Byla jsem tak spokojená, nic mě netrápilo a sluníčko mě tak hezky hřálo každý dny. Dneska prší, byla bouřka, všude tma a zataženo, i když noc ještě nepřišla. Cítím, jak na mě opět doléhají deprese a já si nemůžu pomoct, než se s tím stejným pocitem svést opět dolů. Přála bych si někomu povědět, aby mě rozveselil. Přála bych si mít osobu, kdy bych se probouzela další rána s pocitem, že to není jen další den.
Je tomu přesně dvacet dní, co jsem se úspěšně nepořezala. Ale po dnešku mám potřebu po žiletce sáhnout znovu a začít odečítat znovu. Znovu budu muset nosit dlouhé rukávy, abych zakryla čáry zarudlé krví. Zas a znovu se skrývat za úsměvem den co den. Jak já tak nenávidím mít takový pocity. Jak já nenávidím cítit. Jak já nenávidím žít. Po dlouhé době se mi pomalu vracela chuť do života, ale ta se zase vytratila, vypařila se jako pára nad hrncem. Doufala jsem, že mi to vydrží a já zas nespadnu do pocitu úzkostí a depresí. Je mi ze mě samotné tak špatně. Je mi špatně nejen ze sebe, ale ze všeho ostatního. Ze všeho kolem. Je mi špatně z těchto slov, která tu teď píšu.
Zase jsem navázala kontakt s mým úplně prvním klukem. Je úplně prvním, komu jsem řekla o pokus sebevraždy spolykáním prášků. A nevím, jestli jsem tak udělala dobře nebo ne. Je fakt, že se mi vždycky tak náhodně mihl v mysli. Teď si sama nejsem jistá, jestli jsem se dostala přes svého prvního přítele nebo druhého... anebo jsem prostě jen šíleně smutná a v depkách si tu vylejvám myšlenky.
Někdy bych si přála zastavit tok svých myšlenek. Aby prostě vypnuly. Nemyslet na nic. Nestarat se o nic. Je to tak únavný. Sedím tu u klávesy a snažím se nerozbrečet, jak sepisuju další slova. Ani nevím, co tyhle moje suprový nálady spouští. Kde je to zatracený tlačítko, na který tak často nechtěně mačkám. Chci se zas cítit spokojeně. Nechci se cítit na dně. Nechci se probouzet s těmito pocity, který mě budou provázet celý den a další ráno to bude pořád stejný. Jsem tak v depresích a naštvaná. Nechci být taková. Nechci být já. Nechci být v tomhle těle. Nechci vlastnit tyhle myšlenky, pocity a všechno. Chci od toho odejít.Unavuje mě být věčně smutná. Věčně v depresích. Věčně zamyšlená nad svými věcmi, protože moc přemýšlím. Věčně zahleděná do věcí, který by mi měli být ukradený. Potřebuju nutně někoho po svém boku. Kdo mě při takových chvílích podrží a neuteče, když se emocionálně zhroutím. Vážně někoho potřebuju. Nechci být sama. Děsí mě být samotnou. Protože tu nemám nikoho, kdo by mi zabránil v těch špatných věcech, co dělám. Nikdo, kdo by mi zabránil myslet na ty nejhorší scénáře.
Už mě nebaví všechny okolo sebe rozveselovat ale já sama zůstávám pořád se stejnými pocity. Hluboko uvnitř mrtvá, že občas ani necítím vlastní tep.
Někdy bych si zkrátka chtěla lehnout na koleje, počkat až přijede vlak a spokojeně zavřít oči na furt.
2018 04/15 Back to suffering
Zažila jsem svůj nejlepší víkend a nejlepší dny mého zasranýho života. Musela jsem odejít brzy a jakmile jsem byla zpět a viděla po třech dnech svůj pokoj, chtělo se mi brečet. Je mi tak šíleně smutno jako nikdy a přála bych si, aby tenhle víkend pro mě nikdy neskončil. Chtěla bych si takhle užívat do konce svých dnů a nikdy nelitovat svých rozhodnutí. V tu chvíli jsem byla tak šťastná, že jsem stále na živu. Snad poprvé za svůj život. Byla jsem šťastná, že se to moje tělo rozhodlo nevzdat. Byla jsem tam tak šťastná jako nikdy a po tolika letech jsem na tyhle dny měla pozitivní myšlení. Nebála jsem se ukázat a měla jsem celkově pocit, že jsem někdo jiný. Že jsem v kompletně jiném těle s jaksi napravenou myslí a tělem.
