2024 06/22 tělo nezapomíná

     Jsme za půlkou dalšího roku. Přitom všichni máme pocit, jako kdyby leden byl teprve včera. Je to věkem, že se najednou vše zdá tak rychlé a zbytečné? Nebo čas vždycky utíkal tímhle tempem?

    Čas pro každého samozřejmě běží jinak. Někdo ho má až příliš... a někdo ho nemá zas dost. Já pravděpodobně budu někde mezi. V některých momentech bych si přála, abych toho času měla víc. Řekla bych, že jsem měla docela normální dětství. Ale vzhledem k mé situaci jsem musela dospět o trochu rychleji než moji vrstevníci. Během mých let na střední jsem duševně byla prakticky už v důchodu. Samozřejmě mě studentský život neobešel, zažila jsem první lásku. První alkohol. První cigaretu. První párty. První drogy. První sex... nebo bych spíš měla říct znásilnění.

    Ty nejhorší stavy v životě mám v tuto chvíli za sebou, ale i tak se mi o tom nikdy nevypráví lehce. I přesto, že jsem musela dospět a opustit svoje dětství o trochu dřív, pořád jsem byla mladá a hloupá. Ostatně jako všichni v tomto věkovém období. Pamatuji se jak přesně se to stalo, ale detaily tu vypisovat nebudu, ty nejsou stejně důležité. Byl to můj první opravdový přítel a v tu noc jsem poprvé u něj přespávala prvně. Byl o několik let starší než já, už si vydělával sám a já dostudovávala střední. Připadala jsem si strašně důležitě a vyspěle, když jsem najednou chodila s někým o tolik starším. Zpětně si ale uvědomuji, že to možná byla ta chyba.

    Přála bych si, abych tehdy chodila s někým stejně starým jako já. Aby to byl první vztah pro oba. Aby mi bylo ukázáno, že takhle vztah vypadat nemá. Že to jak se se mnou jednalo není v pořádku v žádném vztahu. Zároveň, kdybych měla možnost se vrátit zpět v čase a něco v mém životě změnit... pravděpodobně bych vše nechala tak jak se událo doposud. 

    Jsem teď na tom nejlepším možném místě za celý svůj život. Mám někoho, kdo mi rozumí. Někoho, kdo mě vytvaroval a ukázal mi, jak pravé vztahy mají vypadat. Člověk, který se mnou zažil jedny z největších těžkostí v mém životě.

    Moje mysl se od té události už dlouho dávno distancovala a psychika se mi vyléčila. Během těžkých dnů to chce občas velké sebezapření a uvědomění si, že to zlé je už dávno pryč.  Tělo ale nezapomíná. Moje duše je už navždy pošramocená.

2024 05/16 can you fake it for just one more show?

    Milý deníčku,

    opět se setkáváme. A já stále žiju.

    Jak se mi daří, ptáš se? Sama nevím. Mám pocit, že jsem ztratila v životě svůj cíl. Najednou jsem ztratila všechnu motivaci a důvod pokračovat krutým životem dál. Víceméně by se dalo říct, že mám nyní relativně spokojený život. A jako každý člověk na týhle umírající planetě, zažívám občas těžkosti. Není to nic konkrétního. Asi mám jen období pod psa. Obvykle jsem se takhle cítila během listopadu, ale letos to přišlo nečekaně a už v květnu. Je něco jinak?

    Proplouvám tiše životem a číhám bedlivě za každým rohem na každou událost, která by mi mohla srazit nohy na kolena. Naučila jsem se od života příliš neočekávat, protože život sám o sobě mě zklamal už tolikrát, že jsem přestala věřit. Člověk se naučí mít radost z úplných maličkostí. Možná je to i dobře. Na delší trať ale trochu vyčerpávající. Začínám tíhnout po něčem větším, velkolepějším. Chci od života víc, než být jen tichý pozorovatel. Ale sama dobře vím, že víc než tohle ze svýho života nevytřískám. Chtěla jsem si nalhat, že ano... ale nevěřím tomu tolik, abych si to namlouvala.

