Myslela jsem si, že se říznu jen jednou, abych věděla jaké to je a pak s tím přestanu. Jenže nemůžu. Vždycky se najde v jeden den něco, co mě donutí se před spaním pořezat, ublížit si. Myslet vždy na to nejhorší a upadat do depresí ještě hlouběji, než jsem. Je to se mnou den ode dne horší. Myslela jsem si, jak se teď lepším. Jak jsem na tom teď líp. Jak je má psychika na tom o něco líp. Jenže není, je to horší než předtím. Každou noc se hroutím a řežu se do té doby, dokud sama neuznám, že je toho dost. Každou noc usínám buď s hlubokými myšlenkami nebo s brekem. Už to nevydržím. Hrozně si přeju, abych měla odvahu na to se jednoduše zabít. Tak strašně moc s i přeju zemřít. Všichni by měli ode mě pokoj, tak jak si přáli. Nemusela bych jim už chodit na oči. Že je to sobecké? Možná. To samé ale můžu říct, že i oni jsou sobečtí. Proč držet na živu někoho, kdo chce beztak zemřít?
Upřímně, nikdy v životě se mi nechtělo tolik umřít. Téměř každý den si přeju, abych umřela. Není to jen proto, že mě život nebaví. Jsem tu k ničemu. Jako by navíc. Ve světě, doma... všude. Že o mě nikdo zkrátka nestojí a udělala bych nejspíš nejlíp, kdybych se šla zabít. Necítím se doma bezpečně. Necítím se doma jako doma. Nemám pocit, že je to můj domov. Doma se cítím, když jsem sama nebo tam, kde mě to baví. Někde, kde na mě rodina nedosáhne... daleko od nich.
Matka mi dala peníze na nový mobil, jelikož ten svůj jsem bohužel nenašla. I dnes ráno jsem třeba doufala, že by přeci jen mohl být v tašce na tělocvik, jenže nic. Prostě zmizel. Matka mi vynadala a dala mi několikahodinovou výuku o tom, jak jsem strašná. Peníze chtěla poslat babičce, protože žije v zaostalém státě a poslat jí léky. Jenže peníze teď musela dát mně, protože jsem ztratila mobil. Vyčetla mi, že teď babičce nemůže nic poslat, protože se neumím starat o své věci. V podstatě mi tím dala najevo, že až babička umře, budu za to moct já, protože jí matka nemohla poslat peníze. Strašně mě to ranilo a vyhrkly mi slzy do očí.
Děsně mě deptá, jak matka mi říká věci bez rozmyšlení, jako by to nic nebylo, jen prázdná slova. Ale slova pro mě mají větší význam. Řežou daleko hůř, než špendlíky. Dala mi tím další důvod se zabít. Že tu jsem prostě navíc...
Přijdou pocity méněcennosti, úzkosti... myšlenky na sebevraždu. Ta chuť se zabít je mnohem silnější. Skoro mám pocit, jako by mě nedokázala ta touha zastavit. Že jednoho dne bez přemýšlení vezmu nůž a zabiju se, než si to sama uvědomím. Spolužačky mi říkaly, jak jsem silná, jak mám silnou vůli. Jenže nejsem silná. Jsem slabá. Křehká. Daleko křehčí, než porcelánová panenka. Být silná, dávno bych na tomto světě nebyla. Byla bych pryč. Kdo ví, co mě čeká po smrti. Zajímá mě to vůbec? Asi ne. Je mi to jedno. Já chci jen pryč. Od všeho.
Ráda kouřím. Je to jedna z nejlepších věcí, které dělat o samotě. Nikdo do vás nehučí. Nikoho ani nic neslyšíte. Jste jen vy a cigareta. Pomáhají mi zapomenout, vypnout mozek i emoce - neschopna cítit cokoliv. Zapomínám i to uvědomění si, že jsem z masa a kosti. Zdá se mi to jako sen, skutečnost, která se nikdy nestala. Ráda vdechuju ten humus do svých plic. Ale nenávidím smrad cigaret. Mně samotné se mi z něj zvedá žaludek. Vdechovat ho přímo do plic je něco úplně jiného, než ho vdechovat pasivně. Necítíte tu hořko-sladkost v puse ani ve vašem těle. Ten zkažený dech ve vašich plicích.
Cítím se tak melancholicky a totálně v prdeli zároveň. Nevím co s mými pocity dělat. Je to jako bych se chtěla smát, ale podvědomě si přeju jen řvát z plných plic, ulevit si.
Přemýšlela jsem i nad tím, že bych začala chodit k psychologovi. Aby mi pomohl mě nasměrovat tou správnou cestou. Jak se dostat ven z depresí a nanovo. Ale asi je to zbytečné. Mám pocit, že by mi ani psycholog nepomohl. Jsem nedůvěřivá, nevěřila bych ani vlastnímu psychologovi. Jak bych mu mohla říct své problémy? Navíc platit někomu za to, že si vyslechne vaše hovna, je dost barbarské. Stejně jako když platíte někomu, aby zkontroloval vaši vagínu. Nechutné, sprosté a barbarské. Proč tohle lidem přijde vůbec normální. Ale to co dělám já, považují všichni za naprostou šílenost?
I když se snažím si nahrazovat psychickou bolest za fyzickou tím, že se řežu, ničemu mi to nepomáhá. Stále cítím stejnou bolest, stejné pocity, které po tom možná klesnou i níž. Ale líbí se mi se dívat na svou pořezanou ruku. Občas po ní přejedu rukou, abych cítila její povrch, ty nedokonalé části, kde jsem se řezala den předtím. Abych jednou mohla své matce ukázat svá zranění a s úsměvem jí říct, že je to z velké části kvůli ní. Že nepotřebuje slyšet, jak se cítím. Stačí vidět mé rány, které mluví za vše.