Byla jsem poprvý na koncertu a nemůžu tomu uvěřit ještě teď. Není tomu ani 24 hodin, co jsem tam stála mezi těmi propocenými těly a skákala do rytmu s nimi, zpívala texty společně se zpěvákem. Bylo mi neskutečně dobře a poprvé v životě jsem dostala chuť žít. Na chvíli jsem utekla od svýho chaotickýho života a ani ne na tři dny jsem mohla být někým, komu nevadí být na živu. Tak strašně moc bych se tam chtěla vrátit. Jen za ty dva dny jsem zjistila, že ona ta Praha není tak strašná, jak jsem si vždycky myslela. Lidem tam jste úplně ukradený a neprohlížejí si vás s odsuzovačnými pohledy od hlavy k patě. Je jim ukradený kdo jste, co jste. Automaticky tam patříte do společnosti, protože si tam uvědomují, že lidé jsou různí a je jim to jedno.
Ale nejen že jsem se zúčastnila toho nejlepšího koncertu vůbec, ale konečně jsem se nechala i tetovat. Moc to nebolelo a já jsem šťastná, že jsem něco takovýho mohla absolvovat. Díky tomu se cítím jaksi plnější. Cítím se být jako víc já. Za ty dva dny jsem se o sobě naučila mnohem víc, než za celý život. Získala jsem díky těm dnům spoustu nových zkušeností a i když se to zdá být málo, pro mě toho bylo víc než dost.
Zrovna teď ale ze mě vyprchala veškerá pozitivita, optimismus a sluníčkovství. Jakmile jsem se vrátila zpět, věděla jsem, že se zase vracím zpět ke svýmu starýmu životu. Moje nálada se instantně změnila v pesimismus, začala jsem vidět věci opět negativně a chytila mě hrozně špatná nálada. Myslím, že si dnes večer vypláču oči.
Byla jsem poprvý na koncertu a nemůžu tomu uvěřit ještě teď. Není tomu ani 24 hodin, co jsem tam stála mezi těmi propocenými těly a skákala do rytmu s nimi, zpívala texty společně se zpěvákem. Bylo mi neskutečně dobře a poprvé v životě jsem dostala chuť žít. Na chvíli jsem utekla od svýho chaotickýho života a ani ne na tři dny jsem mohla být někým, komu nevadí být na živu. Tak strašně moc bych se tam chtěla vrátit. Jen za ty dva dny jsem zjistila, že ona ta Praha není tak strašná, jak jsem si vždycky myslela. Lidem tam jste úplně ukradený a neprohlížejí si vás s odsuzovačnými pohledy od hlavy k patě. Je jim ukradený kdo jste, co jste. Automaticky tam patříte do společnosti, protože si tam uvědomují, že lidé jsou různí a je jim to jedno.
Ale nejen že jsem se zúčastnila toho nejlepšího koncertu vůbec, ale konečně jsem se nechala i tetovat. Moc to nebolelo a já jsem šťastná, že jsem něco takovýho mohla absolvovat. Díky tomu se cítím jaksi plnější. Cítím se být jako víc já. Za ty dva dny jsem se o sobě naučila mnohem víc, než za celý život. Získala jsem díky těm dnům spoustu nových zkušeností a i když se to zdá být málo, pro mě toho bylo víc než dost.
Zrovna teď ale ze mě vyprchala veškerá pozitivita, optimismus a sluníčkovství. Jakmile jsem se vrátila zpět, věděla jsem, že se zase vracím zpět ke svýmu starýmu životu. Moje nálada se instantně změnila v pesimismus, začala jsem vidět věci opět negativně a chytila mě hrozně špatná nálada. Myslím, že si dnes večer vypláču oči.
