Jsem opět ve stádiu, kdy se mi obrací život vzhůru nohama, rozpadá se mi na kousíčky a utíká mi život jako voda mezi prsty. Dochází mi čas. Na všechno. Na všechno co jsem si řekla, že udělám a neudělala. Na to, kdy jsem si sama sobě dala plané naděje, kdy jsem se sama obdarovala samotným časem. Kdy jsem chtěla získat víc času tím, že jsem důležité věci odkládala na doby, kdy už bude pozdě. Nenávidím se za to.
Tolik bych si přála být fiktivní postavou. Být osobou, která ve skutečnosti neexistuje. Být jen v něčí hlavě a nebýt fyzicky na tomto světě. Mám v sobě tolik sebenenávisti, že bych se spokojila být bezvýznamnou postavou v knize či v jiné smyšlené formě než fyzické.
Trpím natolik, že na to nenalézám slova. Kdy jen tiše sedím v obýváku na gauči u puštěné televize, kterou ve skutečnosti nesleduju a právě přemýšlím nad tím, co dělat se svým zpackaným životem. Přála bych si, aby vše bylo jinak. Abych žila ve světě, kde jsem udělala jen samá správná rozhodnutí a ničeho nelitovala. Ve světě, kde bych byla opravdu šťastná bez jakýchkoli pesimistických myšlenek. Ve světě, kde je mi pocit depresí cizí.
Už teď jen přežívám ve svém krutém vybledlém světě, kam nedosáhne nikdo, ani světlo. Trpím tolik, že to není na mně poznat a i když se dokáži zabavit na delší dobu, stále myslím na ty věci. Jak se mi to vše děje znovu od začátku. Všechny ty ošklivý pocity, kterými si procházím zas a znovu. Někdy je to tak silný, že se nezmůžu na nic než na pláč, který na pohled vypadá jako nic. Ale popravdě je za ním tak moc bolesti, který by vyšel o dvou tlustých knihách s prázdnými stránkami.
I když se snažím být šťastná, veselá, optimistická a všelijak pozitivní. Vůbec mi to nepomáhá. Akorát se to se mnou zhoršuje a já mám každý den chuť říct matce, jak to se mnou doopravdy je. Vtipy o smrti už pro mě nejsou ani vtipem, ale tvrdou skutečností, kterou projevuju pouze pomocí vtipného sarkasmu. Nikdo z těch lidí okolo mě to ale nevnímá, jsou slepý. Ale je to nakonec stejně jedno. Nezáleží mi na tom jestli někdo poslouchá nebo ne. Stejně nemám komu co vyprávět.
Moje pesimistické období života s nikým neotřese. Už jen z toho důvodu, že nejsem jediná kdo se tak cítí. Nejsem proto ničím speciální, jsem jen další nic v tomhle světě.
I přesto jak moc miluji děti, jsem došla k závěru, že nebudu chtít porodit svého potomka do tak hnusného světa. Tak nenávistného prostředí, kde se každý druhý nenávidí a nikdy to nebylo jinak.
Je úsměvný, že i když se na něj snažím zapomenout, omylem si ho připomenu tím, že začínám myslet stejně jako on. Jako by mě k tomu on sám naprogramoval, abych viděla svět, tak jak ho viděl on. Je to tak na nervy jdoucí. Uvědomuju si ten fakt, že myslet na někoho kdo mi obrátil svět naruby tak moc, není to správné pro moje zdraví. Ale nedokážu si pomoct a při každé myšlence na něj myslet. Říkám si, 'je to skutečný?' Je opravdu skutečný, že jsem to byla zrovna já, kdo v ten den okouzlil tuhle nádhernou osobu? Že jsem to byla já, kdo měl tu šanci být po jeho boku a poznat ho, i kdyby jen na chvíli? Že jsem to byla zrovna já, která na úplném závěru skončila jako totální troska bez špetku života... ? Ptám se, 'jak je to vůbec možný'? Jak je možný, že jsem to byla ze všech lidí já? Jak je možný, že z toho co jsem bývala, jsem teď tohle?
Ani nevím, jestli se mi líbí to, kým teď jsem. Nevím, jak moje tělo snáší tyhle rychlé změny a nevím, jak velký dopad to vlastně má na moje psychické zdraví.
Nevím... co na to říct...