Ve čtvrtek jsem poprvé byla u psycholožky a tuhle zkušenost vstřebávám ještě teď. Nevím, jestli se po tom cítím líp, furt stejně anebo ještě hůř. Asi bych ráda řekla, že mi to první sezení pomohlo. Ale sama nevím, jestli to je pravda. Řekla mi pár zajímavých věcí, nad kterými od toho dne silně přemýšlím.
Budu navštěvovat psychologa dál a uvidíme, jak se to se mnou srovná (jestli vůbec). Dost pravděpodobně budu i nucena papat nějaký happy pills.
Prý se cítím jako malé dítě, za které mě rodiče stále považují, i když věkově patřím mezi dospělé lidi. Je pravda, že rodiče mě nejen tak vidí, ale občas se mnou i tak jednají. A já se necítím jako malé děcko. Problém je asi v tom, že už v útlém věku jsem musela dospět dřív než všechny ostatní děti. Protože se na mě valily zodpovědnosti, které by měl řešit někdo dospělý. A já jsem ráda za to, že jsem dospěla o tolik dřív. Ten život začal od té chvíle být trochu víc na hovno, ale dávno se nepovažuju za dítě.
Taky bych měla na sobě hledat světlé stránky a napsat deset věcí, ve kterých vynikám. Vím odjakživa, že mám nízké sebevědomí. Taky nenávidím pozornost a mám pocit, že na mě všichni koukají divně. Ale nikdy by mě nenapadlo, že jsem to já kdo na sebe kouká divně. Docela mě to srazilo na kolena.
Protože ono to je asi pravda.
Koukám se na sebe divně.