Věděla jsem, že nebudu pochopena a proto mi bylo řečeno "Nedělej ze sebe většího chudáka než seš". Měla jsem dobrý důvod k tomu se nikomu nesvěřovat se svými problémy. Jen nechápu proč to nechtějí pochopit. Proč si neuvědomují, jak člověk musí ve skutečnosti být strašně v hajzlu když je to dožene až k sebevraždě nebo alespoň k pokusu o sebevraždu.
To byla jedna z mých velkých chyb. Důvěřovat někomu a svěřovat se.
Nikdy bych nečekala že budu jedním z těch lidí, co se kdy vůbec pokusilo o sebevraždu. Když nad tím přemýšlím, co mě k tak hroznému činu dovedlo. Jsou to maličkosti, které dokáží ale napáchat tak velkou neplechu, že účinek je buď napořád nebo na těch pár let určitě.
Co mě dovedlo k tak depresivnímu činu byl neskutečný stres a deprese, které mi gradovali výš a výš každým dnem, co jsem byla na živu. Bylo něco strašného s něčím takovým žít, s těmi myšlenkami, kterých se nejde snadno zbavit a každý den byl jen obtížný už tím, že člověk musel vstát z podělaný postele.
Hnusím a děsím se sama sobě. Protože si uvědomuji, že jsem se řezala a pokusila se o sebevraždu. Ne z nešťastné lásky. Z depresí. Je pravda, že k těm jsem se dostala skrze můj poslední vztah, ale mé deprese přestaly dávno být z důvodu nešťastné lásky. Život se mi začal obracet vzhůru nohami a vše se na mě řítilo. Začínala jsem mít deprese úplně ze všeho. Dokonce i z toho, že já sama mám deprese. Několik měsíců jsem z toho všeho byla tak hotová, že se se mnou lidi odmítali bavit a já jen chtěla, aby mě zabavili. Ale kvůli tomu jsem si je jen pomáhala odhánět, protože jsem chtěla být sama, ale zároveň mít někoho kdo mi pomůže. Během těch měsíců jsem se snažila zotavit a došla k závěru, že si dokážu pomoct jen já a v podstatě jsem vždy byla na všechno sama.
Nikdo mě neutěšoval, když jsem brečela.
Nikdo se mi nesnažil zlepšit náladu, když viděli jak jsem byla na dně.
Nikdo se mi nesnažil pomoct, když jsem ji potřebovala ve svém životě nejvíc.
Nikdo u mě nebyl, když jsem krvácela.
Nikdo se mi to nesnažil rozmluvit, když jsem se chtěla zabít.
Nikdo mi nic neřekl, když jsem se svěřila se svým příběhem.
Lidstvo je tím největším svinstvem na planetě a nevážím si ho. Všechno to jsou jen odpad, který se přiřítí jako hurikán a zanechá po sobě vše co může, abychom si pamatovali. Nebudu litovat a ztrácet čas nad monstry. Nejhorší na tom je, že i já jsem jedním z nich.
I přesto, že nenávidím lidi. Existují takový, kteří jsou pro mě výjimeční a který považuji za přátelé. I když jim neříkám vůbec nic, jsem spokojená s tím, že si s nimi můžu vyrazit a mít zaměřený myšlenky jinde, než kde je mívám obvykle. Nejsem ale nadšená z toho, když vím, že se bude pít ve velkém. Ráda se bavím dospěláckým způsobem, ale čím víc toho v sobě mám, tím je to horší. Mám pokaždé chuť zavolat bejvalýmu a řvát mu do telefonu, jak ho miluju a podobný sračky. Naštěstí jsem ale nikdy nebyla tak na sračky, abych mu zavolala. Jsem ráda, že dokážu i při takovém stavu řídit svou hlavu a třídit si i myšlenky snáz. Při takovým stavu mě to i nutí si sem tam zapálit. Stanovila jsem si pravidlo, že když už chci kouřit, tak alespoň jednu za týden. Jenže tenhle týden to bylo asi čtyři krát, z minulé noci třikrát během pár hodin, možná i minut.
Kamarádka se mi divila, jak to že ze všech lidí kouřím zrovna já, která má strašnou averzi k pasivnímu kouření. To sice mám, ale vdechovat ten hnus aktivně do plic je něco úplně jiného. Díky tomu zapomínám na vše okolo a myslím jen na to, jak si můžu užít svou chvilku s cigaretou. Chtěla jsem to ukončit touhle druhou krabičkou a vím, že s tím i dokážu seknout, ale těch pár minut svobody by mi asi chybělo víc. I když je zajímavý, že většinou kouřím jen v noci a opravdu výjimečně ve dne, protože kouření tajím téměř před všemi a nechci, aby mě u toho viděli. Nechci ale, aby se z mého občasného kouření stal zlozvyk anebo koníček či něco jiného. Chci si své vlastní pravidlo dodržovat i přesto, že jsem ho poprvé porušila. Dělám to tak z jediného důvodu. Aby mi krabička vydržela dýl a abych se na nikotinu nestala úplně závislou a nesmrděla po cigaretách každý den.
Popravdě... nikdy jsem nebyla tak úplně upřímná ke všemu co jsem psala. Dokud jsem se nerozhodla si vést elektronický deník. Je to tak trochu i smutné, protože jsem nedokázala být upřímná k nikomu a ani k sama sobě. Uvědomuju si, že nejsem jediná, která si momentálně prochází sračkami. Ale když je člověk v tomhle stádiu, nevšímá si moc okolí a vše na co myslí je jen to, jestli se dnes zabije nebo ne. Jestli se vysrat na všechno nebo tomu dát ještě šanci a doufat, že to bude lepší. Občas to i bývá lepší. Občas jsou dny dost na píču, ale jsem tady a furt žiju.
Nezabila jsem se z toho důvodu, že by to bylo sobecké. Nezabila jsem se ještě proto. že mám strach. Nemám strach ze smrti. Mám strach si ublížit, nedokážu to. Sotva jsem se dokázala říznout, když jsem chtěla. Pokaždé jsem si ale řekla, že na to seru a prostě se řízla. Jenže tohle si nemůžu říct, když si vybírám mezi vlastním životem a smrtí.
Bylo mi řečeno, že bych měla navštěvovat psychologa. Je pravda, že jsem tak nějak psychicky nemocná. Možná jsem opravdu šílenec, ale to není důvod navštěvovat psychologa. Já jen... nevím, co bych mu řekla. Byla by to akorát ztráta času.
Přála bych si mít zkrátka partu, kde by si všichni rozuměli navzájem. Ale nebyl by tam nikdo koho bych znala ze školy. Prostě jen nějaká pouliční a neškodná partička, co se čas od času poflakuje venku pozdě do noci a sprejuje třeba po zakázaných budovách, přelejzá přes ploty nebo tak.
Ze všech ročních období miluju podzim. Miluju ta deštivá počasí, během kterých můžu sedět doma u horkýho čaje hezky v teplíčku a mít prodloužený víkendy. I když nejsem podzimní dítě, miluju jak během podzimu začíná příroda prakticky hnít a vše se rozpadat. Listí začíná hnědnou a opadat, tráva začíná sesychat a noci začínají být chladnější. Miluju vůni i pocit podzimu. Ale letos na mě má depresivní účinky. Uvědomila jsem si, že minulý rok touhle dobou, jsem byla zadaná za toho nejskvělejšího kluka, se kterým se z mýho úhlu pohledu všechno zkrátka posralo. Vrátily se mi vzpomínky, kdy to všechno začalo a zase mě to udeřilo, skoro jako bych to měla prožívat znovu. Kvůli tomu jsem se pár dní neukázala ve škole a přemýšlela jsem, že se tam neukážu do konce týdne. Myslela jsem si, že mě ta nálada brzy přejde, když si dám od školy a sociálního života trochu voraz, jenže cítím jak mě to pomalu stahuje zpět do starých kolejí. Včera jsem na tom byla tak špatně, kdy jsem se přistihla jak si nad žilami zase držím žiletku připravena se kdykoliv říznout. Na poslední chvíli jsem si to rozmyslela.
Krom toho taky nenávidím Vánoce. Ze všech svátků nenávidím tenhle svátek nejvíc. Kdysi jsem se na ně těšila jako malá a to i když nebyl sníh. Nevím čím to přesně je, ale mám na Vánoce špatné vzpomínky a nejspíš proto jsem přestala být dítětem a zavrhla je úplně. Přemýšlela jsem, jestli letos alespoň ozdobit podělaný stromek, ale srát na to. Nenávidím Vánoce. Ale mám ráda vánoční atmosféru. Mám ráda když chumelí, ale nenávidím sníh. Nenávidím vše co je s Vánocemi spojený, ale mám ráda pocit Vánoc. Nevím proč to tak je. Prostě je. Ale hodně pravděpodobně to začalo tím, jak jsem se přesně o Vánocích měla zase znovu setkat s ním. Jenže z toho sešlo, protože jsme se rozešli. Z mých problémů se staly deprese jak sviň, přišly psychické poruchy a každodenní přežívání, pokusila jsem se o sebevraždu a začala se řezat.
Jo... asi proto nenávidím Vánoce.
Od té doby co jsem se ale trošičku dala dohromady a srovnala si svůj posraný život, se všechny tyhle zasraný pocity snažím zamaskovat a hrát jako by nic, stejně tak jako vždycky. Nejde to moc dobře, protože to tolik bolí a já vím, že nejsem schopna tohle všechno komukoliv v životě říct.
Umřu s tím a vezmu si všechny tato slova do hrobu.
2017 08/23 I wish i could love myself
Nutím se do všeho co mě kdysi tolik bavilo. Mé zájmy už dávnou nejsou mými koníčky. Stali se z nich povinnosti a nutnost, potřeba to udělat. A věci, které mě nebavili ani předtím, se mi teď tisíckrát tak znechutili. Je mi z toho všeho na zvracení. Je mi na zvracení ze mě samotné. Mám takovou chuť si omlátit hlavu o cihlu. Cítím se tak unaveně a chci umřít. Nenávidím tenhle život plný depresí. Nechci je mít a nevim jak se jich zbavit. Deprese mě totálně zruinovali a kvůli nim nemám absolutně žádnou chuť k životu. Zase cítit něco, co jsem kdysi cítila a byla skutečně šťastná. Vždyť i teď se musím nutit k falešnému úsměvu... nenávidím svůj úsměv. Nerada se usmívám. Nemám ráda svůj obličej.
Nemám ráda svoje tělo.
Nenávidím svoje myšlenky.
