Nemám ráda svoje tělo.
Nenávidím svoje myšlenky.
Nenávidím to, jak teď myslím a na co myslím. Chci se zbavit toho, co mi běží hlavou každý den. Už ani ten fakt, že mám volno od všeho na dva měsíce mi nepřináší žádnou radost ani úlevu. Nechci se cítit tak jak se cítím. Každý den je tak těžký přežít. Každý den je jen horší a horší. Přála bych si teď být starou bábou, která má vše prožité a může v klidu umřít.
Nechce se mi ani brečet jak velkou depresi teď mám. Chci mít jen klid od toho všeho a zmizet. Chci jít ven na čerstvý vzduch a chvíli si tam pobýt. Ale každý by se mě ptal kam jdu a s kým jdu.
Nesnáším vysvětlování. A vlastně nesnáším úplně všechno. Každičký kousíček tohoto života... tohoto světa. Každičkou část, každičkou skulinku... každý detail.
Je na čase abych se začínala probírat. Dávat se konečně dohromady. Už se nedokážu spravit tak, abych to byla zase já. Jsem zničená a jediná věc, která to vyřeší, to hodit za hlavu a posunout se dál. Pokusit se o tom promluvit veřejně. Tolik mě štve, že nemám se komu svěřit s tím, co mě trápí. Že nemám nikoho s kým bych si mohla povídat o čemkoliv. Jsem na tomhle světě sama a já to každým dnem vzdávám, protože tu nemám nikoho kdo by mi řekl "Hlavu vzhůru. Vše se spraví a bude to v pořádku. Ty to zvládneš, máš na to. Věřím v tebe. Zvládneš vše, stačí jen tomu skutečně věřit. Jdi si za tím!"... nikoho takovýho nemám. Mám pocit, že mi nikdo doopravdy nerozumí. Nechybí mi tak málo k tomu, abych začala navštěvovat psychologa.
Jsem na tom psychicky bídně a uvědomuji si, že potřebuji antidepresiva a někomu se o svých zátěžích svěřovat. Ale nikdo mě neposlouchá. Nezbývá mi proto si povídat sama se sebou a spokojit se s tím faktem, že jsem já jediná, která se poslouchá. Mým problémem ale v tomhle je, že nikomu nedůvěřuji a nechci, aby lidé znali tuhle mou stránku, kdy jsem skutečně ublížený člověk. Kdybych jim to řekla, začali by mě opravdu znát a já nechci nikomu dovolit, aby mě skutečně znal i s tímhle vším, co tu píšu. Nechci být pro všechny otevřenou knihou ve které se dá snadno číst. Ráda si hraju na tajemnou osobu, kterou znáte ale zároveň neznáte.
Jsem ze sebe tak zmatená a špatná, že už prostě nevím... nevím co dělám se svým zpackaným životem. Věřím, že mlže být ještě hůř a vlastně takové dny i očekávám. Ale nechci, aby přišly. Když jednoho dne přijdou a v nevhodnou dobu. Bude to se mnou možná ještě horší, než je to teď.
Jsem tak unavená.
Křičím o pomoc. Tak mi někdo už prosím pomozte.