    Jaký byl můj cíl? Co mě donutilo pokračovat v tomhle patetickým životě? Co bylo to světlo? Následovala jsem ho tak dlouho, až jsem ho bez povšimnutí ztratila. Má to tak být správně? Je tohle můj happyend? Jestli takhle bude pokračovat do konce mých dnů, asi ho nechci. Vlastně nevím co přesně teď od života očekávám. Nějakou deus ex machinu. Dostala jsem se tak daleko bez velkých požadavků, až jsem začínala mít vyšší nároky, kdy mě to míň nedokáže uspokojit. Cítí se takhle každý?

    Život je pomíjivý. Všichni to víme. A přesto každý pokračujeme v tom, co jsme dělali doposud. Koneckonců... co nám doopravdy zbývá?

    Není život jedna velká ironie...?

2023 07/25 tobě

   Za celý svůj život co jsem na světě, se naše cesty zkřížily dva krát. Úplně poprvé, když mi bylo pouhých 12 let. Pobláznil jsi mi hlavu, byl jsi mi oporou a i nejlepším přítelem. Naše cesty se však rozdělily a já tě znovu našla v mých 18 letech. Říkala jsem si, že teď by to mohla být doba, kdy bychom mohli být skutečně spolu. Ale nebyla. Naše cesty se opět rozdělily a já věděla, že nejsi ten, se kterým jsem měla skončit. Nebylo nám ani dopřáno se setkat tváří v tvář.

  A teď v mých dospělých letech se naše cesty zkřížily na potřetí a pravděpodobně naposledy. Řekl jsi mi, že trpíš nevyléčitelnou nemocí a nemáš moc času. Chtěla jsem tě svými slovy utěšit nebo ti alespoň pomoct utéct tomu, co se odehrávalo v tvé hlavě. Doslova jsi na mou otázku "jak se ti daří" mohl odpovědět různými způsoby. Nemusel jsi mi ani říkat, že umíráš. Ale tys chtěl, abych to věděla. Chtěl jsi to.

  Patřil jsi do mého života možná víc, než si myslíš. Přece jen jsi byla má první láska, chovala jsem k tobě hluboké emoce. Slyšeli jsme svoje hlasy a já ti přála i k narozeninám. Byl jsi můj internetový přítel a v hloubi duše jsem asi vždycky věděla, že se nesetkáme. Fakt, že jsi nejspíš pryč už navždy ve mně nevyvolává žádnou emoci. Mám být smutná? Mám pro tebe vybrečet oceán? Proč jsi mi to musel říct? Do konce mého života mi teď bude vrtat hlavou, jestli jsi tohle místo opustil anebo se jen izoloval. Nedozvím se to... od koho taky?

  Doufám jenom v to, že už tě nic nebolí a dostaneš zaslouženého klidu. Sbohem, příteli.

2023 07/24 ahoj, sbohem a lituji

    Každý z nás má občas den pod psa. Někdo z nás taky trpí syndromem vyhoření a ani o tom neví. A já...?

    Já si procházím existenční krizí a upadám do lehkého nihilismu.

    Řekla jsem si, že bych chtěla zkusit něco jiného. Že bych se chtěla nějakým způsobem rozvíjet nejen osobně, ale i kariérně. Chci, aby mi i ta práce něco dala, když už v ní mám dřepět každý den. Takže hledám a jsem ráda, pokud si mě někdo alespoň pozve na pohovor - už toto beru jako malý úspěch. Ale přišlo mi období, kdy nevím co se sebou a mám někdy problém jenom vstát z postele. Někdy je to fakt těžký. Snažím se neztrácet ve svých negativních myšlenkách a jít dál. Je to přece to co dospělý dělají. Jdou dál.

    Nebudu tvrdit, že se ve svý hlavě občas neztratím. Ztrácím. A docela často. Často taky přemýšlím nad "co by kdyby". Je to totiž pro nás jakýsi paralelní svět, kde jsme udělali nebo neudělali přesně ta rozhodnutí, o kterých si neustále říkáme: "co by se stalo, kdyby...". Je to místo, kam nikdo z nás nikdy nedosáhne. Je v pořádku nad tím dumat. Protože v tu chvíli, kdy si tu otázku položíš, je už pozdě udělat to druhé rozhodnutí. Často krát taky uvažuji nad tím, jak by můj život v tuhle chvíli teď vypadal, kdybych někomu byla bývala řekla ne a té druhé osobě řekla kdysi ano. Jistě by to změnilo spoustu věcí... ale jak, to se nikdy nedozvím.