Nenávidím to, jak teď myslím a na co myslím. Chci se zbavit toho, co mi běží hlavou každý den. Už ani ten fakt, že mám volno od všeho na dva měsíce mi nepřináší žádnou radost ani úlevu. Nechci se cítit tak jak se cítím. Každý den je tak těžký přežít. Každý den je jen horší a horší. Přála bych si teď být starou bábou, která má vše prožité a může v klidu umřít.
Nechce se mi ani brečet jak velkou depresi teď mám. Chci mít jen klid od toho všeho a zmizet. Chci jít ven na čerstvý vzduch a chvíli si tam pobýt. Ale každý by se mě ptal kam jdu a s kým jdu.
Nesnáším vysvětlování. A vlastně nesnáším úplně všechno. Každičký kousíček tohoto života... tohoto světa. Každičkou část, každičkou skulinku... každý detail.
Je na čase abych se začínala probírat. Dávat se konečně dohromady. Už se nedokážu spravit tak, abych to byla zase já. Jsem zničená a jediná věc, která to vyřeší, to hodit za hlavu a posunout se dál. Pokusit se o tom promluvit veřejně. Tolik mě štve, že nemám se komu svěřit s tím, co mě trápí. Že nemám nikoho s kým bych si mohla povídat o čemkoliv. Jsem na tomhle světě sama a já to každým dnem vzdávám, protože tu nemám nikoho kdo by mi řekl "Hlavu vzhůru. Vše se spraví a bude to v pořádku. Ty to zvládneš, máš na to. Věřím v tebe. Zvládneš vše, stačí jen tomu skutečně věřit. Jdi si za tím!"... nikoho takovýho nemám. Mám pocit, že mi nikdo doopravdy nerozumí. Nechybí mi tak málo k tomu, abych začala navštěvovat psychologa.
Jsem na tom psychicky bídně a uvědomuji si, že potřebuji antidepresiva a někomu se o svých zátěžích svěřovat. Ale nikdo mě neposlouchá. Nezbývá mi proto si povídat sama se sebou a spokojit se s tím faktem, že jsem já jediná, která se poslouchá. Mým problémem ale v tomhle je, že nikomu nedůvěřuji a nechci, aby lidé znali tuhle mou stránku, kdy jsem skutečně ublížený člověk. Kdybych jim to řekla, začali by mě opravdu znát a já nechci nikomu dovolit, aby mě skutečně znal i s tímhle vším, co tu píšu. Nechci být pro všechny otevřenou knihou ve které se dá snadno číst. Ráda si hraju na tajemnou osobu, kterou znáte ale zároveň neznáte.
Jsem ze sebe tak zmatená a špatná, že už prostě nevím... nevím co dělám se svým zpackaným životem. Věřím, že mlže být ještě hůř a vlastně takové dny i očekávám. Ale nechci, aby přišly. Když jednoho dne přijdou a v nevhodnou dobu. Bude to se mnou možná ještě horší, než je to teď.
Jsem tak unavená.
Křičím o pomoc. Tak mi někdo už prosím pomozte.
2017 08/19 After midnight
Jsem opět ve stádiu, kdy se mi obrací život vzhůru nohama, rozpadá se mi na kousíčky a utíká mi život jako voda mezi prsty. Dochází mi čas. Na všechno. Na všechno co jsem si řekla, že udělám a neudělala. Na to, kdy jsem si sama sobě dala plané naděje, kdy jsem se sama obdarovala samotným časem. Kdy jsem chtěla získat víc času tím, že jsem důležité věci odkládala na doby, kdy už bude pozdě. Nenávidím se za to.
Tolik bych si přála být fiktivní postavou. Být osobou, která ve skutečnosti neexistuje. Být jen v něčí hlavě a nebýt fyzicky na tomto světě. Mám v sobě tolik sebenenávisti, že bych se spokojila být bezvýznamnou postavou v knize či v jiné smyšlené formě než fyzické.
Trpím natolik, že na to nenalézám slova. Kdy jen tiše sedím v obýváku na gauči u puštěné televize, kterou ve skutečnosti nesleduju a právě přemýšlím nad tím, co dělat se svým zpackaným životem. Přála bych si, aby vše bylo jinak. Abych žila ve světě, kde jsem udělala jen samá správná rozhodnutí a ničeho nelitovala. Ve světě, kde bych byla opravdu šťastná bez jakýchkoli pesimistických myšlenek. Ve světě, kde je mi pocit depresí cizí.
Už teď jen přežívám ve svém krutém vybledlém světě, kam nedosáhne nikdo, ani světlo. Trpím tolik, že to není na mně poznat a i když se dokáži zabavit na delší dobu, stále myslím na ty věci. Jak se mi to vše děje znovu od začátku. Všechny ty ošklivý pocity, kterými si procházím zas a znovu. Někdy je to tak silný, že se nezmůžu na nic než na pláč, který na pohled vypadá jako nic. Ale popravdě je za ním tak moc bolesti, který by vyšel o dvou tlustých knihách s prázdnými stránkami.
I když se snažím být šťastná, veselá, optimistická a všelijak pozitivní. Vůbec mi to nepomáhá. Akorát se to se mnou zhoršuje a já mám každý den chuť říct matce, jak to se mnou doopravdy je. Vtipy o smrti už pro mě nejsou ani vtipem, ale tvrdou skutečností, kterou projevuju pouze pomocí vtipného sarkasmu. Nikdo z těch lidí okolo mě to ale nevnímá, jsou slepý. Ale je to nakonec stejně jedno. Nezáleží mi na tom jestli někdo poslouchá nebo ne. Stejně nemám komu co vyprávět.
Moje pesimistické období života s nikým neotřese. Už jen z toho důvodu, že nejsem jediná kdo se tak cítí. Nejsem proto ničím speciální, jsem jen další nic v tomhle světě.
I přesto jak moc miluji děti, jsem došla k závěru, že nebudu chtít porodit svého potomka do tak hnusného světa. Tak nenávistného prostředí, kde se každý druhý nenávidí a nikdy to nebylo jinak.
Je úsměvný, že i když se na něj snažím zapomenout, omylem si ho připomenu tím, že začínám myslet stejně jako on. Jako by mě k tomu on sám naprogramoval, abych viděla svět, tak jak ho viděl on. Je to tak na nervy jdoucí. Uvědomuju si ten fakt, že myslet na někoho kdo mi obrátil svět naruby tak moc, není to správné pro moje zdraví. Ale nedokážu si pomoct a při každé myšlence na něj myslet. Říkám si, 'je to skutečný?' Je opravdu skutečný, že jsem to byla zrovna já, kdo v ten den okouzlil tuhle nádhernou osobu? Že jsem to byla já, kdo měl tu šanci být po jeho boku a poznat ho, i kdyby jen na chvíli? Že jsem to byla zrovna já, která na úplném závěru skončila jako totální troska bez špetku života... ? Ptám se, 'jak je to vůbec možný'? Jak je možný, že jsem to byla ze všech lidí já? Jak je možný, že z toho co jsem bývala, jsem teď tohle?
Ani nevím, jestli se mi líbí to, kým teď jsem. Nevím, jak moje tělo snáší tyhle rychlé změny a nevím, jak velký dopad to vlastně má na moje psychické zdraví.
Nevím... co na to říct...
Tolik bych si přála být fiktivní postavou. Být osobou, která ve skutečnosti neexistuje. Být jen v něčí hlavě a nebýt fyzicky na tomto světě. Mám v sobě tolik sebenenávisti, že bych se spokojila být bezvýznamnou postavou v knize či v jiné smyšlené formě než fyzické.
Trpím natolik, že na to nenalézám slova. Kdy jen tiše sedím v obýváku na gauči u puštěné televize, kterou ve skutečnosti nesleduju a právě přemýšlím nad tím, co dělat se svým zpackaným životem. Přála bych si, aby vše bylo jinak. Abych žila ve světě, kde jsem udělala jen samá správná rozhodnutí a ničeho nelitovala. Ve světě, kde bych byla opravdu šťastná bez jakýchkoli pesimistických myšlenek. Ve světě, kde je mi pocit depresí cizí.
Už teď jen přežívám ve svém krutém vybledlém světě, kam nedosáhne nikdo, ani světlo. Trpím tolik, že to není na mně poznat a i když se dokáži zabavit na delší dobu, stále myslím na ty věci. Jak se mi to vše děje znovu od začátku. Všechny ty ošklivý pocity, kterými si procházím zas a znovu. Někdy je to tak silný, že se nezmůžu na nic než na pláč, který na pohled vypadá jako nic. Ale popravdě je za ním tak moc bolesti, který by vyšel o dvou tlustých knihách s prázdnými stránkami.
I když se snažím být šťastná, veselá, optimistická a všelijak pozitivní. Vůbec mi to nepomáhá. Akorát se to se mnou zhoršuje a já mám každý den chuť říct matce, jak to se mnou doopravdy je. Vtipy o smrti už pro mě nejsou ani vtipem, ale tvrdou skutečností, kterou projevuju pouze pomocí vtipného sarkasmu. Nikdo z těch lidí okolo mě to ale nevnímá, jsou slepý. Ale je to nakonec stejně jedno. Nezáleží mi na tom jestli někdo poslouchá nebo ne. Stejně nemám komu co vyprávět.
Moje pesimistické období života s nikým neotřese. Už jen z toho důvodu, že nejsem jediná kdo se tak cítí. Nejsem proto ničím speciální, jsem jen další nic v tomhle světě.
I přesto jak moc miluji děti, jsem došla k závěru, že nebudu chtít porodit svého potomka do tak hnusného světa. Tak nenávistného prostředí, kde se každý druhý nenávidí a nikdy to nebylo jinak.
Je úsměvný, že i když se na něj snažím zapomenout, omylem si ho připomenu tím, že začínám myslet stejně jako on. Jako by mě k tomu on sám naprogramoval, abych viděla svět, tak jak ho viděl on. Je to tak na nervy jdoucí. Uvědomuju si ten fakt, že myslet na někoho kdo mi obrátil svět naruby tak moc, není to správné pro moje zdraví. Ale nedokážu si pomoct a při každé myšlence na něj myslet. Říkám si, 'je to skutečný?' Je opravdu skutečný, že jsem to byla zrovna já, kdo v ten den okouzlil tuhle nádhernou osobu? Že jsem to byla já, kdo měl tu šanci být po jeho boku a poznat ho, i kdyby jen na chvíli? Že jsem to byla zrovna já, která na úplném závěru skončila jako totální troska bez špetku života... ? Ptám se, 'jak je to vůbec možný'? Jak je možný, že jsem to byla ze všech lidí já? Jak je možný, že z toho co jsem bývala, jsem teď tohle?
Ani nevím, jestli se mi líbí to, kým teď jsem. Nevím, jak moje tělo snáší tyhle rychlé změny a nevím, jak velký dopad to vlastně má na moje psychické zdraví.
