Kdysi jsem byla tak hloupá a věřila dokonce i naprosto cizím lidem, od kterých jsem se pak dočkala jednoho velkého nože do zad. Mám na zádech tolik jizev od nožů, kterými mě bodli ti moji jedni z nejbližších přátel, díky kterým už nemůžu dál věřit. Jediný, komu mohu doopravdy důvěřovat, jsem jen a jen já. Jelikož není nikdo, s kým bych si mohla důvěrně popovídat o svých problémech, ulevuji si tím, že píšu. I přesto, že můj blog nikdo nikdy neobjeví. Stejně se mi i tak uleví od bolesti, která mě tíží den co den.
Někdy si přeji, abych mohla mít problémy ostatních, kteří řeší naprosté drobnosti a vlastně to vůbec nic neznamená.
Můj otec byl gamblerem. To znamená, že byl závislý na automatech a sázel. Půjčoval si velké částky peněz, jen aby mohl hrát na těch svých automatech dál. Taky je to kuřák a alkoholik. Díky němu jsme se dostali do velkých dluhů. Už dvakrát, možná třikrát, se u nás stavili exekutoři. A ani na podruhé to nebylo příjemné. Do dneška si stále vzpomínám, jak nám označkovali věci žlutou nálepkou, kde bylo silně černě vytištěno Exekučně zabaveno. Chodili nám po bytě se špinavými boty a bylo jim fuk, jestli tam nanesou špínu. Dlužíme přes milión v bankách a možná ještě pár tisíců známým. Dali nám den, aby jsme jim zaplatili alespoň 30 tisíc, jinak nám ty věci zabaví, prodají a my je už nikdy neuvidíme.
Máma celá zoufalá si musela půjčit od přátel. Splácíme jim to ještě teď. Zoufale brečela do mobilu a prosila je, aby nám pomohli. Byli jsme úplně v prdeli. A to všechno jen díky otci. Možná to někomu může přijít kruté, ale nenávidím ho za to. Nikdy nic nedělá, v práci se akorát tak fláká a nebýt matky, byl by celý dny doma, obklopen všelijakým alkoholem a dalším svinstvem. Já byla hlavně v prdelí. Zalezla jsem do pokoje, vytáhla ze šuplíku kapesní nůž a chystala se podřezat si žíly. Ale něco mi v tom bránilo. Odolala jsem tomu pokušení, začít se sebepoškozováním, protože jsem si nedokázala vědomě ublížit natolik, aby mi tekla krev. Navíc mi do pokoje vlezl bratr, tak jsem nůž okamžitě schovala pod peřinu a v hloubi duše jsem doufala, že nic neviděl. Kdybych se tehdy byla podřezala, jak jsem plánovala, nejspíš bych si ubližovala ještě teď, nebo hůř. Byla bych mrtvá. Uvědomila jsem si, že si tím poškozováním ještě zničím život. Do rány by se mi taky mohla dostat infekce, na kterou bych zemřela. Svou smrtí bych své rodině moc nepomohla. Naopak víc přitížila. Jak sobecky jsem se mohla chovat... ?
Ve škole jsem to sotva zvládala. Pro jistotu jsem si s sebou do školy nabalila ty nejdůležitější věci, kdybych se vrátila domů a tam bylo prázdno. Po škole jsem zašla do knihovny, na mé jedno z nejoblíbenějších míst. I přesto, jak hluboko jsem byla ponořena do příběhu knihy, jsem nedokázala přestat myslet na to, co se děje doma. Trčela jsem tam skoro až do zavíračky. Otec mi pak zavolal, kde vězím tak dlouho. Odpověděla jsem, že v knihovně. Nastala delší odmlka a já se bála zeptat se ho na jednu věc. "Je tam prázdno?"
"Není," odpověděl. Spadl mi velký kámen ze srdce. Tolik jsem se toho nabrečela. Ulevilo se mi a já se mohla s klidem v duši, vrátit zpět domů. Během našeho hovoru s otcem, jsem cítila, že se i on usmívá.
Asi jedním z nejhorších zážitků vůbec, byla smrt mé babičky. Snášela jsem to dost těžce, navíc, když jsem se jí ani nemohla podívat do tváře, když jsem si s ní naposledy volala. Zemřela na rakovinu prsou. Jelikož jsme my byli v cizině a ona se zbytkem rodiny zůstala ve své rodné zemi, nemohla jsem se s ní pořádně rozloučit. Otec za ní letěl, uviděl a mluvil se svou rodinou po opravdu dlouhé době. Přes 20 let. Ale mělo to své důvody. Když otec dorazil, naneštěstí pár dní po jeho příletu, babička vzdala boj a zemřela. zúčastnil se jejího pohřbu a vrátil se domů. Den poté jsem to ve škole nezvládala moc dobře. Rána byla natolik otevřená, čerstvá a krvácející nad ztrátou babičky, že jsem se tam prostě sesypala, jako hromádka neštěstí. Má tehdy nejlepší kamarádka, se o mě ani nezajímala a dělala, že mé slzy nevidí. Potřebovala jsem něčí podporu, ale tu jsem u ní žádnou nenašla. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jestli jí to říct sama, mlčet o tom a dělat, že se nic neděje, nebo zdrhnout ze školy.
Po výtvarce ke mně přišly spolužačky a ptaly se, co se se mnou děje. Že to nejsem já. Probrečela jsem celý den ve škole, takže jsem se sotva zmohla na slovo. Ale dokázala jsem ze sebe stěží dostat pár slov. Řekla jsem jen, zemřela mi babička. Utěšovaly mě, hladily mě po zádech a říkaly mi povzbudivé věci. Dokonce se mě snažily rozesmát. Rána sice byla pořád otevřená, čerstvá a krvácející. Ale díra byla menší. Dostalo se mi velké podpory od lidí, od kterých bych to ani nečekala. Za to jsem nedostala žádnou od toho, od koho bych to čekala nejvíc. Po škole si ještě dovolila ke mně přijít a stěžovat si, že jí nic neříkám, že všechno říkám jen holkám. Tak ale proč taky? Proč bych jí měla něco říkat nebo vysvětlovat, když se ona sama nezajímá...
Zrovna teď ve škole zažívám muka. I přesto, že to docela flákám, mám kupodivu dobré známky. Připomnělo mi to zrovna, že jsem se na střední, v mé nové škole, taky nedávno zhroutila. Dostala jsem strach ze známek, jelikož se už uzavíraly. Bála jsem se, že nic nestihnu a rodiče mi za to pak vynadají. Snažila jsem se ovládnout, abych se nerozbrečela. Nechtěla jsem. aby mě tyhle lidi viděli kdy brečet, nebo vidět smutnou. Nechtěla jsem to. Protože by viděli, jak zranitelná jsem. Naneštěstí jsem se sesypala, ale ne natolik, abych nedokázala mluvit.
Nebrečela jsem, protože jsem byla z toho smutná. Brečela jsem, protože jsem byla naštvaná.