    Jestli lituji některých svých unáhlených i neunáhlených rozhodnutí? Určitě. Skoro s určitostí bych řekla, že každý z nás něčeho lituje. To je asi normální. Litovat.

    Nedokážu jistě říct, že bych litovala toho, že jsem se před pěti lety zamilovala do špatné osoby. Kdybych tenkrát vyznala svoje pocity někomu jinému, dost pravděpodobně bych nebyla sexuálně zneužita a byla mnohem spokojenější. Taky bych ale možná nikdy nepotkala svého současného přítele a nikdy bych nezažila ty nejlepší dny svého života. Třeba bych s tím někým jiným měla teď rodinu. Třeba bych se charakterově vyvinula úplně jinak. A třeba by to nemuselo vůbec dopadnout a já bych skončila tam, kde teď jsem.

    Lituji asi především toho, že jsem se nechytla dobrých příležitostí, když jsem mohla. Když jsem měla tu možnost. Lituji, že toho teď zpětně musím litovat a vrtat si hlavou "co by kdyby". Přála bych si to totiž vědět a dostat na výběr. Mít tu výhodu si vybrat.

2022 12/20 just like everyone else

   Šokovalo mě, když mi byla diagnostikována mírná bipolarita. Nechtělo se mi tomu věřit a odmítala jsem tomu věřit. Smiřuju se s tímhle faktem ještě teď a budu pravděpodobně ještě dost dlouho. Nedávno jsem ale zjistila, že někteří známí herci/umělci byli taky diagnostikováni s bipolaritou a v životě je to neovlivňuje tolik. Pomohlo mi to si docela uvědomit, že tyhle celebrity jsou taky jenom lidi jako já. Že po celé planetě trpí bipolaritou miliarda lidí. Nechci si samozřejmě uklidňovat svoje úzkosti na faktu, že existují lidé s daleko horšími příznaky... ale je to tak.
  Těžce jsem si v mých dospívajících letech přiznávala, že mám psychické problémy, které je nutné nějakým způsobem řešit. Teď v dospělosti si v hlavě přehrávám svoje krušné roky a události a vnímám je pod jiným světlem. Myslela jsem si, jak jsem to sama se s sebou dávno vzdala... ale postavila jsem se za sebe a dokopala se k tomu si vyhledat pomoc. Nedokážu tvrdit, že mi cvokaři a jiný doktoři pomohli. Možná jsou ale jedním z důvodu, proč jsem teď tam kde jsem.
  Vzhledem ke všem těžkostem... se mám relativně dobře.

2022 11/13 afterparty

  Blíží se další konec roku a já nestíhám, jak ty roky rychle běží.

  Zpětně jsem si pročetla staré posty a přemýšlela, jak moc jsem se za tu dobu posunula úplně někam jinam. Mám pocit, že jsem v tuhle chvíli na tom nejlepším místě kde můžu být. Že jsem teď nejlepší verze sebe samé.

  Přesto mám občas pocit, jak ulevující by bylo, kdybych prostě neexistovala. Jak by vše bylo jinak, kdybych se nikdy nenarodila nebo udělala jiná rozhodnutí. Je zbytečný nad tím přemýšlet, protože nikdy nebudu vědět "co by kdyby".

  Někdy mi chybí si užívat maličkostí. Dopřát si trochu času jen pro sebe a ve volném čase se věnovat koníčkům. Tuhle část sebe jsem ztratila a myslím si, že tu část už v sobě nikdy nenajdu. Spokojila jsem se s tím jak to je teď a řekla bych, že nějakou chvíli to lepší než tohle nebude.