Nevím... co na to říct...
2017 08/01 Psychické přežívání
Mám chuť zajít někam do lesa a vyřvat se tam. Vyřvat do lesa všechno, co mě trápí a táhne ke dnu. Vyřvat úplně všechno co vím, co mám na srdci a nad čím zrovna přemýšlím. Samotnou by mě nikdy nenapadlo, že to budu zrovna já, která bude přemýšlet o sebevraždě 24 hodin každý den. Děsí mě to, ale zároveň jsem s tím už smířená, kdybych měla umřít už v tomhle věku, nevadilo by mi to a odevzdala bych se Smrti dobrovolně. Zdá se to jako krátká chvíle, ale snáším to utrpení a mučení už příliš dlouho na jednoho člověka. Držím všechno v sobě, protože nemám absolutně žádnou důvěru v lidech. Jsem příliš paranoidní, než abych někomu věřila. Věřím v to, že by ta osoba pak o mně všechno prozradila a já byla zas za hlupáka, že jsem někomu zkoušela důvěřovat. Nemůžu znovu dopustit takovou chybu. Je mnohem snazší důvěřovat zvířeti, než člověku. U zvířete si jste alespoň jistí, že vás neprozradí, protože neumí mluvit. Přála bych, kdyby někteří lidé taky neuměli mluvit a drželi ty zatracený držky pod zámkem. Tolik lidi nenávidím. Nenávidím je všechny do jednoho a nemůžu se dočkat, až odejdu z tohoto světa, kdy jim zanechám dopis, že za to můžou oni, kteří mě skutečně zabili. Jaká smůla, že jsou lidé takový neskutečný svině.
Nevím jak dlouho dokážu snášet to neustálé mučení. Přála bych si, aby mi někdo vysál všechny vzpomínky z mozku a já mohla začít úplně od znova. Čím to je, že pokaždé kdykoliv ho uvidím online, probleskne mi hlavou tolik myšlenek a vzpomínek a dokonce i co kdyby. Nenávidím to a strašně ráda bych mu to řekla do očí, že ho nenávidím. Přála bych si, aby mi on řekl do očí, jak mě nenávidí, abych na něj přestala myslet a přestala být má stará láska. Už nechci... tak strašně moc to nenávidím. Ty pocity... to všechno. Jaký to má smysl to vůbec cítit, když tím člověk za chvíli přijde o rozum? Chce se mi kvůli tomu umřít, brečet a podříznout si hrdlo, jednoduše to skončit. Už to dál nemůžu vydržet, hromadí se to ve mně jak pytel zasraných sraček a za chvíli prasknu. Když se tak stane, bude ze mě skutečný šílenec, zavřou mě do blázince, kde mě budou oblbovat posranýma práškama a nebudu zavřená jen v jedný místnosti. Budu už navždy zavřená uvnitř. Možná že teď už je dávno pozdě mě osvobodit. Cítím se tak špatně... čím to je. Čím to kurva je, že se tak cítím dennodenně. Proč to nechce zmizet, přestat to. Proč to neustále přetrvává jako nekonečno. Proč to roste ještě víc a neubývá to. Chci to všechno vyblít, být volná a skutečně se tak cítit. Jsem zasranej vězeň ve vlastním těle, ale co mám s tím dělat? Jak se odsud můžu dostat? Nemám nad vlastním tělem kontrolu. Někdo je nade mnou a ovládá mě, využívá mě jak se mu jen zachce. Jedna strana mě stále drží na živu, kdy mě přemlouvá, ať vydržím ještě chvíli, že bude brzy konec a já pak budu šťastná. Druhá strana mi zlověstně našeptává, ať to konečně ukončím, že to nemá smysl. Nic z toho, co dělám nebo co jsem kdy udělala. Že jsem jen další nechutný maličký človíček ve vesmíru a nic pro nikoho neznamenám a jsem bezcenná. Nikomu nestojím ani za čas, že jsem všem stejně ukradená a nikdo by si ani nevšiml, kdybych zmizela. Táhne mě ke dnu, i když bojuju ze všech sil se držet na nohou a ještě to nevzdát, i když sama po tom toužím.
Nedokážu překonat tu sílu, která mě ovládá, ale dokážu se stále držet té dobré strany, i když ta druhá bývá o tolikrát silnější. Snažím se vyhrát válku proti mně samotné a je to tak zatraceně těžké, protože moje zlé já to zatím vyhrává. Neustále přemýšlím nad tím, jak ztracená jsem a jak se všechno nezdá být v pořádku, jako kdysi. Jak je najednou vše jinak a já jako divák s tím nemůžu udělat vůbec nic. Nedokážu tomu zabránit, ani kdybych opravdu chtěla. Tolik mě to vytáčí, že mám chuť si teď vyškrábat díru do lebky a rozervat si mozek na kusy. Nevím co mám kurva svět dělat. Jsem tak na dně, že už prostě nevím. Přestávám i vnímat, o čem píšu a jen bezduše zírám do monitoru, kde vidím jen nějaká písmenka, která mi jsou naprosto ukradená. Můj svět je natolik v hajzlu, že by to snad nemohlo být horší.
Tolik si přeju, aby tenhle web našel a přečetl si úplně vše, o čem všem jsem tu za poslední dobu psala. O svých pocitech, čím a jak jsem si tím procházela a jak jsem se s tím vyrovnala nebo nevyrovnala. Co mě v životě potkalo a co mě stále sráží na kolena a nedovoluje mi jít za tím, čím chci. Nedovoluje mi jít za svými sny nebo cíli. Protože ty mi pomalu mizí před očima a i kdybych natáhla ruku, nedosáhnu na ně. Vzdalují se ode mě čím dál víc a mě pomalu polyká ta zkurvená temnota. Ta tma, ve které je všechno, ale přitom nic. Kdy tam jste úplně sami, ale zároveň jste tam se všemi.
Cítím se, jako bych měla každou chvíli brzy umřít. Já se rozhodla mu napsat poslední slova 'miluju tě', ale zpráva se mu nikdy nedoručí, protože jsem ji před svou smrtí nestihla odeslat. Takhle se cítím. Mám náladu se schovat pod peřinu, kde bych objímala plyšáka a brečela do něj. Ale nemůžu, protože jsou tu oči, tolik očí, u kterých nechci, aby viděly, jak v prdeli jsem. Nechci, aby se mě začali vyptávat. Chci, aby si sami všimli a nevšímali si jen proto, protože jsem zničehonic začala brečet. Jsem tak neskutečně moc v hajzlu, chci to tolik popsat, ale nedokážu to. Nevím jak to popsat, neumím to nijak popsat. Nestačí mi na to slova. Neexistují na to ani slova, čím bych to vyjádřila. Je to jako by vám někdo neustále dupal na hruď, kdy se snažíte vstát a dýchat zároveň. Ale ono vás to nenechá. Jste neustále na zemi a bez dechu.
Nevím jak dlouho dokážu snášet to neustálé mučení. Přála bych si, aby mi někdo vysál všechny vzpomínky z mozku a já mohla začít úplně od znova. Čím to je, že pokaždé kdykoliv ho uvidím online, probleskne mi hlavou tolik myšlenek a vzpomínek a dokonce i co kdyby. Nenávidím to a strašně ráda bych mu to řekla do očí, že ho nenávidím. Přála bych si, aby mi on řekl do očí, jak mě nenávidí, abych na něj přestala myslet a přestala být má stará láska. Už nechci... tak strašně moc to nenávidím. Ty pocity... to všechno. Jaký to má smysl to vůbec cítit, když tím člověk za chvíli přijde o rozum? Chce se mi kvůli tomu umřít, brečet a podříznout si hrdlo, jednoduše to skončit. Už to dál nemůžu vydržet, hromadí se to ve mně jak pytel zasraných sraček a za chvíli prasknu. Když se tak stane, bude ze mě skutečný šílenec, zavřou mě do blázince, kde mě budou oblbovat posranýma práškama a nebudu zavřená jen v jedný místnosti. Budu už navždy zavřená uvnitř. Možná že teď už je dávno pozdě mě osvobodit. Cítím se tak špatně... čím to je. Čím to kurva je, že se tak cítím dennodenně. Proč to nechce zmizet, přestat to. Proč to neustále přetrvává jako nekonečno. Proč to roste ještě víc a neubývá to. Chci to všechno vyblít, být volná a skutečně se tak cítit. Jsem zasranej vězeň ve vlastním těle, ale co mám s tím dělat? Jak se odsud můžu dostat? Nemám nad vlastním tělem kontrolu. Někdo je nade mnou a ovládá mě, využívá mě jak se mu jen zachce. Jedna strana mě stále drží na živu, kdy mě přemlouvá, ať vydržím ještě chvíli, že bude brzy konec a já pak budu šťastná. Druhá strana mi zlověstně našeptává, ať to konečně ukončím, že to nemá smysl. Nic z toho, co dělám nebo co jsem kdy udělala. Že jsem jen další nechutný maličký človíček ve vesmíru a nic pro nikoho neznamenám a jsem bezcenná. Nikomu nestojím ani za čas, že jsem všem stejně ukradená a nikdo by si ani nevšiml, kdybych zmizela. Táhne mě ke dnu, i když bojuju ze všech sil se držet na nohou a ještě to nevzdát, i když sama po tom toužím.
Nedokážu překonat tu sílu, která mě ovládá, ale dokážu se stále držet té dobré strany, i když ta druhá bývá o tolikrát silnější. Snažím se vyhrát válku proti mně samotné a je to tak zatraceně těžké, protože moje zlé já to zatím vyhrává. Neustále přemýšlím nad tím, jak ztracená jsem a jak se všechno nezdá být v pořádku, jako kdysi. Jak je najednou vše jinak a já jako divák s tím nemůžu udělat vůbec nic. Nedokážu tomu zabránit, ani kdybych opravdu chtěla. Tolik mě to vytáčí, že mám chuť si teď vyškrábat díru do lebky a rozervat si mozek na kusy. Nevím co mám kurva svět dělat. Jsem tak na dně, že už prostě nevím. Přestávám i vnímat, o čem píšu a jen bezduše zírám do monitoru, kde vidím jen nějaká písmenka, která mi jsou naprosto ukradená. Můj svět je natolik v hajzlu, že by to snad nemohlo být horší.
Tolik si přeju, aby tenhle web našel a přečetl si úplně vše, o čem všem jsem tu za poslední dobu psala. O svých pocitech, čím a jak jsem si tím procházela a jak jsem se s tím vyrovnala nebo nevyrovnala. Co mě v životě potkalo a co mě stále sráží na kolena a nedovoluje mi jít za tím, čím chci. Nedovoluje mi jít za svými sny nebo cíli. Protože ty mi pomalu mizí před očima a i kdybych natáhla ruku, nedosáhnu na ně. Vzdalují se ode mě čím dál víc a mě pomalu polyká ta zkurvená temnota. Ta tma, ve které je všechno, ale přitom nic. Kdy tam jste úplně sami, ale zároveň jste tam se všemi.
