Přiznávám, že jsem docela náladová osoba. Sem tam mám docela ty výkyvy nálad, což mě na sobě štve. Pro mě je strašně těžké ovládat vlastní pocity. Především, když jsem doma. Ve škole si myslím, že je dokážu schovávat za maskou bravurně. Slíbila jsem si, že před nikým nebudu projevovat své opravdové city. Je to hlavně z toho důvodu, že jsem byla už několikrát zrazena přáteli v mém okolí a já blbka jim dávala třetí šance. Jenže už nechci opakovat svoje chyby, tak jsem se rozhodla, že nikomu věřit nebudu, jen své rodině, které stejně taky neříkám úplně všechno.
Cítím se o něco lépe a o nějaké to tajemství lehčí, když se můžu rozepsat.
Říkám si... budu vůbec někdy schopna čelit svým vlastním problémům? Tedy, jsem realista a ne žádný snílek. Ale i přesto se většinou problémům vyhýbám. A to někdy i svým. Jenže když vím, jak velký problém to je, snažím se ho vyřešit, co nejdříve, jinak nemůžu klidně spát a přemýšlet. Takže asi ano... dokážu jim čelit, ale v jaký míře? Kdy poznám, že je toho na mě opravdu už moc? Ve chvíli, když už jsem doopravdy na dně? Dost možná...
Asi před dvěma, třemi týdny, jsem se ve škole rozbrečela. Čekala jsem, až všichni ze třídy odejdou a já si mohla konečně ulevit slzami. Bylo a je toho na mě moc. Jak ve škole, tak i doma se snažím skrývat své pravé pocity. Nesnáším, když se každý pak vyptává, co se děje, protože je těžké to vysvětlovat a taky proto, že to nechci vysvětlovat. Vždycky se snažím hrát tu roli člověka, který se vždy jen usmívá a máte skoro pocit, že nezná nic jiného, než úsměv, veselost, štěstí a tak dále. Jenže přesně tyhle typy lidí jsou většinou lidé, kteří mají ty největší problémy, ale skrývají je za úsměvem. Protože jedině tak nebudou muset okolí nic vysvětlovat. Protože já nestojím o to, sdílet s někým své vlastní a osobní problémy.
Vždycky se tak těším domů, do svého pokoje, kde je můj vlastní prostor, protože vím, že už konečně můžu zahodit tu falešnou masku. Protože jen já znám sebe samu nejlépe a chápu se. Když není nikdo v okolí, zhroutím se. Vypláču se, dokonce si i zařvu a praštím do pár tvrdších věcí. A snažím se dát se dohromady, co nejdřív. Nikdy jsem nechtěla, aby mě takhle někdo viděl. Zhroucenou. Chci, aby mě lidé viděli jako tu usměvavou dívčinu, co nic nerozhodí. Ano, raději chci, aby si pamatovali mé falešné já, než aby znali mé pravé já.
Nevím, z jakého důvodu jsem ve škole vlastně brečela. Prostě jsem brečela. Nejspíš kvůli všemu, co se stalo. Bylo mi smutno a nutně jsem se potřebovala vybrečet sama. A tu možnost jsem dostala.
Jsem člověk, který se snadno vznítí. Vzplane. Exploduje. Říkejte si tomu, jak chcete, jsem prostě agresor. A nenávidím svojí učitelku na češtinu. Týrá mě. Ne fyzicky, ale psychicky. Mám chuť jí na rovinu říct, že je to mrcha, nic o mně neví. Neví, čím vším jsem si prošla. Co všechno jsem musela udělat, pro věci mně důležité. A taky bych ji ráda poslala do prdele. Ona je doslova ďáblovo stvoření. Poslali ho za mnou, aby mě mohlo mučit, celý první i druhý ročník. Nejspíš to nevydržím, ale budu muset. Už jen pomyšlení na její ksicht, se mi chvěje celé tělo odporem, hněvem a čím vším ještě vůbec.
Takže jsem si dneska taky pobrečela. Brečela jsem, protože jsem byla naštvaná. Na to monstrum, které vídám ve škole. Jak mě mučí a užívá si to. Asi je zbytečný, slzet kvůli takovým hloupostem. Když jste ale naštvaný, uleví se vám. Matka mi řekla, ať se uklidním. Že pláčem nic nevyřeším a musím jít na věci s klidem. V tu chvíli jsem vypěnila vzteky a můj tlakoměr zuřivosti praskl. Začala jsem po bytě pořvávat vzteky, chtěla jsem si ulevit víc. Po dlouhé době jsem opět vypěnila vzteky. Ale ještě teď mám chuť si zařvat, aby se mi ulevilo úplně. Zároveň jsem i brečela, ty pocity se všechny vyvalili na povrch a prostě se to nedalo vydržet.
Přeci jen bych se někomu měla svěřovat se svými problémy.