  Přála bych si, abych dokázala být ukecaná stejně jako když jsem high. Komunikace je pak neuvěřitelně snadnější pro člověka jako já. Nemám v tu chvíli zábrany a nemám v sobě blok, který by mi bránil se ozvat. I když pracuji s lidmi, je to něco jiného se bavit s cizími lidmi než se bavit s lidmi, které párkrát do roka potkáváš pravidelně. Někdy bych si přála být high 24/7 a nikdy z toho hezkého stavu neodejít. Plavat v tom navždy a cítit se free od všech stresů a úzkostí. Propojit se s lidmi a bavit se o blbých teoriích, o tom jak je vesmír dechberoucí a mluvit o nesmírně citlivých a deep záležitostech. Připadá mi, že se takhle moc nedokážu uvolnit před nikým a tlachat nad hovadinama mi asi občas chybí...

2022 06/05 new old me

   Řekla bych, že byť mé dospívání bylo místem peklo, to největší peklo jsem přežila a dala se jakž takž dohromady. Mám práci, která mě baví, i když většinu času tam je víceméně klid. Tuhle jsme se s kolegy bavili o kreslení. Vrátilo mě to do dob, kdy jsem malováním žila.
  Naplňovalo mě to.
  Uklidňovalo mě to.
  Kvůli svým psychickým problémům jsem se vzdala úplně všech koníčků. Vzdala jsem se věcí, které mi dřív dělávaly a přinášely radost. Nebyla jsem v malování nikdy žádný profík, ale šlo mi to. Poslední dobou mi to začalo chybět. Vzdala jsem se umělecké školy, protože byla soukromá a rodina nepatřila mezi nejbohatší. Na střední jsem se kreslení vzdala úplně a vzala tužku do ruky pouze tehdy, když na hodině  Estetiky bylo třeba kreslit. V té době mě přestalo bavit úplně vše a upnula se na monitor svého počítače či mobilu. Hudba a seriály začaly být můj nový svět, o nic jiného jsem se nezajímala. Ani samotné tvoření a šití mě nebavilo, byť jsem na to vystudovala školu.
  Chtěla bych se k malování vrátit. Chtěla bych se vrátit zpět k tomu, co mě kdysi naplňovalo. Vrátit se zpět k mému bezstarostnému já, kterou bavilo tvořit a nezáleželo na tom co.
  Čím jsem starší, tím mám větší pocit, že ztrácím svůj čas přemýšlením a tlacháním nad nesmyslem.
  Chtěla bych zase najít svého uměleckého ducha.

2022 03/09 priority

   Celý týden jsem byla v těžkých depresích a stresu, že mi na to pomohl jedině spánek. Štěstí, že jsem zrovna onemocněla, takže jsem nemusela ani do práce a být ve stresu dvakrát tak víc. Bála jsem se, že jsem zas v tom a celý dny jsem nedokázala myslet na nic jiného. Bohužel jsem neměla ani možnost si zajít pro těhotenský test, protože jsem čekala na výsledky PCR testu na covid. Ten mi bohužel/bohudík vyšel negativní.
  Bála jsem se o svých obavách říct příteli, protože vím, jak dokáže vyvádět a v tuhle chvíli jsem další drama nepotřebovala. Došel mi koupit test sám, protože já na to neměla nervy a asi ani koule. Povídali jsme si o všech možných scénářích. Co když těhotná budu? Co když si to budu chtít nechat? Co když to my dva nezvládneme?
  Občas je to s partnery složité. Vzájemně se vidíte úplně jinýma očima, než lidi okolo vás. Víte, že vaši drahou polovičku nikdo nezná líp, než vy. Čím déle ale jste spolu ve vztahu, tím spolu rostete. Především psychicky. Názory a pohled na věc se mění. Reakce na určité zprávy jsou jiné.
  Mám tendenci svého přítele křivdit a házet na něj vinu. Sama nevím proč. Mrzí mě to, protože to udělám zcela podvědomě. Nemůžu po něm chtít, aby mi důvěřoval, když já sama v něm mám pochybnosti. Dnes mi ale ukázal, že by za mnou stál, ať by se stalo cokoliv. Viděla jsem, že za ten společný čas skutečně mnohem víc dospěl a jeho priority jsou na úplně jiném místě, než byly před rokem a že ho nemám tak přečteného jak jsem si myslela. Jsem ráda, že se občas mýlím. Byť to nerada přiznávám. Alespoň vím, že se na něj můžu vždy a na 100% spolehnout.
  Těhotenský test mi naštěstí vyšel negativní. Spadl mi obrovský kámen ze srdce a všechen stres ze mě rázem opadl. Nechtěla jsem se ocitnout na té stejné pozici jako před dvěma roky. Není to nic příjemného. Ale těžko říct jestli to je horší než pumpování žaludku...

