opět se setkáváme. A já stále žiju.
Jak se mi daří, ptáš se? Sama nevím. Mám pocit, že jsem ztratila v životě svůj cíl. Najednou jsem ztratila všechnu motivaci a důvod pokračovat krutým životem dál. Víceméně by se dalo říct, že mám nyní relativně spokojený život. A jako každý člověk na týhle umírající planetě, zažívám občas těžkosti. Není to nic konkrétního. Asi mám jen období pod psa. Obvykle jsem se takhle cítila během listopadu, ale letos to přišlo nečekaně a už v květnu. Je něco jinak?
Proplouvám tiše životem a číhám bedlivě za každým rohem na každou událost, která by mi mohla srazit nohy na kolena. Naučila jsem se od života příliš neočekávat, protože život sám o sobě mě zklamal už tolikrát, že jsem přestala věřit. Člověk se naučí mít radost z úplných maličkostí. Možná je to i dobře. Na delší trať ale trochu vyčerpávající. Začínám tíhnout po něčem větším, velkolepějším. Chci od života víc, než být jen tichý pozorovatel. Ale sama dobře vím, že víc než tohle ze svýho života nevytřískám. Chtěla jsem si nalhat, že ano... ale nevěřím tomu tolik, abych si to namlouvala.
Jaký byl můj cíl? Co mě donutilo pokračovat v tomhle patetickým životě? Co bylo to světlo? Následovala jsem ho tak dlouho, až jsem ho bez povšimnutí ztratila. Má to tak být správně? Je tohle můj happyend? Jestli takhle bude pokračovat do konce mých dnů, asi ho nechci. Vlastně nevím co přesně teď od života očekávám. Nějakou deus ex machinu. Dostala jsem se tak daleko bez velkých požadavků, až jsem začínala mít vyšší nároky, kdy mě to míň nedokáže uspokojit. Cítí se takhle každý?
Život je pomíjivý. Všichni to víme. A přesto každý pokračujeme v tom, co jsme dělali doposud. Koneckonců... co nám doopravdy zbývá?
Není život jedna velká ironie...?