2018 04/07 Zmrtvýchvstání
Zdálo se mi o něm. Podařilo se mu zas a znovu mě rozbrečet. Stejně jako i v realitě, mě i ve snu od sebe odehnal a přiměl mě k tomu, abych ho začala nenávidět. Ale jak bych mohla. Jak bych mohla, když znám jeho úmysly. Za celou dobu, byl tohle snad ten nejživější sen, který jsem měla. Cítila jsem všechny doteky. Slyšela všechny ty myšlenky. Celým tělem mnou proudily ty pocity. Jako kdyby se to skutečně stalo. Jako kdyby mi po tváři skutečně tekly ty slzy. Po probuzení se mi možná ulevilo, možná jsem si přála se vrátit. Přišlo mi to ale bolestivě krásný. I v tom snu to bolelo, ale nevadilo to. Ta bolest mi za to stála.
Po třech týdnech jsem se včera ukázala ve škole a byla zase mezi lidmi. Zase mi připadalo, že se nedokážu po tolika dnech znovu zařadit do společnosti a měla pocity úzkosti, připadala jsem si zvláštně chodit mezi lidmi jen tak. Nehledě na to, že nikdo z těch lidí venku nezná můj příběh, moje pocity, moje myšlenky... měla jsem pocit, že se na mě každý otáčí a myslí si, jak velká lůza jsem. Že by pro všechny bylo lepší, kdybych mezi lidi už nevycházela. Byla jsem ale ráda, že můj návrat do školy spolužáci ani učitelé nijak nehrotili. Další otázky, které by mě dostala na kolena, bych asi nesnesla. Už jen tak-tak mám na mále, když se matka začne vyptávat a skončí to promluvou do duše.
Promiň mami, jsem tvrdohlavá.
Co se týče mého "vzkřísení"... ta halda prášků mi nic neudělala. Místo smrti jsem dostala podivný pocit, který se mi usadil hluboko v žaludku a neopouštěl mě celý dva dny. Jako kdybych dostala otravu z jídla a zároveň tě doslova něco tížilo, jako kdyby mi někdo položil balvan na hruď a řekli mi "a teď dýchej" a já dýchala.
Dá se vůbec pokus o zaškrcení samu sebe, považovat za pokus o sebevraždu? Budou tomu skoro dva roky a já do středy nevěděla, proč jsem ty ruce na tom krku nedržela alespoň o ty dvě minuty dýl. Po dopsání svého (před)posledního výlevnýho článku, jsem napsala dopis na rozloučenou. Není tam ani polovina z mého příběhu, ale asi je tam vše, co jsem chtěla světu před smrtí říct. Nepotřebuji si to ani zpětně číst, pamatuji si, co jsem tam psala.
Víc než další marný pokus o sebevraždu, mě děsil a překvapil ten fakt, co se mi během toho honilo hlavou. Nic. Prázdno. Černo. Neproběhl mi celý život před očima. Neproběhlo mi před očima vůbec nic. Vnímala jsem jen, že jsou čtyři ráno a já mám v ústech celou hrst tablet a doufajíc, že se dalšího východu Slunce nedočkám. Byla jsem připravena tenhle celý svět a i lidi s ním nechat za sebou a osvobodit se jednou provždy. Chtělo se mi brečet zoufalstvím, že to moje tělo nevzdalo a já se slzami v očích neochotně otevřela oči, kdy mi světlo svítilo do ksichtu. Můj život je mi tak jedno, že při polykání těch hnusů, mi hlavou neproběhlo vůbec nic. V tu chvíli mi bylo všechno tak jedno, mojí hlavní prioritou bylo usmrcení. Konečně se po těch letech dotknout svobody. Stisknout to záhadné tlačítko... možná kdybych se natáhla, dosáhla bych na něj. Ale bylo moc daleko.
Asi tuhle záležitost zatím nechám vsáknout se do mě a do všech věcí, kterých se příště dotknu. Hádám, že ještě nenadešel čas, kdy říct všemu sbohem a se s Smrtí si spokojeně podat ruku.
Po třech týdnech jsem se včera ukázala ve škole a byla zase mezi lidmi. Zase mi připadalo, že se nedokážu po tolika dnech znovu zařadit do společnosti a měla pocity úzkosti, připadala jsem si zvláštně chodit mezi lidmi jen tak. Nehledě na to, že nikdo z těch lidí venku nezná můj příběh, moje pocity, moje myšlenky... měla jsem pocit, že se na mě každý otáčí a myslí si, jak velká lůza jsem. Že by pro všechny bylo lepší, kdybych mezi lidi už nevycházela. Byla jsem ale ráda, že můj návrat do školy spolužáci ani učitelé nijak nehrotili. Další otázky, které by mě dostala na kolena, bych asi nesnesla. Už jen tak-tak mám na mále, když se matka začne vyptávat a skončí to promluvou do duše.
