Snažím se udržet v klidu a absorbovat svůj vztek a přeformulovat ho v klid. Snažím se nebýt vzteklý dítě a zachovat chladnou hlavu, chovat se dospěle, racionálně. Místo toho by ale nebylo na škodu mít chladný srdce. Hodilo by se mi hned v několika situacích a vyřešilo by to i mé problémy, protože bych byla tak chladná, že by mi to bylo u prdele. Ale jelikož jsem takový vydařeně nevydařené sluníčko, tak mám bohužel tendenci být opatrná na lidi ve svém okolí.
Pojďme tedy zase zabít čas a slova tím, že zase budu mluvit o iracionálních věcech. Jako třeba o svém milostném životě.
Vzhledem k tomu jak je můj život zoufalý a s ním i ten milostný. Tak nejen že mě prokleli tím, že jsem neúmyslně přišla na svět. Ale taky tím, že je se mnou asi něco v nepořádku. Tedy, ano... v mnoha výlevných článcích jsem psala o své psychické nestabilitě, ale hádej co. Celý tenhle emo-blog je o tom, jak jsem psychicky nemocná. Takže se ví už dávno od začátku, že nejsem tak úplně v pořádku. Ale to je v pořádku, protože my všichni jsme tak trochu v nepořádku. Jen někteří s tou nenormálností musí trochu víc bojovat. Takže ne. Nikdo z nás není special snowflake. Jsme prostě lidi. A teď když jsem z celýho lidstva udělala prostě lidi a sobě snížila sebevědomí ještě víc, vrátím se zpátky k tomu, že mimo můj nenormálně normální život, mám i nenormálně normální milostný život.
Ráda bych připomněla, že mám teď třetí vztah a byla to vždycky oni, kteří to ukončili. Nejenže ukončili náš vztah, ale taky ho sami začali. Vždy to bylo tak, že o mě jevili zájem a já se vezla s vlnou. Ze začátku mi vždy trvalo, než se zamiluju, ale když už k tomu došlo, najednou přišel náhlý konec a já nevěděla co se děje a proč se to děje. Prostě lusk a všechno bylo pryč. Jenže jak jsem se jednou zamilovala, bylo pro mě těžký se odmilovat. Nechat to plavat a jít dál. Zotavovala jsem se takhle ze dvou vztahů a poslední rozchod mě totálně rozsekal, až to nebylo zdravý pro nikoho. Bylo mi sice ublíženo několikrát, ale zlomený srdce vždycky bolelo ze všeho nejvíc.
Vždycky mě dostane ten fakt, jak se tak snažili si mě získat a když konečně povolím a mají mě, tak jim asi přijde, že se už dál snažit asi nemusí, když už jim vlastně patříte. Že si vás drží jako trofej, kterou párkrát vyleští a pak se rozhodnou vás uložit do sklepa nebo na půdu, kde budete ležet celá léta až upadnete v zapomnění. Ne. Takhle to nefunguje. Nevím, jestli to tak mám jenom já. Ale kvůli tomuhle si připadám... zbytečně. Bezcenně. Že jsem snad kus hadru a nestojím jim ani za jejich čas. To vše co bylo na začátku vztahu najednou zmizí, kdy teď jen sedím a přihlížím něčemu, čemu nerozumím. Třeba to je tak, že když se konečně zamiluju, tak se rozhodnou se stáhnout, protože si najednou uvědomí "sakra, tohle začíná být vážný" a utečou. Nebo nevím, jestli to je mnou. Jestli nějak vysílám nevědomky negativní signály.
Nenávidím, když lidi na kterých mi záleží nejvíc, mi dávají pocity méněcennosti. Že nejsem nic obecně, ale že nejsem nic ani pro ně. Rád mě mít může klidně celý svět. Ale který z nich mě kdy skutečně miloval. A i teď to co mám... je to vůbec skutečný? Nebo zase ztrácím s někým čas na těch pár měsíců, kdy příští měsíce budu jen zavřená v pokoji a sebenenávidět se a ptát se, co je se mnou sakra špatně? Čím to je, že musím trpět životem a k tomu nikoho nemít vedle sebe? Jsem fakt prokletá? Nebo jsem jen příliš paranoidní? Nebo jsem psychopat, totálně vyšinutá z vlastní mysli? Já nevím...
Slíbila jsem si už několikrát, že si nebudu kvůli klukům vyplakávat oči. Ale nejde to. Ne když ve mně zanechávají tak negativní pocity a myšlenky. Říkala jsem, že se sebou nenechám vyjebávat. Proč se to ale děje už poněkolikátý. Proč se nedokážu poučit z té samé chyby. Proč jsem tak naivní...