Včera jsem matce řekla, že chci umřít. Když mi pak dala hodinové kázání o tom, že bych o smrti neměla ve svém věku ani přemýšlet, řekla jsem jí, že je to ze srandy. I když ono nebylo. Jen by mě zajímalo, kdy si rodiče uvědomí, že nerozumí vlastnímu dítěti. Že vlastně ani svoje dítě vůbec doopravdy neznají. Pak když ode mě slyší takové věci, koukají na mě jak kdybych někoho zabila... i když ono možná i jo. Zabila jsem sebe. Moje já, kdy mi bylo šest let a měla jsem úžasné dětství a pak bum, přišla střední škola a s ní i obrovské problémy. Jako třeba to, že za měsíc a pár dní budu dělat opravné zkoušky a já se od té doby ani jednou neučila, protože mě učení kurevsky sere a nebaví mě to, protože je to posraná ztráta času. Zároveň se ale každý den snažím dokopat se k tomu, abych se naučila alespoň řádek. Chci jít do dalšího ročníku, ale bojím se, že i když se začnu učit, tak to nedám a já budu muset ze školy odejít.
Přeju si, abych se nikdy nenarodila. Najdou se i chvilky, kdy je fajn být naživu, ale moc často se tyhle chvíle bohužel nenaskytnou.
Mám dojem, že bych měla asi zajít k doktorovi. Mám problémy s udržením vzteku. I když na nikoho neřvu, naštvou mě i maličkosti a... štve mě prostě úplně všechno. I to, že třeba někdo dýchá. Když se někdo ke mně třeba jen přiblíží tak jsem naštvaná a to se mě zatím ještě nedotkli. Máma se mě začala vyptávat co mi je, že jsem prej smutná. Faktem je, že smutná jsem od chvíle, kdy jsem poznala tvrdou realitu. Ale jsem spíš neustále naštvaná a já nedokážu pochopit proč. Kvůli měsíčkům to nebude, protože ty mi od té chvíle chodí nepravidelně, takže je už ani nepočítám.
Pravdou je, že i když se někomu snažím říct o svých problémech, tak vám do hlavy nacpou jen samý pozitivní sračky, protože vám absolutně nerozumí a zvednou vám naději anebo je to nezajímá a neposlouchají vás. Není to tak, že bych chtěla mluvit jen o sobě. Já o sobě většinou právě že nemluvim vůbec. Já jsem vždycky ta, která poslouchá ostatní a snaží se jim v té situaci nějak pomoct. Když ale potřebuju aby lidi poslouchali mě, tak si zacpou uši.
Nevím jestli nenávidím víc sebe nebo ten fakt, že žiju mezi lidmi, který nenávidím já. V téhle době je těžký najít někoho, kdo vám opravdu naslouchá a není to psycholog. Nevím jestli jsem zbabělec nebo jsem silná. Sebevražda se může brát pouze dvěma způsoby. Buď z takových důvodů, že to z vás dělá zbabělce anebo z takových, kdy to z vás dělá velmi silnou osobu, kdy jste měli odvahu na to to ukončit.
Přála jsem si i abych měla rakovinu a mohla seknout se školou. Vidět všechny ty mrzutý obličeje, které se mění v lítost a jsou k vám najednou hodnější, protože jste nemocní bastardi a za chvíli stejně chcípnete. Proč potom nedokáží být milý, když je člověk psychicky nemocnej. Tuhle trosku jsem ze sebe neudělala já, ale lidi tam venku. Všichni jsme takový jací jsme, kvůli lidem co jsou venku.