Promiň mami, jsem tvrdohlavá.
Co se týče mého "vzkřísení"... ta halda prášků mi nic neudělala. Místo smrti jsem dostala podivný pocit, který se mi usadil hluboko v žaludku a neopouštěl mě celý dva dny. Jako kdybych dostala otravu z jídla a zároveň tě doslova něco tížilo, jako kdyby mi někdo položil balvan na hruď a řekli mi "a teď dýchej" a já dýchala.
Dá se vůbec pokus o zaškrcení samu sebe, považovat za pokus o sebevraždu? Budou tomu skoro dva roky a já do středy nevěděla, proč jsem ty ruce na tom krku nedržela alespoň o ty dvě minuty dýl. Po dopsání svého (před)posledního výlevnýho článku, jsem napsala dopis na rozloučenou. Není tam ani polovina z mého příběhu, ale asi je tam vše, co jsem chtěla světu před smrtí říct. Nepotřebuji si to ani zpětně číst, pamatuji si, co jsem tam psala.
Víc než další marný pokus o sebevraždu, mě děsil a překvapil ten fakt, co se mi během toho honilo hlavou. Nic. Prázdno. Černo. Neproběhl mi celý život před očima. Neproběhlo mi před očima vůbec nic. Vnímala jsem jen, že jsou čtyři ráno a já mám v ústech celou hrst tablet a doufajíc, že se dalšího východu Slunce nedočkám. Byla jsem připravena tenhle celý svět a i lidi s ním nechat za sebou a osvobodit se jednou provždy. Chtělo se mi brečet zoufalstvím, že to moje tělo nevzdalo a já se slzami v očích neochotně otevřela oči, kdy mi světlo svítilo do ksichtu. Můj život je mi tak jedno, že při polykání těch hnusů, mi hlavou neproběhlo vůbec nic. V tu chvíli mi bylo všechno tak jedno, mojí hlavní prioritou bylo usmrcení. Konečně se po těch letech dotknout svobody. Stisknout to záhadné tlačítko... možná kdybych se natáhla, dosáhla bych na něj. Ale bylo moc daleko.
Asi tuhle záležitost zatím nechám vsáknout se do mě a do všech věcí, kterých se příště dotknu. Hádám, že ještě nenadešel čas, kdy říct všemu sbohem a se s Smrtí si spokojeně podat ruku.
2018 04/03 Už nevím co
Šla jsem zase za školu. Místo toho jsem se rozehřívala na teplým místě a vykuřovala si. Z kouření se mi poslední dobou začala točit hlava. Neměla jsem v sobě dostatek tekutin a živin. Špatně se stravuju, špatně piju, špatně spím. Tělo mi dobře nefunguje. Jsem jako rozbitý stroj. Ale nevadí to. Vlastně jsem přemýšlela, že se zítra půjdu zabít. Po sepsání těchto nesmyslů, půjdu asi napsat něco jako suicide note. Ale upřímně nevím, co bych do něj měla napsat. Asi stejně, jako to nevím teď.
Přemýšlím, jestli se zítra do školy dostavit anebo se jít zabít hned ráno. Jak dlouho bude lidem asi trvat, než najdou moje tělo? Hodiny? Dny? Týdny? Měsíce? Třeba mě nenajdou vůbec. Což by bylo fajn, pohřbili by moji prázdnou rakev. A jak dlouho asi bude trvat, než umřu? Bude to rychle? Pomalu? Vlastně bych mohla jednoduše spolykat prášky a už se nikdy nevzbudit, nemusím čekat do zítřka. Tím by padl celý zítřejší plán zajít konečně k psychologovi. Protože mě nijak neláká někomu vyprávět o svých problémech.
