Šílený, jak ta doba utíká.
Je to v podstatě ta jediná věc v životě, která mě tak neskutečně kurevsky děsí. Čas. Novej rok je zas tu a já přemýšlím, co jsem dělala celej předchozí rok a ten rok předtím a ten další rok předtím a pak ten další rok předtím. Připadám si, jako bych ty roky ani nežila a prostě se zničehonic vzbudila tady. Potopená po krk ve vlastních sračkách i ve sračkách ostatních. Musím stát na špičkách, abych se v tý hromadě sraček brzy neutopila.
Moje máma má podezření z toho, že kouřím. Je to pravda, ale copak jí to můžu říct? Ne, nemůžu. Nemůžu dovolit, aby mi vzala to, co mě v týhle době osvobozuje. Někdy si říkám... že i když otce nenávidím, jsem mu víc podobná než si myslím. Nevím, co přesně mě donutilo s kouřením. Jestli to bylo kvůli mému stavu s mým ex anebo že jsem dcera svýho otce. Necítím se kvůli tomu ani blbě. Už nedodržuju ani svoje debilní pravidlo jedné cigarety v jeden týden. Když se cítím na hovno tak si zakouřím. A chtěla bych to dělat častěji, protože mám teď pocit, jako bych se cítila na hovno každý den. Už od minulýho roku...
Deprese se mi vrací opět v plný síle a já už nevím co s tím. Vzdávám všechno ještě dřív, než s tím vůbec začnu. Asi jsem ztracenej případ. Nechci ani aby mi někdo pomohl, protože to nedokážou. Zároveň ale chci pomoct, ale jak jsem zmiňovala, pomoct si asi dokážu jen já sama. Jenže takhle nemám žádnou sebekonfidenci, sebedůvěru... jako bych to všechno ztratila během jedné noci.
Bejt teď sama, tak se opiju do němoty tak dlouho, dokud neusnu s pláčem a nevzbudím se další posraný ráno, kdy se rozhodnu se radši zase opít, než se postavit svým problémům. Nedávám to tu. Nikomu za nic nestojím a v životě nejsem zrovna moc klikař. Tak moc bych si přála se vrátit v čase a všechno změnit, abych nebyla v tomhle stavu a žila aspoň trochu vesele v tomhle ubohým černobílým světě.
Úmyslně zaspávám a nechodím do školy a je mi naprosto ukradený, že nemám doplněný známky. Seru na to každým dnem víc a víc. Ale přemýšlela jsem... jestli tohle všechno nedělám, abych získala pozornost rodičů. Cítím se trochu zanedbale, protože na mě shazují vše, co jen můžou. Ale dělám to spíš proto, abych se pomstila sama za sebe. Abych je tím naštvala, kdyby to někdy zjistili. Možná jim tím dávám víc příležitosti k tomu, aby všechno svedli zase na mě. Ale mně to nevadí. Už jsem si zvykla.
Je smutný, že jsem si zvykla na to, že mě lidi nenávidí. Že mnou dokonce i pohrdají jen tím, jak vypadám až jim to leze krkem. Že mě dokonce nenávidí i část mé rodiny. Že dokonce i víc než půlka mě se nenávidí. Nenávidím na sobě naprosto všechno a přála bych si jednoho dne tohle všechno říct svému budoucímu příteli. Ale zatím to vypadá, že umřu sama s mými sebevražednými myšlenkami a tohle všechno je zbytečný a vezmu si to do hrobu.
Mám v tuhle chvíli takovou šíleně ukrutnou chuť se zabít... jedno jakým způsobem. Kdybych vlastnila pistoli, tak si zahraju na ruskou ruletu. Už ani to řezání mi občas nestačí. Stala jsem se tím natolik závislou, že řežu do té chvíle, dokud nevidím krev. Už si nejsem ani jistá, jestli mě pohled na krev znechucuje nebo mi dělá dobře. Možná že tu zůstávám jen kvůli psovi. Ale už ani tahle myšlenka mi pomalu nestačí jako důvod k tomu žít. Jsem jedna z těch poserů, kteří se bojí žít tak jak žijí a raději si bezmocně ukončí život, než ho ukončí sám čas. Mám ze všeho tolik nervů a deprese (teď i z toho, že tloustnu), že se posledních několik dnů ujídám až k smrti a sleduju trapný série ničeho, jen abych zapomněla na svoje místo a problémy. Chvíli jsem si ho užívala, ale jako by mě ta temnota odmítala za každou cenu pustit.