sebe samu nejlépe a chápu se. Když není nikdo v okolí, zhroutím se. Vypláču se, dokonce si i zařvu a praštím do pár tvrdších věcí. A snažím se dát se dohromady, co nejdřív. Nikdy jsem nechtěla, aby mě takhle někdo viděl. Zhroucenou. Chci, aby mě lidé viděli jako tu usměvavou dívčinu, co nic nerozhodí. Ano, raději chci, aby si pamatovali mé falešné já, než aby znali mé pravé já.
Nevím, z jakého důvodu jsem ve škole vlastně brečela. Prostě jsem brečela. Nejspíš kvůli všemu, co se stalo. Bylo mi smutno a nutně jsem se potřebovala vybrečet sama. A tu možnost jsem dostala.
Jsem člověk, který se snadno vznítí. Vzplane. Exploduje. Říkejte si tomu, jak chcete, jsem prostě agresor. A nenávidím svojí učitelku na češtinu. Týrá mě. Ne fyzicky, ale psychicky. Mám chuť jí na rovinu říct, že je to mrcha, nic o mně neví. Neví, čím vším jsem si prošla. Co všechno jsem musela udělat, pro věci mně důležité. A taky bych ji ráda poslala do prdele. Ona je doslova ďáblovo stvoření. Poslali ho za mnou, aby mě mohlo mučit, celý první i druhý ročník. Nejspíš to nevydržím, ale budu muset. Už jen pomyšlení na její ksicht, se mi chvěje celé tělo odporem, hněvem a čím vším ještě vůbec.
Takže jsem si dneska taky pobrečela. Brečela jsem, protože jsem byla naštvaná. Na to monstrum, které vídám ve škole. Jak mě mučí a užívá si to. Asi je zbytečný, slzet kvůli takovým hloupostem. Když jste ale naštvaný, uleví se vám. Matka mi řekla, ať se uklidním. Že pláčem nic nevyřeším a musím jít na věci s klidem. V tu chvíli jsem vypěnila vzteky a můj tlakoměr zuřivosti praskl. Začala jsem po bytě pořvávat vzteky, chtěla jsem si ulevit víc. Po dlouhé době jsem opět vypěnila vzteky. Ale ještě teď mám chuť si zařvat, aby se mi ulevilo úplně. Zároveň jsem i brečela, ty pocity se všechny vyvalili na povrch a prostě se to nedalo vydržet.
Přeci jen bych se někomu měla svěřovat se svými problémy.