Za celý svůj život co jsem na světě, se naše cesty zkřížily dva krát. Úplně poprvé, když mi bylo pouhých 12 let. Pobláznil jsi mi hlavu, byl jsi mi oporou a i nejlepším přítelem. Naše cesty se však rozdělily a já tě znovu našla v mých 18 letech. Říkala jsem si, že teď by to mohla být doba, kdy bychom mohli být skutečně spolu. Ale nebyla. Naše cesty se opět rozdělily a já věděla, že nejsi ten, se kterým jsem měla skončit. Nebylo nám ani dopřáno se setkat tváří v tvář.
A teď v mých dospělých letech se naše cesty zkřížily na potřetí a pravděpodobně naposledy. Řekl jsi mi, že trpíš nevyléčitelnou nemocí a nemáš moc času. Chtěla jsem tě svými slovy utěšit nebo ti alespoň pomoct utéct tomu, co se odehrávalo v tvé hlavě. Doslova jsi na mou otázku "jak se ti daří" mohl odpovědět různými způsoby. Nemusel jsi mi ani říkat, že umíráš. Ale tys chtěl, abych to věděla. Chtěl jsi to.
Patřil jsi do mého života možná víc, než si myslíš. Přece jen jsi byla má první láska, chovala jsem k tobě hluboké emoce. Slyšeli jsme svoje hlasy a já ti přála i k narozeninám. Byl jsi můj internetový přítel a v hloubi duše jsem asi vždycky věděla, že se nesetkáme. Fakt, že jsi nejspíš pryč už navždy ve mně nevyvolává žádnou emoci. Mám být smutná? Mám pro tebe vybrečet oceán? Proč jsi mi to musel říct? Do konce mého života mi teď bude vrtat hlavou, jestli jsi tohle místo opustil anebo se jen izoloval. Nedozvím se to... od koho taky?
Doufám jenom v to, že už tě nic nebolí a dostaneš zaslouženého klidu. Sbohem, příteli.