Nemám s rodiči dobrý vztah. Ani nevím, jestli jsem někdy měla. Ale asi to tak bylo od začátku. Otec je na mě ještě mírnej. Ale i tak ho nemám ráda. Za to matka... jako by měla každodenní potřebu si na mě vylít všechnu zlost a dělat ze mě příčinu její bolesti hlavy. Není ani den, kdy by si nenašla další záminku, kdy by si den před tím nevymyslela další frázi, která většinou má spojitost s mým chováním. Mým vzhledem. Mým charakterem...
Dneska se na mě ten všechen její neskutečnej vztek, sesypal. Já se sesypala. Znovu. Jakmile přijede domů, vím, že teror začíná a musím se obrnit, abych se nesesypala.
Vždycky vytáhne nahoru takový hlouposti, díky kterým nemá cenu ani plýtvat dechem. Ale ona z maličkostí dovede udělat deseti hodinový proslov. Většinou je to celé o tom, že jsem nemožná. Nevím, proč jí to tak baví. Ponižovat mě. Před rodinou. Před ostatními. Co jí na mě tak vadí? Co jsem jí provedla tak strašného, že musí na mě být tak krutá?
Každý den je to to samý. Zesměšňování. Ponižování. Vyčítání. Obviňování. Dokonce i podceňování. Nevěří tomu, že dokážu něco udělat. Shazuje mě před sebe samou, aby se ona cítila líp a já se vzdala toho, o co usiluji. Každý den mi dává další důvody k tomu, abych se odstěhovala. Abych měla odvahu na to se jednoduše sebrat a vypadnout z tohoto bytu. Proč mě tu drží, když mě tu ani nechce?
Leze mi na nervy.
Matka.
A celá rodina.
Tenhle zatracenej byt.
Tohle podělaný město.
Můj neskutečně božskej život...
Jako obvykle se zavřu v pokoji a zapnu si písničky. Tak hlasitě, abych neslyšela, co se děje za dveřmi mýho pokoje. Protože jedině ve svým pokoji se cítím tak nějak bezpečně a je to prakticky jediné místo, kde můžu být sama sebou, aniž by mě někdo odsuzoval. Protože tu jsem jen já a moje myšlenky.
Dnes jsem přemýšlela nad sebevraždou. Jak zatraceně jednoduchý by bylo vytáhnout nůž z šuplíku a podříznout se. Chce se mi umřít každou vteřinu... Už to tu nezvládám nějakou dobu, ale dneska to byl extrém. Nutně potřebuju někoho, s kým si o tomhle můžu promluvit. Potřebuju podporu.
Bojím se dokonce s ní i zůstávat sama. Nevydržím s ní být v jedný místnosti. Myslí si, jak mi to dělá dobře. Ale ty její útoky mi ani trochu nepřilepšují na mé psychice. Uvnitř jsem úplně roztříštěná než jindy. Chybí mi nějaké kousky. Jsem úplně na dně. Už nevím, co mám dál dělat. Jak se s tím vypořádat. Jak se zbavit depresí. Jak se zase usmívat a připomenout si, co je to radost.
Má za to, že mě zná jako svoje boty. Jen proto, že jsem její dítě. Ale neví o mně ani první věc. Neví o mně nic. Protože se nezajímá. Je jí očividně u prdele, jak se cítím. Jak moc v prdeli jsem a přestávám to zvládat. Tuhle odpoledne jsem přemýšlela nad tím, co je to za matku, která nedokáže pochopit ani vlastní dítě? Nerozumí mi nikdo, natož matka. A tady jsem se opět dostala k tomu, že jsem sama. Že jsem sama na vše. Nemám nikoho. Musím se s tím vypořádat úplně sama. Hluboko uvnitř sebe volám někoho o pomoc. Ale nikdo moje volání prostě neslyší. Čekám na záchranu zbytečně. Nikdo nepřijde.
Chci zmizet.
Je tak... strašně těžký... předstírat, že jsem v pořádku...