Byla sobota ráno tohoto roku, 14. dubna. Probudila jsem se v cizí posteli, v cizím bytě, v cizím městě. Hned jak jsem vstala jsem si zase v zrcadle prohlížela svoje čerstvé první tetování a byla z toho nadšená. Ráno se mi do rukou dostal hrnek silné kávy, kterou mi udělala sestřenka a vyrazily jsme do města na jídlo. Co jsme se odpoledne vrátily k ní domů, jsem se připravila na svůj večerní program a vzala si na sebe nový hadry, který jsem si zrovna den předtím pořídila. Vyrazila jsem a hodinu bloudila v cizím městě, abych dorazila na místo setkání. Bývám všude pozdě a tak jsem na sraz dorazila o hodinu později, než bylo v plánu. Společně se současným X jsme se nakonec zařadili do dlouhé fronty a čekali tam dlouhé hodiny, stejně jako lidé před námi a za námi. Během čekání v dlouhé frontě, přišla parta týpků, kde jeden z nich měl na sobě tělový overal a s umělým nádobíčkem začal zpívat 'Wonderwall'. Nakonec jsme se asi po třech hodinách dostali dovnitř, kdy na nás před vchodem ještě čekala ochranka. Začala jsem okamžitě litovat toho, že jsem si vzala dvě flašky pití, protože v ten moment obě letěly do koše.
Vlezli jsme dovnitř a oba si koupili koncíkový trička, který platil on. Pak jsme se přemístili k pódiu, kde se kupodivu ještě nesešli všichni lidi, takže jsme chytili docela dobrý fleky a já byla mnohem blíž, než jsem čekala, že budu. Naneštěstí jsem byla o dost blíž k reprákům, takže během celého koncertu mi to hučelo do hlavy, že jsem se z toho vzpamatovávala ještě tak týden.
Začínala jsem dostávat husinu, když se začaly hrát starší písně. Všichni se těšili na proslulé 'Wonderwall', které začali sami fanoušci a odzpívali si část. Hrála se i 'Live Forever' a 'Don't Look Back In Anger, které se hrálo skoro na úplným závěru koncertu. Bylo mi do breku, když refrén zpívali jen fanoušci a najednou se celá koncertová hala rozsvítila. Bylo mi ale do breku ze štěstí, ne že bych byla smutná. V tu chvíli jsem cítila děsnou eufórii, šílené nadšení ze života a cítila jsem se poprvé být skutečně naživu. Byla jsem tak šťastná, že mi stačilo tam jen být spolu s ostatními a prožít svůj první koncert s mým budoucím přítelem. Vlastně jsem ani nečekala, že se někdy dožiju toho, se zúčastnit nějakého koncertu. Ještě lepší na tom snad je, že to nebyl jen tak nějaký koncert. A vůbec mě dostalo do kolen, jak současný X dokázal sehnat lístky, který byly už dávno vyprodané.
Svůj první koncert a celkově jako zážitek být někde takhle mimo, jsem si přímo užívala a cítila jsem se poprvé plně. Po tom naleštěným mramorovým schodišti to pěkně klouzalo, jak byla celá budova zadýchaná a ten hnusný těžký vzduch se tam držel jak smrad.
Po koncertu jsme si šli koupit pití, procházeli se a povídali si. Ptal se mě na pocity z prvního koncertu a já mu jednoduše a dost stručně řekla jen "bylo to boží". I když jsem měla tolik věcí co říct, měla tolik nadšení z koncertu a tak... nebyla jsem zkrátka schopná ze sebe vydat nic než tohle. Štve mě, že neumím vyjádřit, vysvětlit nebo jakkoli ukázat svoje pocity. Že na to neumím hledat slova a celkově mi mluvení nejde, kdy mi dělá neskutečný problém mluvit o svých pocitech a lépe se vyjádřím, když se z toho vypíšu.
Takže když mě doprovodil zpátky k sestřence a přišlo na loučení, cítila jsem se neskutečně trapně, protože jsem nevěděla jak vyjádřit to, co jsem cítila v tu chvíli. Nedokázala jsem ani poděkovat a chtěla jsem rychle zmizet, aby se na mě už nedíval. Takže jsem zazmatkovala, zařvala jsem mu díky a utekla dovnitř. Po koncertu, kdy jsem měla v hlavě větší klid, mi v tom tichu neskutečně hučelo v uších, ale i tak jsem se furt cítila skvělé jako nikdy předtím. Furt živě.