Cítím se, jako bych měla každou chvíli brzy umřít. Já se rozhodla mu napsat poslední slova 'miluju tě', ale zpráva se mu nikdy nedoručí, protože jsem ji před svou smrtí nestihla odeslat. Takhle se cítím. Mám náladu se schovat pod peřinu, kde bych objímala plyšáka a brečela do něj. Ale nemůžu, protože jsou tu oči, tolik očí, u kterých nechci, aby viděly, jak v prdeli jsem. Nechci, aby se mě začali vyptávat. Chci, aby si sami všimli a nevšímali si jen proto, protože jsem zničehonic začala brečet. Jsem tak neskutečně moc v hajzlu, chci to tolik popsat, ale nedokážu to. Nevím jak to popsat, neumím to nijak popsat. Nestačí mi na to slova. Neexistují na to ani slova, čím bych to vyjádřila. Je to jako by vám někdo neustále dupal na hruď, kdy se snažíte vstát a dýchat zároveň. Ale ono vás to nenechá. Jste neustále na zemi a bez dechu.
2017 07/22 Hodně v hlavě, hodně na srdci
Začínám být unavenější a unavenější. Do většinu věcí se musím nutit, abych je opravdu udělala. Od pondělí taky začnu na dva týdny makat v brigádě. Shrábnu prachy a vyzvednu si prachy z mí primární brigády.
Matce asi přišlo, že se cítím osaměle. Taky že jo, ale nevadí mi to, jsem raději sama než s někým, pokud se nejedná o dítě nebo zvíře. Tak si řekla, že by mi mohla po osmnácti letech pořídit psa. Všichni s tím souhlasí a já jen přikyvuju, abych jí udělala tu stejnou radost. Ne... samozřejmě že mě to potěšilo. Vždycky jsem chtěla psa a teď se mi to konečně plní. Je to fenka plemene Shiba Inu, mluvila jsem už i s paní, která mi ho prodává. Budu jí říkat Panko. Tomu štěněti, ne ty paní. Rozhodla jsem se pro tohle jméno, protože mi přijde milý, přátelský a roztomilý a na tyhle psi se to hodí. Vlastně jsem ráda, že budu mít psa. Konečně budu mít důvod chodit ven i během večera a zapálit si a neprosedět celý den doma nic neděláním. Hodně se na ni těším, mám ji ráda už teď.
Přemýšlela jsem, že bych začla znovu cvičit a vstávat dřív. Během volna vstávám vždycky kolem poledne, uteče mi tak půl dne.
Mám toho poslední dobou všeho tak nad hlavu, že je těžký se o něčem pořádně rozepsat. Cloumá to se mnou s emocemi, které neumím vyjádřit, které nedokážu nijak popsat ani jaksi zmimikovat. Popravdě ani si nejsem jistá, co cítím. Nevím co cítím, když se zničehonic rozbrečím, jakmile vidím, že lidi okolo mě jsou šťastnější než já. Začnu v tu chvíli přemýšlet, jestli jsem šťastná já. Nemám všechno co chci a takhle mi to stačí. Vlastně by se dalo říct, že žiju docela dobrý život nebýt těch psychických problémů. Jenže jakmile se do toho dostanete, máte pocit, že jste ztracení už navěky a nic vám nedokáže přinést světlo zpět do vašeho života.
Chci být normální holka. Nechci být člověk s psychickými poruchami, insomniak, bipolární nebo další různé sračky. Chci někomu vyjádřit, jak se kurva cítím, jenže je to tak těžký. Je tak těžký někomu popsat svoje pocity. Bojím se, že když to udělám, tak budou ze mě mít srandu a nepochopí mě. Nevěřím lidem a jsem paranoidní. Nechci to být já kdo udělá první krok. Musí to být lidi, abych jim mohla zas věřit, ale to se asi nikdy nestane.
Přemýšlela jsem, jak dlouho sem budu psát tyhle svoje sračky. Kdy se jednoho dne vrátím a pročtu si všechny posty za celou dobu. Jestli se nad tím budu smát anebo jestli začnu nad tím brečet, jak zlomená jsem tehdy byla nebo možná ještě budu.
Když si večer lehám do postele, je to snad to nejhorší. Jako kdybyste umírali a poslední co byste slyšely, by byly vaše posraný myšlenky, co vás ničí. Lehnu si a řeknu si, jak moc v prdeli jsem. Jak moc nejsem v pohodě a že by bez citů mohl být svět krásnější a o tolik snazší. Nikdy jsem neměla ve zvyku přemýšlet o depresivních věcech. Neměla jsem ve zvyku pokoušet a ani si nijak zahrávat. Neměla jsem ani v nejmenším úmyslu nic z toho. Nikdy jsem neměla v úmyslu pít alkohol, jako kdyby to bylo normální pití, jako limča nebo tak. Neměla jsem v úmyslu začít vůbec s kouřením, vždycky jsem kuřáky opovrhovala, protože jsem je viděla jako stejný nuly jako můj otec. Neměla jsem ani v úmyslu se začít řezat, bylo mi z takových lidí líto, že jsou opravdu tak blbý a dobrovolně se řežou, aby měli jizvy po celý život. Neměla jsem v úmyslu ani to, že bych se jednoho dne mohla pokusit o sebevraždu.
Dřív jsem neměla ve zvyku probrečet celý dny. Neměla jsem ve zvyku to ve škole flákat až natolik, abych zůstávala po škole na dodělání a dělala opravky. Neměla jsem ve zvyku zůstávat venku dlouho, než abych se vracela domů na večeře a raději se navečeřela jinde. Neměla jsem ve zvyku se vyhýbat vlastnímu domovu. Neměla jsem ve zvyku si večer loknout whisky, aby se mi dobře spalo. Neměla jsem ani ve zvyku odporovat mámě a dělat opak toho, co mi zakázala.
Nic z toho co jsem vyjmenovala, jsem dřív nedělala a ani by mě to tehdy nenapadlo. Bývala jsem slušné dítě. Čisté. Teď bych neměla ani daleko od feťáka. Sice mám domov, potravu, hygienu a kde spát. Ale je ze mě psychicky nemocná troska, co se schovává v pokoji a tiše brečí. Nejsem v pohodě. Jsem v hajzlu a čekám na den, kdy se to všechno spraví a já budu šťastná. Je to v hajzlu...
Matce asi přišlo, že se cítím osaměle. Taky že jo, ale nevadí mi to, jsem raději sama než s někým, pokud se nejedná o dítě nebo zvíře. Tak si řekla, že by mi mohla po osmnácti letech pořídit psa. Všichni s tím souhlasí a já jen přikyvuju, abych jí udělala tu stejnou radost. Ne... samozřejmě že mě to potěšilo. Vždycky jsem chtěla psa a teď se mi to konečně plní. Je to fenka plemene Shiba Inu, mluvila jsem už i s paní, která mi ho prodává. Budu jí říkat Panko. Tomu štěněti, ne ty paní. Rozhodla jsem se pro tohle jméno, protože mi přijde milý, přátelský a roztomilý a na tyhle psi se to hodí. Vlastně jsem ráda, že budu mít psa. Konečně budu mít důvod chodit ven i během večera a zapálit si a neprosedět celý den doma nic neděláním. Hodně se na ni těším, mám ji ráda už teď.
Přemýšlela jsem, že bych začla znovu cvičit a vstávat dřív. Během volna vstávám vždycky kolem poledne, uteče mi tak půl dne.
Mám toho poslední dobou všeho tak nad hlavu, že je těžký se o něčem pořádně rozepsat. Cloumá to se mnou s emocemi, které neumím vyjádřit, které nedokážu nijak popsat ani jaksi zmimikovat. Popravdě ani si nejsem jistá, co cítím. Nevím co cítím, když se zničehonic rozbrečím, jakmile vidím, že lidi okolo mě jsou šťastnější než já. Začnu v tu chvíli přemýšlet, jestli jsem šťastná já. Nemám všechno co chci a takhle mi to stačí. Vlastně by se dalo říct, že žiju docela dobrý život nebýt těch psychických problémů. Jenže jakmile se do toho dostanete, máte pocit, že jste ztracení už navěky a nic vám nedokáže přinést světlo zpět do vašeho života.
Chci být normální holka. Nechci být člověk s psychickými poruchami, insomniak, bipolární nebo další různé sračky. Chci někomu vyjádřit, jak se kurva cítím, jenže je to tak těžký. Je tak těžký někomu popsat svoje pocity. Bojím se, že když to udělám, tak budou ze mě mít srandu a nepochopí mě. Nevěřím lidem a jsem paranoidní. Nechci to být já kdo udělá první krok. Musí to být lidi, abych jim mohla zas věřit, ale to se asi nikdy nestane.
Přemýšlela jsem, jak dlouho sem budu psát tyhle svoje sračky. Kdy se jednoho dne vrátím a pročtu si všechny posty za celou dobu. Jestli se nad tím budu smát anebo jestli začnu nad tím brečet, jak zlomená jsem tehdy byla nebo možná ještě budu.
Když si večer lehám do postele, je to snad to nejhorší. Jako kdybyste umírali a poslední co byste slyšely, by byly vaše posraný myšlenky, co vás ničí. Lehnu si a řeknu si, jak moc v prdeli jsem. Jak moc nejsem v pohodě a že by bez citů mohl být svět krásnější a o tolik snazší. Nikdy jsem neměla ve zvyku přemýšlet o depresivních věcech. Neměla jsem ve zvyku pokoušet a ani si nijak zahrávat. Neměla jsem ani v nejmenším úmyslu nic z toho. Nikdy jsem neměla v úmyslu pít alkohol, jako kdyby to bylo normální pití, jako limča nebo tak. Neměla jsem v úmyslu začít vůbec s kouřením, vždycky jsem kuřáky opovrhovala, protože jsem je viděla jako stejný nuly jako můj otec. Neměla jsem ani v úmyslu se začít řezat, bylo mi z takových lidí líto, že jsou opravdu tak blbý a dobrovolně se řežou, aby měli jizvy po celý život. Neměla jsem v úmyslu ani to, že bych se jednoho dne mohla pokusit o sebevraždu.
