Začínám být unavenější a unavenější. Do většinu věcí se musím nutit, abych je opravdu udělala. Od pondělí taky začnu na dva týdny makat v brigádě. Shrábnu prachy a vyzvednu si prachy z mí primární brigády.
Matce asi přišlo, že se cítím osaměle. Taky že jo, ale nevadí mi to, jsem raději sama než s někým, pokud se nejedná o dítě nebo zvíře. Tak si řekla, že by mi mohla po osmnácti letech pořídit psa. Všichni s tím souhlasí a já jen přikyvuju, abych jí udělala tu stejnou radost. Ne... samozřejmě že mě to potěšilo. Vždycky jsem chtěla psa a teď se mi to konečně plní. Je to fenka plemene Shiba Inu, mluvila jsem už i s paní, která mi ho prodává. Budu jí říkat Panko. Tomu štěněti, ne ty paní. Rozhodla jsem se pro tohle jméno, protože mi přijde milý, přátelský a roztomilý a na tyhle psi se to hodí. Vlastně jsem ráda, že budu mít psa. Konečně budu mít důvod chodit ven i během večera a zapálit si a neprosedět celý den doma nic neděláním. Hodně se na ni těším, mám ji ráda už teď.
Přemýšlela jsem, že bych začla znovu cvičit a vstávat dřív. Během volna vstávám vždycky kolem poledne, uteče mi tak půl dne.
Mám toho poslední dobou všeho tak nad hlavu, že je těžký se o něčem pořádně rozepsat. Cloumá to se mnou s emocemi, které neumím vyjádřit, které nedokážu nijak popsat ani jaksi zmimikovat. Popravdě ani si nejsem jistá, co cítím. Nevím co cítím, když se zničehonic rozbrečím, jakmile vidím, že lidi okolo mě jsou šťastnější než já. Začnu v tu chvíli přemýšlet, jestli jsem šťastná já. Nemám všechno co chci a takhle mi to stačí. Vlastně by se dalo říct, že žiju docela dobrý život nebýt těch psychických problémů. Jenže jakmile se do toho dostanete, máte pocit, že jste ztracení už navěky a nic vám nedokáže přinést světlo zpět do vašeho života.
Chci být normální holka. Nechci být člověk s psychickými poruchami, insomniak, bipolární nebo další různé sračky. Chci někomu vyjádřit, jak se kurva cítím, jenže je to tak těžký. Je tak těžký někomu popsat svoje pocity. Bojím se, že když to udělám, tak budou ze mě mít srandu a nepochopí mě. Nevěřím lidem a jsem paranoidní. Nechci to být já kdo udělá první krok. Musí to být lidi, abych jim mohla zas věřit, ale to se asi nikdy nestane.
Přemýšlela jsem, jak dlouho sem budu psát tyhle svoje sračky. Kdy se jednoho dne vrátím a pročtu si všechny posty za celou dobu. Jestli se nad tím budu smát anebo jestli začnu nad tím brečet, jak zlomená jsem tehdy byla nebo možná ještě budu.
Když si večer lehám do postele, je to snad to nejhorší. Jako kdybyste umírali a poslední co byste slyšely, by byly vaše posraný myšlenky, co vás ničí. Lehnu si a řeknu si, jak moc v prdeli jsem. Jak moc nejsem v pohodě a že by bez citů mohl být svět krásnější a o tolik snazší. Nikdy jsem neměla ve zvyku přemýšlet o depresivních věcech. Neměla jsem ve zvyku pokoušet a ani si nijak zahrávat. Neměla jsem ani v nejmenším úmyslu nic z toho. Nikdy jsem neměla v úmyslu pít alkohol, jako kdyby to bylo normální pití, jako limča nebo tak. Neměla jsem v úmyslu začít vůbec s kouřením, vždycky jsem kuřáky opovrhovala, protože jsem je viděla jako stejný nuly jako můj otec. Neměla jsem ani v úmyslu se začít řezat, bylo mi z takových lidí líto, že jsou opravdu tak blbý a dobrovolně se řežou, aby měli jizvy po celý život. Neměla jsem v úmyslu ani to, že bych se jednoho dne mohla pokusit o sebevraždu.
Dřív jsem neměla ve zvyku probrečet celý dny. Neměla jsem ve zvyku to ve škole flákat až natolik, abych zůstávala po škole na dodělání a dělala opravky. Neměla jsem ve zvyku zůstávat venku dlouho, než abych se vracela domů na večeře a raději se navečeřela jinde. Neměla jsem ve zvyku se vyhýbat vlastnímu domovu. Neměla jsem ve zvyku si večer loknout whisky, aby se mi dobře spalo. Neměla jsem ani ve zvyku odporovat mámě a dělat opak toho, co mi zakázala.
Nic z toho co jsem vyjmenovala, jsem dřív nedělala a ani by mě to tehdy nenapadlo. Bývala jsem slušné dítě. Čisté. Teď bych neměla ani daleko od feťáka. Sice mám domov, potravu, hygienu a kde spát. Ale je ze mě psychicky nemocná troska, co se schovává v pokoji a tiše brečí. Nejsem v pohodě. Jsem v hajzlu a čekám na den, kdy se to všechno spraví a já budu šťastná. Je to v hajzlu...