Taky jsem chtěla ukončit studium už hrozně dlouho. Učení a škola celkově mě nikdy nebavila. Vždycky jsem tam seděla jen proto, že zkrátka musím. Nikdy nebylo na mě, jestli tam být chci nebo ne. Ale teď na to solidně kašlu a pro některý bohužel, mi to je docela jedno. Kdyby se každej zajímal o svý a nestrkal nos do cizích věcí, bylo by mi hned líp. Každej žije v budoucnosti, co jim tohle vzdělání přinese a bla bla. Nepotkala jsem nikoho, kdo by žil v přítomnosti. Já v ní taky nežiju, radši od ní utíkám jako zbabělec a nechám fantazii, ať už udělá svoje. V přítomnosti stejně nic nevidím a svoji budoucnost si ani představovat nechci. Děsí mě jen to, že bych tu měla být ještě dýl, než je nutný.
A vůbec... měla bych dát blízkým lidem předem vědět, že se půjdu zabít? Zanechám po sobě dopis, ale ten se ke každýmu nedostane. Chci jim dát vědět, že mi už nemusí psát nebo volat. Protože odpověď už nikdy nedostanou. Na druhou stranu jim nechci zatěžovat mysl a nechat se zbytečně přesvědčovat, ať to nedělám. Možná tímhle ublížím spoustě lidí. Možná vůbec nikomu a život půjde dál. Lidé se narodí, žijí a zemřou. Je to naprosto normální cyklus života. Narodili jsme se, existujeme, abychom nakonec umřeli. Jak krásný to je?
Odjakživa jsem si představovala, že umřu stářím. Že kolem mě budou moje děti a vnoučata, jak všichni budou kolem mojí smrtelné postele a držet mě za ruku, kdy společně počkáme na tu chvíli, kdy se naposledy na ně usměju a spokojeně zavřu oči. Ale nakonec si nikdy nezašukám a neudělám spousty dalších věcí, která mě čekala a na který jsem se jako malá holka těšila. Přála bych si svoje přání být dospělou, vzít zpět. Každým dnem je to víc a víc na hovno, že je až neuvěřitelný, že se ještě držím. Pořád doufám, že se probudím a zjistím, že tohle všechno byl jen kurevsky dlouhej zlej sen. Ale všechno cítím, všechno je tak skutečný. Cítím se jako pokusný králík, kdy nade mnou stojí kupa vědců a zkouší, co všechno vydržím... za jak dlouho se zlomím.
V tuhle chvíli mi hlavou běží tak neskutečně nebezpečné myšlenky. Moc bych si přála, aby tu byl někdo, kdo by mě zastavil a držel mě od toho všeho co nejdál. Chci se cítit alespoň jednou v bezpečí. Vědět, že tu pro mě někdo je a nejsem všem úplně ukradená. Mrzí mě, že se mě nikdo nesnaží pochopit. Už mě nebaví předstírat ty veselý obličeje. Zřejmě to ukončím jediným krokem a udělám to rychle, ať mám ten klid co nejdřív.
Jestli je tohle můj poslední výlevný článek, tak se asi loučím.
Přemýšlím, jestli se zítra do školy dostavit anebo se jít zabít hned ráno. Jak dlouho bude lidem asi trvat, než najdou moje tělo? Hodiny? Dny? Týdny? Měsíce? Třeba mě nenajdou vůbec. Což by bylo fajn, pohřbili by moji prázdnou rakev. A jak dlouho asi bude trvat, než umřu? Bude to rychle? Pomalu? Vlastně bych mohla jednoduše spolykat prášky a už se nikdy nevzbudit, nemusím čekat do zítřka. Tím by padl celý zítřejší plán zajít konečně k psychologovi. Protože mě nijak neláká někomu vyprávět o svých problémech.
Taky jsem chtěla ukončit studium už hrozně dlouho. Učení a škola celkově mě nikdy nebavila. Vždycky jsem tam seděla jen proto, že zkrátka musím. Nikdy nebylo na mě, jestli tam být chci nebo ne. Ale teď na to solidně kašlu a pro některý bohužel, mi to je docela jedno. Kdyby se každej zajímal o svý a nestrkal nos do cizích věcí, bylo by mi hned líp. Každej žije v budoucnosti, co jim tohle vzdělání přinese a bla bla. Nepotkala jsem nikoho, kdo by žil v přítomnosti. Já v ní taky nežiju, radši od ní utíkám jako zbabělec a nechám fantazii, ať už udělá svoje. V přítomnosti stejně nic nevidím a svoji budoucnost si ani představovat nechci. Děsí mě jen to, že bych tu měla být ještě dýl, než je nutný.