Dřív jsem neměla ve zvyku probrečet celý dny. Neměla jsem ve zvyku to ve škole flákat až natolik, abych zůstávala po škole na dodělání a dělala opravky. Neměla jsem ve zvyku zůstávat venku dlouho, než abych se vracela domů na večeře a raději se navečeřela jinde. Neměla jsem ve zvyku se vyhýbat vlastnímu domovu. Neměla jsem ve zvyku si večer loknout whisky, aby se mi dobře spalo. Neměla jsem ani ve zvyku odporovat mámě a dělat opak toho, co mi zakázala.
Nic z toho co jsem vyjmenovala, jsem dřív nedělala a ani by mě to tehdy nenapadlo. Bývala jsem slušné dítě. Čisté. Teď bych neměla ani daleko od feťáka. Sice mám domov, potravu, hygienu a kde spát. Ale je ze mě psychicky nemocná troska, co se schovává v pokoji a tiše brečí. Nejsem v pohodě. Jsem v hajzlu a čekám na den, kdy se to všechno spraví a já budu šťastná. Je to v hajzlu...
2017 07/19 Pořezaná od ostnatých drátů
Včera jsem matce řekla, že chci umřít. Když mi pak dala hodinové kázání o tom, že bych o smrti neměla ve svém věku ani přemýšlet, řekla jsem jí, že je to ze srandy. I když ono nebylo. Jen by mě zajímalo, kdy si rodiče uvědomí, že nerozumí vlastnímu dítěti. Že vlastně ani svoje dítě vůbec doopravdy neznají. Pak když ode mě slyší takové věci, koukají na mě jak kdybych někoho zabila... i když ono možná i jo. Zabila jsem sebe. Moje já, kdy mi bylo šest let a měla jsem úžasné dětství a pak bum, přišla střední škola a s ní i obrovské problémy. Jako třeba to, že za měsíc a pár dní budu dělat opravné zkoušky a já se od té doby ani jednou neučila, protože mě učení kurevsky sere a nebaví mě to, protože je to posraná ztráta času. Zároveň se ale každý den snažím dokopat se k tomu, abych se naučila alespoň řádek. Chci jít do dalšího ročníku, ale bojím se, že i když se začnu učit, tak to nedám a já budu muset ze školy odejít.
Přeju si, abych se nikdy nenarodila. Najdou se i chvilky, kdy je fajn být naživu, ale moc často se tyhle chvíle bohužel nenaskytnou.
Mám dojem, že bych měla asi zajít k doktorovi. Mám problémy s udržením vzteku. I když na nikoho neřvu, naštvou mě i maličkosti a... štve mě prostě úplně všechno. I to, že třeba někdo dýchá. Když se někdo ke mně třeba jen přiblíží tak jsem naštvaná a to se mě zatím ještě nedotkli. Máma se mě začala vyptávat co mi je, že jsem prej smutná. Faktem je, že smutná jsem od chvíle, kdy jsem poznala tvrdou realitu. Ale jsem spíš neustále naštvaná a já nedokážu pochopit proč. Kvůli měsíčkům to nebude, protože ty mi od té chvíle chodí nepravidelně, takže je už ani nepočítám.
Pravdou je, že i když se někomu snažím říct o svých problémech, tak vám do hlavy nacpou jen samý pozitivní sračky, protože vám absolutně nerozumí a zvednou vám naději anebo je to nezajímá a neposlouchají vás. Není to tak, že bych chtěla mluvit jen o sobě. Já o sobě většinou právě že nemluvim vůbec. Já jsem vždycky ta, která poslouchá ostatní a snaží se jim v té situaci nějak pomoct. Když ale potřebuju aby lidi poslouchali mě, tak si zacpou uši.
Nevím jestli nenávidím víc sebe nebo ten fakt, že žiju mezi lidmi, který nenávidím já. V téhle době je těžký najít někoho, kdo vám opravdu naslouchá a není to psycholog. Nevím jestli jsem zbabělec nebo jsem silná. Sebevražda se může brát pouze dvěma způsoby. Buď z takových důvodů, že to z vás dělá zbabělce anebo z takových, kdy to z vás dělá velmi silnou osobu, kdy jste měli odvahu na to to ukončit.
Přála jsem si i abych měla rakovinu a mohla seknout se školou. Vidět všechny ty mrzutý obličeje, které se mění v lítost a jsou k vám najednou hodnější, protože jste nemocní bastardi a za chvíli stejně chcípnete. Proč potom nedokáží být milý, když je člověk psychicky nemocnej. Tuhle trosku jsem ze sebe neudělala já, ale lidi tam venku. Všichni jsme takový jací jsme, kvůli lidem co jsou venku.
Přeju si, abych se nikdy nenarodila. Najdou se i chvilky, kdy je fajn být naživu, ale moc často se tyhle chvíle bohužel nenaskytnou.
Mám dojem, že bych měla asi zajít k doktorovi. Mám problémy s udržením vzteku. I když na nikoho neřvu, naštvou mě i maličkosti a... štve mě prostě úplně všechno. I to, že třeba někdo dýchá. Když se někdo ke mně třeba jen přiblíží tak jsem naštvaná a to se mě zatím ještě nedotkli. Máma se mě začala vyptávat co mi je, že jsem prej smutná. Faktem je, že smutná jsem od chvíle, kdy jsem poznala tvrdou realitu. Ale jsem spíš neustále naštvaná a já nedokážu pochopit proč. Kvůli měsíčkům to nebude, protože ty mi od té chvíle chodí nepravidelně, takže je už ani nepočítám.
Pravdou je, že i když se někomu snažím říct o svých problémech, tak vám do hlavy nacpou jen samý pozitivní sračky, protože vám absolutně nerozumí a zvednou vám naději anebo je to nezajímá a neposlouchají vás. Není to tak, že bych chtěla mluvit jen o sobě. Já o sobě většinou právě že nemluvim vůbec. Já jsem vždycky ta, která poslouchá ostatní a snaží se jim v té situaci nějak pomoct. Když ale potřebuju aby lidi poslouchali mě, tak si zacpou uši.
Nevím jestli nenávidím víc sebe nebo ten fakt, že žiju mezi lidmi, který nenávidím já. V téhle době je těžký najít někoho, kdo vám opravdu naslouchá a není to psycholog. Nevím jestli jsem zbabělec nebo jsem silná. Sebevražda se může brát pouze dvěma způsoby. Buď z takových důvodů, že to z vás dělá zbabělce anebo z takových, kdy to z vás dělá velmi silnou osobu, kdy jste měli odvahu na to to ukončit.
Přála jsem si i abych měla rakovinu a mohla seknout se školou. Vidět všechny ty mrzutý obličeje, které se mění v lítost a jsou k vám najednou hodnější, protože jste nemocní bastardi a za chvíli stejně chcípnete. Proč potom nedokáží být milý, když je člověk psychicky nemocnej. Tuhle trosku jsem ze sebe neudělala já, ale lidi tam venku. Všichni jsme takový jací jsme, kvůli lidem co jsou venku.
2017 07/11 Už nemůžu
Každý ráno vstanu a doufám, že dnešek nebude stejně na píču jako včerejšek. Ale bývá někdy i horší. Nemám ráda, když mi někdo přikazuje co mám dělat. Je to můj život, ne. Tak co se mi do toho kurva serou ostatní.
Jsem na všechno a na všechny tak nasraná, že nemám ani sílu to jaksi vyjadřovat. Dívám se na žiletku vedle mé ruky a říkám si, zda-li se říznout či nikoliv. Ale není to jedno? Není to přece kurva jedno jestli to udělám znovu nebo ne?
Tady je stejně každýmu bastardovi u prdele, co si myslím. Proč jim taky není jedno, co dělám? Proč se do prdele zajímají o to co dělám a pak mi rozkazují? Mám jako dopíči začít skákat podle toho jak oni si zrovna zapískají? Tak to asi hovno. Jen chci, aby mě ostatní nechali žít můj život a aspoň jeden zpíčenej den, kdy by se mi nesrali do života. Chci aby vypadli. Nechci se kvůli takovým lidem zbytečně vztekat anebo ještě hůř, dělat si plané naděje, i když vím, že se nic nestane. Všechno si jen nalhávám a dělám si to ještě horší než už to je. Jsem natolik v píči, že už na nic nemám. Mám všeho dost a jsem unavená. Unavená a vzteklá. Přeju si už jen to, abych mohla konečně chcípnout a opustit tenhle posranej a zkaženej svět plný arogantních imbecilů, v celé parádě. Poslat všechny do prdele a pro mě za mě... ať mi klidně políbí i prdel. Jen škoda, že to už neuvidím.
Zajímalo někdy někoho, jak na hovno je být insomniak? Mě jo, je to kurevsky na hovno. Je to tak nádherné a zároveň někdy tak děsivě smrtící. Nádherné je to v tom, že vás obklopuje tma, nikdo vás neruší a máte svatej klid. Zasraně na hovno to je v tom, že když nemůžete jednoduše usnout a jste vzhůru klidně do rána, začnete přemýšlet. O čemkoliv. Můj problém je v tom, že já mám insomnii kvůli depresím. Takže když začnu uprostřed tmy v posteli přemýšlet, je to vždycky jen ta bolestivá část. Je to skoro jako bych neznala ani nic jiného a zapomněla všechny vzácné a veselé vzpomínky, které jsem mívala. Děsivé je to v tom, jako bych sledovala jak svět umírá, přitom jen usíná. Je to jako bych sledovala své blízké umírat a já s tím nemohla nic udělat. Ta tma kolem vás najednou svírá v tak pevném objetí a vy ji nasloucháte, jak vám říká každou noc "zab se".
Tolik nenávidím to všechno. Pochybovala jsem kdysi nad složitostmi, protože se mi nezdály dostatečně reálné. Ale teď začínám pochybovat o své vlastní existenci. Opakuju si, jestli bylo pro mě určeno takhle trpět. Jestli mi bylo určeno se narodit a nenarodit se třeba mrtvá nebo plánovaná na potrat či k adopci. Nevidím ve svým světě nic, co by mě vysloveně nutilo být teď a tady naživu. Ale strach mě tu drží. Nemám pro co žít, nemám pro co umřít. A jak se dokážu s někým podělit o lásku, když nedokážu milovat ani sebe. Na druhou stranu si myslím, že dotyčná osoba dostane mnohem větší podíl i z mé půlky. Což je ale špatně, protože jsem se naučila milovat tak moc, až mě to samotnou ničí.
Asi před týdnem jsem vykouřila poslední cigaretu z mé první krabičky. Tvrdila jsem sice, že po poslední cigaretě si už nikdy víc nezapálím a začnu odvykat a že to bude má první a poslední krabička svinstva, kterou si v životě koupím. Ale asi se ještě nemůžu zbavit toho krásného pocitu, kdy si bezmyšlenkovitě tak spokojeně vykuřuju cigaretu, která hezky pomalu dohořívá a jakmile je na konci, típnu ji a vyhodím. Nemyslím si, že je na tom něco špatného, když si člověk dělá dobře pomocí cigarety.
