Ani nevím o čem bych tu teď měla psát. Je ale 5 hodin ráno a já už neusnu. Pokusím se to dohnat během odpoledne, jestli se mi to podaří.
Přihlásila jsem se na nějakou zoufalou seznamku, něco jako Tinder. Mám zase období, kdy koukám z okna a čekám až vyjde Slunce. Chtěla jsem si s někým psát, abych tak zabránila proudit svým myšlenkám. Takhle pozdě v noci se totiž dá těžko něco dělat.
Pohlcuje mě vlna horka a cítím se tu jako v sauně. Cítím, jak se mi hrne krev do obličeje. V hlavě začínám panikařit, dech se mi nepříjemně zrychluje a začínám mít úzkosti. Mám pocit, jako bych tu teď plavala ve vlastním potu.
Od středy se cítím děsně na hovno a všechno okolo mě se zdá být utlumený a uvnitř mě je všechno jasnější a hlasitější. Jsem víc jak týden nemocná, kdy zůstávám doma a jsem na antibiotikách. Je mi to nepříjemný, protože prášky jako takový se mi hnusí. Otupují mi mysl, nedokážu kvůli tomu jasně přemýšlet. Všechno je nějak mázlý a já poslední týden nemám tucha, co se vůbec děje. Vteřina mi přijde jako hodina. Hodina mi přijde zas jako vteřina. Je mi vždycky na zvracení, když musím polykat ty hnusy, aby se udělalo líp mýmu tělu. Moje sestřenka je medik, tak mě nutí je brát. V jeden den jsem se na ně vykašlala, protože se mi nelíbí jak se kvůli nim cítím. A bojím se, že za tu krátkou dobu si moje tělo zvykne na tu otupělost, na prášky, protože se tak cítí fajn. Ale můj mozek se necítí fajn. Necítí se fajn tak či tak, ale slyšet svoje myšlenky takhle hlasitě je jeste horší. Zvlášť když tu nemoc musím několik dní odležet. Hrozně mě to sere ty prášky dobírat jak nějakej narkoman a spolíhat se na ně.
Dneska mi budou brát krev a já se už několik dní kurevsky moc držím, abych nečapla žiletku a neublížila si. Jsem čistá už asi skoro dva týdny, ale necítit fyzickou bolest mě dohání k šílenství. Tak jsem začala kouřit jak fabrika, abych zablokovala myšlenky. Měla bych ležet doma v teple, ale nedá mi to a prostě už jen kvůli tomu jdu do tý zimy dobrovolně ven.
Začala jsem i péct. Zjistila jsem, že mě to vlastně docela baví a pomáhá mi se soustředit jen na pečení. Ale nesmím použít velký množství ingrediencí, proroze jsem rekla mámě, ze v pondělí půjdu do školy. Ale po těch prášcích jako bych částečně ztratila motoriku. Stejně bych tam jen tupě seděla s očima zapíchnutýma do lavice a nevěděla, která bije.
Přemýšlela jsem, že se na ten rok a půl na tu školu už vyseru a půjdu do práce. Hrozně mě to tam tak nebaví a učitelé mě akorát tak buzerujou, tlačí na mě a já se kvůli tomu dostávám do větších stresů. Ale musím to vydržet ještě ten podělanej rok, udělat si maturitu a vypadnout. Ale moje známky teď nejsou kdovíjak skvělý kvůli mojí poloviční docházce. Většinou se na školu vyseru úplně, protože to psychicky nedávám. Ale prostě to musím vydržet ještě chvíli a překousnout to, že tam budu jen sedět a vědět, že se stejně nic nového nenaučim. Je to děsně otravný.
Jsem unavená, od středy prakticky nespím. Ale nedokážu usnout jen tak. Moje tělo mě neposlouchá a dělá si co chce. Zatím jsem nenašla způsob jak se znavit do spánku. Furt tu jen zívám a stejně nic.
Bejt vzhůru je na nic.