Každý ráno vstanu a doufám, že dnešek nebude stejně na píču jako včerejšek. Ale bývá někdy i horší. Nemám ráda, když mi někdo přikazuje co mám dělat. Je to můj život, ne. Tak co se mi do toho kurva serou ostatní.
Jsem na všechno a na všechny tak nasraná, že nemám ani sílu to jaksi vyjadřovat. Dívám se na žiletku vedle mé ruky a říkám si, zda-li se říznout či nikoliv. Ale není to jedno? Není to přece kurva jedno jestli to udělám znovu nebo ne?
Tady je stejně každýmu bastardovi u prdele, co si myslím. Proč jim taky není jedno, co dělám? Proč se do prdele zajímají o to co dělám a pak mi rozkazují? Mám jako dopíči začít skákat podle toho jak oni si zrovna zapískají? Tak to asi hovno. Jen chci, aby mě ostatní nechali žít můj život a aspoň jeden zpíčenej den, kdy by se mi nesrali do života. Chci aby vypadli. Nechci se kvůli takovým lidem zbytečně vztekat anebo ještě hůř, dělat si plané naděje, i když vím, že se nic nestane. Všechno si jen nalhávám a dělám si to ještě horší než už to je. Jsem natolik v píči, že už na nic nemám. Mám všeho dost a jsem unavená. Unavená a vzteklá. Přeju si už jen to, abych mohla konečně chcípnout a opustit tenhle posranej a zkaženej svět plný arogantních imbecilů, v celé parádě. Poslat všechny do prdele a pro mě za mě... ať mi klidně políbí i prdel. Jen škoda, že to už neuvidím.
Zajímalo někdy někoho, jak na hovno je být insomniak? Mě jo, je to kurevsky na hovno. Je to tak nádherné a zároveň někdy tak děsivě smrtící. Nádherné je to v tom, že vás obklopuje tma, nikdo vás neruší a máte svatej klid. Zasraně na hovno to je v tom, že když nemůžete jednoduše usnout a jste vzhůru klidně do rána, začnete přemýšlet. O čemkoliv. Můj problém je v tom, že já mám insomnii kvůli depresím. Takže když začnu uprostřed tmy v posteli přemýšlet, je to vždycky jen ta bolestivá část. Je to skoro jako bych neznala ani nic jiného a zapomněla všechny vzácné a veselé vzpomínky, které jsem mívala. Děsivé je to v tom, jako bych sledovala jak svět umírá, přitom jen usíná. Je to jako bych sledovala své blízké umírat a já s tím nemohla nic udělat. Ta tma kolem vás najednou svírá v tak pevném objetí a vy ji nasloucháte, jak vám říká každou noc "zab se".
Tolik nenávidím to všechno. Pochybovala jsem kdysi nad složitostmi, protože se mi nezdály dostatečně reálné. Ale teď začínám pochybovat o své vlastní existenci. Opakuju si, jestli bylo pro mě určeno takhle trpět. Jestli mi bylo určeno se narodit a nenarodit se třeba mrtvá nebo plánovaná na potrat či k adopci. Nevidím ve svým světě nic, co by mě vysloveně nutilo být teď a tady naživu. Ale strach mě tu drží. Nemám pro co žít, nemám pro co umřít. A jak se dokážu s někým podělit o lásku, když nedokážu milovat ani sebe. Na druhou stranu si myslím, že dotyčná osoba dostane mnohem větší podíl i z mé půlky. Což je ale špatně, protože jsem se naučila milovat tak moc, až mě to samotnou ničí.
Asi před týdnem jsem vykouřila poslední cigaretu z mé první krabičky. Tvrdila jsem sice, že po poslední cigaretě si už nikdy víc nezapálím a začnu odvykat a že to bude má první a poslední krabička svinstva, kterou si v životě koupím. Ale asi se ještě nemůžu zbavit toho krásného pocitu, kdy si bezmyšlenkovitě tak spokojeně vykuřuju cigaretu, která hezky pomalu dohořívá a jakmile je na konci, típnu ji a vyhodím. Nemyslím si, že je na tom něco špatného, když si člověk dělá dobře pomocí cigarety.
Zlomenému člověku není pomoci, pokud si nepomůže on sám. Proto svou bolest zaměřuje na věci, díky kterým zapomene, i kdyby jen na těch pár nádherných minut. Nejhorší jsou asi konce dní. Vzpomenete si na tolik sraček co jste prožili a kterými jste si prošli a přitom tu furt jste. Fyzicky zdravý, mentálně narušený... ale furt tu jste.