Zlomenému člověku není pomoci, pokud si nepomůže on sám. Proto svou bolest zaměřuje na věci, díky kterým zapomene, i kdyby jen na těch pár nádherných minut. Nejhorší jsou asi konce dní. Vzpomenete si na tolik sraček co jste prožili a kterými jste si prošli a přitom tu furt jste. Fyzicky zdravý, mentálně narušený... ale furt tu jste.
Jsem na všechno a na všechny tak nasraná, že nemám ani sílu to jaksi vyjadřovat. Dívám se na žiletku vedle mé ruky a říkám si, zda-li se říznout či nikoliv. Ale není to jedno? Není to přece kurva jedno jestli to udělám znovu nebo ne?
Tady je stejně každýmu bastardovi u prdele, co si myslím. Proč jim taky není jedno, co dělám? Proč se do prdele zajímají o to co dělám a pak mi rozkazují? Mám jako dopíči začít skákat podle toho jak oni si zrovna zapískají? Tak to asi hovno. Jen chci, aby mě ostatní nechali žít můj život a aspoň jeden zpíčenej den, kdy by se mi nesrali do života. Chci aby vypadli. Nechci se kvůli takovým lidem zbytečně vztekat anebo ještě hůř, dělat si plané naděje, i když vím, že se nic nestane. Všechno si jen nalhávám a dělám si to ještě horší než už to je. Jsem natolik v píči, že už na nic nemám. Mám všeho dost a jsem unavená. Unavená a vzteklá. Přeju si už jen to, abych mohla konečně chcípnout a opustit tenhle posranej a zkaženej svět plný arogantních imbecilů, v celé parádě. Poslat všechny do prdele a pro mě za mě... ať mi klidně políbí i prdel. Jen škoda, že to už neuvidím.
Zajímalo někdy někoho, jak na hovno je být insomniak? Mě jo, je to kurevsky na hovno. Je to tak nádherné a zároveň někdy tak děsivě smrtící. Nádherné je to v tom, že vás obklopuje tma, nikdo vás neruší a máte svatej klid. Zasraně na hovno to je v tom, že když nemůžete jednoduše usnout a jste vzhůru klidně do rána, začnete přemýšlet. O čemkoliv. Můj problém je v tom, že já mám insomnii kvůli depresím. Takže když začnu uprostřed tmy v posteli přemýšlet, je to vždycky jen ta bolestivá část. Je to skoro jako bych neznala ani nic jiného a zapomněla všechny vzácné a veselé vzpomínky, které jsem mívala. Děsivé je to v tom, jako bych sledovala jak svět umírá, přitom jen usíná. Je to jako bych sledovala své blízké umírat a já s tím nemohla nic udělat. Ta tma kolem vás najednou svírá v tak pevném objetí a vy ji nasloucháte, jak vám říká každou noc "zab se".
Tolik nenávidím to všechno. Pochybovala jsem kdysi nad složitostmi, protože se mi nezdály dostatečně reálné. Ale teď začínám pochybovat o své vlastní existenci. Opakuju si, jestli bylo pro mě určeno takhle trpět. Jestli mi bylo určeno se narodit a nenarodit se třeba mrtvá nebo plánovaná na potrat či k adopci. Nevidím ve svým světě nic, co by mě vysloveně nutilo být teď a tady naživu. Ale strach mě tu drží. Nemám pro co žít, nemám pro co umřít. A jak se dokážu s někým podělit o lásku, když nedokážu milovat ani sebe. Na druhou stranu si myslím, že dotyčná osoba dostane mnohem větší podíl i z mé půlky. Což je ale špatně, protože jsem se naučila milovat tak moc, až mě to samotnou ničí.
Asi před týdnem jsem vykouřila poslední cigaretu z mé první krabičky. Tvrdila jsem sice, že po poslední cigaretě si už nikdy víc nezapálím a začnu odvykat a že to bude má první a poslední krabička svinstva, kterou si v životě koupím. Ale asi se ještě nemůžu zbavit toho krásného pocitu, kdy si bezmyšlenkovitě tak spokojeně vykuřuju cigaretu, která hezky pomalu dohořívá a jakmile je na konci, típnu ji a vyhodím. Nemyslím si, že je na tom něco špatného, když si člověk dělá dobře pomocí cigarety.
Zlomenému člověku není pomoci, pokud si nepomůže on sám. Proto svou bolest zaměřuje na věci, díky kterým zapomene, i kdyby jen na těch pár nádherných minut. Nejhorší jsou asi konce dní. Vzpomenete si na tolik sraček co jste prožili a kterými jste si prošli a přitom tu furt jste. Fyzicky zdravý, mentálně narušený... ale furt tu jste.
2017 06/20 Šlápoty Smrti
Vždycky jsem se domnívala, že zamilovaní lidé jsou šťastní a bezstarostní lidé. Ale jak jsem se mýlila. Každý den neustále přemýšlíme co by kdyby a litujeme se, že jsme to alespoň nezkusili. A pokud jsme to zkoušeli víc krát, než jednou a stále to skončilo neúspěchem. Pak je problém asi v nás. Máte pocit úzkostí a viny. Sebekritizujete se, že nedokážete být lepší nebo se alespoň vyrovnat s ostatními a litujete se, jaká velká nula ve skutečnosti jste.
Nevzdávám věci snadno a bojuju do té doby, dokud mi to za to stojí. Bojovala jsem zuby nehty o tolik věcí, které se buď nikdy stejně neudály anebo se mi prostě nevyplatily. Vždycky to tak bylo a je. Snažím se úplně zbytečně a nic z toho nemám. Ani ten dobrý pocit už ne. Není to tak, že bych se ráda sebelitovala. Spíš než to, si neustále říkám, že jsem špatná a mohla bych být lepší než kdokoli jiný. Hledám na sobě chyby, které nedokážu nijak změnit nebo ovlivnit. Tak neskutečně moc se nenávidím, že ani nevím, proč se vlastně snažím se mít ráda. Proč by to mělo být jinak, když sama o tu změnu nestojím.
Pokaždé, co se sebekritizuju, mám chuť všechno hned vzdát, aniž bych tomu dala jedinou šanci. Protože mě už unavuje se snažit a vědět, že to není pro mou radost, ale proto, že musím. Že je to má povinnost. Unavuje mě se snažit pro ostatní, když já z toho nemám nic. Jen další tíhu a další únavné čekání na to, kdy to přijde zase.
O čem že to mluvím?
Sama nevím.
Pomalu už nerozumím ani sobě. Nevím, co chci a co je mým skutečným cílem. Někdy se rozhoduju dřív, než přemýšlím. Někdy jsou ta rozhodnutí chybná, někdy jsou překvapivě správná. Ale nemůžu se zbavit toho pocitu, že jsem špatná a vše co dělám je zbytečné nebo špatné. Možná až si tohle zpětně přečtu znovu, pochopím o čem skutečně mluvím.
Nejde ani tak o to, že chci umřít. Ale spíš o to, že se cítím, jako bych umírala. Jako by mi pomalu mizely barvy ze světa, který byl pro mě kdysi krásným místem. Vždy si v noci řeknu, že další ráno bude lepší a tolikrát zábavnější, než den předchozí. Jenže co pak den uteče jako voda, mám pocit, že jsem si den vůbec neužila a užívala si jen z nutnosti, abych se necítila jako chodící mrtvola mezi lidmi. Ale přesně takhle se cítím. Jako chodící mrtvola. Bez života. Skoro jako bych se narodila bez emocí a doteď se je stále učila. Přetvařuji se, aby nebylo nic znát. Nechci nikomu ukazovat svoje slabiny a ani to, jak jsem zranitelná. I když ráda kolem sebe rozšiřuji radost, sama nejsem šťastným člověkem. Říká se, že ti nejveselejší lidé, bývají ti nejsmutnější lidé. Jen to nedávají najevo. Asi jsem jeden z těchto lidí.
Neustále vtipkuju o tom, že chci umřít. Říkám to pokaždé s ironickým hlasem. Ale popravdě to myslím vážně. Vždy když ta slova vychází z mých úst, snažím se, aby nevyzněla opravdově a lidé tak nepoznali, jak zničená moje psychika uvnitř ve skutečnosti je. Taky se nerada bavím o těchto věcech s přáteli a raději nad tím přemýšlím jen v hlavě. Protože někdy mám chuť na tu osobu vychrlit všechno, co mě tíží. Aby ta osůbka věděla, jak na tom ve skutečnosti jsem a aby znala mé problémy, aby o nich věděla. Jenže neumím věřit správným lidem, proto nevěřím nikomu. V dnešní době je hrozně těžké někomu důvěřovat.
Děsí mě, jak čas rychle utíká. Máte pocit, jako by jste měli pro sebe celičký svět a čas každého na planetě. Jenže podíváte se na hodiny a před očima se vám hodiny ze sedmi hodin ráno změní v šest večer. Od té doby, co jsem plnoletá a prohlásila, že to byly ty nejhorší narozeniny v mém životě. Se cítím, jako bych umírala každý den. Jako bych umřela každý den ve stejný čas, ale neustále se vracím v čase. Že jsem zaseknutá v tom čase, kdy mi zbývá jen několik hodin, než zase umřu. Pak se opět ráno probudím, jako by začal den nanovo. V něčem jsou dny stejné, v něčem se naprosto liší.
Co mě ale na čase děsí, je to, jak rychle uteče a vy si najednou uvědomíte, že nemáte čas a nestíháte. Že jste za den nestihli to, co jsme si den předtím naplánovali. Domníváte se, že vám jedna činnost zabere jen pár minutek, ale z minut se stávají hodiny. Je večer a než si to uvědomíte, jdete spát a pak se ráno vzbudíte, kdy všechno začíná zase od znova.
Nevzdávám věci snadno a bojuju do té doby, dokud mi to za to stojí. Bojovala jsem zuby nehty o tolik věcí, které se buď nikdy stejně neudály anebo se mi prostě nevyplatily. Vždycky to tak bylo a je. Snažím se úplně zbytečně a nic z toho nemám. Ani ten dobrý pocit už ne. Není to tak, že bych se ráda sebelitovala. Spíš než to, si neustále říkám, že jsem špatná a mohla bych být lepší než kdokoli jiný. Hledám na sobě chyby, které nedokážu nijak změnit nebo ovlivnit. Tak neskutečně moc se nenávidím, že ani nevím, proč se vlastně snažím se mít ráda. Proč by to mělo být jinak, když sama o tu změnu nestojím.
