Být dospělým člověkem má svoje pro a proti. Poslední dobou mám pocit, že se většina věcí spíše naklání na stranu "proti". Ani po tolika letech se mi asi nechce věřit, že někdo spatřil tolik krásy na Zemi a řekl si, že tohle všechno zničí pro svůj zisk. Cítím stres, úzkosti, svírá se mi krk i žaludek. Ztrácím důvěru i naději v lepší zítřky. Zároveň se ve mně tahle negativita vzpírá a věřím, že to bude lepší. Ale skutečně bude... ?
Zvažuju změnu práce, ale říkám si: "má to smysl?". Pokládám si otázky, na které nemám odpovědi a upřímně jsem ve fázi, kdy nemám nejmenší tušení co mám dělat. V dětství mi bylo vždycky řečeno, že o pomoc si mám říct dospělým, ti totiž ví všechno. Je to ale lež, dospělý zdaleka neví o nic víc než dítě. Nikdo z nás nebude nikdy vědět víc než už teď víme. A víme toho málo. Jsme stále hloupý tvorové, kteří se systematicky anihilují. Duševně jsem vyšťavená a buď cítím vyhoření anebo upadám do těžkého nihilismu. Bojuju v sobě sama se sebou a snažím se vymyslet plán pro všechny možné případy. Hrozně bych si přála, abych mohla zajít za jiným dospělým a svěřit mu své úzkosti a požádat o odpověď.
"Co mám dělat?" zeptala bych se.
Ale vím, že ani on by netušil. Oba jsme totiž ztracený. Můžeme spojit síly a možná tu odpověď najdeme společně. Vypadá to ale, že pro tuhle odpověď si přišli další lidi, protože stejně jako my, nikdo z nich neví. Nakonec jsme všichni úplně ztracení, kdy se řídíme tím, co nám bylo řečeno už předtím a doufáme, že ono to nějak vyjde. Ale co přesně má vyjít, jakou odpověď chceme slyšet? Jakou odpověď očekávám já?
Nebaví mě tápat, zkoušet a doufat. Chci znát směr, chci znát smysl toho, proč dělám to co dělám. Nebo mám do konce svých dnů slepě následovat člověkem nastavené hranice a pracovat na to, abych si mohla dovolit žít? Nepracuju, protože chci, ale protože mi nic jiného nezbývá. Pracuju, protože jinak ztratím střechu nad hlavou. Protože jinak nebudu mít co do žaludku. Protože jinak ztratím všechny privilegia, který jsou vlastně jen základní potřeby každého člověka. Základní potřeby, které nejsou zadarmo, ale měly by. Proto chci věřit tomu, že to co tu děláme nemůže být vrchol bytí. Copak bytí... běžný člověk v dnešním světě si nemůže dovolit žít z toho málo co tu vůbec zbylo. Při pomyšlení na to, že tohle je něco, co budu dělat do konce života, dokud nebudu ležet v zemi, se mi dělá úzko. Ale být hluboko pod zemí je mnohem jednodušší než být.
Sundejte mi okovy.
Vysvoboďte mě.
Chci z toho kola ven a konečně žít.