Cítím se jako kámen. Neustále dole, tvrdohlavá a bez citů. Někdy vypnout je fajn. V tu chvíli ti pocity vůbec nechybí. Protože není co by tě tížilo. Seš free a děláš věci, co tě jen tak napadnou, nebereš ohledy na to, jak to může působit na tvé okolí nebo na tebe. Časem ti ty pocity začnou chybět. Řekneš si, jak je vůči ostatním nefér jim neopětovat emoce. Ale i tak je jednodušší je prostě vypnout... nemít je. Věci by byly víc snesitelnější a asi by tě nesraly tolik jako teď.
Čas od času furt mívám naděje, že bych se z těch všech sraček mohla ještě dostat, že to nemůže být už horší. Ale vždycky může. Lidmi jako já, jsem v mládí vždy opovrhovala, připadali mi jako chodící odpad. A to jsem teď v podstatě já... chodící odpad.
Beru AD už možná rok v doufání, že by mi to mohlo přeci jen pomoct. Teď tu zase sedím ve tmě a píšu o nesmyslech, abych v hlavě toho neměla tolik. Po lécích mám leda tak hovno. Spíš mě to kurví ještě víc. Nežádoucí účinky, který mají trvat minimálně dva týdny, mám teď asi pět měsíců. Nejde to pryč, ale asi bych si měla zvykat, když se nezabiju. Nebo... zatím ne.
Být čistá od řezanců jsem vydržela asi čtyři měsíce. Zase jsem si to posrala a odpočítávám "lepší dny" znovu. Žiletku jsem zahodila. Neznamená to, že to nemůžu udělat znovu. Zjistila jsem ale, že mi to nepřináší takovou úlevu jako když jsem to dělávala pravidelně. Jsem v hrozných úzkostech, protože nemám teď nic, jak bych si mohla ulevit od toho všeho. Připadám si jako psychopat. Chápu lidem, proč se drží drog. Nechtějí být přítomný a zůstat v tom stavu, která jim ta droga dává. Protože v běžném životě to nedostanou.
Taky nechci být vzhůru.
Nechci být přítomná.
Nejradši bych se zfetovala do kómatu nebo něco.
Všechno mě v tomhle zasraným světě sere. Nelíbí se mi na něj pohled a přijde mi. že všechno co dělám je naprosto zbytečný. Že každá věc, kterou jsem v životě udělala, nemá žádný smysl a zmizelo to někde kdesi v minulosti. Otravuje mě tu být a vnímat každou část všeho. Chodit ulicemi plnou lidí, jak se každý honí za svým. Jak všichni jsou tak stejný, nevýrazný, obyčejný. Ovce. Možná jsem ovce taky.
Jsem lůza. Jsem patetická.
Chtěla bych jednoho dne samu sebe slyšet, jak jsem na sebe pyšná. Potřebuju někoho slyšet, jak mi říká, že za něco stojím. Že můj život má cenu.
Když najdeš svůj smysl života... neměl by ti automaticky dát chuť žít? Nebo si to pletu a svůj smysl jsem furt nenašla.
Zkurvený myšlenky. Zkurvený bordel v mojí kebuli. Omlátila bych si hlavu o zem, dokud by to všechno nezmizelo. Dny mi splývají, ztrácím přehled.
Je to sen? Je to skutečnost?
Co já kurva vím.
Proč zrovna mně se poštěstilo být naživu... Je to taková otrava. Vypadá to, že ze sebe zase dělám jen chudinku a jen se lituju. Ale já se ani nelituju. Lituju jen toho, že jsem přišla na svět. Všechno se mi zničilo. Můj nádherný růžový svět. Nemusím se ani ptát, jestli ty moje posraný stavy někdy zmizí.
Protože nezmizí. Seš jednou v píči, budeš na furt v píči. Tím, že budeš dělat všechno ostatní, ti dočasně jen pomůže zapomenout anebo to v sobě potlačit. Ale furt budeš ta stejná patetická zničená sračka.
Doufám, že se pletu.
Léky očividně beru jen tak. Že bych se po nich cítila líp... kéž by. Serotonin furt nikde. A třeba ani nebude.