Pokaždé, co se sebekritizuju, mám chuť všechno hned vzdát, aniž bych tomu dala jedinou šanci. Protože mě už unavuje se snažit a vědět, že to není pro mou radost, ale proto, že musím. Že je to má povinnost. Unavuje mě se snažit pro ostatní, když já z toho nemám nic. Jen další tíhu a další únavné čekání na to, kdy to přijde zase.
O čem že to mluvím?
Sama nevím.
Pomalu už nerozumím ani sobě. Nevím, co chci a co je mým skutečným cílem. Někdy se rozhoduju dřív, než přemýšlím. Někdy jsou ta rozhodnutí chybná, někdy jsou překvapivě správná. Ale nemůžu se zbavit toho pocitu, že jsem špatná a vše co dělám je zbytečné nebo špatné. Možná až si tohle zpětně přečtu znovu, pochopím o čem skutečně mluvím.
Nejde ani tak o to, že chci umřít. Ale spíš o to, že se cítím, jako bych umírala. Jako by mi pomalu mizely barvy ze světa, který byl pro mě kdysi krásným místem. Vždy si v noci řeknu, že další ráno bude lepší a tolikrát zábavnější, než den předchozí. Jenže co pak den uteče jako voda, mám pocit, že jsem si den vůbec neužila a užívala si jen z nutnosti, abych se necítila jako chodící mrtvola mezi lidmi. Ale přesně takhle se cítím. Jako chodící mrtvola. Bez života. Skoro jako bych se narodila bez emocí a doteď se je stále učila. Přetvařuji se, aby nebylo nic znát. Nechci nikomu ukazovat svoje slabiny a ani to, jak jsem zranitelná. I když ráda kolem sebe rozšiřuji radost, sama nejsem šťastným člověkem. Říká se, že ti nejveselejší lidé, bývají ti nejsmutnější lidé. Jen to nedávají najevo. Asi jsem jeden z těchto lidí.
Neustále vtipkuju o tom, že chci umřít. Říkám to pokaždé s ironickým hlasem. Ale popravdě to myslím vážně. Vždy když ta slova vychází z mých úst, snažím se, aby nevyzněla opravdově a lidé tak nepoznali, jak zničená moje psychika uvnitř ve skutečnosti je. Taky se nerada bavím o těchto věcech s přáteli a raději nad tím přemýšlím jen v hlavě. Protože někdy mám chuť na tu osobu vychrlit všechno, co mě tíží. Aby ta osůbka věděla, jak na tom ve skutečnosti jsem a aby znala mé problémy, aby o nich věděla. Jenže neumím věřit správným lidem, proto nevěřím nikomu. V dnešní době je hrozně těžké někomu důvěřovat.
Děsí mě, jak čas rychle utíká. Máte pocit, jako by jste měli pro sebe celičký svět a čas každého na planetě. Jenže podíváte se na hodiny a před očima se vám hodiny ze sedmi hodin ráno změní v šest večer. Od té doby, co jsem plnoletá a prohlásila, že to byly ty nejhorší narozeniny v mém životě. Se cítím, jako bych umírala každý den. Jako bych umřela každý den ve stejný čas, ale neustále se vracím v čase. Že jsem zaseknutá v tom čase, kdy mi zbývá jen několik hodin, než zase umřu. Pak se opět ráno probudím, jako by začal den nanovo. V něčem jsou dny stejné, v něčem se naprosto liší.
Co mě ale na čase děsí, je to, jak rychle uteče a vy si najednou uvědomíte, že nemáte čas a nestíháte. Že jste za den nestihli to, co jsme si den předtím naplánovali. Domníváte se, že vám jedna činnost zabere jen pár minutek, ale z minut se stávají hodiny. Je večer a než si to uvědomíte, jdete spát a pak se ráno vzbudíte, kdy všechno začíná zase od znova.
2017 01/19 Fucked up
Myslela jsem si, že se říznu jen jednou, abych věděla jaké to je a pak s tím přestanu. Jenže nemůžu. Vždycky se najde v jeden den něco, co mě donutí se před spaním pořezat, ublížit si. Myslet vždy na to nejhorší a upadat do depresí ještě hlouběji, než jsem. Je to se mnou den ode dne horší. Myslela jsem si, jak se teď lepším. Jak jsem na tom teď líp. Jak je má psychika na tom o něco líp. Jenže není, je to horší než předtím. Každou noc se hroutím a řežu se do té doby, dokud sama neuznám, že je toho dost. Každou noc usínám buď s hlubokými myšlenkami nebo s brekem. Už to nevydržím. Hrozně si přeju, abych měla odvahu na to se jednoduše zabít. Tak strašně moc s i přeju zemřít. Všichni by měli ode mě pokoj, tak jak si přáli. Nemusela bych jim už chodit na oči. Že je to sobecké? Možná. To samé ale můžu říct, že i oni jsou sobečtí. Proč držet na živu někoho, kdo chce beztak zemřít?
Upřímně, nikdy v životě se mi nechtělo tolik umřít. Téměř každý den si přeju, abych umřela. Není to jen proto, že mě život nebaví. Jsem tu k ničemu. Jako by navíc. Ve světě, doma... všude. Že o mě nikdo zkrátka nestojí a udělala bych nejspíš nejlíp, kdybych se šla zabít. Necítím se doma bezpečně. Necítím se doma jako doma. Nemám pocit, že je to můj domov. Doma se cítím, když jsem sama nebo tam, kde mě to baví. Někde, kde na mě rodina nedosáhne... daleko od nich.
Matka mi dala peníze na nový mobil, jelikož ten svůj jsem bohužel nenašla. I dnes ráno jsem třeba doufala, že by přeci jen mohl být v tašce na tělocvik, jenže nic. Prostě zmizel. Matka mi vynadala a dala mi několikahodinovou výuku o tom, jak jsem strašná. Peníze chtěla poslat babičce, protože žije v zaostalém státě a poslat jí léky. Jenže peníze teď musela dát mně, protože jsem ztratila mobil. Vyčetla mi, že teď babičce nemůže nic poslat, protože se neumím starat o své věci. V podstatě mi tím dala najevo, že až babička umře, budu za to moct já, protože jí matka nemohla poslat peníze. Strašně mě to ranilo a vyhrkly mi slzy do očí.
Děsně mě deptá, jak matka mi říká věci bez rozmyšlení, jako by to nic nebylo, jen prázdná slova. Ale slova pro mě mají větší význam. Řežou daleko hůř, než špendlíky. Dala mi tím další důvod se zabít. Že tu jsem prostě navíc...
Přijdou pocity méněcennosti, úzkosti... myšlenky na sebevraždu. Ta chuť se zabít je mnohem silnější. Skoro mám pocit, jako by mě nedokázala ta touha zastavit. Že jednoho dne bez přemýšlení vezmu nůž a zabiju se, než si to sama uvědomím. Spolužačky mi říkaly, jak jsem silná, jak mám silnou vůli. Jenže nejsem silná. Jsem slabá. Křehká. Daleko křehčí, než porcelánová panenka. Být silná, dávno bych na tomto světě nebyla. Byla bych pryč. Kdo ví, co mě čeká po smrti. Zajímá mě to vůbec? Asi ne. Je mi to jedno. Já chci jen pryč. Od všeho.
Ráda kouřím. Je to jedna z nejlepších věcí, které dělat o samotě. Nikdo do vás nehučí. Nikoho ani nic neslyšíte. Jste jen vy a cigareta. Pomáhají mi zapomenout, vypnout mozek i emoce - neschopna cítit cokoliv. Zapomínám i to uvědomění si, že jsem z masa a kosti. Zdá se mi to jako sen, skutečnost, která se nikdy nestala. Ráda vdechuju ten humus do svých plic. Ale nenávidím smrad cigaret. Mně samotné se mi z něj zvedá žaludek. Vdechovat ho přímo do plic je něco úplně jiného, než ho vdechovat pasivně. Necítíte tu hořko-sladkost v puse ani ve vašem těle. Ten zkažený dech ve vašich plicích.
Cítím se tak melancholicky a totálně v prdeli zároveň. Nevím co s mými pocity dělat. Je to jako bych se chtěla smát, ale podvědomě si přeju jen řvát z plných plic, ulevit si.
Přemýšlela jsem i nad tím, že bych začala chodit k psychologovi. Aby mi pomohl mě nasměrovat tou správnou cestou. Jak se dostat ven z depresí a nanovo. Ale asi je to zbytečné. Mám pocit, že by mi ani psycholog nepomohl. Jsem nedůvěřivá, nevěřila bych ani vlastnímu psychologovi. Jak bych mu mohla říct své problémy? Navíc platit někomu za to, že si vyslechne vaše hovna, je dost barbarské. Stejně jako když platíte někomu, aby zkontroloval vaši vagínu. Nechutné, sprosté a barbarské. Proč tohle lidem přijde vůbec normální. Ale to co dělám já, považují všichni za naprostou šílenost?
I když se snažím si nahrazovat psychickou bolest za fyzickou tím, že se řežu, ničemu mi to nepomáhá. Stále cítím stejnou bolest, stejné pocity, které po tom možná klesnou i níž. Ale líbí se mi se dívat na svou pořezanou ruku. Občas po ní přejedu rukou, abych cítila její povrch, ty nedokonalé části, kde jsem se řezala den předtím. Abych jednou mohla své matce ukázat svá zranění a s úsměvem jí říct, že je to z velké části kvůli ní. Že nepotřebuje slyšet, jak se cítím. Stačí vidět mé rány, které mluví za vše.
Upřímně, nikdy v životě se mi nechtělo tolik umřít. Téměř každý den si přeju, abych umřela. Není to jen proto, že mě život nebaví. Jsem tu k ničemu. Jako by navíc. Ve světě, doma... všude. Že o mě nikdo zkrátka nestojí a udělala bych nejspíš nejlíp, kdybych se šla zabít. Necítím se doma bezpečně. Necítím se doma jako doma. Nemám pocit, že je to můj domov. Doma se cítím, když jsem sama nebo tam, kde mě to baví. Někde, kde na mě rodina nedosáhne... daleko od nich.
Matka mi dala peníze na nový mobil, jelikož ten svůj jsem bohužel nenašla. I dnes ráno jsem třeba doufala, že by přeci jen mohl být v tašce na tělocvik, jenže nic. Prostě zmizel. Matka mi vynadala a dala mi několikahodinovou výuku o tom, jak jsem strašná. Peníze chtěla poslat babičce, protože žije v zaostalém státě a poslat jí léky. Jenže peníze teď musela dát mně, protože jsem ztratila mobil. Vyčetla mi, že teď babičce nemůže nic poslat, protože se neumím starat o své věci. V podstatě mi tím dala najevo, že až babička umře, budu za to moct já, protože jí matka nemohla poslat peníze. Strašně mě to ranilo a vyhrkly mi slzy do očí.
