Šla jsem zase za školu. Místo toho jsem se rozehřívala na teplým místě a vykuřovala si. Z kouření se mi poslední dobou začala točit hlava. Neměla jsem v sobě dostatek tekutin a živin. Špatně se stravuju, špatně piju, špatně spím. Tělo mi dobře nefunguje. Jsem jako rozbitý stroj. Ale nevadí to. Vlastně jsem přemýšlela, že se zítra půjdu zabít. Po sepsání těchto nesmyslů, půjdu asi napsat něco jako suicide note. Ale upřímně nevím, co bych do něj měla napsat. Asi stejně, jako to nevím teď.
Přemýšlím, jestli se zítra do školy dostavit anebo se jít zabít hned ráno. Jak dlouho bude lidem asi trvat, než najdou moje tělo? Hodiny? Dny? Týdny? Měsíce? Třeba mě nenajdou vůbec. Což by bylo fajn, pohřbili by moji prázdnou rakev. A jak dlouho asi bude trvat, než umřu? Bude to rychle? Pomalu? Vlastně bych mohla jednoduše spolykat prášky a už se nikdy nevzbudit, nemusím čekat do zítřka. Tím by padl celý zítřejší plán zajít konečně k psychologovi. Protože mě nijak neláká někomu vyprávět o svých problémech.
Taky jsem chtěla ukončit studium už hrozně dlouho. Učení a škola celkově mě nikdy nebavila. Vždycky jsem tam seděla jen proto, že zkrátka musím. Nikdy nebylo na mě, jestli tam být chci nebo ne. Ale teď na to solidně kašlu a pro některý bohužel, mi to je docela jedno. Kdyby se každej zajímal o svý a nestrkal nos do cizích věcí, bylo by mi hned líp. Každej žije v budoucnosti, co jim tohle vzdělání přinese a bla bla. Nepotkala jsem nikoho, kdo by žil v přítomnosti. Já v ní taky nežiju, radši od ní utíkám jako zbabělec a nechám fantazii, ať už udělá svoje. V přítomnosti stejně nic nevidím a svoji budoucnost si ani představovat nechci. Děsí mě jen to, že bych tu měla být ještě dýl, než je nutný.
A vůbec... měla bych dát blízkým lidem předem vědět, že se půjdu zabít? Zanechám po sobě dopis, ale ten se ke každýmu nedostane. Chci jim dát vědět, že mi už nemusí psát nebo volat. Protože odpověď už nikdy nedostanou. Na druhou stranu jim nechci zatěžovat mysl a nechat se zbytečně přesvědčovat, ať to nedělám. Možná tímhle ublížím spoustě lidí. Možná vůbec nikomu a život půjde dál. Lidé se narodí, žijí a zemřou. Je to naprosto normální cyklus života. Narodili jsme se, existujeme, abychom nakonec umřeli. Jak krásný to je?
Odjakživa jsem si představovala, že umřu stářím. Že kolem mě budou moje děti a vnoučata, jak všichni budou kolem mojí smrtelné postele a držet mě za ruku, kdy společně počkáme na tu chvíli, kdy se naposledy na ně usměju a spokojeně zavřu oči. Ale nakonec si nikdy nezašukám a neudělám spousty dalších věcí, která mě čekala a na který jsem se jako malá holka těšila. Přála bych si svoje přání být dospělou, vzít zpět. Každým dnem je to víc a víc na hovno, že je až neuvěřitelný, že se ještě držím. Pořád doufám, že se probudím a zjistím, že tohle všechno byl jen kurevsky dlouhej zlej sen. Ale všechno cítím, všechno je tak skutečný. Cítím se jako pokusný králík, kdy nade mnou stojí kupa vědců a zkouší, co všechno vydržím... za jak dlouho se zlomím.
V tuhle chvíli mi hlavou běží tak neskutečně nebezpečné myšlenky. Moc bych si přála, aby tu byl někdo, kdo by mě zastavil a držel mě od toho všeho co nejdál. Chci se cítit alespoň jednou v bezpečí. Vědět, že tu pro mě někdo je a nejsem všem úplně ukradená. Mrzí mě, že se mě nikdo nesnaží pochopit. Už mě nebaví předstírat ty veselý obličeje. Zřejmě to ukončím jediným krokem a udělám to rychle, ať mám ten klid co nejdřív.
Jestli je tohle můj poslední výlevný článek, tak se asi loučím.