Po asi dvou týdnech se zítra vracím do školy. Objevím se tam po dlouhé době jako by nic. Včera jsem odjela na Moravu a krásně si to tam užila. Přála bych si tam zůstat už na furt a nevracet se sem na hnusný sever. Lidi tu jsou mrzutý a házej na tebe ty zlý pohledy. Ale jak je těm lidem dole tepleji, tak jsou mnohem příjemnější. Chybí mi to. Kdyby tehdy bylo po mém, v životě bych se neodstěhovala. Chybí mi to město a lidi tam. Tak strašně bych se chtěla vrátit.
Ani po dvou týdnech nejsem psychicky připravena znovu plně docházet do školy. Musím si začít doplňovat známky, abych tam nemusela sedět zas v srpnu. Nejraději bych se vyhnula všem svým povinnostem, ať to udělá za mě někdo, koho to baví.
Všechno mi to přijde tak otravný a všechno mě otravuje. Dokonce i kamarádky mě z nějakého neznámého důvodu začaly lézt šíleně na nervy. Poslední dobou se taky cítím hrozně osaměle a nejradši bych někoho objímala celý den. Potřebuju utěšit, zvednout náladu. Cítím se na dně a chybí mi láska. Tak moc bych se chtěla zamilovat. Celý dny jsem se dívala na romantický filmy a představovala si, že tenhle stejný nádherný kýč prožívám se svým milovaným. Jenže rozdíl je v tom, že jsem vlastně všem ukradená. Nejsem důležitá pro nikoho. A mít mě rád mi nestačí. Potřebuju, aby mě někdo zatraceně moc miloval a byl by tu se mnou. Svět by byl o tolik hezčí a mnohem snazší. Ráno by nebylo tak těžký vstát, večer by nebylo tak těžký usnout. A celý den by byl úplně pohodovej. Asi mi není souzeno s někým být. Asi budu sama a tak i umřu. Což je jedna z věcí, která mě děsí. Nebudu nikým milována, umřu sama a v zapomnění.
Dost často, nebo prakticky furt, mi bejvá špatně. Není ani podstatný z čeho, když mi je špatně, tak mám i špatnou náladu, kterou nesu klidně měsíce. Když mám špatnou náladu, tak jsem na tom dost bídně a v takových chvílích jsem nejraději sama. Je až skoro vyčerpávající být v tomhle těle a mít tenhle ksicht. Je vyčerpávající žít tenhle zbytečný život naprosto o ničem. Život bez života.
Až budu umírat, budu vědět, že jsem nikdy neuměla dostatečně žít. Že jsem ve všem kompletně selhala a selhala jsem i v tý primitivně složitý věci, žít život.
K čemu je láska. Jen mi ten život usnadní, ale i tak se těch pocitů uvnitř nedokážu zbavit. Ne že bych nechtěla, nejde to. Ať dělám co dělám, vždycky tu jsou se mnou a já se je marně snažím přehlušit písničkami anebo se ze všech sil snažit se soustředit na něco jinýho. Už tu ale sedím moc dlouho a snažím se hledat slova v ničem, abych se mohla rozpovídat víc. Ale začíná tu být až moc velký ticho, tak si pustím písničky a zkusím usnout. Nevím, jak to zítra budu zvládat. Pravděpodobně nebudu, ale můžu to aspoň předstírat.