Zdálo se mi o něm. Podařilo se mu zas a znovu mě rozbrečet. Stejně jako i v realitě, mě i ve snu od sebe odehnal a přiměl mě k tomu, abych ho začala nenávidět. Ale jak bych mohla. Jak bych mohla, když znám jeho úmysly. Za celou dobu, byl tohle snad ten nejživější sen, který jsem měla. Cítila jsem všechny doteky. Slyšela všechny ty myšlenky. Celým tělem mnou proudily ty pocity. Jako kdyby se to skutečně stalo. Jako kdyby mi po tváři skutečně tekly ty slzy. Po probuzení se mi možná ulevilo, možná jsem si přála se vrátit. Přišlo mi to ale bolestivě krásný. I v tom snu to bolelo, ale nevadilo to. Ta bolest mi za to stála.
Po třech týdnech jsem se včera ukázala ve škole a byla zase mezi lidmi. Zase mi připadalo, že se nedokážu po tolika dnech znovu zařadit do společnosti a měla pocity úzkosti, připadala jsem si zvláštně chodit mezi lidmi jen tak. Nehledě na to, že nikdo z těch lidí venku nezná můj příběh, moje pocity, moje myšlenky... měla jsem pocit, že se na mě každý otáčí a myslí si, jak velká lůza jsem. Že by pro všechny bylo lepší, kdybych mezi lidi už nevycházela. Byla jsem ale ráda, že můj návrat do školy spolužáci ani učitelé nijak nehrotili. Další otázky, které by mě dostala na kolena, bych asi nesnesla. Už jen tak-tak mám na mále, když se matka začne vyptávat a skončí to promluvou do duše.
Promiň mami, jsem tvrdohlavá.
Co se týče mého "vzkřísení"... ta halda prášků mi nic neudělala. Místo smrti jsem dostala podivný pocit, který se mi usadil hluboko v žaludku a neopouštěl mě celý dva dny. Jako kdybych dostala otravu z jídla a zároveň tě doslova něco tížilo, jako kdyby mi někdo položil balvan na hruď a řekli mi "a teď dýchej" a já dýchala.
Dá se vůbec pokus o zaškrcení samu sebe, považovat za pokus o sebevraždu? Budou tomu skoro dva roky a já do středy nevěděla, proč jsem ty ruce na tom krku nedržela alespoň o ty dvě minuty dýl. Po dopsání svého (před)posledního výlevnýho článku, jsem napsala dopis na rozloučenou. Není tam ani polovina z mého příběhu, ale asi je tam vše, co jsem chtěla světu před smrtí říct. Nepotřebuji si to ani zpětně číst, pamatuji si, co jsem tam psala.
Víc než další marný pokus o sebevraždu, mě děsil a překvapil ten fakt, co se mi během toho honilo hlavou. Nic. Prázdno. Černo. Neproběhl mi celý život před očima. Neproběhlo mi před očima vůbec nic. Vnímala jsem jen, že jsou čtyři ráno a já mám v ústech celou hrst tablet a doufajíc, že se dalšího východu Slunce nedočkám. Byla jsem připravena tenhle celý svět a i lidi s ním nechat za sebou a osvobodit se jednou provždy. Chtělo se mi brečet zoufalstvím, že to moje tělo nevzdalo a já se slzami v očích neochotně otevřela oči, kdy mi světlo svítilo do ksichtu. Můj život je mi tak jedno, že při polykání těch hnusů, mi hlavou neproběhlo vůbec nic. V tu chvíli mi bylo všechno tak jedno, mojí hlavní prioritou bylo usmrcení. Konečně se po těch letech dotknout svobody. Stisknout to záhadné tlačítko... možná kdybych se natáhla, dosáhla bych na něj. Ale bylo moc daleko.
Asi tuhle záležitost zatím nechám vsáknout se do mě a do všech věcí, kterých se příště dotknu. Hádám, že ještě nenadešel čas, kdy říct všemu sbohem a se s Smrtí si spokojeně podat ruku.