Letošní léto je tím nejteplejším, co jsi pamatuji. Je to fajn ale zároveň šíleně na prd, hrozný pařáky, vedro a hic, i když bývám během léta zavřená v bezpečí v pokoji. Nedávno mi odešel počítač i se vším, co jsem v něm měla. Takže jsem z toho trochu stále nesvá a snažím se vyrovnat se ztrátami.
Bohužel i během volna můj nepevně pevný štít selže a psychicky se zhroutím. A mám i pocit, že tenhle rok jsem se hroutila mnohem víckrát, než minulý rok. Navíc se nic nedokáže vyrovnat tomu pocitu, kdy jsem poprvé dostala panický záchvat před rodinou. Bylo mi tak šíleně špatně a nedokázala jsem se uklidnit jak jsem byla hrozně moc v šílených psychických bolestech a byla naštvaná zároveň. A i teď mám den, kdy se necítím nejlíp. Dnešek je jeden z těch horších dnů.
Říkám si, že bych měla toho psychologa zkusit. Abych aspoň dostala nějaký happy pills a necítila se každý den jak kus hovna. Jenže chybí takhle málo k tomu, abych se skutečně cítila jako opravdový šílenec a psychopat. To je vlastně momentálně jediný důvod, proč k psychologovi nechci chodit. Asi tím nechci svý matce potvrdit, že měla pravdu o tom, že jsem šílená. Já vím, že nejsem tak úplně v pořádku a jsem jaksi psychicky nestabilní. Ale mít psychologa... možná bych si připadala v ještě menší kleci, než teď. A třeba by mi ani nepomohl, což by mě složilo ještě víc. Mrzí mě, že si tyhle věci o sobě uvědomuju, ale nejsem schopna si jakkoli pomoct nebo poradit. Vždycky jsem byla sama za sebe, nespoléhala se na nikoho a byla od malička dost samotář. I když jsem pomoct chtěla, vždy mi připadalo, že bych tím lidi jen obtěžovala, což je stejný i teď. Prostě svými problémy nechci zatěžovat nebo jakkoli zapojovat lidi ve svým okolí. Beru to tak, že když jde o můj pytel sraček, tak se s tím pytlem sraček vypořádám taky sama. Občas mě to fakt vytáčí, že jsem taková. Protože jsem v šílených mukách a mám chuť se někomu vybrečet na rameni. Říct jim alespoň, že nejsem v náladě a vše co teď potřebuju, je dlouhé objetí a rameno.
Někdy to na mě přijde uprostřed města plných lidí a já mám chuť si dřepnout a brečet. Zasáhne mě to bez upozornění a fakticky výjimečně všechny ty emoce smíšené s depresemi neutáhnu a prasknu. Kýbl vody mi začne přetékat. Balónek plný vody mi praskl. Celá místnost se začne nepříjemně plnit nekonečnou vodou a já jsem neschopna vyplavat nahoru se nadechnout.
A stejně. Ono je i lepší mít deprese v zimě, než v létě. Nemůžu se schovat pod peřinu nebo se do ní zachumlat a brečet do polštáře, aniž bych se nezapotila jen tím, že stojím.