Cítím se ztraceně víc, než kdy jindy. Ztratila jsem samu sebe před dávnou dobou a doteď jsem se nenašla. Třeba se nenajdu vůbec. Protože jsem část mě už ztratila mezitím co jsem hledala cestu ven z tohoto bludiště. K tomu ještě ty léky do toho. Není mi vůbec dobře. Neudělalo se mi ani líp. Možná je mi furt stejně. Možná mi je ještě hůř než předtím. Je mi špatně z mé vlastní existence. To, že vlastně svými chodidly chodím po zemi a dýchám stejný vzduch jako ostatní... Mám toho dost.
Občas mám z toho života i radost. Ale k čemu mi to občas je, když žiju s pocitem nerovnováhy? Jsem naštvaná samu na sebe, že jsem to dotáhla až k tomuhle bodu. Hroutím se mnohem častěji než kdy dřív a všichni lidé okolo... Točí se mi z toho hlava a každou chvíli hrozí, že se pozvracím.
Tuhle ráno jsem se vzbudila s mokrou tváří. Cítila jsem, jak mám opuchlé oči a i přesto, že jsem se snažila uklidnit, nešlo to. Všechno přišlo v tak špatnou dobu. Všechno si plánuju ve špatnou dobu. Všechno se mi hroutí. Všechno co udělám je nakonec úplně k ničemu.
Protože to já jsem od svého narození.
K ničemu.
Vždycky jsem byla, jsem a budu na furt. Stejně jako jsem zlomená. Už to nikdy nebude jiný. Připadám si s těmi léky jako nějaký psychopat. Přijdu si, že mě každý všude kontroluje. Vše co udělám nebo se chystám udělat, tak mé kroky už dávno znají. Přijdu si každým krokem jako za mřížemi. Jako kdyby se jednoho dne ti nahoře rozhodli mě čapnout a zavřít do blázince.
Proto jsem si udělala o víkendu menší výlet. Za účelem sebepoznání, ale hlavně abych byla pryč od místa, kde to znám a protřídila si myšlenky. Místo toho jsem se vrátila domů úplně zničená, zdevastovaná,... zklamaná. Nic nebylo tak jak jsem si představovala a možná, že jsem se akorát tak uzavřela víc do sebe. Bojím se dne, kdy se nedonutím vydat ani hlásku.
Po návratu domů jsem si uvědomila jediné.
Každým rokem k sobě pouštím míň svého okolí. Místo toho, abych se víc otevírala, tak dělám přesný opak. Odháním lidi, na kterých mi záleží. Držím všechny od sebe dál. Nekominukuju s nimi, ale ne proto, že bych nevěděla co říct. Je to proto, že mám v hlavě tolik zasraných myšlenek, že někdy slyším jenom je. Teď se nedokážu ani rozmluvit s člověkem, kterýho znám celý život. Všechny neúmyslně od sebe odstrkuju. I když s nimi trávím čas, přijde mi pak, že jsem si s danou osobou ještě vzdálenější než tomu bylo předtím.
Kde se stala chyba, že jsem teď taková?
Co se se mnou kurva stalo?
Snažím se to být zase já. Proč je to tak těžký? Proč je tak těžký se chytnout něčeho, čeho jsem dřív byla součástí? Co se se mnou děje... ?