Děsně mě deptá, jak matka mi říká věci bez rozmyšlení, jako by to nic nebylo, jen prázdná slova. Ale slova pro mě mají větší význam. Řežou daleko hůř, než špendlíky. Dala mi tím další důvod se zabít. Že tu jsem prostě navíc...
Přijdou pocity méněcennosti, úzkosti... myšlenky na sebevraždu. Ta chuť se zabít je mnohem silnější. Skoro mám pocit, jako by mě nedokázala ta touha zastavit. Že jednoho dne bez přemýšlení vezmu nůž a zabiju se, než si to sama uvědomím. Spolužačky mi říkaly, jak jsem silná, jak mám silnou vůli. Jenže nejsem silná. Jsem slabá. Křehká. Daleko křehčí, než porcelánová panenka. Být silná, dávno bych na tomto světě nebyla. Byla bych pryč. Kdo ví, co mě čeká po smrti. Zajímá mě to vůbec? Asi ne. Je mi to jedno. Já chci jen pryč. Od všeho.
Ráda kouřím. Je to jedna z nejlepších věcí, které dělat o samotě. Nikdo do vás nehučí. Nikoho ani nic neslyšíte. Jste jen vy a cigareta. Pomáhají mi zapomenout, vypnout mozek i emoce - neschopna cítit cokoliv. Zapomínám i to uvědomění si, že jsem z masa a kosti. Zdá se mi to jako sen, skutečnost, která se nikdy nestala. Ráda vdechuju ten humus do svých plic. Ale nenávidím smrad cigaret. Mně samotné se mi z něj zvedá žaludek. Vdechovat ho přímo do plic je něco úplně jiného, než ho vdechovat pasivně. Necítíte tu hořko-sladkost v puse ani ve vašem těle. Ten zkažený dech ve vašich plicích.
Cítím se tak melancholicky a totálně v prdeli zároveň. Nevím co s mými pocity dělat. Je to jako bych se chtěla smát, ale podvědomě si přeju jen řvát z plných plic, ulevit si.
Přemýšlela jsem i nad tím, že bych začala chodit k psychologovi. Aby mi pomohl mě nasměrovat tou správnou cestou. Jak se dostat ven z depresí a nanovo. Ale asi je to zbytečné. Mám pocit, že by mi ani psycholog nepomohl. Jsem nedůvěřivá, nevěřila bych ani vlastnímu psychologovi. Jak bych mu mohla říct své problémy? Navíc platit někomu za to, že si vyslechne vaše hovna, je dost barbarské. Stejně jako když platíte někomu, aby zkontroloval vaši vagínu. Nechutné, sprosté a barbarské. Proč tohle lidem přijde vůbec normální. Ale to co dělám já, považují všichni za naprostou šílenost?
I když se snažím si nahrazovat psychickou bolest za fyzickou tím, že se řežu, ničemu mi to nepomáhá. Stále cítím stejnou bolest, stejné pocity, které po tom možná klesnou i níž. Ale líbí se mi se dívat na svou pořezanou ruku. Občas po ní přejedu rukou, abych cítila její povrch, ty nedokonalé části, kde jsem se řezala den předtím. Abych jednou mohla své matce ukázat svá zranění a s úsměvem jí říct, že je to z velké části kvůli ní. Že nepotřebuje slyšet, jak se cítím. Stačí vidět mé rány, které mluví za vše.
2017 01/08 Všude dobře, doma nejhůř
Nemám s rodiči dobrý vztah. Ani nevím, jestli jsem někdy měla. Ale asi to tak bylo od začátku. Otec je na mě ještě mírnej. Ale i tak ho nemám ráda. Za to matka... jako by měla každodenní potřebu si na mě vylít všechnu zlost a dělat ze mě příčinu její bolesti hlavy. Není ani den, kdy by si nenašla další záminku, kdy by si den před tím nevymyslela další frázi, která většinou má spojitost s mým chováním. Mým vzhledem. Mým charakterem...
Dneska se na mě ten všechen její neskutečnej vztek, sesypal. Já se sesypala. Znovu. Jakmile přijede domů, vím, že teror začíná a musím se obrnit, abych se nesesypala.
Vždycky vytáhne nahoru takový hlouposti, díky kterým nemá cenu ani plýtvat dechem. Ale ona z maličkostí dovede udělat deseti hodinový proslov. Většinou je to celé o tom, že jsem nemožná. Nevím, proč jí to tak baví. Ponižovat mě. Před rodinou. Před ostatními. Co jí na mě tak vadí? Co jsem jí provedla tak strašného, že musí na mě být tak krutá?
Každý den je to to samý. Zesměšňování. Ponižování. Vyčítání. Obviňování. Dokonce i podceňování. Nevěří tomu, že dokážu něco udělat. Shazuje mě před sebe samou, aby se ona cítila líp a já se vzdala toho, o co usiluji. Každý den mi dává další důvody k tomu, abych se odstěhovala. Abych měla odvahu na to se jednoduše sebrat a vypadnout z tohoto bytu. Proč mě tu drží, když mě tu ani nechce?
Leze mi na nervy.
Matka.
A celá rodina.
Tenhle zatracenej byt.
Tohle podělaný město.
Můj neskutečně božskej život...
Jako obvykle se zavřu v pokoji a zapnu si písničky. Tak hlasitě, abych neslyšela, co se děje za dveřmi mýho pokoje. Protože jedině ve svým pokoji se cítím tak nějak bezpečně a je to prakticky jediné místo, kde můžu být sama sebou, aniž by mě někdo odsuzoval. Protože tu jsem jen já a moje myšlenky.
Dnes jsem přemýšlela nad sebevraždou. Jak zatraceně jednoduchý by bylo vytáhnout nůž z šuplíku a podříznout se. Chce se mi umřít každou vteřinu... Už to tu nezvládám nějakou dobu, ale dneska to byl extrém. Nutně potřebuju někoho, s kým si o tomhle můžu promluvit. Potřebuju podporu.
Bojím se dokonce s ní i zůstávat sama. Nevydržím s ní být v jedný místnosti. Myslí si, jak mi to dělá dobře. Ale ty její útoky mi ani trochu nepřilepšují na mé psychice. Uvnitř jsem úplně roztříštěná než jindy. Chybí mi nějaké kousky. Jsem úplně na dně. Už nevím, co mám dál dělat. Jak se s tím vypořádat. Jak se zbavit depresí. Jak se zase usmívat a připomenout si, co je to radost.
Má za to, že mě zná jako svoje boty. Jen proto, že jsem její dítě. Ale neví o mně ani první věc. Neví o mně nic. Protože se nezajímá. Je jí očividně u prdele, jak se cítím. Jak moc v prdeli jsem a přestávám to zvládat. Tuhle odpoledne jsem přemýšlela nad tím, co je to za matku, která nedokáže pochopit ani vlastní dítě? Nerozumí mi nikdo, natož matka. A tady jsem se opět dostala k tomu, že jsem sama. Že jsem sama na vše. Nemám nikoho. Musím se s tím vypořádat úplně sama. Hluboko uvnitř sebe volám někoho o pomoc. Ale nikdo moje volání prostě neslyší. Čekám na záchranu zbytečně. Nikdo nepřijde.
Chci zmizet.
Je tak... strašně těžký... předstírat, že jsem v pořádku...
Dneska se na mě ten všechen její neskutečnej vztek, sesypal. Já se sesypala. Znovu. Jakmile přijede domů, vím, že teror začíná a musím se obrnit, abych se nesesypala.
Vždycky vytáhne nahoru takový hlouposti, díky kterým nemá cenu ani plýtvat dechem. Ale ona z maličkostí dovede udělat deseti hodinový proslov. Většinou je to celé o tom, že jsem nemožná. Nevím, proč jí to tak baví. Ponižovat mě. Před rodinou. Před ostatními. Co jí na mě tak vadí? Co jsem jí provedla tak strašného, že musí na mě být tak krutá?
Každý den je to to samý. Zesměšňování. Ponižování. Vyčítání. Obviňování. Dokonce i podceňování. Nevěří tomu, že dokážu něco udělat. Shazuje mě před sebe samou, aby se ona cítila líp a já se vzdala toho, o co usiluji. Každý den mi dává další důvody k tomu, abych se odstěhovala. Abych měla odvahu na to se jednoduše sebrat a vypadnout z tohoto bytu. Proč mě tu drží, když mě tu ani nechce?
Leze mi na nervy.
Matka.
A celá rodina.
Tenhle zatracenej byt.
Tohle podělaný město.
Můj neskutečně božskej život...
Jako obvykle se zavřu v pokoji a zapnu si písničky. Tak hlasitě, abych neslyšela, co se děje za dveřmi mýho pokoje. Protože jedině ve svým pokoji se cítím tak nějak bezpečně a je to prakticky jediné místo, kde můžu být sama sebou, aniž by mě někdo odsuzoval. Protože tu jsem jen já a moje myšlenky.
Dnes jsem přemýšlela nad sebevraždou. Jak zatraceně jednoduchý by bylo vytáhnout nůž z šuplíku a podříznout se. Chce se mi umřít každou vteřinu... Už to tu nezvládám nějakou dobu, ale dneska to byl extrém. Nutně potřebuju někoho, s kým si o tomhle můžu promluvit. Potřebuju podporu.
Bojím se dokonce s ní i zůstávat sama. Nevydržím s ní být v jedný místnosti. Myslí si, jak mi to dělá dobře. Ale ty její útoky mi ani trochu nepřilepšují na mé psychice. Uvnitř jsem úplně roztříštěná než jindy. Chybí mi nějaké kousky. Jsem úplně na dně. Už nevím, co mám dál dělat. Jak se s tím vypořádat. Jak se zbavit depresí. Jak se zase usmívat a připomenout si, co je to radost.
Má za to, že mě zná jako svoje boty. Jen proto, že jsem její dítě. Ale neví o mně ani první věc. Neví o mně nic. Protože se nezajímá. Je jí očividně u prdele, jak se cítím. Jak moc v prdeli jsem a přestávám to zvládat. Tuhle odpoledne jsem přemýšlela nad tím, co je to za matku, která nedokáže pochopit ani vlastní dítě? Nerozumí mi nikdo, natož matka. A tady jsem se opět dostala k tomu, že jsem sama. Že jsem sama na vše. Nemám nikoho. Musím se s tím vypořádat úplně sama. Hluboko uvnitř sebe volám někoho o pomoc. Ale nikdo moje volání prostě neslyší. Čekám na záchranu zbytečně. Nikdo nepřijde.
Chci zmizet.
Je tak... strašně těžký... předstírat, že jsem v pořádku...