A vůbec... měla bych dát blízkým lidem předem vědět, že se půjdu zabít? Zanechám po sobě dopis, ale ten se ke každýmu nedostane. Chci jim dát vědět, že mi už nemusí psát nebo volat. Protože odpověď už nikdy nedostanou. Na druhou stranu jim nechci zatěžovat mysl a nechat se zbytečně přesvědčovat, ať to nedělám. Možná tímhle ublížím spoustě lidí. Možná vůbec nikomu a život půjde dál. Lidé se narodí, žijí a zemřou. Je to naprosto normální cyklus života. Narodili jsme se, existujeme, abychom nakonec umřeli. Jak krásný to je?
Odjakživa jsem si představovala, že umřu stářím. Že kolem mě budou moje děti a vnoučata, jak všichni budou kolem mojí smrtelné postele a držet mě za ruku, kdy společně počkáme na tu chvíli, kdy se naposledy na ně usměju a spokojeně zavřu oči. Ale nakonec si nikdy nezašukám a neudělám spousty dalších věcí, která mě čekala a na který jsem se jako malá holka těšila. Přála bych si svoje přání být dospělou, vzít zpět. Každým dnem je to víc a víc na hovno, že je až neuvěřitelný, že se ještě držím. Pořád doufám, že se probudím a zjistím, že tohle všechno byl jen kurevsky dlouhej zlej sen. Ale všechno cítím, všechno je tak skutečný. Cítím se jako pokusný králík, kdy nade mnou stojí kupa vědců a zkouší, co všechno vydržím... za jak dlouho se zlomím.
V tuhle chvíli mi hlavou běží tak neskutečně nebezpečné myšlenky. Moc bych si přála, aby tu byl někdo, kdo by mě zastavil a držel mě od toho všeho co nejdál. Chci se cítit alespoň jednou v bezpečí. Vědět, že tu pro mě někdo je a nejsem všem úplně ukradená. Mrzí mě, že se mě nikdo nesnaží pochopit. Už mě nebaví předstírat ty veselý obličeje. Zřejmě to ukončím jediným krokem a udělám to rychle, ať mám ten klid co nejdřív.
Jestli je tohle můj poslední výlevný článek, tak se asi loučím.
2018 04/02 Láska
Po asi dvou týdnech se zítra vracím do školy. Objevím se tam po dlouhé době jako by nic. Včera jsem odjela na Moravu a krásně si to tam užila. Přála bych si tam zůstat už na furt a nevracet se sem na hnusný sever. Lidi tu jsou mrzutý a házej na tebe ty zlý pohledy. Ale jak je těm lidem dole tepleji, tak jsou mnohem příjemnější. Chybí mi to. Kdyby tehdy bylo po mém, v životě bych se neodstěhovala. Chybí mi to město a lidi tam. Tak strašně bych se chtěla vrátit.
Ani po dvou týdnech nejsem psychicky připravena znovu plně docházet do školy. Musím si začít doplňovat známky, abych tam nemusela sedět zas v srpnu. Nejraději bych se vyhnula všem svým povinnostem, ať to udělá za mě někdo, koho to baví.
Všechno mi to přijde tak otravný a všechno mě otravuje. Dokonce i kamarádky mě z nějakého neznámého důvodu začaly lézt šíleně na nervy. Poslední dobou se taky cítím hrozně osaměle a nejradši bych někoho objímala celý den. Potřebuju utěšit, zvednout náladu. Cítím se na dně a chybí mi láska. Tak moc bych se chtěla zamilovat. Celý dny jsem se dívala na romantický filmy a představovala si, že tenhle stejný nádherný kýč prožívám se svým milovaným. Jenže rozdíl je v tom, že jsem vlastně všem ukradená. Nejsem důležitá pro nikoho. A mít mě rád mi nestačí. Potřebuju, aby mě někdo zatraceně moc miloval a byl by tu se mnou. Svět by byl o tolik hezčí a mnohem snazší. Ráno by nebylo tak těžký vstát, večer by nebylo tak těžký usnout. A celý den by byl úplně pohodovej. Asi mi není souzeno s někým být. Asi budu sama a tak i umřu. Což je jedna z věcí, která mě děsí. Nebudu nikým milována, umřu sama a v zapomnění.