2021 11/10 uvězněná

  Už se mi dlouho nestalo, že by se mi nedařilo usnout. Ale budou dvě ráno a já za necelých osm hodin vstávám do práce. Ležím tu v posteli a čekám, dokud nezamhouřím oči. Vedle mě spokojeně spí přítel a já přemýšlím. Přemýšlím dlouho. Dost dlouho na to, abych si začínala uvědomovat, že něco není v pořádku.

  Jsem to já? Ano, vždycky jsem to já. Za ty dva roky mého nejdelšího vztahu jsem se stále nenaučila milovat samu sebe. Stále jsem se nedostala do fáze, kdy bych si řekla, že se miluji. Nejde to, nedokážu to. I když bych strašně chtěla.

  Můj přítel mě miluje nejvíc nade vše. Vůbec si jeho lásku nezasloužím. Posledních pár dnů dostávám pocit, že moje city k němu jaksi opadaly a ať se snažím jak chci, nemůžu se k němu dostat zpět. Skoro jako kdybych to sama nechtěla. Dlouho jsem si nechtěla přiznávat, že k němu necítím to co jsem cítila úplně prvně a tohle je vlastně moje první přiznání.

  Vztahy nejsou dokonalé a ani nemají být. A já sama nedokážu vlastně popsat jak jsem celý ty dva roky mnohem šťastnější a sebevědomější jen díky němu. Ale...

  Začínám mít pochybnosti, jestli se zrovna s ním dostanu do fáze "manželství" a možnost někdy mít děti. Strašně nechci odcházet, ale zároveň se s ním cítím stísněně. Krom práce, tak je mi všude v patách a já to jaksi nedokážu snést. Potřebuju svůj vlastní prostor, kde se můžu normálně nadechnout a oddělit od sebe klíště. Miluje mě víc než já miluju jeho a šíleně mě to drtí.

  Ničí mě to.

  Nevím jak si s nim o tomhle promluvit, protože to určitě nevezme dobře a bojím se, že pak už to půjde do hajzlu všechno. Chci se o nás furt snažit, ale vidím jak jsme každý odlišný. Každý jdeme jinou cestou. Každý se nacházíme v jiném okolí a v jiném pohledu na svět. Jediné co nás spojuje je jen náš romantický vztah. A já nevím, jestli tohle dál chci.

  Není to tím, že by mě to po dvou letech přestalo bavit. Je to tím, jak jsme odlišný. Nechci si lhát sama sobě a překousnout to na dalších x let a pak litovat. Už to není to co bývalo a nedokážu se přinutit, abych nedávala najevo, že už se nesnažím.

  A myslím si, že on sám něco pociťuje. Teď je na mně, abych to dotáhla.

2021 07/07 nothing something

  Už mě to unavuje.

  Unavuje mě být neustálým terčem problémů domácnosti. Neustálé ukazování prsty, že jsem nejhorší a nejneschopnější člověk co kdy existoval. Mám toho po krk.

  Odpočítávám posledních pár týdnů, dokud se odsud neodstěhuju napořád, ale hlavně co nejdál od všech těch negativních pocitů co se tu ve vzduchu nadnáší už od nepaměti. Daleko odtud, že mě už nikdo nebude ponižovat každý den co se vrátím z práce nebo co jen otevřu oči.

  Daleko odtud, že se budu vracet domů ráda a skutečně se těšit a neskrývat se ve svým pokoji, dokud nebude tma a všichni jdou spát. 

  Daleko odtud, že možná budu schopna milovat samu sebe a brát se takovou jakou jsem vždy byla.

  Daleko odtud, že se mi možná za pár let bude i stýskat. 

  Jediný po čem se mi teď stýská, je můj přítel a jeho hřejivé objetí, které mě vždycky dokáže tak uklidnit kdykoliv mám úzkosti nebo panické záchvaty.

  Chybí mi jeho teplo.