Na dva týdny jsem vysadila léky a teď je zase začala brát znovu. Je mi po nich vždy tak divně. Pořád si na ně nedokážu zvyknout a ty vedlejší účinky mě někdy tak vytáčí. Vlastně mě poslední dobou vytáčí úplně všecko, ale to asi není novinka.
Tuhle jsem dostala po delší době další pořádnou panický záchvat. Brečela jsem nejmíň tak půl hodiny nebo hodinu. Bylo příšerný nechat vybuchnout takovou vlnu emocí, zvlášť když jsem byla na prášcích. Byla jsem na nich pravidelně dva měsíce a asi čekala zázraky. Místo toho se to se mnou zhoršovalo a nedávno jsem dostala dlouhodobou horečku a vysadila antidepresiva, protože jsem je nechtěla kombinovat s antibiotiky. Až na domácí léčení, tak mi bylo bez antidepresiv fajn. Cítila jsem se zase při smyslech, jako bych měla všech pět zase po hromadě. Teď se zase cítím víc utahaně a především hrozně otupěle. Pomalu přestávám opět vnímat která bije a ztrácím se v drogách v mých střevech. Žádná velká změna v něco lepšího se ke mně stále jaksi nedostává. A je to asi jedno. Protože už dávno jsem ztratila naději v to, že bych ještě někdy mohla cítit jakýsi naplnění svýho života nebo cokoli co má v člověku vyvolat pocit radosti.
Zvykla jsem si na svoje deprese natolik, že nejspíš moje tělo nemá potřebu mít radost. Protože už to zapomnělo. Za těch spoustu let jsem si zvykla na to jak to mám a kdybych měla možnost něco v přítomnosti změnit tak bych to nechala tak jak to je. Protože mám pocit, že ani není co měnit. I kdyby se to změnilo tak by se ani nic nezměnilo ve mně. Smířila jsem se dávno s tím, že ty vnitřní pocity už nikdy nezmizí. Že mě ty moje stavy nikdy neopustí a zůstanu depresivní pytel sraček dokud nějakým zázrakem neumřu. Ale vím, že mě bohužel čeká přespříliš dlouhý život a umřu na stáří. Nejsem na to připravená a nejradši bych se sebrala a skočila někde pod kola.
Kdo by řek, že jen dýchat bude někdy tak těžký.
Štve mě, že alespoň ty sebevražedný chvilky se postupně nevytrácí. Přijde mi, že každým dnem jsou ty myšlenky silnější a někdy ke skutečný akci nemám tolik daleko. V takových bezradných chvílích bych potřebovala někoho vedle sebe, komu zavolat a vyzpovídat se. Prostě mluvit do té doby, dokud se nebudu cítit o trochu líp. Aby v takových chvílích tam byl zkrátka někdo, kdo by mi tu sebevraždu rozmluvil. Protože já sama na to už nestačím. Nemám tak pevnou vůli a sebekontrolu. Každou chvíli bych mohla udělat nějakou další ze svých šíleností a nebyl by tam nikdo. Jen já.
Jenže lidi, kterým se jakž takž dokážu otevřít, vedle mě nikdy nejsou. Což mě v ten moment trhá na kusy ještě víc. Protože si uvědomuju, že jsem v tom úplně sama. Sama se sebou.
Nemůžu důvěřovat ani sobě.
S takovými myšlenkami je asi docela i zázrak být furt mezi živými.