Dost často, nebo prakticky furt, mi bejvá špatně. Není ani podstatný z čeho, když mi je špatně, tak mám i špatnou náladu, kterou nesu klidně měsíce. Když mám špatnou náladu, tak jsem na tom dost bídně a v takových chvílích jsem nejraději sama. Je až skoro vyčerpávající být v tomhle těle a mít tenhle ksicht. Je vyčerpávající žít tenhle zbytečný život naprosto o ničem. Život bez života.
Až budu umírat, budu vědět, že jsem nikdy neuměla dostatečně žít. Že jsem ve všem kompletně selhala a selhala jsem i v tý primitivně složitý věci, žít život.
K čemu je láska. Jen mi ten život usnadní, ale i tak se těch pocitů uvnitř nedokážu zbavit. Ne že bych nechtěla, nejde to. Ať dělám co dělám, vždycky tu jsou se mnou a já se je marně snažím přehlušit písničkami anebo se ze všech sil snažit se soustředit na něco jinýho. Už tu ale sedím moc dlouho a snažím se hledat slova v ničem, abych se mohla rozpovídat víc. Ale začíná tu být až moc velký ticho, tak si pustím písničky a zkusím usnout. Nevím, jak to zítra budu zvládat. Pravděpodobně nebudu, ale můžu to aspoň předstírat.
Ani po dvou týdnech nejsem psychicky připravena znovu plně docházet do školy. Musím si začít doplňovat známky, abych tam nemusela sedět zas v srpnu. Nejraději bych se vyhnula všem svým povinnostem, ať to udělá za mě někdo, koho to baví.
Všechno mi to přijde tak otravný a všechno mě otravuje. Dokonce i kamarádky mě z nějakého neznámého důvodu začaly lézt šíleně na nervy. Poslední dobou se taky cítím hrozně osaměle a nejradši bych někoho objímala celý den. Potřebuju utěšit, zvednout náladu. Cítím se na dně a chybí mi láska. Tak moc bych se chtěla zamilovat. Celý dny jsem se dívala na romantický filmy a představovala si, že tenhle stejný nádherný kýč prožívám se svým milovaným. Jenže rozdíl je v tom, že jsem vlastně všem ukradená. Nejsem důležitá pro nikoho. A mít mě rád mi nestačí. Potřebuju, aby mě někdo zatraceně moc miloval a byl by tu se mnou. Svět by byl o tolik hezčí a mnohem snazší. Ráno by nebylo tak těžký vstát, večer by nebylo tak těžký usnout. A celý den by byl úplně pohodovej. Asi mi není souzeno s někým být. Asi budu sama a tak i umřu. Což je jedna z věcí, která mě děsí. Nebudu nikým milována, umřu sama a v zapomnění.
Dost často, nebo prakticky furt, mi bejvá špatně. Není ani podstatný z čeho, když mi je špatně, tak mám i špatnou náladu, kterou nesu klidně měsíce. Když mám špatnou náladu, tak jsem na tom dost bídně a v takových chvílích jsem nejraději sama. Je až skoro vyčerpávající být v tomhle těle a mít tenhle ksicht. Je vyčerpávající žít tenhle zbytečný život naprosto o ničem. Život bez života.
Až budu umírat, budu vědět, že jsem nikdy neuměla dostatečně žít. Že jsem ve všem kompletně selhala a selhala jsem i v tý primitivně složitý věci, žít život.
K čemu je láska. Jen mi ten život usnadní, ale i tak se těch pocitů uvnitř nedokážu zbavit. Ne že bych nechtěla, nejde to. Ať dělám co dělám, vždycky tu jsou se mnou a já se je marně snažím přehlušit písničkami anebo se ze všech sil snažit se soustředit na něco jinýho. Už tu ale sedím moc dlouho a snažím se hledat slova v ničem, abych se mohla rozpovídat víc. Ale začíná tu být až moc velký ticho, tak si pustím písničky a zkusím usnout. Nevím, jak to zítra budu zvládat. Pravděpodobně nebudu, ale můžu to aspoň předstírat.