Byla jsem tak spokojená, nic mě netrápilo a sluníčko mě tak hezky hřálo každý dny. Dneska prší, byla bouřka, všude tma a zataženo, i když noc ještě nepřišla. Cítím, jak na mě opět doléhají deprese a já si nemůžu pomoct, než se s tím stejným pocitem svést opět dolů. Přála bych si někomu povědět, aby mě rozveselil. Přála bych si mít osobu, kdy bych se probouzela další rána s pocitem, že to není jen další den.
Je tomu přesně dvacet dní, co jsem se úspěšně nepořezala. Ale po dnešku mám potřebu po žiletce sáhnout znovu a začít odečítat znovu. Znovu budu muset nosit dlouhé rukávy, abych zakryla čáry zarudlé krví. Zas a znovu se skrývat za úsměvem den co den. Jak já tak nenávidím mít takový pocity. Jak já nenávidím cítit. Jak já nenávidím žít. Po dlouhé době se mi pomalu vracela chuť do života, ale ta se zase vytratila, vypařila se jako pára nad hrncem. Doufala jsem, že mi to vydrží a já zas nespadnu do pocitu úzkostí a depresí. Je mi ze mě samotné tak špatně. Je mi špatně nejen ze sebe, ale ze všeho ostatního. Ze všeho kolem. Je mi špatně z těchto slov, která tu teď píšu.
Zase jsem navázala kontakt s mým úplně prvním klukem. Je úplně prvním, komu jsem řekla o pokus sebevraždy spolykáním prášků. A nevím, jestli jsem tak udělala dobře nebo ne. Je fakt, že se mi vždycky tak náhodně mihl v mysli. Teď si sama nejsem jistá, jestli jsem se dostala přes svého prvního přítele nebo druhého... anebo jsem prostě jen šíleně smutná a v depkách si tu vylejvám myšlenky.
Někdy bych si přála zastavit tok svých myšlenek. Aby prostě vypnuly. Nemyslet na nic. Nestarat se o nic. Je to tak únavný. Sedím tu u klávesy a snažím se nerozbrečet, jak sepisuju další slova. Ani nevím, co tyhle moje suprový nálady spouští. Kde je to zatracený tlačítko, na který tak často nechtěně mačkám. Chci se zas cítit spokojeně. Nechci se cítit na dně. Nechci se probouzet s těmito pocity, který mě budou provázet celý den a další ráno to bude pořád stejný. Jsem tak v depresích a naštvaná. Nechci být taková. Nechci být já. Nechci být v tomhle těle. Nechci vlastnit tyhle myšlenky, pocity a všechno. Chci od toho odejít.Unavuje mě být věčně smutná. Věčně v depresích. Věčně zamyšlená nad svými věcmi, protože moc přemýšlím. Věčně zahleděná do věcí, který by mi měli být ukradený. Potřebuju nutně někoho po svém boku. Kdo mě při takových chvílích podrží a neuteče, když se emocionálně zhroutím. Vážně někoho potřebuju. Nechci být sama. Děsí mě být samotnou. Protože tu nemám nikoho, kdo by mi zabránil v těch špatných věcech, co dělám. Nikdo, kdo by mi zabránil myslet na ty nejhorší scénáře.
Už mě nebaví všechny okolo sebe rozveselovat ale já sama zůstávám pořád se stejnými pocity. Hluboko uvnitř mrtvá, že občas ani necítím vlastní tep.
Někdy bych si zkrátka chtěla lehnout na koleje, počkat až přijede vlak a spokojeně zavřít oči na furt.