2023 07/25 tobě

   Za celý svůj život co jsem na světě, se naše cesty zkřížily dva krát. Úplně poprvé, když mi bylo pouhých 12 let. Pobláznil jsi mi hlavu, byl jsi mi oporou a i nejlepším přítelem. Naše cesty se však rozdělily a já tě znovu našla v mých 18 letech. Říkala jsem si, že teď by to mohla být doba, kdy bychom mohli být skutečně spolu. Ale nebyla. Naše cesty se opět rozdělily a já věděla, že nejsi ten, se kterým jsem měla skončit. Nebylo nám ani dopřáno se setkat tváří v tvář.

  A teď v mých dospělých letech se naše cesty zkřížily na potřetí a pravděpodobně naposledy. Řekl jsi mi, že trpíš nevyléčitelnou nemocí a nemáš moc času. Chtěla jsem tě svými slovy utěšit nebo ti alespoň pomoct utéct tomu, co se odehrávalo v tvé hlavě. Doslova jsi na mou otázku "jak se ti daří" mohl odpovědět různými způsoby. Nemusel jsi mi ani říkat, že umíráš. Ale tys chtěl, abych to věděla. Chtěl jsi to.

  Patřil jsi do mého života možná víc, než si myslíš. Přece jen jsi byla má první láska, chovala jsem k tobě hluboké emoce. Slyšeli jsme svoje hlasy a já ti přála i k narozeninám. Byl jsi můj internetový přítel a v hloubi duše jsem asi vždycky věděla, že se nesetkáme. Fakt, že jsi nejspíš pryč už navždy ve mně nevyvolává žádnou emoci. Mám být smutná? Mám pro tebe vybrečet oceán? Proč jsi mi to musel říct? Do konce mého života mi teď bude vrtat hlavou, jestli jsi tohle místo opustil anebo se jen izoloval. Nedozvím se to... od koho taky?

  Doufám jenom v to, že už tě nic nebolí a dostaneš zaslouženého klidu. Sbohem, příteli.

2023 07/24 ahoj, sbohem a lituji

    Každý z nás má občas den pod psa. Někdo z nás taky trpí syndromem vyhoření a ani o tom neví. A já...?
    Já si procházím existenční krizí a upadám do lehkého nihilismu.
    Řekla jsem si, že bych chtěla zkusit něco jiného. Že bych se chtěla nějakým způsobem rozvíjet nejen osobně, ale i kariérně. Chci, aby mi i ta práce něco dala, když už v ní mám dřepět každý den. Takže hledám a jsem ráda, pokud si mě někdo alespoň pozve na pohovor - už toto beru jako malý úspěch. Ale přišlo mi období, kdy nevím co se sebou a mám někdy problém jenom vstát z postele. Někdy je to fakt těžký. Snažím se neztrácet ve svých negativních myšlenkách a jít dál. Je to přece to co dospělý dělají. Jdou dál.
    Nebudu tvrdit, že se ve svý hlavě občas neztratím. Ztrácím. A docela často. Často taky přemýšlím nad "co by kdyby". Je to totiž pro nás jakýsi paralelní svět, kde jsme udělali nebo neudělali přesně ta rozhodnutí, o kterých si neustále říkáme: "co by se stalo, kdyby...". Je to místo, kam nikdo z nás nikdy nedosáhne. Je v pořádku nad tím dumat. Protože v tu chvíli, kdy si tu otázku položíš, je už pozdě udělat to druhé rozhodnutí. Často krát taky uvažuji nad tím, jak by můj život v tuhle chvíli teď vypadal, kdybych někomu byla bývala řekla ne a té druhé osobě řekla kdysi ano. Jistě by to změnilo spoustu věcí... ale jak, to se nikdy nedozvím.
    Jestli lituji některých svých unáhlených i neunáhlených rozhodnutí? Určitě. Skoro s určitostí bych řekla, že každý z nás něčeho lituje. To je asi normální. Litovat.
    Nedokážu jistě říct, že bych litovala toho, že jsem se před pěti lety zamilovala do špatné osoby. Kdybych tenkrát vyznala svoje pocity někomu jinému, dost pravděpodobně bych nebyla sexuálně zneužita a byla mnohem spokojenější. Taky bych ale možná nikdy nepotkala svého současného přítele a nikdy bych nezažila ty nejlepší dny svého života. Třeba bych s tím někým jiným měla teď rodinu. Třeba bych se charakterově vyvinula úplně jinak. A třeba by to nemuselo vůbec dopadnout a já bych skončila tam, kde teď jsem.
    Lituji asi především toho, že jsem se nechytla dobrých příležitostí, když jsem mohla. Když jsem měla tu možnost. Lituji, že toho teď zpětně musím litovat a vrtat si hlavou "co by kdyby". Přála bych si to totiž vědět a dostat na výběr. Mít tu výhodu si vybrat.